Západoevropské exportní tanky

Vojenská technika se nejčastěji vyvíjí pro domácí ozbrojené síly a teprve poté následuje snaha o uplatnění na mezinárodním trhu. Občas ale zbrojní firmy nečekají na objednávku od domácí armády a pustí se z vlastní iniciativy do projektu nějaké zbraně s ryze exportním posláním. To byl i případ některých tanků, s nimiž během studené války přišly zbrojařské společnosti z Velké Británie, Francie a Itálie. Nepochybně se tehdy jednalo o technicky zajímavé obrněnce, ale jejich reálné komerční úspěchy mnohdy zaostaly za plány jejich výrobců.

Úspěch společnosti Vickers v Indii

Britský tank Centurion, jenž byl zaveden do služby roku 1945, nepochybně patří mezi nejlepší konstrukce v dějinách tanků. Byl také hodně exportován a modernizován, koncem 50. let však začínala být zřejmou jeho zastaralost, a tudíž byl pro britskou armádu vytvořen zcela nový typ Chieftain. Pro většinu provozovatelů Centurionů však byl neúnosně složitý a drahý, a navíc jeho exportu bránila i sama britská vláda, protože nebyl v jejím zájmu. Zbrojovka Vickers se tedy rozhodla, že vyvine nový tank, jenž bude ideálním nástupcem Centurionu a bude nabízet dobrý poměr výkonu a ceny na světovém trhu. Vozidlo, jež se pak stalo známým jako Vickers MBT (Main Battle Tank), tedy nikdy nebylo určeno pro armádu Spojeného království, nýbrž výhradně pro export. Jako první se v roce 1961 ozvala Indie, pro kterou byly posléze postaveny prototypy Vickers MBT Mk 1.

Konstrukčně šlo o klasicky řešený tank s hranatými tvary a čtyřčlennou osádkou, kterou tvořil řidič, velitel, střelec a nabíječ. Poslední dva ovládali primární zbraň, jíž byl drážkovaný kanón L7 ráže 105 mm. Vedle něj se nacházel koaxiální kulomet ráže 7,62 mm, zatímco na věži byly umístěné až dva nezávisle manuálně ovládané kulomety ráže 7,62 nebo 12,7 mm. O pohon se staral britský motor značky Leyland, stejný jako v případě tanku Chieftain, od něhož byl převzat i systém zavěšení pojezdových kol. Pro ochranu sloužil válcovaný ocelový pancíř. Indie od počátku trvala na domácí produkci, a tudíž jí Britové pomohli postavit výrobní závod, z něhož od roku 1965 začaly vyjíždět první sériové exempláře vozidla nazvaného Vijayanta (Vítěz).

                                                                    Vijayanta

                                                       (foto: Pogafac / CC BY-SA)

Nejdříve se jenom montovaly komponenty z Británie, poté však Indové zvládli celý proces výroby a do roku 1982 vyrobili asi 1200 kusů. V době ukončení výroby tvořily tyto stroje okolo 75% stavu indických tankových sil. Na podvozku Vijayanta vzniklo též několik odvozených obrněnců, a sice mostní tank, vyprošťovací vozidlo a samohybné dělo Catapult se sovětským kanónem M-46 ráže 130 mm.

Vozidla pro Afriku a arabský svět

Druhým odběratelem britského exportního tanku se stal Kuvajt, jenž od zbrojovky Vickers koupil 70 kusů odpovídajících verzi Mk 1. V prototypu zůstala varianta Mk 2, jež byla opatřena odpalovacími zařízeními pro protitankové řízené rakety Swingfire, zatímco do sériové produkce se dostal obrněnec Vickers MBT Mk 3, který vznikl podle požadavků afrických zájemců.

                                                            Vickers MBT Mk 3

                                                 (foto: vig.wikia / ? / CC BY-SA)

Na korbě se nacházela nová litá věž a v zádi byl umístěný silnější americký motor značky Detroit Diesel. Sama výzbroj zůstala stejná, ovšem nová věž umožňovala instalaci pokročilejších systémů řízení palby, např. od zbrojovky Marconi. Prvním zákazníkem se stala Keňa, jež zakoupila celkem 76 tanků a k nim také sedm odvozených pomocných vozidel, tedy mostních a vyprošťovacích tanků. Následovala Nigérie, kam bylo dodáno 36 tanků a jedenáct mostních a vyprošťovacích obrněnců, a poté přišly další kontrakty, takže nejlidnatější africká země koupila celkově přes 170 vozidel Vickers. Třetím africkým odběratelem se stala Tanzanie, kam se dostaly asi čtyři vyprošťovací tanky.

Po těchto úspěších byla firma Vickers rozhodnuta pokračovat a koncem 70. let vyvinula vozidlo MBT Mk 4, jež se pak stalo známým spíše pod jménem Valiant. Šlo o úplně novou konstrukci s vrstveným pancířem, jenž vytvářel nápadně hranaté tvary věže, do které mohly být vestavěny různé hladké a drážkované kanóny ráže 105 nebo 120 mm. Kromě toho měl tank dva kulomety ráže 7,62 mm a pohon byl zajištěn dieselovým motorem Rolls-Royce. Vozidlo neslo také sofistikovaný systém řízení palby od společnosti Marconi. Firma Vickers s tankem Valiant sázela zejména na bohaté arabské státy, ale nepovedlo se jí získat žádný kontrakt. Snažila se však dál a umístila věž z Valiantu na modifikovaný podvozek německého tanku Leopard 1, a tak roku 1985 vznikl obrněnec Vickers MBT Mk 7.

                                                             Vickers MBT Mk 7

                                             (foto: Hugh Liewelyn / CC BY-SA 2.0)         

Mohl mít 120mm dělo Royal Ordnance nebo Rheinmetall, o pohon se staral německý diesel značky MTU. Vozidlo prodělalo testy v Egyptě, ale nakonec také zůstalo jen v prototypu.

Francouzské obrněnce z řady AMX

O samostatný exportní úspěch se snažila i francouzská zbrojovka GIAT, která od poloviny 50. let pracovala na tanku AMX 30. Ten se stal základním typem francouzské armády a jeho novější verze plnily tuto roli až do konce studené války. Kromě toho se dočkal i rozsáhlého exportu. Na exportní trh pak počátkem 80. let zamířil tank AMX 32, který se vyznačoval především novou svařovanou věží s nápadnými hranatými tvary a kompozitním pancéřováním.

                                                                    AMX-32

                                                       (foto: Rama / CC BY-SA)

Ve věži se mohl nacházet hladkostěnný kanón ráže 120 mm nebo drážkovaný ráže 105 mm. Vedle této zbraně byl umístěn zvláštní prvek použitý již na AMX 30; jestliže standard u naprosté většiny tanků tvoří koaxiální 7,62mm kulomet, pak Francouzi na toto místo instalovali rychlopalný kanón ráže 20 mm. Třetí zbraní byl ručně ovládaný 7,62mm kulomet na věži. Vedle nové věže měl obrněnec i vyspělejší soustavu řízení palby s nápadnými hranatými bloky na bocích čela věže. Ačkoli se nepovedlo získat odběratele, firma GIAT pokračovala ve své snaze a roku 1983 předvedla typ AMX 40. Konstrukčně se jednalo o další rozvinutí AMX 32, byla však opět zvýšena odolnost, tank dostal modernizovanou soustavu řízení palby a silnější diesel od firmy Poyaud (obrněnec AMX 32 měl agregát značky Hispano-Suiza). Vedle hladkého kanónu ráže 120 mm, pro který bylo vyrobeno nové střelivo, se znovu nacházel 20mm rychlopalný kanón, ovšem inovativním prvkem byl střešní 7,62mm kulomet s dálkovým ovládáním.

                                                                      AMX-40

                                                             (foto: MWAG / PD)

Firma GIAT postavila čtyři kusy, které byly nabízeny zejména arabským zemím, a sice Egyptu, Saúdské Arábii, Spojeným arabským emirátům a Kataru, jenže opět neúspěšně. Kromě toho se objevil i zájem Španělska, důležitého uživatele AMX 30, ale ani z toho nevzešla objednávka. Přesto ale úsilí firmy GIAT nakonec nevyšlo nazmar, protože zaujalo francouzskou armádu, jež z tanku AMX 32 vyšla při tvorbě požadavků na tank nové generace, nynější Leclerc.

Italská výjimka potvrdila pravidlo

Z evropských programů čistě exportních tanků se tak v 80. letech nakonec prosadil jen jediný, a to OF-40 od italských firem OTO-Melara a FIAT. Prototyp vznikl v roce 1980 a v zásadě se jednalo o derivát německého vozidla Leopard 1A4, jemuž se tank svým vzhledem podobá. Do věže byl umístěn klasický 105mm kanón L7 a vyspělý systém řízení palby.

                                                                        OF-40

                                                          (foto: sconosciuto / PD)

Tank má dále dva 7,62mm kulomety, a to jeden spřažený vedle kanónu a jeden samostatný na věži. Pro OF-40 byl nalezen odběratel na Středním Východě, a sice ozbrojené síly Spojených arabských emirátů, jež odebraly 39 vozidel. Na trhu byla posléze nabízena obměna OF-40 Mk 2 s novým systémem řízení palby a OF-40 Mk 3 vybavená 120mm dělem, ty však již úspěchu nedosáhly. Komerčně se ovšem prosadil jeden z derivátů tanku, a sice samohybná houfnice Palmaria ráže 155 mm, která byla vyvezena do Nigérie a Libye.

Určitě se nabízí otázka, proč většina pozdějších programů západoevropských exportních tanků v 80. letech neuspěla, zatímco první vozidla značky Vickers na trhu zabodovala velmi dobře. Vysvětlením jsou zejména změny, ke kterým na světovém trhu se zbraněmi došlo. První tanky Vickers MBT totiž nabízely výborný poměr výkonu a ceny a přišly ve "správné" době, kdy řada zemí hledala náhradu za zastaralou techniku z konce 40. let. Naopak vozidla, s nimiž se západoevropské firmy snažily uspět v 80. letech, již přišla na trh, který byl do značné míry nasycený, a navíc reprezentovala techniku až značně vyspělou, a tudíž pro většinu potenciálních odběratelů i příliš nákladnou. Z podobných důvodů nakonec nezískal žádnou objednávku rovněž mj. ambiciózní program tanku Osório od brazilské zbrojovky ENGESA. Navíc stále platí obecné pravidlo, že větší zájem zákazníků zpravidla přitáhne typ, jenž je používán v ozbrojených silách v zemi původu, což má nepochybnou faktickou i symbolickou hodnotu.

                                                                                           Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                             Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití.

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva.