Výzbroj amerických vrtulníků ve válce ve Vietnamu

Válka ve Vietnamu znamenala pro vývoj vojenství velký přínos především v oblasti vrtulníků. Tato kategorie techniky byla sice nasazena již v řadě předcházejících konfliktů (např. v Koreji nebo Alžírsku), avšak ve Vietnamu se poprvé objevila komplexní koncepce využití helikoptér pro rozmanité a vzájemně propojené mise. Vrtulníky tam fungovaly coby dopravní prostředky pro aeromobilní pěchotu, transportovaly zásoby, evakuovaly raněné a zachraňovaly sestřelené piloty. K většině těchto úkolů samozřejmě nosily také palubní zbraně. Z původně sebeobranné výzbroje se ale postupně vyvinula výzbroj útočná a na bojišti se objevil nový druh zbraně, a to specializovaný bitevní vrtulník. Vznikla taktika spolupráce dvojic vrtulníků, z nichž jeden měl roli „lovce“ (hunter) a vyhledával pozice nepřátelských sil, zatímco druhý plnil roli „zabijáka“ (killer) a na zjištěné cíle vedl soustředěnou palbu. Rozsáhlá škála úloh vrtulníků logicky vedla také k rozšíření spektra nesených zbraní. V tomto článku najdete přehled amerických helikoptér z tohoto historického období a jejich palubní výzbroje.

Na úvod

Je třeba upozornit, že se musí zásadně rozlišovat „zbraně“ a „zbraňové systémy“, neboť druhý termín popisuje již konkrétní instalaci nějakého typu zbraně na helikoptéře. Zbraňové systémy pro vrtulníky se v té době označovaly zkrátka číselnou řadou za písmenem M (Mark, tj. vzor), tato číselná řada však byla zcela nezávislá na obdobném označování typů zbraní, tj. kulometů, kanonů či raketnic pro neřízené rakety. V některých zdrojích se ovšem tyto dvě nomenklatury směšují, což může vést k nedorozumění. Třeba zbraň jménem M2 je samozřejmě známý těžký kulomet značky Browning, kdežto zbraňový systém M2 představoval instalaci dvou kulometů M60C ráže 7,62 mm na lehké helikoptéry OH-13 či OH-23. Do sekvence zbraňových systémů patří také univerzální kontejnery s hlavňovou výzbrojí, které lze zavěsit na různé typy letounů a vrtulníků (v tomto článku jsou zmíněny M13, M14 a M18); poněkud matoucí je ovšem fakt, že takový kontejner může být i součástí dalšího zbraňového systému (např. M18 byl používán coby prvek systému M34 na helikoptéře ACH-47A). V menším měřítku se objevovala rovněž označení ze série TAT (Tactical Armament Turret) nebo TK (Temporary Kit). První se týkala několika typů věžiček pro kulomety, kdežto druhá popisovala systémy, jež byly vyvinuty jako „dočasné“ pro helikoptéry námořní pěchoty. Ještě lze dodat, že kromě těchto všech popsaných „standardizovaných“ systémů existovala i řada improvizací, pocházejících zpravidla z polních dílen, ale ty se pochopitelně nemohly příliš rozšířit.

Vrtulníky pro MASH

Mezi nejslavnější americké helikoptéry nesporně patří lehký Bell H-13 Sioux, známý mj. díky televiznímu seriálu MASH. Vyznačuje se typickou otevřenou kabinou s „bublinovým“ krytem a trubkovou konstrukcí ocasního nosníku. Prototyp vzlétl už roku 1945 a sériové stroje se poté v korejské válce používaly nejen k dopravě raněných, ale ve verzi OH-13 i k průzkumu. Tytéž úkoly plnily také na začátku vietnamské války a v řadě ozbrojených sil stále slouží. Vzhledem ke své nízké hmotnosti mohly nést pouze lehkou výzbroj, zpravidla dvojici 7,62mm kulometů na lyžích, k tomu se však (kvůli relativně velkému zpětnému rázu) sahalo spíše vzácně. Navíc pozorovatelé občas manuálně shazovali ruční nebo minometné granáty různých druhů. Kromě OH-13 sloužil v americké armádě ještě podobný typ jménem Hiller OH-23 Raven. Od OH-13 se na první pohled lišil solidním a poměrně štíhlým ocasním nosníkem, plnil však stejné role a mohl být opatřen stejnými zbraňovými systémy. Stojí patrně za zmínku, že firma Bell už roku 1963 zalétala jakousi provizorní bitevní modifikaci OH-13, která se jmenovala Bell 207 Sioux Scout. Měla aerodynamické provedení kabiny i ocasního nosníku, malé pomocné křídlo a pod přídí otočnou věžičku TAT-101 se dvěma kulomety. Stroj na vojáky zapůsobil, avšak vyhlížel příliš lehce a slabě a pro praktické nasazení se nehodil. Bez ohledu na to ale „vydláždil cestu“, která za několik let vedla k bitevnímu vrtulníku AH-1.

Nesmrtelný Huey

Pokud by měla být vybrána nejúspěšnější vrtulníková konstrukce v dějinách, mezi nejžhavější kandidáty by určitě patřil víceúčelový Bell UH-1 Iroquois, známý spíše pod přezdívkou Huey (ta vznikla z výslovnosti původního označení HU-1). Poprvé vzlétl v roce 1956 a jeho novější a výkonnější verze se stále vyrábějí (vzniklo již přes 16 000 kusů).

                                   Bell UH-1 Iroquois - tahoun americké armády ve Vietnamu

                                                          (foto: US DoD / PD)

UH-1 byl „tažným koněm“ americké armády ve Vietnamu, kde bylo nasazeno přes 7000 exemplářů snad ve všech rolích, jež může helikoptéra zastávat. Z konstrukčního hlediska lze verze nasazené ve Vietnamu dělit na dvě skupiny, kterým se podle délky kabiny říká „krátký“ a „dlouhý“ Huey. Do první náleží varianty s možností dopravit v kabině sedm až osm mužů; konkrétně se jedná o verze UH-1B, C, M a E. První tři byly stavěny pro americkou armádu; B a C byly univerzální stroje, které se lišily pouze provedením rotoru, kdežto UH-1M byl konstruován jako vyloženě bojový, jelikož byl opatřen také senzory pro vyhledávání a ničení cílů v noci. UH-1E představoval modifikaci pro námořní pěchotu. Mezi „dlouhé“ varianty schopné přepravit dvanáct až čtrnáct mužů patří zejména UH-1D, pak UH-1H s výkonnějším motorem a konečně UH-1N, jenž znamenal další posun v konstrukci díky tomu, že měl již dva motory.

                     schéma systému M6 s dvěma kulomety M60C (7,62 mm) na vrtulníku UH-1B

                                                        (foto: U.S. Army / PD)

   systém M16 s dvojicí kulometů M60C (7,62 mm) a sedminásobnou raketnicí M158 (70 mm) na UH-1B

                                                        (foto: J. Emery / CC BY)               

Všechny uvedené verze mohly používat i výjimečně široké spektrum zbraňových systémů; nejčastější byly různé kombinace kulometů a neřízených raket na bočních závěsech, ručně ovládané kulomety v bočních dveřích a někdy i příďové věžičky s kulomety nebo granátomety. Některé zbraňové systémy obsahovaly rovněž samočinné kanony či protitankové řízené střely. Podobně se někdy (byť v omezeném měřítku) vyzbrojovaly i větší univerzální helikoptéry Sikorsky CH-34 Choctaw; pro ozbrojené stroje se u námořní pěchoty používalo označení Stinger.

Dvojice nosných rotorů

Do americké konstrukční školy spadají také dopravní vrtulníky s podlouhlým trupem a dvěma tandemovými nosnými rotory. K nejstarším patří Piasecki CH-21 Shawnee, který kvůli svému trupu s typickým prohnutým tvarem obdržel přezdívku „Létající banán“. Původně byl vyvinut pro záchranné akce v Arktidě, byť v praxi se uplatnil zejména jako armádní transportní. Vedle toho mohl nést výzbroj v podobě pevných i pohyblivých kulometů různé ráže a vpřed pálících raketnic pro neřízené rakety, ale prakticky se zbraně na CH-21 montovaly vzácně.

                                          vrtulník CH-21 Shawnee nad Vietnamem

                                                         (foto: US DoD / PD)

Podobně na námořní helikoptéru se dvěma nosnými rotory Boeing Vertol CH-46 Sea Knight lze instalovat rovněž obrannou výzbroj, a sice kulomety do bočních dveří či na zadní nákladovou rampu, ale ani v tomto případě se to neprovádělo příliš často. Jinak je tomu u asi nejznámějšího vrtulníku této konstrukce, jímž je Boeing Vertol CH-47 Chinook. Již základní verze může být vybavena obrannými kulomety ve dveřích a na zadní rampě, ale ve Vietnamu byly nasazeny i čtyři kusy speciální bojové modifikace ACH-47A přezdívané „Guns A Go-Go“. Tyto stroje připomínaly jakési „vrtulníkové pevnosti“; mohly mít až čtyři kulomety v bočních oknech, pátý na záďové rampě, příďovou věžičku s granátometem a na bocích trupu dopředu mířící kulomety, kanony a raketnice pro neřízené rakety. Jejich palebná síla byla impozantní, ale projevily se jako příliš neohrabané a tato koncepce se dále nerozvíjela. O zbraňovém potenciálu CH-47 ovšem svědčí fakt, že se objevila i bizarní studie Aerial Artillery, která naprosto vážně navrhovala instalovat na boky CH-47C dvě lehké houfnice XM204 ráže 105 mm.

První bitevní vrtulníky

Zřejmě největší zlom z hlediska vrtulníkové techniky přinesl Vietnam v tom, že se tam poprvé objevil v boji specializovaný bitevní vrtulník, od samého počátku zkonstruovaný výlučně jako nosič rozsáhlého arzenálu zbraní. Typ jménem Bell AH-1 Cobra byl zalétán roku 1965 a už za dva roky se sériové kusy dostaly do služby v US Army. První stroje základní varianty AH-1G měly otočnou příďovou věžičku pro jeden kulomet Minigun, ale tu záhy nahradila věžička, do níž bylo možné zabudovat buď dva kulomety Minigun, nebo dva granátomety, nebo jeden kus od každého typu.

                                                             Bell AH-1G Cobra

                                                         (foto: U.S. Army / PD)

Pod čtyři boční závěsy se zavěšovaly různé typy pevných kulometů, kanonů a raketnic pro neřízené rakety. Na samém konci vietnamské války se dostala do služby úprava AH-1Q se stejnou věžičkou, ale navíc se schopností používat protitankové rakety TOW. Další verze jako AH-1S, P, E a F nesoucí (dnes standardní) věžičku s 20mm tříhlavňovým kanonem přišly do řadové služby až po vietnamské válce, takže přesahují rámec tohoto článku. Stojí ale za zmínku, že v té době byl vyvíjen ještě jeden speciální bitevník. Lockheed AH-56 Cheyenne měl pomocnou tlačnou vrtulí, se kterou dosahoval rychlostí přes 400 km/h. Jeho výzbroj měly tvořit různé kanony, kulomety, granátomety, neřízené rakety a řízené střely ve dvou otočných věžičkách (příďové a břišní) a pod šesti závěsy pod křídlem. V případě zavedení do služby by byl AH-56 zajisté nasazen i ve Vietnamu, ale tento jinak velice slibný projekt byl v roce 1972 z technických i politických důvodů zastaven.

Rychlí průzkumníci

Specializované bitevníky AH-1 Cobra fungovaly jako „zabijáci“, a proto potřebovaly podporu v podobě „lovců“, tedy lehčích a hbitějších průzkumných strojů. Tuto roli perfektně zastal typ OH-6A Cayuse s charakteristickým vejčitým tvarem kabiny, tedy vojenská verze typu Hughes 500, jehož novější varianty se pod značkou MD Helicopters vyrábějí dodnes. OH-6 však mohl nosit i vlastní palubní výzbroj, zpravidla v podobě kulometu nebo granátometu na pohyblivém závěsu na jednom boku vrtulníku. Obdobně mohl být vyzbrojen též další typ lehké pozorovací helikoptéry, a sice OH-58 Kiowa, což je pro změnu armádní obměna typu Bell 206 JetRanger. Tento stroj, jehož typická příď vzdáleně připomíná hlavu delfína, si také získal velikou oblibu a jeho výkonnější varianty se rovněž pořád vyrábějí. Následné verze OH-6 a OH-58, jež přišly do výzbroje po vietnamské válce, mohou nosit pod bočními závěsy ještě rozsáhlejší výzbroj, a to včetně protitankových nebo protiletadlových řízených střel, čímž se z nich prakticky stávají jakési improvizované lehké bitevníky (a některé země je v této roli skutečně běžně používají), ovšem tato problematika už překračuje rámec tohoto článku. Pro zajímavost lze ještě dodat, že do přídě OH-58C byl experimentálně vestavěn 20mm tříhlavňový kanon M197; stroj obdržel i stabilizační zařízení pro kompenzaci zpětného rázu, ale navzdory jeho fungování se tato zbraň ukázala jako příliš silná a projekt byl zastaven.

Zelení záchranáři

Poslední kategorii vyzbrojených vrtulníků, které bojovaly ve Vietnamu, tvoří záchranné stroje pro vyhledávání a vyzvedávání sestřelených pilotů. Právě na tomto bojišti vznikla jejich pořád používaná přezdívka „Jolly Green Giant“ (Veselý zelený obr), která vychází z typické barvy a z pocitů, které samozřejmě vzbuzovaly v zachráněných letcích. Tradici záchranných vrtulníků fakticky založil typ Sikorsky H-3, který byl provozován americkým námořnictvem (HH-3A) i letectvem (CH-3E, HH-3E). Obvykle nesl kulomety na klasických ručně ovládaných lafetách, ale na bocích části strojů byly montovány rovněž dálkově řízené věžičky s kulomety Minigun.

                       střelba lafetovaným kulometem M134 Minigun (7,62 mm) vrtulníku HH-3E

                                                            (foto: USAF / PD)

V závěrečné fázi vietnamské války pak přibyly na bojiště též impozantní helikoptéry Sikorsky HH-53B a HH-53C, odvozené od námořního transportního stroje CH-53 Sea Stallion. Dostaly přezdívku „Super Jolly Green Giant“ a rovněž mohly nést různé kombinace ručně ovládaných kulometů v bočních či zadních dveřích. Jako poslední typ ve výčtu vyzbrojených záchranných helikoptér lze uvést střední námořní HH-2C Seasprite, který nesl stejnou věžičku s kulometem Minigun jako HH-3A, avšak v přídi; pro stroj jeho velikosti se to ovšem zdálo jako příliš silný arzenál a nakonec vzniklo pouze šest kusů HH-2C. Pro úplnost lze doplnit, že byla testována i vysloveně bitevní obměna UH-2 Tomahawk, jež měla dvě příďové věžičky (každou se dvěma kulomety M60) a na bocích závěsy pro další výzbroj.

Kulomety

Nejstarším kulometem ve výzbroji „vietnamských“ vrtulníků byl typ M37C, což byla varianta známého kulometu Browning M1919 ráže 7,62 mm. Původně byla vyrobena pro vyzbrojování obrněných vozidel, ale posléze se uplatnila i ve vzduchu. U vrtulníků ji ovšem záhy vystřídala modernější zbraň M60 s novějším 7,62mm střelivem. Ve Vietnamu se tento kulomet užíval ve dvou verzích.

                                        kulomet M60C pro systémy s dálkovým ovládáním

                                                           (foto: US Gov. / PD)

                                           kulomet M60D systému M23 na vrtulníku UH-1D

                                                               (foto: US Gov. / PD)

M60C byla určena pro zbraňové systémy s dálkovým ovládáním, takže kulomet obsluhoval pilot či střelec vrtulníku; v některých zbraňových systémech byly kulomety pevné, tj. jen pro palbu vpřed, kdežto v jiných byly umístěné na pohyblivých bočních závěsech, popř. také v otáčivých věžičkách. Varianta M60D pak sloužila pro montáž na ručně ovládané lafety v bočních dveřích či oknech nebo na záďových rampách. Na rozdíl od pěchotní úpravy M60E tedy M60D neměl spodní rukojeť se spouští ani klasickou pažbu; zbraň se ovládala za pomoci dvou držadel na zadní části zbraně, kde se nacházela také spoušť. Typy M37C i M60 nabízely podobnou kadenci v rozpětí od cca 500 do 600 ran za minutu. Pokud jde o kulomety ráže 12,7 mm, na vrtulnících se samozřejmě uplatňovaly různé verze slavného kulometu Browning M2, jehož kořeny také sahají až do období mezi světovými válkami. Na amerických vrtulnících ve Vietnamu se objevily tři verze M2, a to klasická M2HB (Heavy Barrel), dále speciální letecká verze M3 s vyšší rychlostí palby (cca 1200 ran za minutu, což je zhruba dvojnásobek kadence základního provedení M2; tato varianta se však na helikoptérách používala zpravidla ve formě závěsného kontejneru jménem M14) a modernizovaná M213, vytvořená vysloveně pro použití na lafetách ve dveřích helikoptér. Ovšem určitě nejvýkonnějším vrtulníkovým kulometem v té době byl 7,62mm šestihlavňový M134 Minigun s kadencí až 4000 ran za minutu (teoreticky je možná rychlost až 6000 ran za minutu, avšak v praxi se užívá méně). Miniguny se umisťovaly na ručně ovládané lafety i pohyblivé nebo pevné boční závěsy. Pro příďové věžičky některých helikoptér vznikla zdokonalená obměna M196. Pro úplnost si zaslouží zmínku instalace M134 v závěsném kontejneru, který nese označení M18.

                  kulomet M134 Minigun (7,62 mm) a sedminásobná raketnice M157 (70 mm)

                                            tvořící systém M21 na vrtulníku UH-1B

                                                        (foto: Cliff / CC BY) 

Granátomety

V současnosti se automatické granátomety jako výzbroj vrtulníků již příliš neuplatňují, ovšem dříve se jednalo o velmi častou, oblíbenou a účinnou součást jejich arzenálu. Granátomet totiž představuje ideální zbraň proti živé síle, neboť dovoluje poměrně rychle pokrýt velkou plochu municí s velkým trhavým, střepinovým či zápalným účinkem. Z toho důvodu nosily americké vrtulníky ve Vietnamu tři typy samočinných granátometů ráže 40 mm. Prvním z nich byl M75 s rychlostí palby asi 225 ran za minutu, který byl posléze vystřídán výkonnějším typem M129 s kadencí až 400 ran za minutu.

                             granátomet M129 (40 mm) systému M94 pro vrtulník UH-1H

                                                       (foto: U.S. Army / PD)

V omezeném měřítku byl nasazen i granátomet XM175, který se ale do sériové výroby nedostal. Nejčastější aplikaci granátometů představovala instalace do příďových otočných věžiček, existovaly však také montáže na bočních závěsech a granátomet M75 byl instalován také do závěsného kontejneru M13. Pro 40mm granátomety je k dispozici široký výběr munice, mj. tříštivo-trhavá s kontaktním či s bezkontaktním výbuchem, broková, kouřová různých barev, osvětlovací (tj. světlice snášející se na padáčku), se slzným plynem či nesmrtící gumové projektily pro potlačování nepokojů.

Kanóny

Z kanonů s klasickým funkčním cyklem (čili s jednou hlavní a jednou nábojovou komorou) se na amerických helikoptérách ve Vietnamu nejvíce uplatnil 20mm kanon M24A1; nejedná se o původní americkou konstrukci, ale o modifikaci zbraně HS.404 známé španělsko-francouzské zbrojovky Hispano-Suiza. Tento kanon s nejvyšší kadencí 700 výstřelů za minutu se užíval na letounech a v protivzdušné obraně už před druhou světovou válkou a některé jeho úpravy jsou ve službě dodnes. Druhým typem kanonu s klasickou konstrukcí byl XM140 ráže 30 mm, což byl vlastně jeden z prvních kanonů vyvinutých speciálně pro instalaci na vrtulník. Vyznačoval se řadou progresivních rysů, měl kadenci 425 ran za minutu a jeho munice zaručovala velikou ničivou sílu, avšak zbraň byla nakonec nasazena jenom experimentálně a do sériové výroby se nedostala. Zbývající dva kanony pro helikoptéry tohoto období náleží mezi zbraně s rotujícím svazkem hlavní (konstrukce Gatling); oba měly kalibr 20 mm a vycházely z vysoce úspěšného šestihlavňového kanonu M61 Vulcan, instalovaného především do proudových letadel. Kanon M195 je Vulcan se zkrácenými hlavněmi a kadencí 4000 ran za minutu (základní M61 Vulcan může dosáhnout přes 6000 ran za minutu), zatímco M197 vznikl „odlehčením“ Vulcanu, resp. redukcí na tři hlavně a kadenci 650 ran za minutu. Kanony se montovaly do střeleckých věží a na pevné nebo dálkově ovládané boční závěsy.

Neřízené rakety

Mezi hojně používané zbraně patřily rovněž neřízené rakety Mk 40 FFAR (Folding Fin Aerial Rocket, tj. letecká raketa s rozvíracími kormidly), známé také pod přezdívkou Mighty Mouse. V americké soustavě mají ráži 2,75 palce, což odpovídá metrické hodnotě 69,8 mm, ale běžně se o nich hovoří jako o raketách ráže 70 mm; to ostatně dokazuje i oficiální označení dnešních neřízených raket, které vystřídaly Mk 40 a mají jméno Hydra 70. Rakety Mk 40 se vypouštěly z raketnic s různým počtem trubek. Raketnice M157 a M158 jich měly sedm; odlišovaly se od sebe tím, že M158 byl zkrátka svazek sedmi trubek se dvěma kruhovými „objímkami“, kdežto raketnici M157 tvořil hladký válec, v němž bylo zastavěno sedm trubic. Raketnice M159 měla devatenáct trubic. Největší kapacitu však nabízela obdélníková raketnice se 24 trubkami, která patrně nedostala své specifické typové označení a byla určena jen pro vrtulníky UH-1B/C. Co se týče vlastních raket Mk 40, je známo nejméně třináct hlavic s různými efekty; konkrétně to byly běžné tříštivo-trhavé, zápalné s bílým fosforem, protipancéřové, protipěchotní (každá při výbuchu rozmetala asi 1500 tenkých kovových „šipek“ dlouhých 37 mm, tzv. flešet), dýmové různých barev, osvětlovací a se slzným plynem. Navíc existovalo i šest typů rozbušek, s nimiž mohly rakety vybuchovat při nárazu nebo ještě ve vzduchu, a to buď po uplynutí určené doby, nebo na základě rádiového distančního zapalovače.

                        neřízené rakety Mk 40 v raketnicích M159 na bitevním vrtulníku Cobra

                                                         (foto: U.S. Army / PD)

Raketové řízené střely

Technologicky nejpokročilejší součást výzbroje „vietnamských“ vrtulníků však představovaly protitankové řízené střely. Američané měli zpočátku problémy při vývoji rakety, která by byla dostatečně kompaktní pro použití na lehkých vozidlech nebo vrtulnících, a proto dali přednost pořízení zahraničních zbraní, konkrétně raket SS.11 z francouzské zbrojovky Nord. Jednalo se o střely s ručním naváděním po kabelu a max. dosahem 3000 m. Základní podoba SS.11A1 se v USA označovala jako AGM-22A, novější SS.11B1 dostala jméno AGM-22B. K odpalování sloužily lišty na bocích vrtulníků; standardně bylo neseno šest raket. Posléze ale uspěl domácí americký vývoj a do služby vstoupila střela BGM-71 TOW (zkratka znamená Tube-launched, Optically-tracked, Wire-guided, tj. odpálení z trubice, optické sledování, navádění po kabelu), která se záhy dostala i do výzbroje vrtulníků. Na závěsníky se umisťovaly tři nebo čtyři rakety TOW s max. dosahem přes 3000 m. Vrtulníky ovšem nejprve musely být pro používání těchto zbraní patřičně uzpůsobeny, tj. opatřeny senzory pro automatické sledování vypuštěných raket a pro odesílání ovládacích povelů po kabelech. Pro střelce byla obsluha daleko snazší, protože stačilo jenom udržovat cíl v zaměřovacím kříži.

Závěrečné shrnutí

Vietnamská válka znamenala pro vojenské využití vrtulníků i pro rozvoj jejich zbraní opravdu zásadní impuls. Etablovala se koncepce aeromobilní pěchoty, tj. pěšáků vysazovaných v místě boje víceúčelovými helikoptérami, které palubními zbraněmi „vyčistí“ přistávací plochu a pak poskytují vojákům vzdušnou střeleckou podporu. Na scénu přišly i speciální bitevní vrtulníky, konstruované přímo pro útočné mise, a osvědčila se jejich spolupráce s lehkými helikoptérami pro průzkum či sledování cílů. Je ale příznačné, jakého druhu byly tyto cíle, neboť vietnamská válka znamenala zejména boje proti nepravidelným partyzánským jednotkám v pralesích nebo bažinách. Vrtulníky proto používaly zejména zbraně s vysokou efektivitou proti živé síle, jako jsou kulomety, granátomety a neřízené rakety. Až ke konci tohoto kontroverzního konfliktu se ve větším měřítku objevily rychlopalné kanony a protitankové řízené střely, tedy zbraně, které se v následujících letech staly základem výbavy bitevních vrtulníků. Jejich úkoly se přesunuly od ničení živé síly k útokům na tanky a vrtulník začal být vnímán coby hlavní nástroj vzdušné podpory na bojištích regulérních válek. Ale současné konflikty svým charakterem připomínají spíše Vietnam, neboť typickými protivníky jsou povstalci a teroristé v nepřehledném prostředí měst, hor a džunglí. Není proto nijak překvapivé, že se armády začínají vracet ke zkušenostem z vietnamské války, což se možná dotkne i výzbroje vrtulníků.

                                                                                           Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                             Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

Poslední revize článku: 2.11.2013

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva !!!

Pro přiložené fotografie platí uvedená separátní pravidla užití !!!