Úvaha nad možnostmi slovenské samohybné houfnice EVA dosáhnout úspěchu

Jedním z největších překvapení zbrojního veletrhu IDET 2015 bylo představení nové slovenské samohybné houfnice EVA. Slovenský zbrojní průmysl díky ní navzdory všem svým potížím potvrdil svoji schopnost přicházet s novými zbraňovými systémy.

Projekt samohybné houfnice EVA je teprve na svém počátku a je proto o něm známo jen poměrně málo informací. Přesto již dnes si lze položit některé otázky: Je tento projekt vhodný pro slovenský zbrojní průmysl? Je projekt samohybné houfnice EVA životaschopný a má naději na úspěch?

Nutno říci, že tyto (a možná i další) otázky jsou zcela oprávněné. Slovenský zbrojní průmysl v minulosti dokázal přijít s mnoha zajímavými a technicky velice vydařenými projekty. Např. slovenská modernizace tanku T-72, tedy tank T-72 M2, představuje dle autorova názoru jednu z technicky nejvydařenějších a nejvyváženějších modernizací tohoto legendárního tanku. Přesto sám projekt skončil de facto neúspěchem, kdy po výrobě prototypu již nebyla zadána sériová výroba. Do vývoje tohoto modernizovaného tanku přitom slovenský stát, potažmo daňový poplatník vložil nemalé prostředky. Obdobně tak se dá hovořit i o dalších slovenských zbrojních projektech (protiletadlový systém STROP II, do jisté míry i obrněný automobil Aligator atd.). Nenaplnily se tak sny mnohých slovenských zbrojařů o rozsáhlém exportu, který by navázal na zbrojní export někdejšího Československa.

                                                   samohybná 155mm houfnice EVA

                                                     (foto: Z. Novotný / CC BY-SA)

Po čistě technické stránce je nová samohybná houfnice EVA poměrně zdařilá. Slovenští konstruktéři postupovali v souladu s dnešní "dělostřeleckou módou“ a vytvořili samohybnou houfnici jednoduchou instalací klasického 155mm děla na podvozek nákladního automobilu 6x6. Takovéto houfnice představují vlastně jakýsi kompromis mezi lehkými klasickými taženými a těžkými pásovými samohybnými děly. Mají sice nižší průchodnost v terénu a většinou také poskytují nižší ochranu obsluze, na druhou stranu se ale vyznačují výrazně nižší hmotností a tedy i vyšší taktickou a strategickou mobilitou. Nespornou výhodou takovýchto samohybných houfnic je i jejich nižší cena a provozní náklady - a v neposlední řadě také výrazně snadnější vývoj (jedním z prvních průkopníků této koncepce byl, dnes již velmi populární francouzský systém CAESAR). Možná ale právě toto je největší problém celého projektu. Podobně řešená samohybná děla dnes vyrábí kde kdo. Příkladem může být projekt polské samohybné houfnice Kryl, která byla postavena se stejnou konstrukční filozofií (umístění moderního 155mm děla na podvozek nákladního automobilu 6x6). Lze si proto položit otázku, proč nebylo při vývoji nové samohybné houfnice postupováno společně s Polskem, které je přitom stejně jako Slovensko členem nejen NATO a EU, ale také Visegrádské skupiny. Společný vývoj by přitom znamenal nejen výrazné snížení nákladů, ale také vyšší šanci na úspěch. O potřebě co nejširší vojenské spolupráce v rámci Visegrádské skupiny navíc opakovaně hovořili mnozí vysocí političtí představitelé obou států.

Zdaleka přitom nejde jen o Polsko. Podobná samohybná děla vyvinuly i některé rozvojové státy, které jsme ještě nedávno označovali za ryze zemědělské a u kterých jsme ani nepředpokládali existenci nějakého zbrojního průmyslu. Příkladem může být Súdán, který nedávno představil své lehké samohybné dělo Al-Khalifa-1, které bylo zkonstruováno se stejnou filosofií. Toto samohybné dělo je sice pouze ráže 122 mm (používá kopii staršího ruského děla D-30), ta však byla zvolena spíše z důvodů ekonomických (velké zásoby a láce munice kalibru 122 mm). Je pravděpodobné, že při dalším vývoji této samohybné houfnice může dojít i k osazení děla ráže 155 mm. Obdobné samohybné houfnice dokázala zkonstruovat i Kuba a další méně rozvinuté státy s levnou pracovní silou. Slovenská samohybná houfnice tak již dopředu ztrácí jednu ze svých výhod, tj. relativně nízkou cenu. Nabízí se proto otázka, pro koho je vlastně tato samohybná houfnice určena, resp. koho dokáže oslovit.

Je velice diskutabilní, zda tento systém bude zaveden (i přes některé silné proklamace) v armádě samotného Slovenska. Je sice faktem, že v návaznosti na dnešní dění na Ukrajině se slovenská vláda snaží posílit obranyschopnost země a dochází i k určitému zvýšení výdajů na obranu. Lze ale pochybovat, že tyto prostředky budou určeny na rozvoj dělostřelectva. Současné slovenské dělostřelectvo je sice poměrně malé, ale na druhou stranu působí kompaktním a moderním dojmem. Opírá se především o samohybné houfnice ZUZANA, které představují soudobou konstrukci srovnatelnou se západními vzory, a která mají před sebou ještě značnou životnost. Právě díky nim je slovenské dělostřelectvo vlastně nejmodernější částí celých slovenských ozbrojených sil. Jestliže dojde k vyčlenění vyšších výdajů na obranu, budou patrně nasměrovány do jiných oblastí (plánovaná akvizice nových nadzvukových strojů pro letectvo, pořízení nových kolových BVP atd.) Nějaké zásadnější posílení dělostřelectva v podobě nákupu samohybných houfnic EVA je proto spíše méně pravděpodobné. Zavedením zbraňového systému do výzbroje domácí armády přitom často podmiňují svůj nákup hypotetičtí zahraniční odběratelé.

I sám export bude poměrně složitou záležitostí. Slovensko není v pozici velkých států typu USA či Ruska, které mohou svůj export posílit svojí politickou vahou. Vzhledem ke své ekonomické situaci Slovensko také nemůže nabídnout hypotetickým odběratelům výhodné finanční podmínky, kdy mnohé velké státy dodávají výzbroj na dlouhodobý úvěr, často rozložený i do celých desetiletí (např. Rusko). Slovensko není v pozici bývalých koloniálních velmocí typu Francie či Velké Británie, které mají odbyt svého zbrojního průmyslu takřka zajištěn od svých bývalých kolonií. To, jak je v takové situaci složité realizovat export, ukazuje i příklad sousedního, mnohem většího a silnějšího Polska. Také Polsko např. se svým tankem PT-91 (modernizace tanku T-72) nedosáhlo svých ambiciózních cílů a tento tank se podařilo vyvézt pouze do Malajsie, a to jen díky specifičnosti kontraktu (byl požadován tank o hmotnosti do 50 t, Malajsie nestála o dodávky tanků z Ruska a západní firmy neměly k dispozici konstrukci v dané hmotnostní kategorii). Slovensko coby členský stát NATO a EU dodržující určité principy ale není ani v pozici malého Srbska, kterému se jeho zbrojní export daří i díky tomu, že je ochotno své zbraňové výrobky dodávat i těm státům, které jsou z hlediska západních hodnot vnímány jako velice problematické (např. dodávky samohybných houfnic NORA B-52 do Myanmaru).

                                           samohybná 155mm houfnice EVA - zásobníky

                                                     (foto: Z. Novotný / CC BY-SA)

Určitou chybou samohybné houfnice EVA je tedy zřejmě právě její koncepce, to, že slovenští konstruktéři přišli sice s konstrukcí srovnatelnou s moderními vzory, ale vlastně se nijak nevymykající standartu. Za výše zmíněné situace na mezinárodním zbrojním trhu přitom malé státy mohou uspět jen s nějakým originálním, možná i atypickým novátorským řešením.

Takovým řešením by dle autora mohlo být zkonstruování takového samohybného děla, které by bylo ještě lehčí, a tedy i mobilnější a lépe přepravitelné vzduchem. Je sice faktem, že EVA je díky své hmotnosti cca 20 tun přepravitelná letounem C-130 Hercules (samo slovenské letectvo přitom takový nebo podobný letoun nemá a je málo pravděpodobné, že by si ho pořídilo), nutno ale podotknout, že při takovém zatížení mají i tyto letouny jen relativně omezený dolet. Snížením hmotnosti by se samohybné dělo stalo zajímavější i pro ty státy, které se vyznačují problematickým terénem (vysokohorské prostředí, džungle atd.). Nižší hmotnosti by bylo možno dosáhnout např. použitím děla 155 mm s kratší hlavní (pouze 39 ráží), snížením zásoby munice atd. Taková dělo by bylo možno osadit na lehčí podvozek 6x6 (určitým vzorem by mohla být srbská samohybná  houfnice SORA, postavená na velmi lehkém nákladním automobilu FAP 2026 6x6). Obdobně zajímavou cestou, jak uspět na dnešním složitém trhu, by dle názoru autora bylo zkonstruování samohybného děla ráže 105 mm. Takové samohybné dělo by bylo vhodné pro různé zahraniční mise, ale také pro mnohé malé státy, které si nemohou dovolit plnohodnotná děla ráže 155 mm. O taková děla přitom opět začíná být určitý zájem (Libanon, Ghana atd.) a samohybná kolová děla v této ráži vyrábí dnes pouze Srbsko a Čína. Tímto způsobem by slovenský zbrojní průmysl mohl přijít s něčím zcela novým a mohl by tak vyplnit určitou mezeru na dnešním trhu. Oproti tomu v kategorii samohybných houfnic ráže 155 mm na kolovém podvozku je tento prostor téměř minimální a výrazně snižuje šanci na exportní úspěch.

                                       samohybná 155mm houfnice EVA - závěr a zásobníky

                                                     (foto: Z. Novotný / CC BY-SA)

Slovenský zbrojní průmysl od rozpadu bývalého Československa a etablování samostatného slovenského státu prošel velice nelehkou cestou, poznamenanou bolestnými reformami a výraznými ekonomickými ztrátami. Autor coby osoba vyrůstající v bývalém Československu a mající k Slovensku určitý vztah by slovenskému zbrojnímu průmyslu přál úspěch, který by znamenal nejen ekonomický zisk, ale také politické posílení Slovenska. Na základě výše zmíněných argumentů lze ale pochybovat, zda tento úspěch může slovenskému zbrojnímu průmyslu a Slovensku jako takovému přinést zkonstruování a nabízení takového systému jakým je samohybná houfnice EVA.

                                                                                           Autor článku: David Khol