Turecko a jeho ozbrojené síly

Turecko je tradičně jednou z nejvýznamnějších zemí Blízkého východu. Vysoký počet obyvatel a jedinečná poloha zahrnující i strategicky důležité Bosporské úžiny představují unikátní přirozené dispozice, díky kterým vždy Turecko bylo klíčovým hráčem oblasti. Vývoj posledních desetiletí pak tyto dispozice jen umocnil. Příliv vyspělých technologií, nárůst síly jak ekonomické, tak i vojenské; to vše dělá z Turecka skutečnou mocnost, jejíž význam už překračuje hranice daného regionu.

Prudký vývoj zaznamenává Turecko i v oblasti politické. Po dlouhá desetiletí bylo Turecko jedním z nejspolehlivějších spojenců Západu na Blízkém východě. Tato situace se ale v poslední době začíná měnit. Nárůst politické moci islamistické strany AKP, ale i nástup autoritářsky vládnoucího prezidenta Ercipa Erdogana do značné míry změnil politickou tvář Turecka a odklonil jej od prozápadní orientace. Zejména po nezdařilém pokusu o vojenský puč, který proběhl v červenci 2016, je proto Turecko především ze strany jeho spojenců v NATO sledováno s mimořádnou pozorností, ale i určitým znepokojením. Stejně tak se tato nejistota týká i samotné turecké veřejnosti. Turecko do jisté míry připomíná spícího obra, který se teprve nedávno probudil – a který sám ještě neví, co bude dělat dál.

I proto se v poslední době objevila celá řada článků a studií, které se snaží tuto situaci nějak analyzovat. Většina těchto prací je ale zaměřena především na Turecko jako takové, na jeho vzrůstající geopolitickou roli. Stejně tak je ale pozoruhodná i samotná turecká armáda.

Turecká armáda - velká a svébytná

Turecká armáda je svým způsobem fenomén. S počtem více než 500 tisíc vojáků patří mezi největší armády světa. Oproti některým jiným velkým armádám, bazírujících především na početnosti, se ale turecká armáda vyznačuje i čím dál vyšší kvalitou a moderností své výzbroje. Turecká armáda zaujme i vlastní, svébytnou filosofií, promyšleností a koncepčností svého rozvoje. V této koncepci či spíše konstrukční filosofii jakoby se obrážela poloha Turecka, nacházejícího se mezi Evropou a Asií. Turecká armáda je organizačně armádou západního typu. Na druhou stranu si dokázala zachovat i některé své specifické rysy, vyplývající z bohaté myšlenkové tradice Orientu.

Oproti mnohým západním armádám se turecká armáda liší i svými bohatými bojovými zkušenostmi, které jsou takříkajíc součástí její každodenní reality. Turecká armáda se dočkala ostrého nasazení při kontroverzním obsazení Severního Kypru, její jednotky byly nasazeny i v celé řadě operací OSN. Ovšem největší aktivity turecké armády probíhají na vlastním území, v jihovýchodní části země, kde probíhají po dlouhá desetiletí boje proti kurdským radikálům, usilujícím o odtržení od Turecka a vytvoření samostatného Kurdistánu.

Boje proti kurdské menšině samozřejmě pro tureckou armádu představují obrovskou zátěž, a to jak finanční, tak i organizační. Na druhou stranu díky těmto bojům turecká armáda získala jedinečné bojové zkušenosti. Týká se to přitom i vojáků základní služby a záložních jednotek, které jsou běžně do těchto bojů nasazovány. Výhodou je i to, že tyto boje dávají turecké armádě zkušenost s operacemi na úrovni vyšších organizačních celků, kterou přitom např. většina evropských zemí postrádá.

Vojenská síla Turecka ale nespočívá jen v samotných ozbrojených silách. Zejména od sedmdesátých let dochází i k rozvoji vlastního domácího zbrojního průmyslu. Ten byl zpočátku budován s pomocí zejména německých, ale také amerických firem. V devadesátých letech minulého století byla rozvíjena i spolupráce s Izraelem a jeho zbrojním průmyslem, tato spolupráce ale byla po nástupu vlády islamistické strany AKP přerušena. Rozvíjena je naopak spolupráce s Jižní Koreou, se kterou má Turecko tradičně dobré vztahy již od korejské války. Postupně se tak Turecku podařilo vybudovat velice výkonný zbrojní průmysl, který již dokáže zajišťovat většinu kategorií zbraňových systémů vlastními silami. Firmy jako OTOKAR, FNSS a Roketsan si navíc vydobyly celou řadu obchodních úspěchů, takže Turecko dnes patří mezi přední exportéry zbraní.

Turecká armáda se díky tomu dnes může pyšnit nejen vysokými početními stavy jak personálu a výzbroje, ale také celou řadou kvalitních zbraňových systémů domácí provenience. Rostoucí síla turecké armády je tedy výrazem koncepce budování armády, ale svým způsobem i koncepce státu jako takového. Svým způsobem může být příkladem i pro další státy a zaslouží si proto větší pozornost.

Cílem této práce není klasický popis turecké armády a jednoduchý výčet jednotlivých zbraňových systémů, ale spíše zachytit některé charakteristické rysy a trendy v tureckých ozbrojených silách, a v tureckém zbrojním průmyslu. Budou proto popsány jen ty kategorie a zbrojní akvizice, které jsou nějak symptomatické a mají významnější vypovídací hodnotu.

Pozemní vojsko turecké armády

Pozemní vojsko je nejpočetnější částí ozbrojených sil. Zaujme svou početností (více než 400 tis. vojáků v aktivní službě), ale také svou organizovaností a vysokou bojovou morálkou. Pro plnění svých úkolů je pozemní vojsko velice dobře vyzbrojeno zbraňovými systémy – a to v počtech, které jsou dnes spíše nezvyklé. Ve složení výzbroje se pak obráží do jisté míry historie budování turecké armády, ale i její svébytná filosofie.

Tanky

Turecká armáda disponuje velmi početným tankovým vojskem. Tvoří ho pestrá směsice tanků, od již zastaralých typů až po nejmodernější konstrukce, což poněkud kontrastuje s moderním trendem mít toliko jeden typ tanku, resp. MBT.

Nejmodernějším tankem tureckých tankových jednotek je německý typ Leopard 2, kterého slouží téměř 300 ks. Tyto tanky představují jakýsi vrchol vojenské spolupráce s Německem. Původně těchto tanků mělo být objednáno mnohem více, uvažovalo se také o jejich licenční výrobě v Turecku. Je ale příznačné, že přednost byla dána vývoji vlastního tanku. Vedle typu Leopard 2 slouží i téměř 400 ks staršího německého typu Leopard 1.

V počtu více než 900 kusů slouží i starší americké tanky M60. I přes svou letitost jsou tyto tanky dál udržovány ve službě, 170 z nich navíc bylo ve spolupráci s izraelským průmyslem modernizováno na verzi M60T. Tanky M-60 se velice osvědčily v bojích proti Kurdům, což poněkud kontrastuje s ne zcela úspěšným nasazením tanků Leopard 2. Je proto velice pravděpodobné, že turecká armáda bude dál tyto tanky udržovat ve službě a modernizovat (byť pravděpodobně již domácím průmyslem).

Vedle těchto tanků slouží dokonce i ještě starší M48 – a to v počtu nejméně 1300 ks. Je příznačné, že i tyto zcela zastaralé tanky turecká armáda stále udržuje ve službě, pro některé úkoly jsou i nadále postačující. Další tanky tohoto typu jsou pak přestavovány na ženijní či mostní tanky atd. To jen ukazuje na turecký důraz na ekonomičnost.

                                                                       Altay

                                                   (foto: Karaahmet / CC BY-SA)

Je však zřejmé, že tyto letité tanky nemohou sloužit do nekonečna. Turecko proto vyvinulo nový tank Altay vlastní výroby. Altay představuje pozoruhodnou konstrukci, ve které jakoby se zobrazoval turecký přístup k vojenské technice. De facto se jedná o typický tank třetí generace. Na první pohled nepřináší žádnou výhodu oproti tankům M1 Abrams či Leopard 2. To ale na druhou stranu znamená, že se těmto tankům přinejmenším vyrovná. Oproti nim je ale turecká konstrukce zcela nová, modernější – a má tedy větší modernizační potenciál.

Tanky Altay zdánlivě nepřinášejí nic nového. To je ale paradoxně spíše jejich výhodou. Jejich konstrukce je do jisté míry protikladem ruského tanku Armata, který sice obsahuje celou řadu revolučních prvků, v jejich důsledku je ale Armata tankem velice komplikovaným a drahým, takže nad jeho budoucností se neustále vznášejí otazníky. Tanky Altay byly navíc zkonstruovány tak, aby bylo možno je snadno vyrábět ve velkých sériích. Zatím bylo závazně objednáno 250 ks, celkové dodávky by měly činit 1000 (!) ks – a je velice pravděpodobné, že jejich počet bude ještě dál navýšen. Tank Altay má navíc značný exportní potenciál - a i proto tomuto tanku autor předvídá velkou budoucnost.

Obrněné transportéry a BVP

Pro dopravu pěchoty v turecké armádě po dlouhá léta sloužily především americké obrněné transportéry M113 v počtu více než 3000 ks. A je velice pravděpodobné, že i přes svou zastaralost budou jednoduché, osvědčené M113 sloužit ještě hodně dlouho.

Modernější konstrukci představuje typ ACV-15. Toto BVP je modifikací amerického typu AIFV, který představoval ve své době jakousi levnější alternativu dražšímu typu M2 Bradley. A nutno říci, že turecké armádě se tento typ velice osvědčil.  BVP ACV-15 je ovšem z dnešního pohledu již zastaralé – a turecká armáda již opakovaně deklarovala svůj zájem o nový typ BVP.

Turecká firma OTOKAR proto již před časem představila své BVP Tulpar. Tulpar představuje velice efektní moderní konstrukci, srovnatelnou s nejmodernějšími světovými BVP. Nenásledovalo ale okamžité zavedení do výzbroje turecké armády. Naopak, turecká armáda zatím spíše vyčkává. I proto se objevily další typy domácích BVP. Společnost FNSS zkonstruovala BVP Kaplan, další novinkou je futuristické BVP Korhan firmy Aselsan.  Turecká armáda tak zjevně využívá výhod konkurenčního boje a zároveň ukazuje, že na skutečně kvalitní BVP si dokáže počkat.

Zajímavou kapitolou jsou kolové obrněné transportéry v moderním uspořádání 8x8. Ty byly dlouhou dobu tureckou armádou přehlíženy, protože ta se orientovala především na pásové typy. Je určitým paradoxem, že tato kategorie je v turecké armádě zastoupena jen starším sovětským typem BTR-80, nakoupeným v devadesátých letech z přebytků ruské armády. Zde je možno připomenout, že v tureckém četnictvu slouží dokonce i starší BTR-60, ty ale byly dodány z přebytků po východoněmecké armádě. Je přitom překvapivé, jak spolehlivě tyto zcela zastaralé stroje zde slouží. Turecká armáda tak ukázala, že umí užívat i tzv. "východní" techniku, kterou do té doby neužívala.

I turecká armáda ale zjevně pochopila výhody moderních kolových OT a plánuje jejich akvizici, částečně i coby náhradu za M113. Turecký průmysl proto přišel s několika zajímavými konstrukcemi obrněných transportérů, jako je Pars (od firmy FNSS) či  AV-8, resp. Arma (OTOKAR). Zatím nebyl vybrán žádný z těchto typů, také v této kategorii turecká armáda spíše taktizuje. Je ale příznačné, že tyto turecké obrněné transportéry již stihly dosáhnout celé řady významných exportních úspěchů.

Dělostřelectvo

Na dělostřelectvo turecká vojenská doktrína klade tradičně velký důraz. Dělostřelecká technika proto v turecké armádě slouží v obrovských počtech. Daní za to byla po dlouhá léta typová roztříštěnost a zastaralost. Turecká armáda dosud provozuje velké množství starších typů děl, např. M-107 či M-52 (která byla důkladně modernizována). Je poněkud překvapivé, že nebylo nakoupeno velice rozšířené americké SHD M109. Tažená děla jsou zastoupena např. typy M-101, M-114, M-115 atd.

                                                                      Firtina

                                                 (foto: Kizilsungur / CC BY-SA 3.0)

Také v této oblasti ale Turecko zahájilo modernizaci. Jejím klíčovým prvkem bylo zavedení SHD Firtina, které je jen modifikací čím dál úspěšnějšího jihokorejského SHD K-9 s hlavní o délce 52 ráží. Turecká armáda zatím objednala 350 ks, poslední zprávy ale hovoří o tom, že toto číslo bude navýšeno. Výběr SHD K-9 ukazuje, že pokud se Turecko rozhodne nakupovat, dokáže si vybrat to nejlepší, co je na světovém trhu k dispozici. Zároveň je patrný i určitý odklon od tradičně spřízněného Německa, které intenzivně nabízelo svůj typ PzH-2000.

Obdobně Turecko modernizuje i své tažené dělostřelectvo, kdy bylo zavedeno tažené dělo Pantera ráže 155 mm o délce 52 ráží. Původně bylo objednáno 225 ks, je ale otázkou, zda toto číslo bude dodrženo. Turecká armáda stejně jako jiné armády světa pochopila výhody moderních samohybných děl kategorie TMG, vzniklé osazením běžného děla na podvozek nákladního automobilu. Turecký průmysl proto před nedávnem představil samohybná děla kategorie TMG – typy Yavuz firmy MKE a typ KMO firmy Aselsan. Obě shodně využívají hlaveň děla Pantera, každé je ale postaveno s trochu jinou konstrukční filosofií. Zatím není jasné, který typ bude nakonec vybrán. Přesto i zde lze konstatovat, že turecká armáda dokáže kráčet v souladu s moderními trendy.

Ruční zbraně

Zajímavou je oblast ručních zbraní. Hlavní pěchotní zbraní turecké armády byla po dlouhá desetiletí německá puška G-3 ráže 7,62x51 mm. Byla jí i v době, kdy většina armád NATO hromadně přecházela na ráži 5,56x45 mm – a kdy i díky tomu byla turecká armáda vnímána jako konzervativní a zastaralá.

Z důvodu potřeby nahradit pušky G-3 Turecko přistoupilo k vývoji vlastní zbraně v podobě typu MPT-76. Vývoj této zbraně je pozoruhodný. Původně byla tato zbraň vyvíjena v ráži 5,56 mm, armáda si ale brzy vynutila návrat k ráži 7,62 mm.

                                                                      MPT-76

                                                   (foto: Rhk111 / CC BY-SA 4.0)

Tento krok se ukázal jako překvapivě prozíravý. Zkušenosti z konfliktů poslední doby totiž ukázaly na nedostatečnou účinnost 5,56 mm munice – a proto i např. armáda USA zvažuje návrat k této ráži. Turecko dále také provozuje zbraně v ráži 5,56 mm, probíhá zde licenční výroba karabin M4, ovšem pouze pro speciální síly. Budoucnost ale v turecké armádě patří jednoznačně ráži 7,62 mm.

Příklad pušky MPT-76 ukazuje, že turecká armáda si dokáže stát za svým – a to i navzdory politikům, ale i zahraničnímu vlivu. Turecká armáda zjevně nepodléhá pouhým módním výstřelkům, a dokáže si prosadit to, co se jejím vojákům osvědčilo a co je výhodné právě pro ni, což bohužel ne vždy je obvyklé.

Raketomety

Turecko jako jedna z prvních západních armád začala ve velkém množství používat raketomety, které byly dlouho vnímány jako spíše zbraň východního bloku. Turecko ale brzy pochopilo výhody této kategorie, kdy na ni zapůsobily především výkony raketometů BM-21, nacházejících se ve výzbroji okolních arabských států. Tamní firma Roketsan proto zkonstruovala domácí variantu této zbraně, raketomet T-122 Sakarya, sloužící turecké armádě v počtu více než 100 ks. Akvizice raketometů ukazuje, že turecká armáda je schopna opustit některá tradiční myšlenková schémata a je ochotna nakoupit techniku, kterou dosud neprovozovala, a která se osvědčila jiným státům.

V souladu s moderními trendy turecká armáda jde v této oblasti cestou navyšování ráže a tedy i výkonů raketometů. Turecko nejprve nakoupilo americké raketomety MLRS, těch ale bylo dodáno z politických důvodů jen omezené množství. Jako náhradu za americký typ si Turecko vybralo čínský raketomet WS-1 ráže 300 mm. Ten se pak stal základem i pro vlastní typ Kashirga, se kterým Turecko dosáhlo i exportních úspěchů.

Balistické rakety

Turecké balistické rakety jsou poněkud ve stínu mnohem mediálně známějších raket sousedního Iránu. To ale nijak neubírá na jejich významu.

V současnosti jsou balistické rakety ve výzbroji turecké armády zastoupené typem  J-600T Yildirim, s dosahem až 300 km, které byly vyvinuty za vydatné pomoci čínského zbrojního průmyslu. Také v této oblasti se ale Turecko pustilo do zcela vlastního vývoje. Díky tomu tak mohlo Turecko nedávno představit typ Bora, resp. Khan kalibru 610 mm o dostřelu až 275 km.

Je zajímavé porovnat turecké balistické rakety s balistickými raketami Iránu. Íránské rakety mají oficiálně mnohem vyšší dosah, jejich udávané parametry ale vyvolávají otázku, zda tyto hodnoty nejsou jen pouhou propagandou íránského režimu. Oproti tomu turecké rakety po stránce čistě technické působí mnohem vyspěleji, je na nich patrné, že Turecko má k dispozici jak čínské, tak i moderní západní a zřejmě i jihokorejské know-how.

Turecko se ve svých ambicích zatím drží spíše pozadu – a dosah jeho balistických raket nepřesahuje 300 km, což je hodnota daná mezinárodními smlouvami. To ale neznamená, že tomu musí být věčně. Je možné, že pokud by Turecko cítilo potřebu zbraně delšího dosahu, neváhalo by takovou zbraň vyvinout. Zkušenosti navíc ukazují, že balistické rakety o vyšším dosahu by mohly vzniknout již na základě výše zmíněných stávajících typů.

Turecké pozemní vojsko v posledních letech prodělalo prudký vývoj. Z obrovské pozemní armády, která byla výrazná pouze svou početností, a bylo vyzbrojeno převážně staršími či vysloveně zastaralými zbraněmi, se proměnilo v moderní a efektivní ozbrojené síly.

Turecká pozemní armáda je velice tradicionalistická. Příkladem může být setrvání u puškové ráže 7,62x51. Tento tradicionalismus je ale především výrazem reálných bojových zkušeností, není pouhým rozmarem. Na druhou stranu příklad raketometů ukazuje, že turecká armáda je schopna jít cestou odvážných, netradičních kroků. Tím zároveň Turecko ukazuje, že je schopno poučit se i ze zkušeností jiných států.

Turecké pozemní vojsko navíc neustále modernizuje. Jsou nakupovány nové zbraňové systémy. Při jejich akvizici je ale kladen důraz na prvky, které se turecké armádě již osvědčily. I nadále je proto zdůrazňována především odolnost, spolehlivost.

Také turecké pozemní vojsko směřuje k typové standardizaci. Není tak ale činěno nijak ukvapeně, naopak tento proces je velice promyšlený, pozvolný a tedy i ekonomicky výhodný.

Tradiční, osvědčené prvky turecké myšlenkové školy jsou rozvíjeny i při vývoji a nákupu vlastních, tureckých zbraňových systémů, jako je tank Altay. Turecko tak ukazuje, že při modernizaci svých ozbrojených sil je schopno jít v souladu s moderními trendy, ale že si chce i nadále zachovat svou svébytnost.

Vojenské letectvo turecké armády

Pozoruhodný vývoj v posledních letech zaznamenalo turecké letectvo, které patří k nejstarším letectvům světa. To se přitom v minulosti potýkalo s celou řadou problémů. A dalo by se říci, že téměř vždy jeho ambice překračovaly jeho finanční možnosti. Turecké letectvo disponovalo impozantním počtem letounů, většinou se ale jednalo o starší typy, dodávané často z přebytků vyspělejších armád. Zejména za studené války proto turecké letectvo působilo spíše jako odkladiště států NATO, kdy zde ve velkých počtech sloužily letouny F-104, F-5, F-4 atd.

Oproti tomu je dnes turecké letectvo zcela jiné. Působí mnohem modernějším, kompaktnějším dojmem. Také turecké letectvo prošlo redukcí početních stavů, ta ale nebyla taková jako v případě řady států NATO. Důvodem je i to, že turecké letectvo je mnohem potřebnější i vzhledem k neustálým bojům s kurdskými povstalci.

Páteřním typem tureckého letectva je dnes americký typ F-16. Ten byl nakupován v několika sériích. Díky tomu dnes turecké letectvo provozuje více než 270 letadel tohoto typu.

                                                                         F-16D

                                                          (foto: J. Gunner / CC BY)

Je zajímavé, že turecké letectvo se zaměřilo právě na tento relativně lehký letoun. Turecko např. odmítlo letouny F-15 z přebytků USA, stejně tak odmítlo i bitevní letouny A-10. Je zjevné, že Turecko pochopilo výhody typové standardizace – a to i za cenu nižších výkonů.

Zavedení letounů F-16 do výzbroje tureckého letectva mělo i jeden další, závažný následek. Část těchto letounů byla totiž vyrobena v Turecku na základě licence – a díky tomu se turecký letecký průmysl (který do té doby téměř neexistoval) dostal k moderním technologiím a zásadně umocnil své schopnosti. Ty pak byly dále rozvíjeny.

Vedle letounů F-16 ovšem v Turecku stále slouží i starší letouny F-4 Phantom, byť již jen v omezeném množství. Turecké letectvo se zjevně nechtělo vzdát oblíbeného, robustního letounu, který se ve zdejších podmínkách velice osvědčil. Zde je ovšem nutno podotknout, že tyto letouny byly výrazně modernizovány ve spolupráci s izraelskou firmou IAI. Modernizace letounu F-4 Phantom izraelským průmyslem navíc pro Turecko znamenala další přísun moderních technologií.

Také turecké letectvo ovšem modernizuje. Coby náhrada letounů F-4 Phantom, F-5 a nejstarších F-16 byla vybrán americký letoun páté generace F-35.

Zde je nutno dodat, že výběr nového letounu nebyl zcela jednoduchý. Turecko dlouho dobu uvažovalo o letounu Typhoon – především v době, kdy Turecko usilovalo o vstup do Evropské unie. Nakonec i z politických důvodů byl vybrán americký letoun. Zásadním je ale především technický aspekt, kdy letoun F-35 je technicky pokročilejší a plně patří mezi letouny páté generace. Výběrem typu F-35 turecké letectvo ukázalo, že umí být velice progresivní.

Vrcholem modernizace tureckého letectva se ovšem stal vývoj vlastního letounu, nazývaného prozatím TF-X. Jde o velmi ambiciózní projekt, který bude znamenat pro turecké letectvo další kvalitativní posun. Turecko se díky tomu zařadí do prestižního klubu států vyrábějících letouny páté generace.

Zde je ovšem nutno podotknout, že při vývoji budou pomáhat i zahraniční firmy (jako partner byla vybrána britská firma BAE). To ale projektu jako takovému jen pomůže. Díky zahraniční pomoci může Turecko aspoň částečně omezit možné komplikace, které doprovázejí prakticky vždy vývoj tak pokročilého zbraňového systému. Je proto možné, že vývoj tohoto letounu bude trvat kratší dobu, než v případě některých konkurenčních projektů. Navíc je pravděpodobné, že letoun TF-X může dosáhnout i výrazných exportních úspěchů.

Je zajímavé, že Turecko bude provozovat dva letouny páté generace, o velmi podobných výkonech. Když se ale podíváme do historie tureckého letectva, pak zjistíme, že to není nic výjimečného. Provozování dvou typů má v tomto případě navíc obrovskou výhodu. Akvizicí letounu F-35 Turecko získá skutečně moderní, kvalitní letoun. Spolu s tím získá i nejmodernější technologie. Tyto technologie pak uplatní i při rozvoji domácího průmyslu. Vývoj vlastního letounu TF-X  napomůže při dosažení nezávislosti, která může mít svůj význam především v případě, že by dodávky letounů F-35 byly pozastaveny.

Dopravní letectvo se po dlouhá léta orientovalo především na osvědčený americký typ  C-130, doplňovaný menšími C-160 a CN-235. Výrazem modernizace dopravního letectva se stal akvizice evropského typu A400 Atlas. Vedle technických aspektů se důvodem pro výběr tohoto letounu stal i fakt, že Turecko se podílí na výrobě toho letounu. Touto cestou se Turecko dostalo k moderním technologiím – a i proto se dnes hovoří o možnosti vývoje vlastního dopravního letounu. I zde je tedy patrná snaha o nezávislost.

Významným úkolem tureckého letectva je zajištění protivzdušné obrany státu. Zajímavou kapitolou je výběr protiletadlového, resp. protiraketového systému dalekého dosahu určeného coby náhrady starších typů Nike Herkules. Turecko o takový systém usilovalo dlouhodobě, prakticky od začátku devadesátých let. Po dlouhou dobu se takřka automaticky předpokládalo, že Turecko zakoupí americký systém Patriot. Také v této oblasti se ale projevila změna politiky Turecka, které se již nechce orientovat pouze na západní státy, resp. USA. Turecko proto projevilo zájem o dodávky čínského systému HQ-9, což vyvolalo zejména v NATO rozsáhlé diskuse o tom, zda Turecko vůbec ještě do tohoto bezpečnostního společenství patří. I přes několikaletá jednání ale čínský systém nakonec nebyl zakoupen. To ale neznamenalo návrat k západním typům - a Turecko naopak dalo poněkud nečekaně přednost ruskému typu

S-400 Triumf.

Rozhodnutí Turecka je překvapivé jen zdánlivě. Je faktem že Turecko a Rusko představují tradiční geopolitické soupeře. Na druhou stranu je zřejmé, že dnešní Turecko a putinovské Rusko jsou si v mnohém politicky blízké. Ve prospěch ruského systému hovoří i to, že jde o naprosto špičkovou konstrukci. Turecko svým výběrem ukázalo, že pokud chce, umí koupit to nejlepší – a že se přitom příliš neohlíží, odkud daný systém pochází. Rezignací na vývoj obdobného systému domácím průmyslem (i tato možnost se zvažovala) pak Turecko ukázalo, že neusiluje o zbrojní autarkii za každou cenu – a že se dokáže chovat velice ekonomicky.

Válečné námořnictvo turecké armády

O tureckém námořnictvu by se dalo říci totéž co o vojenském letectvu. Po dlouhá desetiletí turecké námořnictvo představovalo směs převážně zastaralých plavidel, dodaných většinou z přebytků západních armád nebo v rámci vojenské pomoci. Jeho největší sílu představovaly americké druhoválečné torpédoborce, které v některých případech sloužily až do devadesátých let. Totéž platilo i o lehčích jednotkách a ponorkovém loďstvu.

Situace se začala měnit až na sklonku osmdesátých let. Tehdy si Turecko v tradičně spřízněném Německu (a za výhodných finančních podmínek) koupilo 4 moderní fregaty populárního typu MEKO 200. Jedná se o relativně malé jednotky, které by dnes byly řazeny spíše ke korvetám. Přesto jde o velice úspěšný typ, který se osvědčil i v jiných námořnictvech.

Je příznačné, jak byla akvizice fregat MEKO 200 realizována. První dvě jednotky byly postaveny ještě v Německu, další dvě – byť s německou asistencí – byly již postaveny v Turecku. Program fregat Yavuz tak významně přispěl při vytváření vlastního námořního zbrojního průmyslu. Na tyto fregaty navíc plynule navázaly dvě další, zvětšené varianty projektu MEKO 200 – a to fregaty třídy Barbaros a Selihreis s vylepšenou protiletadlovou výzbrojí.

I přes tento technický pokrok si ale Turecko i nadále pořizovalo starší jednotky z přebytků západních námořnictev – a to zejména po skončení studené války, kdy se na světový trh dostala celá řada starších, ale stále výkonných plavidel. Turecko si tak pořídilo nejprve americké fregaty třídy Knox, později i modernější typ O. H. Perry. Obdobně byly nakoupeny ve Francii korvety A-69 Destienne d´Orves. Turecko těmito akvizicemi prokázalo, že je ochotno i nadále kupovat starší techniku, když je tato technika ještě dostatečně efektivní a když je takový nákup ekonomicky výhodný.

Budoucnost tureckého námořnictva však bezesporu spočívá ve vlastním průmyslu. Výrazem ambicí jak tureckého námořnictva, tak i domácího průmyslu je realizace projektu MILGEM, představující výstavbu celé série moderních plavidel několika tříd. Jeho úvodní částí se stala již realizovaná výstavba korvet Ada. Jde o velice moderní plavidla, která se svou velikostí téměř vyrovnají starším fregatám MEKO. Na první čtyři plavidla nedávno navázaly větší, zdokonalené jednotky s rozšířenou protilodní a protiletadlovou výzbrojí.

Vrcholem programu MILGEM je plánovaná výstavba protiletadlových fregat TF-2000, často označovaných za samostatný program. V tomto případě se jedná o mnohem větší plavidla s výtlakem více než 7000 tun. Na těchto plavidlech je tak zřejmý celkový posun tureckého námořnictva od malých jednotek k velkým lodím schopným oceánské plavby. Nutno ale říci, že tento vývoj je plně v souladu se světovým trendem nárůstu velkosti bojových plavidel.

Tento trend potvrzuje i kategorie raketonosných člunů, do jejichž stavby se Turecko pustilo na konci sedmdesátých let, kdy tato kategorie byla velice populární. Turecko tehdy na základě německého typu FPB-57 (a s německou pomocí) postavilo čluny tříd Dogan, Yildiz a Kilic. Turecké čluny lze hodnotit jako poměrně zdařilé, přesto po naplnění objednávek jejich stavba byla ukončena a raketonosné čluny již v Turecku nejsou dál vyvíjeny. Ukončení vývoje raketonosných člunů ve prospěch větších jednotek tak ukazuje na posun tureckého námořnictva od pobřežního námořnictva sloužícího k ochraně vlastních vod k oceánskému námořnictvu, sloužícího k prosazování vlastních mocenských zájmů.

Zajímavá je i otázka výzbroje. Turecko po dlouhá léta užívá osvědčené západní systémy, např. protilodní rakety Harpoon či kanony OTO Melara 127 mm. V případě fregat TF-2000 ale mají být použity i protizemní střely, v jejich výzbroji zaujme i plánované použití laserových zbraní a elektromagnetických děl. Zejména v případě elektromagnetických děl představení vlastního systému Tufan ukazuje, že se Turecko v této poněkud atypické, ale nesmírně perspektivní oblasti dostává na světovou špičku.

Podobná situace panuje i v ponorkovém loďstvu, které bylo po dlouhá léta tvořeno zastaralými ponorkami americké provenience. Dnes jsou ale jeho páteří ponorky německého typu U-209, třídy Atilay a zvětšené verze Preveze a Gur, jejichž stavba byla zahájena v sedmdesátých letech minulého století. Příznačné je, že i tyto ponorky byly z velké části postaveny v Turecku, byť za výrazné německé asistence.

Tyto ponorky ovšem již pomalu zastarávají. Jako náhrada nejstarších jednotek byl pořízen moderní německý typ U214, patřící k současné světové špičce mezi konvenčními ponorkami. Avšak ačkoliv jednání o těchto ponorkách začalo již v r. 2009, teprve nyní se začíná s realizací programu. Vlekoucí se program akvizice ponorek ukazuje, že ani v případě Turecka nejsou všechny akvizice zcela ideální. Za celkovým zdržením programu ovšem stála i snaha Turků získat co nejvíce při převodu potřebných technologií.

Pozoruhodný vývoj zaznamenala kategorie výsadkových plavidel. Ta byla ještě nedávno tvořena směsicí starých menších lodí, často pamatujících druhou světovou válku. Coby náhrada těchto zastaralých jednotek byly postaveny lodě třídy Osman Gazi a Bayraktar.

Turecko se ale před nedávnem rozhodlo jít ještě dál - a  postavit vlastní výsadkovou loď s průběžnou palubou, odvozenou od španělské třídy Juan Carlos. Nutno ovšem říci, že v tomto směru příklad Turecka není nijak osamělý, protože obdobné lodě třídy Mistral si pořídil Egypt. Turecká loď Anadolu je ale mnohem dokonalejší, protože může nést i proudové letouny F-35B a plnit tak funkci lehké letadlové lodi. Turecko v této lodi získalo prostředek pro tzv. dálkovou projekci sil, což jeho možnosti zásadně umocnilo.

Pokud se podíváme na vývoj tureckého námořnictva v posledních letech, pak je zřejmý obrovský posun. Turecké námořnictvo navyšuje početní stavy svých lodí, přitom v celé řadě světových námořnictev je trend spíše opačný. Neděje se tak přitom na úkor kvality, spíše naopak. Turecké námořnictvo navíc nejde cestou pouhé náhrady starších plavidel novými. Jeho hlavní lodě navíc jsou čím dál větší a disponují čím dál vyššími bojovými schopnostmi. V sestavě tureckého námořnictva se navíc objevují kategorie lodí, které v něm dosud nebyly. Turecké námořnictvo tedy nejen modernizuje, ale také navyšuje své schopnosti a stává se významným mocenským nástrojem.

Síla, efektivita a velký politický vliv

Turecká armáda se na první pohled může jevit jako zbytečně početná. Je ale nutno si uvědomit, že v dané oblasti turecká armáda není nijak výjimečná. Např. sousední Írán si při podobném počtu obyvatel udržuje téměř stejně početné ozbrojené síly. Turecká armáda je úměrná velikosti Turecka a je tak početná jen z pohledu Evropy, která v posledních letech své armády až neúměrně redukovala a nyní své schopnosti jen velice obtížně obnovuje. Také Turecko po skončení studené války snížilo stav svých ozbrojených sil, tato redukce nebyla ale nijak přehnaná. I v tomto směru lze turecký přístup vnímat jako velice prozíravý.

Turecká armáda se může na první pohled zdát jako konzervativní. Tato konzervativnost je ale jen zdánlivá, spíš lze hovořit o určité uvážlivosti, opatrnosti a držení se toho co se osvědčilo, a to zejména v oblasti akvizicí. Turecká armáda se snaží využívat systémy až do plného vyčerpání jejich životnosti. Tento přístup je tak v protikladu některým arabským státům, které často bezhlavě nakupují tu nejmodernější výzbroj a následně pro ni třeba ani nemají využití.  

Na druhou stranu i Turecko své ozbrojené síly modernizuje nákupem nové techniky. Turecko také stále patří mezi největší importéry výzbroje. Tuto techniku ale Turecko nakupuje velice uvážlivě, často je ochotno si i několik let počkat na skutečně vyzrálý typ. Díky tomu, že zbraňové systémy jsou nakupovány ve velkých sériích, jsou tyto akvizice často velice ekonomické. Většinou je navíc nakupován jen jeden typ dané techniky. Tento přístup je tak v protikladu přístupu obdobně ambiciózní Indie, která tradičně nakupuje až neuvěřitelně pestrou škálu výzbroje a jejíž zbrojní úsilí (nehledě na ekonomické ztráty) je proto poněkud snižováno.

Je velmi příznačné, jakou techniku turecká armáda nakupuje. I při vývoji nové technicky se turecká armáda a turecký zbrojní průmysl výrazně orientuje na odolnost a spolehlivost. Turecký přístup je tak v protikladu některým státům, které vyvíjejí zbraňové systémy, které mají sice papírově špičkové parametry, ale které v ostrém boji často ostudně selhávají.

Při svém rozvoji se turecká armáda čím dál více orientuje na dodávky od domácího zbrojního průmyslu a snaží se ve většině oblastí dosáhnout zbrojní nezávislosti.

Turecká armáda opakovaně ukázala, že dokáže uvažovat ekonomicky. Turecko na ozbrojené síly vydává značné procento HDP, jeho výdaje jsou ale mnohem nižší než např. u Saúdské Arábie. Turecko své ozbrojené síly buduje tak, aby to nijak neohrozilo ekonomiku. Naopak na rozvoji domácího zbrojního průmyslu je patrná snaha, aby zbrojní úsilí domácí ekonomice jen prospělo.

Snad nejpříznačnějším rysem pro vývoj tureckých ozbrojených sil posledních desetiletí je nárůst jejich schopností. Turecká armáda získala obrovské množství zcela nových systémů, často v kategoriích, které dosud neprovozovala. A je příznačné, že jde o prvky, které jsou zapotřebí pro tzv. dálkovou projekci sil (vrtulníkové výsadkové lodě atd.).

Výsledky jsou velice impozantní. Tureckou armádu lze dnes počítat mezi nejsilnější, ale i nejefektivnější ozbrojené síly světa. Zatímco některé tradiční vojenské velmoci (Francie, Velká Británie) po skončení studené války redukovaly své ozbrojené síly a snižovaly schopnosti, turecká armáda ve stejném období dynamicky rostla. Nešlo přitom ani tak o růst kvantitativní, jako spíše kvalitativní. Tento růst je samozřejmě dán specifickým postavením Turecka, jeho polohou v neklidném regionu, atd. Přesto je tento růst impozantní. Turecká armáda se tak postupně dokázala přetvořit z orientální, zastaralé armády v mohutné, efektivní moderní ozbrojené síly, umožňující Turecku takřka velmocenskou politiku. Otázkou ale je, jakým směrem tato síla půjde dál.

Armáda má v Turecku mnohem větší význam než v západních státech, není jen pouhou ozbrojenou složkou státní moci. Armáda má v Turecku tradičně také značný politický význam. V minulosti například opakovaně dokázala prosadit i odvolání premiéra, resp. vlády. Tradičně silný vliv armády v Turecku šel ale ještě dál než v mnoha jiných, obdobných zemích. Postupně tak vznikl tzv. "deep state", skrytý stát, spojení generality a některých politických kruhů. Jeho úkolem bylo především chránit sekulární charakter Turecka a odkaz jeho prvního prezidenta Kemala Ataturka, tato situace se ale v posledních letech začíná poněkud měnit.

Svou roli zde sehrál i mohutný rozvoj tureckého zbrojního průmyslu. Postupně se vytvořil vojensko průmyslový komplex, zahrnující část generality, představitelů zbrojního průmyslu, ale i ekonomických kruhů a v neposlední řadě také některých vlivných politiků. Něco takového samo osobě není nic výjimečného. Podobný vojensko průmyslový komplex vzniknul ve většině velkých států, včetně USA či Sovětského svazu. Ostatně, k propojení mezi politiky, armádou a zbrojním průmyslem dochází i u malých států, pro příklady možná nemusíme chodit daleko. V případě Turecka je ovšem tento vojensko-průmyslový komplex mnohem silnější a výraznější než leckde jinde. Významně zasahuje do politického dění země a z části jej dokonce určuje. Dnes je ale čím dál více konfrontován s rostoucí mocí jak islamistické strany AKP, tak i samotného prezidenta Erdogana.

Erdogan coby "silný vládce" by měl na první pohled armádě jen vyhovovat. Opak je ale pravdou. Část turecké politické reprezentace se znepokojením hledí na čím dál ostřejší styl Erdoganova vládnutí. Ostatně, i mnozí běžní občané Turecka si kladou otázku, kam až mohou Turecko Erdoganovy ambice zavést. Někteří představitelé zbrojního průmyslu se navíc obávají, že tato politika by jim mohla zabránit v kooperaci s dalšími státy, a že by mohl ohrozit i jejich exportní aktivity.

Na tento rozpor bylo poukazováno především po pokusu o puč v červenci 2016, kdy sám puč byl vnímán jako výraz rozporu mezi tureckými vládními elitami, mezi Erdoganem a jeho AKP na straně jedné a mezi "deep state" na straně druhé. Tento přístup je ale poněkud chybný. Podle některých pramenů se příslušníci tohoto "deep state" onoho pokusu o puč vůbec neúčastnili! Ostatně, právě to možná bylo důvodem neúspěšnosti tohoto poměrně amatérsky provedeného puče.

Bylo by navíc chybné a naivní domnívat se, že tento "dep state" představuje jakousi demokratickou alternativu autoritativní Erdoganově vládě. Naopak, v některých případech jsou jeho představitelé ještě ambicióznější než sám Erdogan.

Je to celkem pochopitelné. Právě rostoucí síla vlastních ozbrojených sil inspiruje a někdy i doslova nutí daný stát k ještě odvážnější, radikálnější politice. Týká se to politiků, pro které je tato politika cestou k naplnění jejich osobních ambicí, ale i samotných vojáků, kteří mají chuť si své hračky naplno vyzkoušet. Týká se to ale i běžných obyvatel, šikovně masírovaných státní propagandou. Ostatně, již dnes se především v tradicionalisticky orientované části turecké veřejnosti objevuje volání po obnově někdejší slávy Turecka, resp. po obnově Osmanské říše, která by tak mohla zahrnovat některé země Blízkého východu, ale i etnicky spřízněné země Střední Asie.

Nemuselo by přitom jít jen o pouhé přímé dobývání, o hrubé používání síly. Spíš by mohlo jít o kombinaci politicko-ekonomických, ale i vojenských opatření, které by mohly některé státy přinutit podrobit se turecké vůli. Ostatně, takováto politika by pro Turecko nebyla ničím novým a jen by odpovídala jeho tradicím Osmanské říše. Stejně tak ale může dojít i k otevřeným vojenským operacím. Potenciálních cílů takové války se přitom nabízí celá řada.

Pro tuto ambiciózní mocenskou politiku má přitom Turecko mnohem lepší vnější podmínky, než kdykoliv dříve. Díky rostoucí ekonomice, ale i výše popsané zbrojní nezávislosti, se na rozdíl od minulosti již nemusí tolik ohlížet na své spojence v NATO, především USA a Německo. Řecko, tradiční turecký rival, je v současné době oslabeno ekonomickou krizí, arabské státy Blízkého východu jsou pak v současnosti oslabeny vnitřními boji s islámskými extremisty, ale i dalšími vnitřními rozkoly. Negativně tyto státy ovlivňuje i současná uprchlická krize. Turecko má tedy pro svou mocenskou politiku přímo ideální podmínky. Turecko a jeho armáda je tak dnes do jisté míry na jakémsi rozcestí. Je proto otázkou, kterou cestou se nakonec Turecko vydá.

                                                                                                     Autor článku: David Khol