Ťulpan a Pion - těžká váha sovětského dělostřelectva

Mezi tradičně nejsilnější stránky ruské vojenské taktiky vždy patřila dělostřelecká podpora. To zákonitě vedlo ke vzniku skutečně nesmírně výkonných a těžkých zbraní, které vzbuzují respekt jak svými rozměry, tak ničivou silou. Příkladem jsou systémy 2S4 a 2S7.

Nejběžnější zbraně samohybného těžkého dělostřelectva dnes představují houfnice ráže 155 či 152 mm. Dosud ale můžeme narazit i na zbraně podstatně větší a těžší, obvykle pocházející ze studené války, kdy se oba politické bloky často „předháněly“ v tom, kdo vytvoří působivější a ničivější techniku. Celkem jistě se dá říci, že v sektoru těžkého dělostřelectva vyhrál Sovětský svaz, jenž zavedl do služby dvě skutečně obrovské samohybné zbraně, a to 240mm minomet a 203mm houfnici. Oba tyto impozantní prostředky, mimochodem schopné pálit také jadernými střelami, stále slouží u dělostřelectva ruské armády.

V čem měl Chruščov pravdu

Generální tajemník Nikita Sergejevič Chruščov bývá obviňován z řady diletantských zásahů a hloupých rozhodnutí, jejichž důsledky těžce poškodily sovětskou ekonomiku a ozbrojené síly. V mnoha případech to odpovídá skutečnosti, avšak najdou se i četné případy, ve kterých se dá o správnosti Chruščovova rozhodnutí pochybovat jen těžko. Coby příklad lze zmínit zastavení dvou skutečně obludných projektů dělostřeleckých zbraní, jimiž byl samohybný minomet 2B1 Oka (někdy též Transformator) ráže 420 mm a samohybné dělo 2A3 Kondensator-2P ráže 406 mm.

                                                   samohybný minomet 2B1 Oka

                                                     (foto: One half 3544 / PD)

                                               samohybné dělo 2A3 Kondensator-2P

                                                      (foto: Gandvik / CC BY-SA)

Ostatně už sama čísla udávající kalibr hlavní vypovídají něco o rozměrech těchto vozidel a k doplnění představy snad už stačí pouze údaj, že oba dělostřelecké systémy měřily na délku přes 20 m a vážily okolo 60 tun, tedy přibližně jako těžké tanky. Oba byly zkonstruovány jako prostředky k palbě jadernou municí, s konvenčními granáty se v praxi ani moc nepočítalo. Jak známo, Chruščov byl nekritickým milovníkem raketových zbraní a jejich vývoj prosazoval na úkor jiných kategorií vojenské techniky, což sovětským ozbrojeným silám skutečně způsobilo v některých ohledech značné potíže, generální tajemník se však nemýlil v tom, že pro taktické použití jaderných zbraní na bojišti jsou rakety mnohem lepším nosičem než monstrózní děla a minomety. Oba zmíněné systémy, na nichž se pracovalo ve druhé polovině 50. let, tak zůstaly pouze na úrovni prototypů a sovětské dělostřelectvo vsadilo na velké rakety, které jsou známé pod západním kódem FROG. Když ale byl Chruščov v roce 1964 odstaven od moci, touha po velkých dělech se opět projevila.  V té době také vznikala zadání, z nichž se měly zrodit nové samohybné dělostřelecké zbraně těžké kategorie, a objevil se v nich i požadavek na střelbu nukleární municí. Z těchto projektů nakonec vzešel samohybný minomet 2S4 Ťulpan a samohybná houfnice 2S7 Pion.

Pokračování úspěšné tradice

Ačkoliv nový sovětský těžký samohybný minomet byl svého času pro Západ překvapením, ve skutečnosti představoval jeho vývoj logický krok. Sovětská taktika totiž na minomety tradičně hodně sázela. Ve druhé světové válce se s velkým úspěchem užívalo rozsáhlé spektrum těchto zbraní a v roce 1950 byl zaveden do výzbroje těžký tažený minomet M-240 kalibru 240 mm. A shodná ráže se v roce 1966 objevila také ve specifikacích nového samohybného minometu, na kterém začal pracovat Permský strojírenský závod V. I. Lenina (v současnosti zvaný Motovilichinské závody) a Uralský závod transportního strojírenství (dnešní Uraltransmaš). Samotný minomet, jenž obdržel označení 2B8, vytvořil Jurij Nikolajevič Kalačnikov (nikoli Kalašnikov!), kdežto Georgij Sergejevič Jefimov zkonstruoval pásový podvozek, vzdáleně příbuzný samohybnému kanónu SU-100P. V roce 1969 byly vyrobeny první pokusné exempláře a po dvou letech testů se sovětská armáda rozhodla nový dělostřelecký komplet zařadit do výzbroje pod názvem 2S4 Ťulpan (Tulipán), a to právě jako nástupce tažených minometů M-240.

                                                          tažený minomet M-240

                                                  (foto: ShinePhantom / CC BY-SA)

V roce 1972 proto začala sériová produkce nové zbraně, jež pokračovala až do roku 1988 a z níž vzešlo cca 588 kusů. Sovětská armáda užívala 2S4 v rámci tzv. dělostřeleckých záloh vrchního velení. Základní jednotkou se stala baterie čítající čtyři minomety a trojice baterií zformovala oddíl. Největší výhodou oproti předchozímu minometu je samozřejmě vyšší pohyblivost, o kterou se stará pásový podvozek a dvanáctiválcový dieselový motor V-59U o výkonu 390 kW, jenž dovede kromě nafty spalovat také letecký petrolej (kerosin).

                                                   samohybný minomet 2S4 Ťulpan

                                                      (foto: D.A.Mottl / CC BY-SA)

Nachází se v přední části podvozku vpravo, zatímco vlevo sedí řidič, za nímž je pracovní prostor velitele, sedačky dalších tří členů osádky a prostor k uložení zásob munice. Samotný minomet je pak připojený k zádi korby, chráněné ocelovým pancířem s největší tloušťkou na čele korby, a to přibližně 30 mm.

Také s naváděnými projektily

Vlastní minomet 2B8 se v pochodové poloze dopravuje s hlavní sklopenou vpřed a položenou na horní straně korby. Při přechodu do bojového režimu se hlaveň překlopí dozadu a opře se o zem prostřednictvím mohutného čtvercového ložiště, jež reprezentuje další typický vzhledový rys kompletu 2S4 Ťulpan. Minomet dokáže zaujmout náměr od 50 do 80 stupňů, avšak rozsah jeho odměru je proměnlivý. Při náměru 50 stupňů se může zbraň vytočit do úhlu 10 stupňů na levou či pravou stranu, při maximálním náměru však činí max. odměr až 41 stupňů na každou stranu.

                                                  samohybný minomet 2S4 Ťulpan

                                                      (foto: Parutip / CC BY-SA)

Pro navádění střelby slouží zaměřovač MP-46M a minomet je nabíjen skrze závěr, pro což je opatřený pomocným mechanickým zařízením na levé straně korby. Maximální rychlost palby činí zhruba jeden výstřel za minutu. Standardní munici představuje tříštivo-trhavá střela 53-F-864, která měří na délku přes 1,5 m a váží okolo 130 kg, z čehož asi 32 kg tvoří výbušná náplň. Tuto střelu lze vypálit na vzdálenost 9,65 km, k dispozici je však také aktivně-reaktivní (tedy pomocným raketovým motorem opatřený) projektil 3F2, jehož maximální dostřel činí až 19,69 km. K dispozici jsou také (ačkoli se v praxi jen málo užívají) i střely zápalné a kazetové a pochopitelně i zmíněná munice s jadernou náplní. Kapitolu samu pro sebe pak tvoří střelivo, které je opatřené koncovým laserovým naváděním. Jde o součást systému 1K113 Smelčak, do něhož spadá náboj 3VF4 se střelou 3F5 a laserový dálkoměr a zaměřovač 1D15. Účinek střely v cíli by měl být zhruba shodný se standardní municí 53-F-864 a maximální dostřel činí okolo 9,2 km, ve zdokonalené variantě Smelčak-M asi 9,5 km. Do zásobníku střeliva na vozidle 2S4 se vejde 40 normálních nebo 20 aktivně-reaktivních granátů. Pomocnou výzbroj tvoří kulomet PKT ráže 7,62 mm, umístěný na lafetě u prostoru velitele.

Stará ráže na novém podvozku

Prakticky současně s vývojem těžkého samohybného minometu (budoucího 2S4) byly zadány i první specifikace samohybné houfnice, která měla nahradit tažené zbraně B-4 ráže 203 mm a měla umožnit palbu na vzdálenost minimálně 25 km.

                                                            tažená houfnice B-4

                                                  (foto: Hana Zelenko / CC BY-SA)

                                                     samohybná houfnice 2S7 Pion

                                                          (foto: U.S. Gov. / PD)

Jako základ nové zbraně bylo zkoumáno několik typů existujících dělostřeleckých zbraní kalibru 180 nebo 210 mm, nakonec však bylo přece jen rozhodnuto zůstat u osvědčených 203 mm. Vznikly také různé návrhy podvozků, jež vycházely mj. z tanků T-10M a T-64A, ale konstruktéři z leningradského Kirovského závodu, který byl roku 1970 pověřen vývojem nového dělostřeleckého kompletu, nakonec usoudili, že pro zbraň s požadovanými parametry bude nejvhodnější vytvořit podvozek nový. Použili však prvky tehdy nového typu tanku T-72. Vývoj podvozku vedl Nikolaj Sergejevič Popov, kdežto v čele týmu pracujícího na samotné 203mm zbrani nazývané 2A44 stál Georgij Ivanovič Sergejev z konstrukční kanceláře volgogradského závodu Barrikady. Výsledek jejich práce byl vedení armády představen v roce 1973, kdy vznikl první prototyp systému. Po dvou letech zkoušek byl oficiálně zaveden do výzbroje pod jménem 2S7 Pion a začala sériová produkce, která (započítáme-li i modernizovanou verzi, o níž se zmíníme později) trvala až do rozpadu SSSR a celkově dala okolo 540 kusů. Obdobně jako minomety 2S4 tvořily i houfnice 2S7 součást dělostřelecké rezervy vrchního velení Sovětské armády a formovaly se z nich baterie, z nichž každá měla čtyři zbraně; trojice baterií utvářela oddíl a dělostřelecká brigáda měla dva oddíly minometů 2S4 a dva oddíly houfnic 2S7. Kromě samotných houfnic byla ovšem třeba i doprovodná vozidla, která převážela zbylé muže obsluhy a zásobu munice, jelikož na samotné vozidlo 2S7 se z potřebných čtrnácti mužů kompletní obsluhy vešlo jen sedm a k dispozici byl prostor pouze pro čtyři obrovské dělostřelecké granáty.

Modernizace jménem Malka

V přední části lehce pancéřovaného vozidla (max. tloušťka pancíře činí asi 13 mm) se nachází místo velitele, řidiče a jednoho dalšího vojáka a následuje úsek s dieselovým motorem V-46-1 dodávajícím výkon kolem 580 kW. Třetí část korby slouží coby prostory pro střelce, zbývající tři členy osádky a zásobu munice, zatímco k zadní sekci je připojena vlastní houfnice ráže 203 mm. Je vybavena hydraulickou zákluzovou brzdou a pneumatickými nárazníky, délka zákluzu činí okolo 1,4 m a stabilizaci zbraně pomáhá také typické obrovské zadní rydlo, které se opírá o zem. Zbraň může pálit horizontálně vpřed (tedy s náměrem 0 stupňů), největší náměr činí 60 stupňů a rozsah odměru je 15 stupňů vlevo a vpravo. Základní typ munice tvoří tříštivo-trhavý granát 3OF43 o váze 110 kg (z toho je necelých 18 kg výbušniny), který lze vystřelit na dálku 37,4 km. Aktivně-reaktivní střela 3OF44 s menším ničivým účinkem nabízí největší dostřel až 47,5 km a dále vznikla střela kazetová, průbojná střela pro ničení betonových staveb a několik typů střel s jadernými náplněmi. Maximální rychlost palby činí zhruba 1,5 výstřelu za minutu. Pomocnou výzbroj představuje 12,7mm kulomet NSVT.

                                                      samohybná houfnice 2S7 Pion

                                                      (foto: D.A. Mottl / CC BY-SA)

V roce 1986 přešla sériová produkce na komplexně zdokonalené provedení, jež se zpravidla označuje jako 2S7M Malka (někdy též Pion-M). Modernizovaný systém dostal nový motor V-84V s výkonem 630 kW. Byla zvýšena životnost součástí, zmenšila se doba přechodu z pochodové do bojové pozice a zpět, změnami prošel systém řízení palby a nabíjecí mechanismus. Díky tomu se největší rychlost palby zvýšila na zhruba 2,5 výstřelu za minutu a mohl ubýt jeden z členů osádky (která tedy nově čítá šest mužů), což zase uvolnilo prostor pro transport dalších čtyř kusů munice (celkově tedy osmi).

Dělostřelečtí giganti ve válce

Minomety 2S4 Ťulpan byly poprvé použity během sovětské intervence v Afghánistánu, kde se velmi osvědčily kvůli své schopnosti pálit vysokými úhly. Díky tomu mohly účinně zasahovat pozice mudžahedínů v horách, průsmycích či údolích. Po rozpadu SSSR přešly téměř všechny systémy 2S4 do armády Ruska, která stále vlastní asi 430 kusů, ale jen asi dvacet má v aktivní službě; většina se nachází v rezervních skladech. Pod ruskou vlajkou prodělaly minomety 2S4 Ťulpan i své druhé bojové nasazení, a to v druhé čečenské válce v letech 1999–2000; také tam vykazovaly působivé výsledky, zvláště při ničení opevněných pozic čečenských bojovníků při dobývání města Groznyj. Pokud jde o další uživatele, několik exemplářů „zdědil“ po sovětské armádě Kazachstán a ještě v éře SSSR byl komplet 2S4 vyvezen nejen do Iráku a Sýrie, ale kupodivu i do Československa. Naše armáda na konci 80. let odebrala čtyři exempláře, které do roku 1992 sloužily u posádky v Žamberku. Skromnější bojové záznamy má za sebou houfnice 2S7 Pion, protože ta v období existence SSSR nebyla nikdy nasazena v opravdovém konfliktu. Sovětská armáda měla kolem 515 kusů, z nichž asi 320 převzalo Rusko (jež dnes aktivně užívá okolo dvaceti). Zbylé zbraně se dostaly do armád Běloruska, Ázerbájdžánu, Uzbekistánu a Ukrajiny. Ještě za studené války byly houfnice 2S7 vyvezeny do Bulharska, Polska a Československa, jež provozovalo dvanáct exemplářů opět u posádky v Žamberku. V roce 1999 koupila Angola tucet kusů od Běloruska, ale až v roce 2008 byl zaznamenán první případ „ostrého“ použití houfnic 2S7, a to ve válce o Jižní Osetii na straně Gruzie, jež získala šest exemplářů od Ukrajiny (byť o pět z nich ve válce přišla).

„Speciální munice“

Zvláště v 50. a 60. letech ovládlo mysl mnoha generálů a zbrojních inženýrů na obou stranách železné opony cosi, co by se dalo bez větší nadsázky popsat jako „atomová posedlost“. Všude se objevovaly koncepce nejrůznějších nosičů nukleárních zbraní, od rozumných až po nápady, které dnes vypadají opravdu šíleně, např. projekty atomových ručních granátů. Mezi praktické výsledky tohoto přístupu patří taktické jaderné granáty pro těžké dělostřelectvo, kterých SSSR i USA vytvořily řadu typů. Používání taktické jaderné munice tedy bylo od začátku přítomno i ve specifikacích, ze kterých vzešly sovětské systémy 2S4 a 2S7. Pro 240mm minomet vznikly dva typy jaderných střel s označeními 3B4 a 3B11; první představuje klasickou střelu, která je pouze vymetena z hlavně prachovou náloží, kdežto druhý je tzv. aktivně-reaktivní, a proto má i pomocný raketový motor. Díky tomu činí jeho dostřel až 18 km, zatímco první lze vypálit na vzdálenost kolem 9,5 km. Pro houfnici 2S7 pak byl vyvinut jaderný granát 3B2 s dosahem asi 35 km. Všechny tři uvedené druhy „speciální munice“ (jak jsou v ruské terminologii zpravidla nazývány) mají ekvivalent nastavitelný do dvou kilotun TNT. Přinejmenším pro 2S4 vznikly i neutronové granáty (tedy jaderné střelivo se zesílenou radiací), avšak podrobnější informace o něm nejsou k dispozici. Dá se ovšem oprávněně předpokládat, že jistý počet střel 3B4, 3B11 a 3B2 se dosud nachází v ruských vojenských skladech. Pravděpodobně však byly zlikvidovány granáty obsahující náplně bojových chemických látek. Coby kuriozita se dá dodat, že se občas objevují absurdní obvinění, že Rusko atomové a chemické střely pro své houfnice a minomety nasazuje v boji; v 90. letech přišla tato tvrzení z Čečenska a nedávno něco takového prohlásila ukrajinská vláda během tvrdých bojů o letiště v Doněcku.

Parametry zbraňových systémů 2S4 a 2S7

                                                                                  Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                    Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

Poslední revize článku: 3.11.2015

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití.

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva.