Tanky asijských mocností

V zemích NATO a EU se ještě nedávno často mluvilo o tom, že tanky jsou zastaralé "rakve" a z moderních armád možná zcela zmizí. V důsledku tohoto omylu Západ v oblasti tanků trochu zaostal, zatímco v Rusku a asijských zemích vývoj pokračoval. Západní státy proto dnes provozují většinou modernizované obrněnce ze studené války, kdežto v Asii vznikla řada zcela nových typů, některé na skutečně špičkové úrovni.

Program indického tanku Arjun

Indická armáda řadu let používala tanky Vijayanta, což byl derivát konstrukce značky Vickers, vedle toho zakoupila sovětské tanky řady T-55 a T-72, avšak již od 70. let se zabývala i myšlenkami na zcela originální design vlastního tanku. Z řady důvodů se však tento projekt zpožďoval a armáda průběžně měnila specifikace. Koncem 80. let absolvovaly zkoušky dva prototypy, ale požadavky se opět měnily, takže výsledek vývojové fáze, která skončila v polovině 90. let, měl s původními vizemi společného jen hodně málo.

         indický tank Arjun s věží ve stylu základního modelu Leopardu 2 / foto: A. Shukla / CC BY

Projekt se jménem Arjun se ovšem pořád musel potýkat s problémy, takže ačkoli armáda v roce 2000 objednala sériovou produkci, stejně byla nucena zakoupit i ruské obrněnce T-90S. Právě ty pak vlastně splnily to, co se chtělo od tanku Arjun, protože kvůli čekání na domácí vozidlo indický tankový arzenál povážlivě zastaral. Do výzbroje byl Arjun oficiálně přijat v roce 2004 a armáda si objednala celkem 248 kusů, ovšem výroba běží pomalu a množí se pochybnosti o programu. Arjun nese 120mm drážkované dělo, které dokáže vystřelovat i řízené rakety, má však dosud ruční nabíjení, takže potřebuje osádku čtyř mužů. Disponuje pancéřováním indického původu. Jeho pohon zajišťuje motor německé firmy MTU a podvozek má hydropneumatické zavěšení, díky němuž se dá měnit světlá výška. Na tanku Arjun se chválí hlavně vysoká pohyblivost a dobré výkony i v tropickém klimatu, kde má naopak problémy T-90S.

Rozpaky nad indickým vozidlem

Při srovnávacích testech proti ruskému vozidlu si Arjun vedl dobře, jak však už bylo zmíněno, musí čelit též velkým pochybnostem. Vzhledem k extrémně dlouhému vývoji totiž konstrukce v podstatě zastarala již v době, kdy Arjun vstupoval do výzbroje, a navíc nebyl naplněn záměr získat tank skutečně "Made in India". Více než polovina systémů tanku Arjun totiž musela být importována ze zahraničí, popř. produkována v licenci. Kromě toho se projekt velice prodražil a kvůli prakticky nulové šanci tank exportovat nelze očekávat, že by jednotková cena poklesla na úroveň srovnatelnou s T-90S. Právě ruský tank tudíž bude tvořit páteř indických tankových sil a výroba základní verze tanku Arjun (označované také jako Arjun Mk I) má skončit po 248 objednaných kusech. Na základě zkušeností s provozem prvních sériových vozidel však začali Indové pracovat na verzi Arjun Mk II, jež reprezentuje modernizaci ve všech směrech. Má mj. zcela nový systém řízení palby, dynamický pancíř nebo výkonnější motor. Důraz se klade i na domácí původ co největšího množství komponentů.

                                              tank Arjun Mk II / foto: A. Shukla / CC BY-SA

Armáda si již objednala 118 kusů, a navíc vznikly odvozené varianty Arjunu, mj. 155mm samohybná houfnice či mostní tank. Na úrovni prototypů zůstal tzv. Tank EX, který zkombinoval korbu T-72 a věž typu Arjun. Celkově však nelze projekt Arjun pokládat za právě velký úspěch a Indové již obracejí pozornost k obrněnci nové generace, který má mít hmotnost nižší než 50 tun a možná jen dvoučlennou osádku. Jeho vstup do výzbroje se předběžně plánuje po roce 2025.

Japonské tanky ze studené války

V poválečném Japonsku začal vývoj domácího tanku v roce 1955, a o šest let později byl nový obrněnec o hmotnosti 35 tun přijat do služby pod jménem Typ 61. Byl vyzbrojen 90mm kanonem a vydržel ve službě až do 90. let, ačkoli byl v té době již zcela zastaralý. Ostatně od počátku byl často kritizován jako příliš slabý a neschopný čelit tehdejším sovětským tankům, a proto se už od roku 1962 pracovalo na nové konstrukci tanku, který obdržel 105mm drážkovaný kanon na bázi nesmírně úspěšné britské zbraně L7. Vývoj nového vozidla se ovšem hodně protahoval, a tak vstup do výzbroje přišel až roku 1974 pod označením Typ 74. Opět ale došlo k tomu, že si tank vysloužil hlasitou kritiku jako už zastaralá konstrukce. Japonci se proto rozhodli pro krok dosti podobný tomu, jaký zvolili Francouzi. V podstatě "přeskočili" třetí generaci tanků, takže na přelomu 70. a 80. let nezavedli do výzbroje žádný nový typ a pracovali na vozidle, které by pro změnu překonalo většinu konkurence.

                                                        japonský tank Typ 90 / PD

Výsledkem se stal tank Typ 90, jenž byl zařazen do služby v roce 1990 a přinesl řadu inovativních řešení. Jeho 120mm hladké dělo (derivát velice úspěšné německé zbraně značky Rheinmetall) má automatické nabíjení, a proto obrněnci stačí tříčlenná osádka, kterou chrání kvalitní vrstvený pancíř. O pohon se stará desetiválcový motor Mitsubishi a tank má hydropneumatické zavěšení s možností změny světlé výšky. Pro armádu bylo vyrobeno 341 kusů, avšak Typ 90 čelil silné kritice kvůli vysoké ceně, na které se značně podepsal tehdy platný zákaz exportu japonských zbraní.

Nejmodernější obrněnec císařství

V pozemních silách císařství dnes Typ 90 reprezentuje nejpočetnější typ. Dosluhují tanky Typ 74 a na jejich místo nastupuje naprosto nový obrněnec Typ 10, o kterém se někdy mluví i jako o vůbec nejlepším sériově vyráběném tanku současnosti. Vývoj začal koncem 90. let a opět se inženýři císařství snažili překonat veškerou potenciální konkurenci. Povedlo se jim to opravdu impozantním způsobem, protože už prototyp, představený roku 2008, vzbudil pozornost řadou supermoderních prvků a technologií. Sériová výroba se rozběhla v roce 2010.

                                                japonský Typ 10 / foto: T. Goto / PD

Vozidlo dostalo úplně nový 120mm hladký kanon značky Japan Steel Works s hlavní o délce 55 násobků ráže. Opět je použit nabíjecí automat, a tak má vozidlo jen tříčlennou osádku. Výkřikem moderních technologií je pancéřování, protože Japonci využili tzv. nano-krystalickou ocel, díky které má vozidlo vyšší odolnost při podstatně nižší váze. Plně vybavený Typ 10 váží jen 48 tun, a proto je lehčí než všechny tanky NATO. Dalším neobvyklým prvkem je převodovka s kontinuálním mechanismem (nemá proto klasické stupně, ale plynulou změnu převodů) a obracečem chodu, díky čemuž dokáže obrněnec jezdit stejně rychle vpřed i vzad. Na pozoruhodně vysoké úrovni je přístrojové vybavení, plně odpovídající požadavkům "digitálního bojiště". Japonci vytvořili Typ 10 s ohledem na expediční nasazení v zahraničí. Armáda již odebrala přes sto kusů, avšak nelze vyloučit, že se obrněnec uplatní i na světovém trhu.

„Abrams Junior“ z Jižní Koreje

Práce na vlastním typu tanku zahájila v 70. letech také Jižní Korea, jež v té době používala jen zcela zastaralé americké obrněnce. Zvažovala se alternativa licenčně vyrábět německé vozidlo Leopard 1, jenže to by již patrně neposkytovalo dostatečnou výhodu nad tanky KLDR, a proto padlo rozhodnutí vyvinout zcela nové vozidlo 3. generace. Vzhledem k nulovým zkušenostem ale byla každopádně nezbytná zahraniční asistence, a proto se Korejci obrátili na USA, kde již finišoval vývoj nového tanku M1 Abrams. Jihokorejský design tedy vyšel z amerického tanku a na pohled se mu i hodně podobá, avšak výsledné vozidlo K1 přesto nelze považovat za kopii Abramsu. Občasná přezdívka "Abrams Junior" napovídá, že jde v podstatě o zmenšeninu, což potvrzuje hmotnost něco přes 50 tun, kdežto americký tank váží kolem 60 tun. Nižší hmotnost si vynucuje zejména složitý terén Korejského poloostrova, kvůli němuž se Korejci rozhodli do K1 zabudovat hydropneumatické pérování.

                                                jihokorejský tank K1 / foto: USAF / PD

Od Abramsu se jihokorejský obrněnec odlišuje též pohonnou soustavou, která místo plynové turbíny využívá diesel MTU a převodovku ZF. Jako výzbroj byl vybrán 105mm drážkovaný kanon KM68, tedy licenční varianta amerického M68. Sériová výroba začala u společnosti Hyundai Rotem v roce 1987 a celkem z ní vyšlo cca 1500 kusů, mezi nimiž je i zhruba pět stovek modernizovaných K1A1. Ty dostaly dělo KM256 ráže 120 mm, nový systém řízení palby a kvalitnější pancíř.

Nový jihokorejský Black Panther

V roce 1995 byly v Jižní Koreji zahájeny první teoretické práce na tanku 4. generace, který by patřil na světovou špičku a v maximální míře by využíval domácí technologie. Prvotní návrhy byly opravdu futuristické a zahrnovaly mj. věž bez osádky a použití kanonu ráže 140 mm, což ale bylo nakonec vyhodnoceno jako příliš velké technologické riziko. Na přelomu století tudíž postoupil do další fáze vcelku konvenční jenž byl dokončen roku 2006. Konstrukce jako taková byla vlastně připravena k výrobě na konci první dekády nového století, ovšem snaha o maximální využití domácích komponentů způsobila zdržení, protože se objevily problémy s vývojem pohonné soustavy. Nakonec tedy bylo rozhodnuto, že nový tank K2 Black Panther bude nejprve využívat agregát německé značky MTU a teprve později se ve výrobě přejde na obměnu s domácím dieselem (byť pořád založeným na německé konstrukci).

                                jihokorejský K2 Black Panther / foto: Korea Army / CC BY-SA

Firma Hyundai Rotem tedy zahájila sériovou výrobu K2 v roce 2014. Tank má 120mm hladké dělo s hlavní o délce 55 násobků ráže a nabíjecím automatem, takže osádka je pouze tříčlenná. Neobvyklou součástí systému řízení palby je mikrovlnný radiolokátor, jenž bude perspektivně provádět i detekci přilétajících raket, které budou poté ničeny systémem aktivní ochrany. Dále se zvažuje, že by pozdější vozidla mohla obdržet elektro-termo-chemická děla s výrazně vyšší úsťovou rychlostí. Armáda si již objednala 320 sériových tanků K2 Black Panther, avšak Jižní Korea intenzivně usiluje i o uplatnění na mezinárodním trhu.

Turecký Altay s pomocí Korejců

Jako kuriozitu lze dodat, že se o jihokorejském K2 a japonském Typu 10 občas spekuluje jako o řešení pro Armádu ČR, resp. jako o případné náhradě za T-72M4 CZ, avšak je asi evidentní, že z řady důvodů by byl takový nápad v praxi jen hodně těžko proveditelný. Jisté ale je, že K2 již jeden specifický exportní úspěch získal, a to dokonce u státu NATO. Jde o Turecko, jež má s Jižní Koreou neobyčejné úzké vztahy, které sahají až do časů korejské války, do níž Turecko vyslalo velmi početný kontingent. Každopádně právě firma Hyundai Rotem byla vybrána jako hlavní zahraniční partner programu MTÜP (Milli Tank Üretimi Projesi), jenž začal v polovině 90. let. Na turecké straně jej řídí značka Otokar a dále se jej účastní firmy ASELSAN (dodává systém řízení palby), MKEK (120mm kanon) a Roketsan (pancéřování). Výsledný tank, jenž obdržel název Altay (podle jména tureckého generála z období války o nezávislost), se podobá typu K2, jak ukazuje zejména design věže, ale současně se od něj v mnohém liší. Jako hlavní rozdíl je třeba uvést absenci nabíjecího automatu, a tudíž má Altay čtyřčlennou osádku. K pohonu opět slouží diesel značky MTU, ale pozdější série mají dostat turecké motory. První prototyp byl hotov v roce 2012 a v roce 2018 získala firma BMC kontrakt na sériovou výrobu. Turecká armáda chce koupit až 1000 vozidel, avšak Altay vzbuzuje i zájem ze zahraničí, např. ze Saúdské Arábie, Ománu, Pákistánu a Ázerbájdžánu.                             

Kromě vozidla Altay, které náleží do kategorie MBT (Main Battle Tank), se ovšem v Turecku rodí ještě jeden tank. Tentokrát se jedná o zástupce "staronové" kategorie lehkých či středních tanků, jež dnes získávají na popularitě nejen v zemích třetího světa, ale dokonce i mezi vyspělými státy. Většinou jsou to deriváty bojových vozidel pěchoty, na nichž se nalézají velké věže s "tankovou" výzbrojí. Turecká firma FNSS proto využila svůj pěchotní obrněnec Kaplan jako základ pro nové vozidlo Kaplan MT, známé také pod zkratkou MMWT (Modern Medium Weight Tank). Obrněnec o hmotnosti 35 tun je osazen věží belgické značky CMI Defence (dříve Cockerill) s kanonem ráže 105 mm. Na projektu se podílí také společnost PT Pindad z Indonésie, jejíž ozbrojené síly se mají stát prvními odběrateli těchto vozidel pod bojovým názvem Harimau.

Turecko a Indonésie však rozhodně nejsou jedinými státy s programy nových lehkých nebo středních tanků. Jižní Korea testuje typ K21-105 o hmotnosti 25 tun, který využívá korbu pěchotního vozidla K21, zatímco singapurská firma ST Kinetics nabízí "tankovou" modifikaci svého nového obrněnce NGAFV (Next Generation Armored Fighting Vehicle). Také tyto dva typy jsou osazeny věžemi značky CMI Defence s kanony ráže 105 mm. Singapurský obrněnec je nabízen dokonce i U.S. Army, a to ve spolupráci s americkou firmou SAIC. Bezpečnostní situace napovídá, že zájem o vozidla této kategorie se bude v dohledné době nadále zvyšovat.

                                                                                Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                  Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití.

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva.