Suchoj Su-27 (S/P), SK - přemožitel amerických "Orlů"

Suchoj Su-27 - je nadzvukový přepadový stíhací letoun patřící do tak zvané "čtvrté generace". Byl zkonstruován na základě ve své době nejnovějších poznatků z oblasti aerodynamiky a leteckých technologií. Konstrukční kancelář Suchoj při jeho vývoji úzce spolupracovala s motorářským vědecko-výrobním sdružením Saturn a především s institutem aerohydrodynamiky CAGI.

Konstrukční práce na tomto stíhacím letounu, který se měl stát náhradou stíhacích strojů Su-15 a částečně i Tu-128 byly zahájeny v roce 1969 na základě konkursu s názvem PFI (Perspektivnyj Frontovyj Istrebitěl). Podnětem k vypsání konkursu PFI byl americký program vývoje nového bojového letounu FX jehož vítězem se v roce 1969 stal letoun F-15 firmy McDonnell Douglas.

Na konstrukci letounu PFI byly stanoveny velmi náročné požadavky. Na základě všemožně získaných údajů o americkém programu FX a složitých počítačových rozborů bylo stanoveno, že nový sovětský letoun musí dosáhnout převahy vůči americkému F-15 v poměru 1,35 : 1. Své návrhy do konkursu PFI předložily tři konstrukční kanceláře. Jakovlev nabídl projekt letounu Jak-45, který představoval evoluci Jaku-28 a zachovával jeho koncepci se dvěma motory pod křídly. Tento projekt však nebyl velením letectva přijat do užšího výběru jako příliš konzervativní. Mikojan nabídl do konkurzu PFI letoun s předpokládaným označením MiG-29, který však měl koncepčně k pozdější "devětadvacítce" velmi daleko. Měl to být velký a těžký stroj vycházející z MiGu-25. Konstrukční kancelář Suchoj nabídla projekt s interním označením T-10. Tento letoun nenavazoval na žádný vyráběný stroj řady Su a představoval radikální změnu koncepce.

Mezitím však v USA došlo k události, která výrazně zasáhla do osudů aktérů konkursu PFI. Velení U.S. Air Force došlo k závěru, že kromě velkých a drahých F-15 bude potřebovat i nějaký menší a levnější stroj. Tato potřeba nakonec umožnila vznik jednomotorového lehkého stroje General Dynanics F-16 Fighting Falcon. Velení sovětského letectva reagovalo na tento vývoj přehodnocením svých požadavků a taktéž začalo požadovat dva typy. Aby se ušetřil čas a prostředky, bylo direktivně rozhodnuto, že konstrukční kancelář Mikojana bude stavět menší a lehčí letoun na který byly vypsány propozice s označením LPFI a konstrukční kancelář Suchoje bude stavět větší letoun podle propozic TPFI. 

                                                               Suchoj T-10

Celková koncepce stroje T-10, budouciho Su-27, byla podrobně specifikována v polovině sedmdesátých let. Nový stroj měl disponovat značným doletem, maximální rychlostí v přízemním letu až 1450 km/h a ve větších výškách 2300 až 2500 km/h, silnou výzbrojí a navigačním a střeleckým kompletem na úrovni požadavků doby zavedení do řadové služby. Vývoj musel překonat řadu obtíží, které byly spojeny s tehdejší úrovní technologických znalostí a schopností sovětské výroby. Bylo nutno vyřešit problémy se systémem řízení FBW (fly-by-wire), problémy s konstrukcí nového dvouproudového motoru, problémy s radiolokátorem nebo s vývojem nových řízených střel do výzbroje letounu atd.

Stavba prvního prototypu s označením T-10-1 byla hotova počátkem roku 1977. První let se uskutečnil 20. května 1977 na letecké základně v Žukovském u Moskvy. Za řízením letounu seděl šéfpilot konstrukční kanceláře - generálmajor Vladimír Iljušin. Prototyp byl provizorně vybaven motory AL-21F-3, které byly běžně používány v Su-24 a postrádal řadu systémů, které v dané době ještě nebyly hotovy. Úvodní testy letounu probíhaly celkem bezproblémově, a tak byla objednána výroba desetikusové série letadel. Současně bylo letounu přiděleno označení Su-27. Druhý letoun T-10-2 se zapojil do testovacích letů krátce po T-10-1. V té době, tedy v roce 1977 již v USA běžela sériová výroba strojů F-15 a bylo možno tedy získat nové údaje o skutečných výkonech tohoto letounu. Všechny nově získané informace o F-15 a údaje získané testy T-10-1 a T-10-2 byly znovu porovnány a podrobeny analýzám. Výsledek byl zdrcující, protože porovnání celkových výkonů dopadlo 1,35 : 1, ale v neprospěch sovětského stroje. Bylo otázkou, jak celou situaci vyřešit. Část konstrukční kanceláře zastávala názor, že je třeba začít téměř úplně znovu. Tento názor zvítězil a nové práce se rozběhly plným tempem. Do roku 1982 bylo postaveno devět z deseti objednaných letounů, které svou konstrukcí odpovídaly prototypu T-10-1, a které posloužily jako testovací platformy. 

                    Prototyp T10-1                                      Předsériový Su-27 - T10-17 s výzbrojí

              (foto: sukhoi.org / FU)                                              (foto: sukhoi.org / FU)

V novém projektu musela být uplatněna taková technická řešení, aby letoun dosáhl mnohem lepších letových vlastností. Nový prototyp letounu nesoucí označení T-10S-1 se velmi odlišoval od původního provedení T-10. Ke svému prvnímu letu odstartoval 20. května 1981 pilotován opět V. Iljušinem. Již první letové testy potvrdily, že byl vytvořen velmi zdařilý stíhací letoun. V zájmu urychlení dosáhnutí operační způsobilosti nových strojů byla v roce 1982 zahájena sériová výroba, a to ještě před ukončením zkoušek. Typ byl v tomto roce též oficiálně zaveden do výzbroje. Stroje určené pro jednotky PVOS nesly označení Su-27P a stroje pro frontové letectvo Su-27S. Novým Suchojům se v kódu NATO dostalo jména "Flanker B". 

Na počátku devadesátých let se Su-27 dočkaly též prvního exportu. Na základě dohody mezi vládou Ruska a vládou ČLR byly v roce 1991 dodány do Číny první Su-27SK (SK = Sériový-Kitaj, nebo Sériový-Komerční). Verze SK se odlišovala mírně modifikovaným navigačním systémem, mírně modifikovaným radiolokátorem (verze N001E), větší únosností závěsníků a zesíleným podvozkem. 

                                                       Řadový Su-27 při přistání

                                                    (foto: D.A. Mottl / CC BY-SA)

                                                                čínské Su-27SK (FU)

Su-27 je ve svém základním provedení dvoumotorový přepadový stíhací letoun určený k vybojování a udržení převahy ve vzduchu. Jedná se o středoplošník, jehož hlavním konstrukčním materiálem jsou slitiny hliníku. Je však použit též titan, ocel a různé kompozity. Trup letounu má průřez proměnlivého tvaru a spolu s křídly tvoří jedno vztlakové těleso. Křídla letounu mají úhel šípu náběžné hrany 42^o a jsou vybavena bohatou mechanizací. Svislé ocasní plochy jsou zdvojené, navzájem rovnoběžné. Vodorovné ocasní plochy jsou plovoucí. O pohon letounu se starají dva dvouproudové motory AL-31F. Pilot letounu sedí v přetlakované, klimatizované kabině na katapultážním sedadle Zvezda K-36DM. Do vybavení stroje Su-27 patří velké množství elektronických systémů, které jsou typické pro moderní bojové letouny, a které jsou u Su-27 uspořádány do pěti bloků. Za zmínku určitě stojí, v době vzniku zcela unikátní a nepřekonatelný palubní komplet ovládání a řízení výzbroje.  Je tvořen radiolokačním zaměřovacím komplexem RLPK s dopplerovským radiolokátorem NIIP N001 schopným sledovat současně 10 cílů a na dva z nich návádět své řízené střely, optoelektronickým zaměřovacím systémem OEPS se stanicí pro zachycení a zobrazení cíle OLS-27, přilbového zaměřovače NSC-27, identifikačního - rozpoznávacího systému, aparatury pro přístrojové navádění na cíl a systému pro odpal raket a spouštění palubního kanónu. 

Pevnou výzbrojí letounu Su-27 je rychlopalný kanón GŠ-301 umístněný v pravém náběhu křídla. Zásoba munice je 150 nábojů. Další výzbroj do celkové maximální hmotnosti 4430 kg se zavěšuje na deset sávěsníků - šest na křídlech, dva pod kanály přívodu vzduchu k motorům a dva pod trupem. Zavěšovaná výzbroj je tvořena především leteckými PLŘS typu R-73 a PLŘS řady R-27. Na koncích křídel mohou být nošeny kontejnery se systémem REB L005-S Sorbcija-S.

        Su-27 s výzbrojí dvou raket R-27T (pod křídly), dvou R-27R (pod trupem) a dvou R-27RE

                                               (foto: US GOV / Victor12 / PD)

        Letoun Su-27S "modrá 388" jde na přistání po své vystoupení na Farnborough Airshow 1992

                                  (foto: (c) Wolodymir Nelowkin / se svolením autora)

Víceúčelovým následníkem Su-27 se měl stát Su-35 jehož vývoj probíhal od druhé poloviny osmdesátých let. K sériové výrobě tohoto letounu však již nedošlo pro nedostatek finančních prostředků po rozpadu SSSR a nezájem zahraničních zákazníků. Levnější víceúčelovou alternativou, určenou ředevším pro exportní účely se měl stát modernizovaný letoun Su-27SMK. Tento stroj přebíral od Su-35 objemnější palivové nádrže v křídlech, schopnost nosit přídavné palivové nádrže, tankovací ráhno pro tankování za letu a další pár závěsníků pro výzbroj. Měl disponovat modifikovaným radiolokátorem s režimem "vzduch-země", modifikovaným navigačním komplexem a rozšířeným sortimentem výzbroje. Demonstrátor letounu vznikl v roce 1991 pouze "kosmetickou" úpravou jednoho sériového Su-27SK. Ani o tento typ letounu však nebyl mezi zákazníky zájem.

Až v roce 2003 byla zahájena modernizace strojů Su-27 ruského letectva na verzi označenou Su-27SM, která začala být nabízena do zahraničí jako Su-27SKM.

TECHNICKÁ DATA

Typ:  přepadový stíhací letoun

Pohon:  2 x proudový motor Ljulka (Saturn) AL-31F s maximálním tahem 122,58 kN

Max. rychlost:  2500 km/h  (u země 1400 km/h)

Dolet:  3900 km

Dostup:  18500 m

Hmotnost:  max. vzletová 30450 kg

Výzbroj:  rychlopalný kanón GŠ-301 ráže 30 mm (150 ks nábojů)

               maximálně 10 PLŘS

               - 6 x R-73

               - 6 x R-27R, R-27ER

               - 2 x R-27T, R-27ET

               ( typická sestava 4 x R-73, 2 x R-27T (ET), 4 x R-27R (ER) )

               neřízené bomby nebo pumové kontejnery kalibrů 100 kg, 250 kg, 500kg

               bloky neřízených raket B-8, B-13, O-25

Rozměry:  délka ................................... 21,935 m

                 výška .................................... 5,932 m

                 rozpětí ................................. 14,75 m

                 plocha křídel ........................ 62,037 m²

                                                                                   Autor článku: ing. Zbyněk Novotný

Poslední revize článku: 4.6.2012