Spike - rodina PTŘS od firmy Rafael

Protitankové řízené střely (dále jen PTŘS) patří mezi vysoce účinné zbraně, které na současném bojišti plní kromě ničení nepřátelské obrněné techniky i další velmi důležité úkoly. Pokud vezmeme celkovou technickou úroveň, parametry a komerční úspěch, tak se mezi absolutní světovou špičku v této kategorii zbraní nepochybně řadí komplety Spike od izraelské firmy Rafael Advanced Defense Systems.

Vývoj zcela nových protitankových systémů byl v Izraeli zahájen na počátku 90. let, a to na základě zkušeností s použitím PTŘS v izraelské armádě i jiných ozbrojených silách. Z analýzy těchto zkušeností vyplynulo celkem jasné zjištění, že dosavadní PTŘS (v izraelské armádě americký typ TOW-II a domácí MAPATS) přestávají postačovat. Důvodem nebylo jen zvýšení odolnosti nové generace tanků a zavádění aktivních ochranných systémů, ale také fakt, že se stále více ozbrojených konfliktů odehrávalo nikoli jako (víceméně) symetrický střet dvou armád, nýbrž spíše jako asymetrický boj, ve které proti sobě stojí pravidelná armáda a povstalci nebo teroristé. Takové konflikty se navíc často odehrávají v rizikovém prostředí měst. Společnost Rafael tedy zahájila vývoj nové řady PTŘS, která byla v izraelské armádě zavedena v roce 1997. Je nutno podotknout, že sami Izraelci užívají pro jednotlivé typy této „rodiny“ různá hebrejská slova, avšak na světovém trhu jsou tyto zbraně označovány společným názvem Spike, ke kterému se připojují zkratky specifikující jednotlivé typy.

                                       střela Spike-MR - původně nejmenší člen rodiny Spike

                                                                (foto: MKFI / PD)

Původně existovala trojice zbraní, které jsou známy jako Spike-MR, Spike-LR a Spike-ER. První dva užívají shodné vypouštěcí zařízení CLU (Control Launch Unit), k němuž se pak připojují samotné střely v zapečetěných kontejnerech. Oba typy se odlišují maximálním doletem, jenž u Spike-MR činí asi 2500 m, kdežto u Spike-LR to bylo 4000 m; po nedávné modernizaci je to 5000 m.

                                     vysunutá střela Spike-LR s vypouštěcím zařízením CLU

                                                      (foto: Dave1185 / CC BY-SA)

První typ je určený spíše pro pěchotu, zatímco druhý pro montáž na vozidla a vrtulníky (typ Spike-LR byl zaveden i do výzbroje Armády ČR, dvojité odpalovací zařízení se nachází na obrněných transportérech Pandur II).

Třetí typ Spike-ER (původně nazývaný NT-D, Nun-Tet Dandy) je určen již výhradně pro vozidla, lehká plavidla a vrtulníky (v posledním případě se vlastně jedná o součást zbraňové a senzorové sady HeliCOAT) a jeho maximální dosah se pohybuje okolo 8000 m.

                                                                  střela Spike-ER

                                                                (foto: MKFI / PD)

Režimy navádění a druhy hlavic

Všechny systémy série Spike využívají shodnou technologickou a součástkovou základnu, jež samozřejmě výrazně usnadňuje jejich výrobu, provoz a logistiku. Největší pozornost vzbudily metody navádění, které byly ve své době téměř revoluční. Základní režim se nazývá „Fire and Forget“, což prozrazuje, že raketa se po vypuštění na cíl navádí již naprosto samostatně. To se v době představení systému Spike rozhodně nepokládalo za běžné, jelikož velká většina PTŘS sázela na poloautomatické nebo poloaktivní navádění, jež vyžaduje sledování zaměřeného cíle až do zásahu. Plně automatické navádění raket série Spike zajišťuje duální čidlo, které spojuje denní televizní kameru (CCD) a zobrazovací infračervený senzor (IIR); navádění je proto plně pasivní. To však ještě není všechno, jelikož střely jsou s odpalovacím zařízením navíc spojeny optickým kabelem k přenosu dat, takže je k dispozici rovněž režim „Fire, Observe & Update“. Ten operátorovi umožňuje doslova „pohled očima střely“ a přístup k ovládání, díky čemuž lze i za letu přerušit útok či změnit zaměření na jiný cíl. Skutečně revoluční je však fakt, že raketu lze vypálit i „naslepo“ a zaměřit ji až během letu, takže je možno efektivně udeřit i na cíl, jenž se nachází např. za kopcem či budovou. Tato možnost pochopitelně znamená jak v klasickém, tak asymetrickém boji obrovskou výhodu. A aby toho nebylo málo, raketa Spike-ER má navíc režim „Fire & Steer“, v němž obsluha přímo ručně řídí raketu joystickem.

Pokud jde o hlavice raket Spike, standardní je samozřejmě tandemová kumulativní protipancéřová nálož, jež může překonat dynamickou ochranu a pak vlastní vrstvený pancíř tanku. Modulární konstrukce střel však umožňuje instalovat také hlavici tříštivo-trhavou proti „měkkým“ cílům, popř. i speciální hlavici PBF (Penetrate, Blast and Fragmentation) proti objektům za pevnými překážkami, což je nepochybně ideální prostředek pro boj ve městech.

Nové nabídky a vývozní úspěch

K původní trojici raket „rodiny“ Spike ale následně přibyly další typy. Zbraň Spike-SR se řadí mezi jednorázově použitelné protitankové prostředky, takže odpalovací zařízení se po výstřelu zahazuje. Raketa má max. dosah 1000 m a navádí se výhradně v režimu „Fire and Forget“. Na opačném konci spektra se objevil vysoce výkonný typ Spike-NLOS, jenž spadá do rozrůstající se kategorie přesně naváděných taktických dělostřeleckých raketových systémů. Má dosah asi 25 km a v izraelské armádě nahrazuje starší systém Nimrod, jenž disponuje stejným dosahem, ovšem pro zásah vyžaduje laserový paprsek ze zaměřovače předsunutých návodčích, kdežto u typu Spike-NLOS se samozřejmě používá dálkové navádění po optickém kabelu. Kromě toho do programu zbrojovky Rafael přibylo také zařízení Spike C4I neboli Tycoon, které umožňuje informační propojení několika týmů „lovců tanků“ se střelami Spike, které mohou sdílet údaje o poloze cílů a efektivně si rozdělovat bojové úkoly. Vysoké kvality a široká nabídka zákonitě vedly k velkým exportním úspěchům střel Spike, které tak dnes používá více než dvacet zemí, byť příslovečně diskrétní Izraelci identitu některých zákazníků utajují. Úplný je tak zřejmě jen seznam evropských uživatelů, do kterého kromě České republiky patří Chorvatsko, Finsko, Itálie, Litva, Německo, Nizozemí, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Slovinsko, Španělsko a Velká Británie. Pro většinu evropských odběratelů se střely produkují licenčně v Německu, a sice u zbrojovek Diehl BGT Defence a Rheinmetall, jež spolu s firmou Rafael utvořily konsorcium EuroSpike. Licenčně vyrábí rakety Spike také Polsko a z mimoevropských uživatelů Singapur. Mezi další provozovatele patří Ázerbájdžán, Ekvádor, Chile, Kolumbie, Korejská republika a Peru, avšak zákazníků určitě ještě přibude. Většina zemí zakoupila typy Spike-MR a Spike-LR, v menších počtech se exportovaly i ostatní; nejvýkonnější verze Spike-NLOS je (mimo Izrael) používána přinejmenším v armádách Velké Británie a Korejské republiky.

Nejnovější komplet Mini-Spike

Zatím poslední položku v nabídce PTŘS značky Rafael představuje komplex Mini-Spike, jenž byl představen v roce 2009. Nejde ovšem o protitankovou zbraň v užším smyslu, protože dnes je nabízen jako APGW (Anti-Personnel Guided Weapon), tj. zbraň pro likvidaci osob, ačkoliv konstrukčně vzato z PTŘS vychází. Hned na pohled se od předchozích typů odlišuje tím, že se raketa nalézá v hranatém, nikoli válcovém kontejneru. Pro Mini-Spike bylo vytvořeno i menší vypouštěcí zařízení MCLU (Miniaturized Control Launch Unit) o váze 4 kg, ale díky adaptéru lze využít také původní zařízení CLU (to původně vážilo 13 kg, modernější verze váží 10 kg). Kvůli menším rozměrům nemají rakety pro Mini-Spike duální senzor, takže existují v podobě „denní“ a „noční“. Další odlišností je přenos povelů nikoli po kabelu, nýbrž bezdrátově, avšak stejně jako u předchozích modelů jsou k dispozici metody navádění „Fire and Forget“ a „Fire, Observe & Update“. Raketa může mít kumulativní nebo tříštivo-trhavou hlavici, pozoruhodné však je, že hlavici lze deaktivovat, takže střela pak vlastně ničí cíl jen svou kinetickou energií, což se dá s výhodou použít v konfliktech ve městě, aby se omezily vedlejší škody. Vedle toho je možno nastavit také explozi se zpožděním, aby tak raketa např. prorazila okno nebo dveře a vybuchla až uvnitř místnosti. Střela Mini-Spike může směřovat na cíl buď přímo, nebo po tzv. vysoké trajektorii, kdy vystoupá prudkým obloukem vzhůru a na cíl zaútočí shora; v boji proti tankům to umožňuje udeřit na nejslabší pancéřování na stropě věže, zatímco v boji ve městech lze takto např. prorazit střechu budovy a zasáhnout konkrétní místnost. Maximální dolet střely činí kolem 1500 m. Standardní obsluhu tvoří dva vojáci, z nichž jeden přenáší zařízení MCLU (popř. CLU) a druhý šest kontejnerů se střelami; v případě většího typu Spike-MR nese druhý voják zpravidla dvě rakety. Systém Mini-Spike je již zaveden v izraelské armádě, ale můžeme předpokládat, že se i on dočká exportních úspěchů.

                                                                                                 Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                                   Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

Poslední revize článku: 1.7.2014

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva !!!

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití !!!