Sovětské a ruské tanky - fenomén s téměř stoletou existencí

Navzdory četným předpovědím nadále platí, že tanky patří mezi nejdůležitější kategorie vojenské techniky a formují páteř pozemních manévrových sil. Platí to samozřejmě i pro ruskou armádu, která nyní používá zejména modernizované tanky z éry studené války a čeká na dodávky obrněnců nové generace řady Armata.

Sovětské a ruské tanky představují fenomén, jenž brzy oslaví století existence, protože výroba pásových obrněnců začala už krátce po etablování sovětského režimu. Tanky sovětské armády si získaly ohromný respekt a slávu během druhé světové války, kdy to byla jejich převaha, jež zásadně přispěla k porážce nacistického Německa. Za studené války patřily sovětské tanky do seznamu největších vojenských hrozeb pro Západ, a ačkoli po rozkladu SSSR prodělaly ruské tankové síly dramatické oslabení, již řadu let zaznamenávají opětovný vzestup, jehož hlavním symbolem je nyní naprosto nově řešený obrněnec T-14. Přesto ovšem platí, že většinu výbavy soudobých ruských tankových jednotek tvoří modernizovaná vozidla, jejichž základní designy vycházejí ze slavné konstrukční školy ze sovětských časů.

Nejpočetnější typ tanku v historii

Legendární střední tank T-34, který se významně zasloužil o vítězství Rudé armády, vznikl na Ukrajině, přesněji v konstrukční kanceláři v Charkově. Německý postup v létě 1941 si vynutil přesun tohoto podniku za Ural, a to do města Nižnij Tagil, kde konstrukční práce pokračovaly a kde potom vznikl tank T-44. V podstatě se jednalo o výsledek dřívějších snah o modernizaci slavné "čtyřiatřicítky" a vyřešení některých jejích nedostatků. Vzniklo tedy vozidlo s odlišnou korbou a podvozkem s pěti páry pojezdových kol, jejichž první a druhý pár dělila o něco větší mezera.

                                                                    T-44 (PD)

Nový tank T-44 nadále nesl (stejně jako T-34-85) kanón ráže 85 mm, ačkoli se prováděly i zkoušky verzí se zbraněmi ráže 100 a 122 mm. Tank T-44 vstoupil do sériové produkce ještě před koncem druhé světové války, ovšem jelikož se jeho ovládání výrazně lišilo od T-34, armáda neměla dostatek vycvičených osádek, a tak nový obrněnec do bojů nezasáhl.

                                          prototyp T-44 s kanónem ráže 122 mm (PD)

Nakonec vzniklo jen cca 1800 kusů, což je proti 55 000 kusů T-34 téměř statistická chyba. Přesto se ale jednalo o typ vysoce významný z hlediska vývoje. Většina expertů konstrukční kanceláře totiž po osvobození Ukrajiny zamířila zpátky do Charkova, část týmu však zůstala v Nižním Tagilu a vytvořila základ nového podniku, který je dnes známý jako Uralvagonzavod. A právě tam se zrodil dodnes užívaný střední tank T-54, v podstatě podvozek a korba T-44 (včetně oné hodně charakteristické větší mezery mezi prvním a druhým párem kol) osazená novou věží, v níž byl umístěn nový 100mm kanón.

                                                                       T-54

                                                      (foto: NuclOid / CC BY-SA)

Dalším vývojem vznikly varianty T-54A, T-54B a posléze T-55, jenž obdržel mj. silnější motor, větší zásobu střeliva či ochranu proti účinkům jaderného výbuchu. Vozidla řady T-54/55 se stala nejvíce vyráběnými tanky v historii. Existují různá čísla, jelikož není znám přesný počet vyrobených čínských kopií (Typ 59), ale často se uvádí, že se celkově mohlo vyrobit i přes 100 000 exemplářů. Modernizované obrněnce této řady ještě dnes vidíme ve službě a v konfliktech ve třetím světě, např. v Sýrii.

                                                                       T-55A

                                                   (2 x foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

Charkovský pokus o nový design

Tým v Nižním Tagilu pokračoval ve vývoji své koncepce, jejíž vrchol reprezentuje tank T-62, který se dostal do služby v roce 1961. Zachovával koncepci T-54/55, ale přinesl pokrok téměř ve všech ohledech. Nejdůležitější změnu znamenal silnější kanón ráže 115 mm, jenž se ve své době pokládal za asi nejvýkonnější zbraň ve středním tanku. Na pohled můžeme T-62 od jeho předchůdce odlišit podle poněkud jiného tvaru věže a faktu, že mezera mezi prvním a druhým pojezdovým kolem je stejně velká jako mezi ostatními koly.

                                                                        T-62

                                                     (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

                                                                      T-62MV

                                                    (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

T-62 se rovněž hojně exportoval, ačkoli třeba do výzbroje ČSLA se nedostal.  Mezitím běžely další vývojové práce i v Charkově, kde tým Alexandra Morozova usiloval o konstrukci vozidla, jež by přinášelo stejný zlom jako kdysi T-34. Morozov hleděl s despektem na obrněnce z Nižního Tagilu a navrhl naprosto nový design tanku s řadou tehdy převratných prvků. Šlo především o nabíjecí automat, jenž umožnil zredukovat osádku na tři muže (jelikož nebyl nutný nabíječ), a vysoce výkonný kanón ráže 125 mm. První série vozidla jménem T-64 však měly ještě zbraně ráže 115 mm a nové dělo se objevilo až u varianty T-64A, vyráběné od konce 60. let. Záhy ale vyšlo najevo, že "papírově" impozantní T-64 představuje značně problematické vozidlo, které vyžaduje náročnou údržbu a je nespolehlivé. Svoji vinu na tom nesla i pohonná soustava, jejíž hlavní prvek tvořil dodnes velmi kontroverzní dvoutaktní pětiválec s protiběžnými písty.

                                                                       T-64B

                                                     (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

                                                                     T-64BVK

                                                     (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

Tank T-64 se dále modernizoval do podob jako T-64B a T-64BV a tvořil součást úderný hrotů elitních tankových jednotek sovětské armády, avšak mimo SSSR se nevyvážel a skutečnou oblibu nikdy nezískal. A to ještě nebylo vše, protože se objevily další komplikace už tak hodně složité situace.

Rivalita trojice vývojových týmů

Sovětská armáda totiž zpočátku spoléhala na převratný T-64 natolik, že nařídila jeho produkci také závodu v Nižním Tagilu. Jeho vedení se ovšem vzepřelo, poukazovalo na problémy T-64 a nabízelo vlastní tanky Objekt 166 a Objekt 167, které dále rozvíjely koncepci T-62. Když se ukázalo, že T-64 zřejmě nesplní očekávání, objevil se nápad zkonstruovat jeho zjednodušenou ("mobilizační") variantu pro masovou produkci. Vozidlo zvané Objekt 172 mělo 125mm dělo s nabíjecím automatem, ale k pohonu sloužil klasický diesel. Trvaly však potíže s podvozkem, a tak tagilský tým zkombinoval tento design s podvozkem z vozidla Objekt 167. Tak se zrodil Objekt 172M, který vstoupil do dějin jako tank T-72 Ural, který byl v roce 1970 připraven pro sériovou výrobu.

                                                                       T-72A

                                                     (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

Rivalitu dvou kanceláří v Charkově a Nižním Tagilu ale ještě zkomplikovala třetí pracovní skupina, a to konstrukční kancelář Kirovského závodu v Leningradě. Tam kdysi vznikaly zejména těžké tanky a po zastavení jejich vývoje hledal tento tým jiný způsob, jak se prosadit. Řešení nabídl pohon plynovou turbínou, a tak leningradský tým převzal design T-64, ale problematický pětiválec nahradil turbínovým pohonem, čímž vznikl Objekt 219, který pak dostal armádní označení T-80. Výsledkem bylo, že na počátku 70. let disponoval SSSR trojicí tanků se 125mm kanóny, které byly způsobilé pro sériovou produkci, a sice typy T-64A, T-72 a T-80.

                                                                       T-80

                                                     (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

Soupeření tří kanceláří, které měly podporu různých politických a vojenských činitelů, se odrazilo ve faktu, že se sériově vyráběly všechny tři, což posléze logistiku sovětské armády zákonitě příliš nepotěšilo. Platilo, že v největších počtech se dodával nejjednodušší tank T-72, který se i rozsáhle exportoval a licenčně vyráběl v zahraničí, kdežto pokročilejší typy T-64A a T-80 se nevyvážely a sloužily především u elitních útvarů. Právě tato vozidla tedy tvořila čelo hypotetického útoku armád Varšavské smlouvy při konfliktu s NATO, ačkoliv bylo zjevné, že největší práci by v praxi odváděly tisíce obrněnců T-72.

Modernizování a hybridní tank

Pochopitelně i tanky T-72 a T-80 se nadále vylepšovaly. Vozidlo T-72A tedy dostalo laserový dálkoměr a dýmové granátomety, zatímco T-72B, který byl zaveden v polovině 80. let, přinesl silnější kanón, kvalitnější systém řízení palby, efektivní dynamickou ochranu a jiný motor. Na export se pak vyráběly především zjednodušené tanky T-72M, jejichž kvalita pro země třetího světa byla leckdy dosti pochybná. Typ T-80 byl na přelomu 70. a 80. let modernizován do podoby T-80B, jež se vyznačovala přepracovanou věží, modernějším systémem řízení palby, dynamickou ochranou a silnějším motorem. Další pokrok se dostavil u verze T-80BV, ale zásadní zlom přinesl až T-80U, jenž obdržel dynamický pancíř Kontakt-5.

                                                                      T-80U

                                                    (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

Po skončení produkce T-64 "charkovská" lobby hodně protlačovala jako primární typ vozidlo T-80UD, což byl fakticky T-80U s novým dieselovým šestiválcem, ale nakonec dostalo přednost jiné řešení v podobě tzv. hybridního tanku. Tým z Nižního Tagilu vytvořil vozidlo, jehož základní design se shodoval s T-72, zatímco jeho systém řízení palby pocházel z T-80U. Výsledný tank potom dostal název T-90, ale sériová výroba se rozběhla až po rozpadu SSSR. Během 80. let se navíc objevily první projekty a prototypy obrněnců úplné nové generace, rozpad sovětského impéria však znamenal zastavení či dramatické zpomalení vývoje.

Ruské obrněnce v třetím tisíciletí

V průběhu krizových 90. let mohla ruská armáda sázet skoro výhradně na to, co podědila po Sovětském svazu, jelikož dodávky T-90 tvořily jen nepatrná čísla. Dlouhodobě velice důležitý však byl fakt, že tento tank získal i exportní objednávky, a to především ve formě verze T-90S pro Indii. Na tomto základě totiž byl v novém století vyvinut modernizovaný T-90A Vladimir, jenž se od roku 2004 vyrábí sériově a dnes v ruské armádě slouží v počtu přes 300 kusů.

                                                                      T-90A

                                                    (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

Mezi hlavní odlišnosti se řadí výkonnější motor a nová svařovaná věž. Vývoj T-90 pokračuje a dnes je nabízena varianta T-90MS, jež se vyznačuje např. delší věží s další zásobou střeliva, novým systémem řízení palby nebo dynamickou ochranou Relikt; očekává se, že v nějaké formě bude zavedena též do ruské armády. V té dnes představuje páteřní typ tank T-72B3, jak se označuje komplexní upgrade T-72B, jenž zahrnuje hlavně kvalitnější sestavu senzorů (včetně pasivního infračerveného senzoru). Dlouho se mluvilo o příchodu úplně nového tanku T-95 s dělem ráže 152 mm ve věži bez osádky, resp. s tříčlennou osádkou v korbě. Ten však zůstal jen na úrovni prototypu a celý ambiciózní projekt se transformoval do podoby rodiny vozidel Armata. Na přehlídce konané v květnu 2015 se tedy představil tank nové generace T-14 na této platformě, který sice má osádku jenom v korbě, ale ve věži se nalézá kanón ráže 125 mm, ačkoli se zvažuje, že sériové tanky dostanou 152mm děla.

                                                                        T-14

                                                     (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

T-14 představuje radikální rozchod s tím, co je označováno za "tradiční ruskou konstrukční školu", protože klade na první místo účinnou ochranu osádky. Kvůli velké odolnosti je tedy výrazně větší i o něco těžší (48 tun) než předchozí typy. Je však zjevné, že sériové T-14 budou v relevantním počtu dostupné až po roce 2020, a tak se ruská armáda rozhodla, že podrobí komplexní modernizaci také vozidla T-80, s nimiž se podle původních plánů již dále nepočítalo. Je to další důkaz, že ruská armáda stále pokládá tankové útvary za vysoce důležitý prvek své doktríny a hodlá na ně sázet i v budoucnosti.

Těžká a lehká vývojová linie

Sekvence sovětských a ruských tanků, jež vyvrcholila typem T-14, se dá v podstatě považovat za pokračování linie středních tanků, jejímž neslavnějším typem je jistě T-34. Vedle nich však v sovětské armádě sloužily i těžké tanky, které se za druhé světové války proslavily coby série KV (Kliment Vorošilov) a IS (Josif Stalin). Vývoj řady IS pokračoval i po válce a zakončil jej typ IS-10, který v roce 1953 vstoupil do služby jako T-10M. Vážil 52 tun a nesl kanón kalibru 122 mm. Existoval názor, že by se koncepce těžkých tanků měla rozvíjet i nadále. Opravdu se pak objevilo několik zajímavých prototypů, např. groteskní Objekt 279, který měl čtyři pásy a 130mm dělo a byl optimalizován pro podmínky jaderné války, ovšem mj. kvůli politice Nikity Chruščova byl vývoj těžkých tanků v 50. letech zastaven. Nová vozidla, jež tehdy vznikala, se začala označovat jako OBT (osnovnyje bojevyje tanky, ekvivalent západního termínu MBT) a po stránce hmotnosti se blížila spíše těžkým tankům, kdežto jejich úkoly odpovídaly dřívějším středním typům. Na předválečné a válečné typy navázal také vývoj lehkých plovoucích tanků, z něhož vzešel dosud oblíbený PT-76. Vozidlo o váze 14 tun s kanónem ráže 76 mm vstoupilo do služby v roce 1951 a sloužilo zejména k průzkumu, také jeho podvozek se pak uplatnil u řady dalších vozidel, mj. transportéru BTR-50 a protiletadlových kompletů ZSU-23-4 Šilka a 2K12 Kub. Později se objevily projekty a prototypy jeho nástupců, např. slibný Objekt 685 (který se potom stal základem pro bojové vozidlo pěchoty BMP-3), avšak žádný nepostoupil do sériové výroby. Do oboru lehkých tanků (dokonce na jeho špičku) de facto patří také moderní vozidlo 2S25 Sprut-SD, které váží 18 tun a nese 125mm kanón, to však neprovozuje pozemní armáda, nýbrž výsadková vojska, neboť ho lze shazovat i na padáku.

Velká naděje, nebo slepá ulička?

Mezi nejznámější deriváty tanků T-90 a T-72 náleží tzv. bojové vozidlo podpory tanků BMPT. Tento koncept vznikl už za studené války, původně počítal i s dopravou pěšáků a cílem bylo vytvořit vozidlo, které bude disponovat odolností tanku, ale jeho výzbroj bude odpovídat spíš bojovým vozidlům pěchoty. Za největší hrozbu pro tanky se pokládaly protitankové řízené rakety, a tak mělo BMPT sloužit zejména pro jejich likvidaci, ale mělo vést také boj s nepřátelskými tanky. V novém tisíciletí se však zadání posunulo a BMPT se začalo popisovat jako zbraňový systém optimální pro asymetrické konflikty, tzn. zejména pro operace proti partyzánům či teroristům. Obrněnec BMPT na bázi T-90 má dva 30mm kanóny, jeden 7,62mm kulomet, dva 30mm rychlopalné granátomety a čtyři trubice pro řízené střely Ataka. Vozidlo, někdy označované též "Terminator", nesporně vypadá působivě, záhy se ovšem ukázalo, že má i řadu nedostatků, zejména co se týče sestavy a umístění zbraní.

                                                            BMPT-72 Terminator-2

                                                       (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

Dosáhlo sice i určitých exportních úspěchů, avšak ruská armáda se nakonec rozhodla další kusy nekupovat. V roce 2013 na bázi T-72 vznikla zdokonalená úprava BMPT-72, zvaná též Terminator-2, která napravuje některé nedostatky původní podoby, avšak do budoucna se sází především na vyvíjené vozidlo Terminator-3. To má využívat podvozkovou platformu Armata (na té je zatím postaven tank T-14, bojové vozidlo pěchoty T-15 a vyprošťovací vozidlo T-16) a jeho primární výzbroj má tvořit kanón ráže 57 mm.

                                                                                                 Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                                   Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití.

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva.