Současnost a budoucnost tanků NATO

Navzdory předpovědím "konce tanků" se nezdá, že by tato kategorie techniky měla zamířit do šrotu, a dokonce se dá říci, že tanky začínají prožívat jakousi renesanci. Pomalu, ale jistě už se připojují také členové Severoatlantické aliance, jejichž tanková vojska prošla po studené válce velkými redukcemi, a tak dnes před nimi stojí nelehké úkoly. Jaké tanky tedy dnes používají a jaké další typy obrněnců se pro ně již připravují?

Zrození obrněnců třetí generace

Páteř tankové výzbroje "starých" zemí NATO dnes představují vozidla, která se označují jako tanky 3. generace. Jde o typy, jejichž konstrukce vznikly vesměs v 70. letech jako odpověď na nová sovětská vozidla, především T-64 a T-72. Dosavadní západní tanky 2. generace, jako byl americký M60 Patton, britský Chieftain a německý Leopard, měly jako hlavní výzbroj kanóny ráže 105 mm, disponovaly integrovanými systémy řízení palby a měly i vrstvené pancéřování, avšak nové sovětské tanky nesly 125mm hladkostěnná děla. Na Západě již dříve vznikaly hodně ambiciózní (obvykle mezinárodní) projekty tanků nové generace jako např. americko-německý MBT-70, ale žádný z nich neuspěl, takže se jednotlivé mocnosti pustily do samostatného vývoje.

                                   MBT-70 - první americký prototyp / foto: U.S. Army / PD

Začaly tak vznikat tanky 3. generace, u nichž se objevila děla ráže 120 mm, v naprosté většině hladká (za jedinou výjimku platí britský Challenger s drážkovanou hlavní) a představující deriváty jediné základní konstrukce, kterou je kanón německé zbrojovky Rheinmetall. Začaly se zavádět nové součásti systémů řízení palby (jako jsou pasivní infračervené senzory, termovizory či digitální balistické počítače) a pokročilejší vrstvené pancíře s novými materiály. Ještě v období studené války byly tyto tanky 3. generace modernizovány, což zpravidla znamenalo novou elektroniku a další zvýšení odolnosti, a vznikly první typy 4. generace. Modernizování pokračuje (např. se jako běžná součást výbavy ustálil panoramatický zaměřovač velitele) a v poslední době hodně přibývá doplňkových souprav pro nasazení ve městech, jež obsahují mj. dynamickou ochranu, buldozerové radlice či dálkově ovládané kulomety. Někdy koncem příští dekády by však možná měly nastoupit do služby první tanky zcela nových konstrukcí.

Legendární americký Abrams

Jakýmsi etalonem vozidel 3. generace se stal americký M1 Abrams, který vznikl coby produkt snahy nalézt náhradu za neúspěšný program MBT-70, který skončil především právě díky Američanům a jejich přehnaným ambicím. Původním dodavatelem M1 Abrams byla společnost Chrysler Defense, kdežto nyní vozidlo patří do portfolia značky General Dynamics. Vývoj byl zahájen v roce 1971, o pět let později byl zhotoven prototyp a v roce 1980 byl tank zařazen do výzbroje U.S. Army.

Původní verze M1 měla ještě 105mm drážkovaný kanón, vlastně licenční kopii britské zbraně L7, ale již v roce 1986 se začala vyrábět verze M1A1 vybavená kanónem M256, jak se nazývá derivát již zmíněného německého děla firmy Rheinmetall ráže 120 mm. Vozidlo navíc dostalo zdokonalený pancíř, jenž obsahuje poněkud kontroverzní prvek - desky z ochuzeného uranu.

                                                  M1A2 Abrams / foto: U.S. Army / PD                                                

Zvláštností Abramsu je pohonná soustava, jež nepoužívá dieselový motor, nýbrž plynovou turbínu. Jde o netradiční řešení, které přináší jak značné výhody (zejména lepší akceleraci), tak nevýhody (hlavně vyšší spotřebu paliva, či vysoké nároky na přísun vzduchu). V současné době je standardem verze M1A2, která patří do 3,5. generace a disponuje zejména zdokonaleným systémem řízení palby, ovšem Američané svůj tank průběžně modernizují formou "balíčků" řady SEP (System Enhancement Package). K dispozici je i sada TUSK (Tank Urban Survival Kit) pro akce ve městě. Výsledky nasazení Abramsu ve válce v Zálivu (1991) přesvědčily i největší skeptiky, že jde o dobrou konstrukci, ale kvůli vysoké ceně nepoužívá Abrams žádný další stát NATO. Mezi majitele se řadí Austrálie, Saúdská Arábie, Egypt či Maroko. Lze ještě doplnit, že uranové desky v pancíři mají pouze tanky amerických ozbrojených sil. Mezi odvozené verze tanku M1 patří ženijní obrněnec Grizzly CMV či mostní tank M104 Wolverine.

Celosvětově úspěšný Leopard 2

Abrams se sice stal jistým technologickým etalonem, avšak "bestsellerem" je nepochybně jiné vozidlo, a sice Leopard 2, výrobek německé firmy Krauss-Maffei Wegmann. Jeho vývoj začal již koncem 60. let a první sériové kusy zavedl Bundeswehr v roce 1979. Tank nesl již od počátku 120mm kanón Rheinmetall. Pokud různé verze Abramsu lze při letmém pohledu rozpoznat jen těžko, u typu Leopard 2 lze pozorovat jasný vývojový předěl. Do verze 2A4 totiž měl tank svislé čelo věže, ovšem počínaje variantou Leopard 2A5 obdržela věž typický klínový tvar, za který vděčí především záměru zesílení pancéřování. Kromě toho se prodloužil kanón, který měl původně délku 44 násobků ráže, ovšem od verze 2A6 se montuje dělo o délce 55 násobků ráže.

                                                  Leopard 2A6 / foto: U.S. Army / PD

V současnosti už je nabízena varianta 2A7 se zdokonalenou elektronikou a k dispozici je také souprava PSO (Peace Support Operations) pro nasazení ve městech. Leopard 2 se stal též základem řady odvozených podpůrných obrněnců, jako je vyprošťovací vozidlo BPz 3 Büffel, ženijní tank Kodiak nebo mostní tank Leguan. O pohon tanku se stará dieselový motor značky MTU, která dodává agregáty i pro mnoho zahraničních vozidel. Celkově již bylo vyrobeno asi 3500 kusů tanku Leopard 2, který vedle Německa užívá i devět dalších členů NATO (Kanada, Dánsko, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Řecko, Španělsko a Turecko) a kromě toho i čtyři evropští neutrálové (Finsko, Rakousko, Švédsko a Švýcarsko) a několik dalších států (např. Chile a Katar). Leopard 2 je oproti Abramsu uživatelsky lepší, jednodušší na provoz i údržbu a nabízí zahraničním zájemcům i lepší pancéřovou ochranu. Hodně často se spekuluje o tom, že právě tanky Leopard 2 některé novější verze by mohly být výhledově zavedeny i do Armády České republiky, je však třeba zdůraznit, že proti tomuto kroku existuje též silná opozice. Upozorňuje především na to, že Leopard 2 neúprosně stárne (podobně jako i jiné tanky 3. generace), a že správná chvíle pro jeho pořízení již byla promeškána. Poukazuje se též na značnou hmotnost tohoto tanku (to je však problém i jiných typů).

Jinak vyzbrojený Challenger 2

V úvodu zmíněný britský tank Chieftain byl exportován mj. do Íránu, jenž měl následně odebrat i modernizované obrněnce řady Shir. Kvůli islamistickému převratu se však tato část kontraktu již neuskutečnila a o Shir 2 se začala zajímat britská armáda, která hledala náhradu za vozidlo Chieftain. Dalším vývojem vznikl nový tank, kterému se nejprve říkalo Cheviot, ale který pak dostal definitivní jméno Challenger, pod kterým v roce 1983 vstoupil do služby. Zpočátku byl kritizován kvůli nedostatkům soustavy řízení palby, a ačkoli v Zálivu v roce 1991 ukázal své přednosti, britská armáda jej brala spíše jako dočasné řešení a koncem 90. let zahájila jeho vyřazování ve prospěch nového typu Challenger 2. Společnost Vickers Defence Systems, která dnes tvoří součást korporace BAE Systems, ho začala vyvíjet ve druhé polovině 80. let a v roce 1991 získala objednávku na sériovou produkci. Challenger 2 byl přijat do služby v roce 1998 a kromě samotné britské armády jej zavedl pouze Omán. Základním důvodem je fakt, že obrněnec nese 120mm dělo L30A1 s drážkovanou hlavní, jež nemůže užívat náboje standardu NATO. Alianční tanky totiž vedle podkaliberních šípových střel (APFSDS) používají i kumulativní munici (HEAT), která dosahuje větší efektivity v kombinaci s hladkými hlavněmi, ale Britové preferují střelivo s tzv. měkkou hlavou (HESH), pro něž je vhodnější drážkovaná hlaveň.

                                           Challenger 2 / foto: Fiorellino / CC BY-SA 3.0

Byla sice zkoumána i možnost montáže německého děla Rheinmetall, avšak Britové nakonec zůstali věrni svojí tradici. Challenger 2 se stal rovněž základem ženijního vozidla Trojan a mostního tanku Titan. V současnosti se připravuje jeho komplexní modernizace, jež by měla umožňovat prodloužení jeho provozování v první linii přibližně do roku 2035.

Italský Ariete a americký M60

Ve výčtu typů 3. generace se leckdy zapomíná na italský typ C1 Ariete, což se pravděpodobně děje kvůli skutečnosti, že je zavedený pouze v armádě Itálie a nikdy se neexportoval (a zřejmě nikdy ani nebyl na trhu vážně nabízen, ostatně se ani neobjevoval na veletrzích). Do jisté míry na pohled připomíná tank OF-40, který vyvinuly firmy Oto Melara a FIAT naopak pouze jako exportní, a to s využitím některých prvků typu Leopard 1, ale ve skutečnosti C1 Ariete představuje úplně nový italský design částečně inspirovaný německým typem Leopard 2.

                                              C1 Ariete / foto: Kaminski / CC BY-SA.3.0

Vývoj začal v polovině 80. let a tank vstoupil do služby roku 1995. Hlavní výzbroj opět tvoří kopie 120mm děla Rheinmetall, ovšem z českého pohledu je zajímavé, že Ariete využívá systém řízení palby Galileo Avionica TURMS, jehož jedna obměna se uplatňuje i v českém tanku T-72M4CZ. Italské obrněnce mají prodělat komplexní modernizaci na provedení C2, které má obdržet mj. výkonnější motor, zcela novou sestavu elektroniky, nové zavěšení kol a možná i nabíjecí automat, očividně k tomu však dojde až po roce 2020.

V zájmu úplnosti je třeba připomenout skutečnost, že několik armád NATO pořád provozuje i staré americké tanky M60 Patton; jedná se o Portugalsko, Řecko, Španělsko a Turecko. Jsou to ponejvíce vozidla modernizované verze M60A3 TTS, která už mají pasivní infračervené senzory. Velkou, ovšem značně kontroverzní publicitu si v poslední době získaly turecké tanky, které Izrael modernizoval na variantu M60T (velmi podobná vozidla provozuje izraelská armáda pod názvem Sabra). Turci použili své obrněnce M60 a Leopard 2 v Sýrii, ale oba typy tam v boji proti Kurdům utrpěly nečekaně velké ztráty. V zájmu zvýšení odolnosti tudíž mají turecké tanky obdržet systémy aktivní ochrany původem z Ukrajiny.

Leclerc s nabíjecím automatem

Všechny uvedené západní tanky mají čtyřčlennou osádku, do níž náleží řidič v korbě a velitel, střelec a nabíječ ve věži. Sovětský svaz již v 60. letech začal vyrábět tanky, které měly samočinné nabíjení, což umožnilo zredukovat osádku jen na tři muže. Západ však zůstal u čtyřčlenných osádek, což změnil až francouzský Leclerc, první západní tank 4. generace. Vývoj byl zahájen v roce 1983 a sériová produkce se rozběhla za osm let, a tudíž mohl nový AMX-56 Leclerc od počátku 90. let nahrazovat zastaralá vozidla AMX-30. Jedná se o výrobek společnosti GIAT (dnes součást značky Nexter) a v jeho konstrukci se kladl důraz nikoli na co nejsilnější pasivní pancéřování, nýbrž na modularitu a pohyblivost. Leclerc je tedy podstatně lehčí než většina tanků zemí NATO.

                                     AMX-56 Leclerc / foto: Daniel Steger / CC BY-SA 2.5

Hlavní výzbroj tanku tvoří 120mm hladkostěnný kanón CN120-26, jenž může používat munici NATO, je ovšem vybaven nabíjecím automatem s pásovým dopravníkem, který se nachází v zádi věže. Dalším pokročilým prvkem je modulární pancéřování, jehož bloky se dají lehce vyměňovat. Vedle francouzské armády používají tanky Leclerc i Spojené arabské emiráty, jež je nasazují v Jemenu a zakoupily také sady pro boj ve městě AZUR (Action en Zone Urbaine). Nabízí se i vyprošťovací obrněnec Leclerc DNG a ženijní vozidlo Leclerc EPG. Za zmínku určitě stojí pokusný demonstrátor Leclerc T4, v jehož prodloužené věži se nalézá kanón ráže 140 mm. Vozidlo, které záhy získalo přezdívku "Terminateur", bylo postaveno kvůli zkouškám zbraně, jež by mohla představovat hlavní výzbroj vyvíjeného evropského obrněnce 5. generace.

Altay - turecká novinka ve starším fraku

Poněkud stranou hlavních hráčů z USA, Německa, Británie, Itálie a Francie stojí tankový benjamínek z Turecka nesoucí jmého Altay. Jedná se o zcela nový tank, který má vyjadřovat tureckou snahu po nezávislosti domácího zbrojního průmyslu. Při vývoji tanku Altay bylo spolupracováno s jihokorejskou firmou Hyundai Rotem, která má na svědomí vývoj tanku K2 Black Panther, momentálně jednoho z absolutně nejmodernějších a nejlepších tanků čtvrté generace na světě. Samotný vývoj tanku Altay začal v roce 2007 po více jak desetileté přípravě. Turecká armáda nadefinovala své představy o novém tanku velmi podrobně a zvolila velmi konzervativní model, takže výsledný produkt je možno zařadit asi do generace 3,5 zůstávající mírně za posledními modifikacemi Abramsů a Leopardů 2. To však je asi to, co bylo požadováno - něco co spojuje ty nejlepší prvky uvedených tanků s jihokorejskými technologiemi a vývojovými poznatky a je pro Turecko zvládnutelné. Tank má klasické rozmístění čtyřčlenné osádky a hlavních přístrojů na věži jako má tank Abrams, více prvků si však půjčuje od Leopardu 2, s kterým má turecká armáda své zkušenosti a od jihorejského K2 Black Panther.

                                                Altay / foto: Karaahmet / CC BY-SA

Tank Altay nese také variantu 120mm děla německé společnosti Rheinmetall a ani svojí hmotností 60 tun a výkonem pohonné jednotky nevybočuje z dnes běžného rámce. Zdá se však, že korba a podvozek tanku byly navrženy velmi kvalitně a velkoryse s výhledem na nové verze a modernizace. Cílově by měl Altay někdy v budoucnu disponovat bezosádkovou bojovou věží a kabinou tříčlenné osádky v přední části tanku.

Turecká armáda má zájem postupně nakoupit až 1000 tanků Altay několika výrobních sériích. Výrobce tanku se bude snažit o jeho export, je však málo pravděpodobné, že by se podařilo najít kupce mezi zeměmi NATO.

Tanky nových členských zemí

Než se dostaneme k ambiciózním projektům generačně nových tanků, je nutno připomenut též významnou skutečnost, že do arzenálu NATO dnes patří i tanky východní konstrukční školy, protože nové členské státy vstoupily do Aliance vesměs s různými verzemi sovětských tanků T-72. Armády Slovenska a Maďarska dosud používají původní nemodernizované obrněnce (Maďarsko si již vybralo jejich náhradu v podobě nových tanků Leopard 2A7+), zatímco Armáda ČR disponuje třiceti modernizovanými tanky T-72M4CZ.

                                     T-72M4CZ / foto: Slezské zemské muzeum / CC BY-SA

Jde bezesporu o špičkovou modernizaci, zřejmě jednu z nejlepších, jaké kdy byly pro T-72 vyvinuty, ale bohužel se nepodařilo získat žádný exportní kontrakt, což celý program hodně prodražilo. Tanky T-72 figurují také ve výzbroji sousedního Polska, které navíc provozuje německé tanky Leopard 2 a domácí vozidla PT-91 Twardy.

                                           PT-91 Twardy / foto: Pibwl / CC BY-SA 3.0

Tak se nazývá domácí modifikace T-72, vyráběná konsorciem Bumar Group. Obdržela mj. silnější motor, moderní systém řízení palby či nový nabíjecí automat. Tank byl vyvezen do Malajsie a stal se základem dalších typů, jako je protivzdušný komplet PZA Loara, vyprošťovací vozidlo WZT-3M a ženijní vozidlo MID Bizon-S. Na základě PT-91 se zrodily také prototypy nových tanků PT-16 a PT-17, u kterých bylo původní 125mm dělo vystřídáno 120mm zbraní; kromě toho se hodně zvýšila odolnost a druhý z typů nese úplně novou věž. Bulharsko má modernizované obrněnce T-72A2, v Chorvatsku slouží typ M-84D (neboli upgrade tanku M-84, jak se nazývá jugoslávská verze T-72) a konečně Rumunsko provozuje tanky TR-85. Tento typ reprezentuje skutečný unikát, jelikož jde vlastně o evoluci starého sovětského T-55, ačkoli se mu na pohled příliš nepodobá. TR-85 se modernizují na novou variantu TR-85M1 Bizonul, kdežto Bulhaři a Chorvaté projevují zájem o pořízení obrněnců Leopard 2.

Nové programy MGCS a NGT

Samotný německý Bundeswehr počítá s další modernizací své "kočkovité šelmy", avšak zároveň již běží práce na zcela novém tanku MGCS (Main Ground Combat System), kterému se běžně říká též "Leopard 3". Vedle společnosti Krauss-Maffei Wegmann se na programu podílí i francouzský Nexter a zájem projevuje také Polsko. Nové vozidlo se zatím nachází v koncepční fázi, byť už se šíří spekulace o řešení s motorem vpředu po vzoru izraelské Merkavy (zajímavá, ale chybná koncepce) a o věži bez osádky (řešení, které jednou musí nutně přijít) po vzoru ruského tanku T-14 Armata, jehož zrod byl ostatně i jedním z rozhodujících podnětů pro politickou podporu nového obrněnce v NATO. Perspektivní tank má nést dělo ráže 140 nebo 130 mm a do služby má vstoupit po roce 2030. Lze předpokládat, že se stane lákavým řešením i pro další členy NATO a EU, ale téměř jistě nebude jedinou možností, protože v té době by mohl být k dispozici i americký NGT (Next Generation Tank). Americká armáda sice počítá ještě s jednou generací tanku Abrams ve formě verze M1A3, která by měla být lehčí a rychlejší a měla by získat mj. nový kanón XM360 (zvažuje se též nabíjecí automat) a senzory s kruhovým pokrytím, ale již v roce 2022 má existovat i demonstrátor úplně nového obrněnce NGT. Američané by chtěli zavést jeho sériovou podobu do výzbroje mezi roky 2030 a 2040. Nové programy MGCS a NGT mají společný mj. požadavek na hmotnost nižší než 50 tun, kdežto hmotnost některých dnešních západních tanků se už přibližuje hodnotě 70 tun, což je z řady důvodů na hranici únosnosti. Pochopitelně se očekává i využití nových informačních technologií, patrně i hybridní pohon a možnost částečně autonomního fungování (tank by tedy mohl operovat také jako robot). Každopádně je zřejmé, že po velkých redukcích obrněných sil NATO dnes nastává začátek nového rozmachu tanků.

                                                                                                 Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                                  Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití.

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva.