Současné ruské minomety

Minomety představují někdy opomíjenou, ale stále důležitou složku dělostřelectva. Přestože se dnes věnuje větší pozornost minometům samohybným, dosud se rozsáhle využívají také zbraně konstruované jako nesené, vezené či tažené. Zde je stručný přehled nesených, vezených a tažených minometů, jež v současnosti najdeme ve výbavě ruských ozbrojených sil nebo v nabídce zbrojního průmyslu Ruské federace.

82mm samočinný minomet 2B9 Vasiljok

Již na konci druhé světové války probíhaly v SSSR vývojové práce na minometu, který by byl schopen střílet plně samočinně, tedy dávkou. Roku 1955 byla taková zbraň opravdu zavedena do služby coby součást výzbroje pevností a obdržela jméno KAM (kazematnyj avtomatičeskij minomjot). Záhy začal i vývoj polní verze s pracovním označením F-82, ovšem ta nebyla přes dobré výsledky testů zavedena do služby. V roce 1967 však byla tato konstrukce oživena, a to pod vedením Viktora Konstantinoviče Filippova, který se stal hlavním konstruktérem nového plně samočinného minometu 2B9 Vasiljok. Ten vstoupil do výzbroje v roce 1970, vznikl však jen v relativně malém počtu kusů. Základní nevýhodou zbraně byl fakt, že používala zastaralé chlazení hlavně vodou. Ve větších sériích se tak od roku 1982 dodávala až verze 2B9M, u níž se hlaveň chladí vzduchem.

                                                                   2B9M Vasiljok

                                                       (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

Výroba probíhala v závodě Bolševik na Ukrajině; Vasiljok se pak dočkal rozsáhlého použití ve válce v Afghánistánu a v současné době je zdokumentováno jeho nasazení v konfliktu na Ukrajině. Zbraň pohání energie prachových plynů, jež vznikají během výstřelu a posléze předají svou energii systému pružin, který se pak postará o otevření závěru, podání a zasunutí miny, zavření závěru a výstřel. Podávání probíhá ze schránek, z nichž každá pojme čtyři 82mm náboje. K zaměřování střelby se užívá optický přístroj PAM-1. Minomet se nalézá na lafetě se dvěma koly a dvěma rameny, kterou obvykle převáží či táhne vozidlo 2F54 (verze typu GAZ-66); tato kombinace tvoří zbraňový systém 2K21. Vedle toho bývá minomet 2B9M často převážen pásovým obrněným tahačem MT-LB.

82mm nesený minomet 2B14 Podnos

Ve stejném roce jako vylepšený minomet 2B9M (tj. 1982) zavedla sovětská armáda také nový pěchotní praporní minomet ráže 82 mm, který konečně vystřídal zbraň stejné ráže z roku 1943 (také 52-M-832S). Nový minomet vznikl v konstrukční kanceláři Gorkovského strojírenského závodu (kde posléze probíhala i jeho sériová produkce) a dostal označení 2B14 Podnos, avšak dnes užívané provedení je proti počáteční podobě mírně vylepšené a nazývá se 2B14-1.

                                                                   2B14 Podnos

                                                      (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

Jedná se v každém případě o klasicky pojatý pěchotní minomet, který sestává ze tří základních částí, jež lze snadno rozpojit a znovu smontovat, což usnadňuje přenášení zbraně. Tyto tři části jsou hlaveň (hmotnost 16,2 kg), ploché ložiště (17 kg) a dvojnožka (13,9 kg). K zaměřování slouží optický zaměřovač MPM-44M. Kromě používání v základní nesené podobě se minomet 2B14 objevuje také jako prvek systému 2I27, který je produktem ústavu CNII Burevěstnik. Jedná se vlastně o terénní automobil UAZ-469, který dopravuje dvojici minometů a zásobu munice (76 nebo 116 kusů), to vše nejvyšší rychlostí až 100 km/h.

82mm nesený minomet 2B24 Děva

Institut Burevěstnik z Nižního Novgorodu poté vyvinul a dnes vyrábí i modernizaci minometu 2B14, která obdržela označení 2B24 Děva. Základní konstrukce zbraně se nezměnila, ale díky celkovému vylepšení všech součástí se znatelně zvýšily některé výkony. Kromě toho je použit mj. nový kloub spojující hlaveň s ložištěm, což hodně usnadňuje manipulaci se zbraní, a nové žebrování na zadní části hlavně, které zase zvyšuje efektivitu ochlazování. Ani minomet 2B24 se neomezuje pouze na nesenou podobu, protože je nabízen také coby součást dělostřeleckého kompletu 2K32. Ten kromě samotné zbraně 2B24 obsahuje montáž 2F510-2 a pásové vozidlo 2S24, což je derivát pásového obrněného tahače MT-LB. S minometem se dá pálit jak zevnitř vozidla, tak zvenku. K obsluze samotného minometu postačují dva vojáci, kdežto celý systém 2K32 (tedy vlastně vozidlo 2S24 s minometem) má osádku šesti mužů. Vedle minometu veze obrněnec zásobu 84 min. Pro vlastní obranu má věžičku se 7,62mm kulometem PKT, který se ovšem v případě zájmu zákazníka dá nahradit 12,7mm kulometem KORD. Do výzbroje ruské armády bylo od roku 2011 zavedeno 36 systémů 2K32.

82mm bezhlučný minomet 2B25 Gall

Skutečně hodně zvláštní konstrukci pěchotního přenosného minometu představuje 2B25 Gall, který je rovněž produktem akciové společnosti CNII Burevěstnik. Vedle skutečnosti, že jde o zbraň mimořádně kompaktní a lehkou (celá váží jen 13 kg), vzbuzuje pozornost zejména fakt, že se jedná o minomet bezhlučný, resp. s dramatickým snížením příznaků střelby, tedy hluku, záblesku a dýmu. Dosahuje se toho speciální konstrukcí hlavně a použitím zvláštní miny typu 3VO35, jež má v zádi nejen prachovou náplň, ale také válcový píst, na který při výstřelu tlačí prachové plyny, což následně vystřelí minu z hlavně, zatímco prachové plyny jsou v podstatě „uvězněny“ v zadní části náboje, a proto hluk, záblesk a dým nemůže prozradit pozici zbraně. Uvádí se, že hluk výstřelu minometu 2B25 je srovnatelný s hlukem jedné rány z útočné pušky Kalašnikov opatřené tlumičem. Zbraň byla poprvé představena v roce 2011 a předpokládá se, že probíhá její malosériová produkce, a to zejména pro potřeby výsadkových a speciálních sil. Také je známo, že společnost Burevěstnik pracuje na modernizaci minometu 2B25 Gall, která má za cíl především prodloužení maximálního dostřelu.

120mm vezený minomet 2B11 Sani

Další položku v nabídce firny CNII Burevěstnik představuje 120mm plukovní minomet, který byl oficiálně zařazen do výzbroje v roce 1979 a ve velkých sériích se začal vyrábět o dva roky později. Vznikl vlastně jako náhrada klasických plukovních minometů PM-43 a M-120 stejné ráže a dostal označení 2B11 Sani.

                                                                      2B11 Sani 

                                                       (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

Také tento minomet je možno rozmontovat na tři části, a to hlaveň (74 kg), ložiště (82 kg) a dvojnožku (74 kg). Celá zbraň má hmotnost 210 kg, k čemuž je třeba připočítat ještě hmotnost dvoukolové kolesny 2L81, která váží 115 kg. Minomet 2B11 je vedle standardního optického zaměřovače MPM-44M vybavený rovněž kolimátorem K-1 a přístrojem pro osvit LUČ-PM2M. Zbraň je standardně používána jako součást dělostřeleckého kompletu 2S12, jenž vedle samotného minometu 2B11 a kolesny 2L81 zahrnuje také dopravní prostředek 2F510. V původní podobě kompletu se jedná o terénní automobil GAZ-66-05, jenž je vybaven podpůrným zařízením 2F32 a může minomet s kolesnou buď přepravovat na korbě pod plachtou, nebo táhnout za sebou. Standardní vezená zásoba munice činí 48 kusů. Nyní ale společnost Burevěstnik nabízí zdokonalenou podobu komplexu jménem 2S12A, v němž úlohu prostředku 2F510 zastává nákladní vůz Ural-43206-0651. Vyznačuje se čtyřdveřovou kabinou a dopraví až 56 min. Jinou aplikaci 2B11 představuje komplex Tundža-Sani, což je v podstatě ekvivalent systému 2K32; jde o vozidlo 2S11 (derivát MT-LB) transportující minomet 2B11 a zásobu 60 min. Zajímavostí je, že do výzbroje sovětské armády nevstoupil a většinu ze zhruba 300 zhotovených sériových exemplářů získalo Bulharsko.

120mm tažený minomet 2B16 Nona-K

Mezi nesporně vůbec nejzajímavější dělostřelecké prostředky patří ruské zbraně ráže 120 mm, jež mají drážkované, nikoli hladké hlavně. Vzhledem k nabídce typů munice už se ani nejedná o minomety v užším slova smyslu, ale spíše o univerzální prostředky, jež mohou zastávat role minometů, houfnic a kanonů. Kromě širokého spektra samohybných typů existují rovněž typy tažené, z nichž nejstarším je prostředek 2B16 Nona-K. Podobně jako u samohybných typů byl hlavním konstruktérem Jurij Nikolajevič Kalačnikov (nikoli Kalašnikov!), který tehdy působil v konstrukční kanceláři Leninových závodů (dnes závod Motovilicha) ve městě Perm. Tam se pak odehrávala i sériová výroba nové zbraně, která začala v roce 1986. Nona-K je drážkovaná zbraň s hlavní o délce 24,6 násobků ráže. Její zpětný ráz tlumí typická úsťová brzda (u většiny samohybných typů tento prvek nenajdeme), hydraulický tlumič a hydropneumatický nárazník. Nabíjení probíhá zezadu a zbraň je opatřena zaměřovačem 1P9, se kterým se dá efektivně vést přímá i nepřímá palba. Je montována na dvoukolové lafetě se dvěma rameny, kterou zpravidla táhne nákladní automobil. Sériová výroba ovšem probíhala jen tři roky a vzešlo z ní 186 kusů, jež jsou dnes zavedeny v armádách Ruska a Ukrajiny.

120mm tažený minomet 2B23 Nona-M1

Již koncem 90. let byl zahájen vývoj odlehčené verze zbraně Nona-K, jež by mohla zastat roli standardního taženého praporního minometu. V institutu CNII Točnogo mašinostrojenija tedy vznikly prototypy zbraně, která dostala označení 2B18 Nona-M, ovšem ta nebyla do výzbroje zavedena. Celá tato myšlenka ale byla o několik let později oživena a roku 2003 zahájily testy prototypy nové a výkonnější varianty nazývané 2B23 Nona-M1.

                                                                   2B23 Nona-M1

                                                       (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

Původní program 2B18 vyšel z konstrukce taženého minometu 2B16 Nona-K, což je prakticky modifikace zbraně 2A51, jež se vyskytuje v samohybném systému 2S9 Nona-S, zatímco nová verze 2B23 představuje spíše derivát výkonnější 120mm zbraně 2A60, kterou používá samohybný systém 2S31 Věna; to se projevuje mj. na konstrukci závěru. Zbraň má pět základních částí, a sice drážkovanou hlaveň, rám se závěrem, dvoukolovou lafetu, opěrné ložiště a zaměřovací soustavu. Zajímavostí je, že řada prvků (např. ložiště, dvojnožka či zaměřovací soustava) byla převzata z minometu 2B11. Jelikož se Nona-M1 nabíjí skrz závěr (a nikoli ústím jako většina pěchotních minometů), bylo nutno nově vyřešit konstrukci rámu a ukotvení hlavně. Ta je během střelby spojena s rámem a opřena o ložiště, ovšem po výstřelu se vždy sklápí do přibližně vodorovné pozice, aby se dalo provést nabití. Na rozdíl od většiny systémů „rodiny“ Nona proto není Nona-M1 schopna vést i přímou palbu. V roce 2005 nový minomet prošel státními zkouškami a o dva roky později se stal oficiální součástí výzbroje pozemních sil Ruské federace. Výhledově se však předpokládá i zavedení do ruských Vzdušných výsadkových vojsk.

Munice minometů s hladkou hlavní

Hlavní typ střeliva pro 82mm minomety představuje tříštivý náboj 3VO1 se střelou O-832DU. Celý náboj váží 3,1 kg, obsahuje 0,454 kg výbušniny a max. dosah činí (podle druhu prachové náplně) 3,1 nebo 3,9 km. Kromě toho lze použít i starší munici 53-VO-832 se střelou O-832D, popř. náboje 3VO12 a 3VO18. Speciálně pro modernizovaný minomet 2B24 Děva vznikl také zcela nový náboj 3VO36 nabízející max. dostřel až 6 km. Do spektra 82mm munice dále patří několik provedení dýmového náboje 53-VD-832 s dosahem okolo 2,8 km, osvětlovací munice 53-VS-832 či 3VS25 (dostřel 2,7 km, resp. 3,7 km) a konečně i agitační munice 53-VA-832A, která na vzdálenost 2 km dopravuje letáky. Pro minomet 2B9 Vasiljok, který je coby jediný ze zbraní ráže 82 mm schopný vést i přímou palbu, byl vyvinut ještě kumulativní protipancéřový náboj, ale není jisté, zda vstoupil do řadové služby.

Nabídka střeliva pro 120mm minomety s hladkou hlavní začíná u tříštivo-trhavých nábojů, do jejichž výčtu patří starší typ 63-VOF-843 a dále novější střelivo 3VOF53, 3VOF57, 3VOF68, 3VOF69 a 3VOF79. Všechny mají celkovou hmotnost 16 kg, zatímco hmotnost výbušniny se podle konkrétního náboje pohybuje mezi 1,4 a 3,4 kg a jejich max. dosah činí mezi 5,7 a 7,25 km. Dále je k dispozici zápalný náboj 3V34 (dosah 5,7 km), osvětlovací 3VS24 (5,4 km) a tři typy dýmové munice 53-VD-843, 3VD16 (dostřel obou 5,4 km) a 3VD17 (až 6,8 km). Pokud existuje požadavek na zvláště přesnou palbu, lze sáhnout po náboji KM-8 Graň, jenž obsahuje projektil s koncovým laserovým naváděním. Celý náboj váží 27 kg, z toho výbušnina tvoří asi 5,3 kg. Maximální dostřel tohoto projektilu činí až 9 km.

Dělostřelecké zbraně řady Nona

Minomety řady Nona jsou výsledkem projektu s krycím označením Orudije-Vystrel, který byl zahájen v CNII Točnogo mašinostrojenija v roce 1972. Cílem bylo vyvinout zbraň, která bude schopna nahradit nejen standardní 120mm minomety, ale též 122mm polní houfnice. Nakonec vznikla rozvětvená „rodina“ 120mm zbraní s drážkovanými hlavněmi a závěrovým nabíjením, které kombinují určité vlastnosti minometů, houfnic a kanonů. Nejznámější z nich je nesporně pásový samohybný systém 2S9 Nona-S na šasi výsadkového transportéru BTR-D, kromě toho se do služby dostal i kolový typ 2S23 Nona-SVK na šasi BTR-80, výkonnější pásový komplet 2S31 Věna na podvozku BMP-3 a nejnověji rovněž typ 2S34 Chosta, který skutečně doslovně odkazuje na původní záměr vystřídat 122mm houfnice. Jedná se totiž vlastně o novou podobu známého samohybného systému 2S1 Gvozdika, ve které je 122mm houfnice nahrazena zbraní 2A80 ráže 120 mm s úsťovou brzdou. Několik dalších typů se do řadové služby nedostalo, ale nyní prodělává zkoušky montáž taženého minometu 2B16 Nona-K na šasi šestikolové podoby obrněného terénního automobilu VPK Volk.

Široký potenciál zbraní řady Nona ilustruje rovněž pozoruhodně rozsáhlá nabídka střeliva pro ně. Jsou schopny vést palbu prakticky všemi typy munice pro ruské 120mm minomety, kromě toho je však lze nabíjet municí západního původu, jestliže má shodný průměr. Velice dobrých výsledků se dosahuje s municí pro francouzský minomet RT-61, jenž dosud představuje jeden z mála západních typů minometů s drážkovanou hlavní. Speciálně pro zbraně řady Nona však bylo v Rusku vyvinuto 120mm střelivo využívající drážkování hlavně, a to pro palbu přímou i nepřímou, což právě dělá z těchto zbraní fakticky „hybridy“ minometů a kanonových houfnic. Spektrum začíná u tříštivo-trhavých nábojů 3VOF49, 3VOF54 a 3VOF75 s dostřelem 8,8 km, kdežto náboj 3VOF55 s přídavným raketovým motorem nabízí dostřel 12,8 km. Celková váha standardních nábojů činí 19,8 kg, z čehož trhavina tvoří (podle typu) 3,25 až 4,9 kg. Vyrábí se i termobarická munice 3VOF119 či kazetová 3VO32, k přímé palbě proti obrněným objektům slouží kumulativní náboj 3VBK14. Technicky nejpokročilejší typ střeliva reprezentuje systém Kitolov-2, disponující koncovým laserovým naváděním. Jeho náboj 3VOF112 s náplní 5,3 kg trhaviny poskytuje maximální dostřel přibližně 12 km.

                                                                                               Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                                 Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

Poslední revize článku: 15.4.2015

Podobný článek na Militaryboxu: Nona - hybridní dělostřelecká zbraň

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva !!!

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití !!!