Severní Korea - co lze čekat

Zkoušky jaderných zbraní, představení celé řady nových balistických raket, výhrůžky jak okolním státům, tak i USA – to všechno jsou prvky, kterými Severní Korea (oficiálně KLDR - Korejská lidově demokratická republika) opět připoutala pozornost světové veřejnosti. Severní Korea tak ukazuje, že dokáže na kolbišti mezinárodní politiky hrát aktivní roli, do značné míry neúměrnou možnostem relativně malého a chudého státu.

Takovéto vyhrožování jadernými zbraněmi ze strany Severní Koreje ale není ničím novým. Naopak, dalo by se říci, že patří již k evergreenům mezinárodní politiky a svět si na to již do jisté míry zvyknul. Přesto je zde patrný značný posun. Oproti ještě nedávné minulosti je severokorejská politika pod vedením mladého diktátora Kim-čong-una zjevně mnohem aktivnější, agilnější.

Nabízí se zde zásadní otázky: "Může toto vyhrožování přerůst v reálný vojenský akt?" "Myslí Kim- čong-un své výhrůžky vážně?" "Může Severní Korea své jaderné zbraně a své balistické rakety skutečně použít, ať již vůči svým sousedům, nebo je její politika jen pouhým zastrašováním, divadélko jak pro domácí obyvatelstvo, tak pro světovou veřejnost?"

Zodpovědět tyto otázky je samozřejmě velice obtížné. Pro jejich zodpovězení nestačí pouhá analýza severokorejského vojenského a jaderného potenciálu, ale je třeba hledat i v severokorejském systému jako takovém.

Jaká je Severní Korea?

Severní Korea je většinou označována jako diktatura, totalitní stát – a jako taková bývá odsuzována. Takovéto odsouzení je ale do značné míry povrchní a zabraňuje plnému pochopení situace.

Každá diktatura, totalita je totiž v něčem jiná. Každá má své charakteristické rysy, svá specifika. V každé se obráží myšlenková, kulturní úroveň a tradice daného státu. Zkušenosti z jednoho totalitního systému proto nelze mechanicky přebírat pro pochopení totality další.

V případě Severní Koreje to platí ještě víc než kdykoliv jinde. Severokorejský systém je naprosto specifický, unikátní. Není plně srovnatelný ani s např. někdejšími totalitními zeměmi východní Evropy, ale ani s dalšími současnými totalitními systémy současného světa.

                                            pohled na hlavní město KLDR - Pchongjang

                                                              (foto: kldr.info / FU)

Základním rysem severokorejského systému je jeho myšlenková propracovanost. Severokorejský systém se opírá o unikátní ideologii ču-čche, která byla definována již Kim-ir-senem a je stále rozvíjena. Severní Korea je proto spíše totalitou, nabízející univerzální, vše vysvětlující učení, než pouhou diktaturou, stojící pouze na jednom "silném muži". Sama ideologie ču-čche je přitom pozoruhodná, těžko srovnatelná s nějakou další ideologií. Na první pohled vychází z ideje komunismu, ve skutečnosti je mu velice vzdálená. Stejně tak je ale nepodobna i dalším, totalitním ideologiím. Postavení ideologie ču-čche paradoxně posiluje právě to, že je ve světě tak ojedinělá. Severokorejci tak díky ní mohou mít pocit vlastní výlučnosti, jedinečnosti. Ču-chce navíc obsahuje i silné nacionalistické prvky, evokující nadřazenost korejského národa. Historie přitom opakovaně ukázala, kam až takový pocit výjimečnosti a nadřazenosti může dojít.

Dalším, svým způsobem zásadním rysem severokorejského systému je jeho dlouhodobost. Je třeba si uvědomit, že současný politický systém a s ním spojená dynastie Kimů v Severní Koreji vládne již téměř 70 let! Severní Korea se tím principiálně liší od jiných systémů, které trvaly jen krátkou dobu a zasáhly tak třeba jen jednu či dvě generace (např. nacistická Třetí říše, trvající pouhých dvanáct let). O schopnostech režimu vypovídá i to, že systém celkem zdařile realizoval přechod moci v rámci dynastie Kimů. Severokorejský režim se tak ukázal jako překvapivě životný, což dokazuje i to, že Severní Korea dokázala přežít i děsivé období hospodářského úpadku během devadesátých let (byť za cenu obrovských lidských ztrát).

Charakteristickým rysem severokorejského systému je také jeho uzavřenost. Ostatně, i sama ideologie ču-čche maximálně zdůrazňuje politickou, hospodářskou a vojenskou nezávislost na vnějším světě, autarkii a spoléhání především na vlastní síly. Severní Korea samozřejmě obchoduje s dalšími zeměmi světa, tento obchod je ale realizován pouze státem a je přísně kontrolován. Ještě víc než v oblasti ekonomické se pak tato izolovanost pak projevuje v oblasti politické, občanské. V Severní Koreji stát kontroluje veškerá média včetně internetu, není dostupný zahraniční tisk atd. Občan tak prakticky nemá možnost dostat se k nezávislým informacím z vnějšího světa, což pochopitelně naprosto zkresluje jeho vnímání světa a hodnot. Týká se to přitom nejen běžných obyvatel, ale do značné míry i vládnoucích elit a významně to ovlivňuje jejich chování a reálnou politiku.

Fakt, že severokorejský systém trvá již téměř 70 let má i další významný následek, který bývá často přehlížen. Dnes v Severní Koreji neexistuje prakticky nikdo, kdo by si pamatoval předchozí společenské uspořádání – a ani to nepředstavovalo demokracii. To spolu s výše zmíněnou izolací země, s intenzivní propagandou trvající po celý život a spolu s některými metodami politické výchovy, mající blízko vymílání mozku způsobilo, že v severokorejském národě došlo ke změně historické paměti, odtržení od korejské minulosti. Severokorejský systém si vytvořil i vlastní, svébytnou politickou mentalitu, typickou pro totalitní státy.

De facto tak v Severní Koreji došlo k vytvoření zcela nového národa, byť samozřejmě jen ve smyslu politickém. Na severokorejský režim a jeho chování tak nelze příliš uplatnit zkušenosti a poučky, vzniklé analýzou korejské mentality a korejské národní, historické zkušenosti! Výsledky jsou – i přes svou morální problematičnost - svým způsobem impozantní.

Severní Korea dnes představuje takřka dokonalý, monolitní totalitní systém. Není zde ani náznak, že by ve vládnoucí Korejské straně práce existovalo nějaké liberálnější, umírněné křídlo, jak tomu bylo např. v někdejší Komunistické straně Sovětského svazu. Je pravděpodobné, že takoví liberálněji orientovaní lidé zde jsou, jde ale pouze o jedince, kterým pro angažování chybí nějaká platforma. Většina z nich byla uvězněna, popravena či uprchli do zahraničí.

V Severní Koreji kromě vládnoucí strany neexistuje žádná, byť třebas jen omezená politická alternativa. Existují zde ještě dvě další, malé strany, ty ale nemají ani takové postavení, jaké měly strany národně frontovních systémů střední Evropy. Neexistuje zde ani žádná organizovaná opozice, jako byla např. Charta 77 v bývalém komunistickém Československu. Je pravděpodobné, že existují jedinci, kteří se systémem nesouhlasí. Nemají ale prakticky žádnou možnost svůj postoj realizovat a tak jej ani nerealizují.

Severní Koreji se postupně povedlo dovést podobu totalitního systému k naprosté dokonalosti. Byl tak naplněn ideál, který nastínil G. Orwel ve svém díle "1984" – a v lecčem byl dokonce předstižen. Patrně ale i zde lze hledat příčiny chování dnešního severokorejského systému. Dnešní severokorejský systém se vnitřně, politicky již nemá kam rozvíjet. Na rozdíl od demokratických států nemá potřebu snažit se o zvyšování životní úrovně obyvatelstva. Je proto jen přirozené, že takový režim se snaží realizovat spíše navenek, v mezinárodní politice.

Právě zde lze hledat příčiny dnešní situace. I přes svou uzavřenost Severní Korea vede aktivní mezinárodní politiku. Politiku možná nenápadnou, ale o to významnější a také nebezpečnější.

Pozornost Severní Koreje se soustřeďuje především na země třetího, rozvojového světa. Primárně na ty státy, které se dříve orientovaly na někdejší sovětský blok a se kterými má Severní Korea dobré vztahy již po celá dlouhá staletí. S těmito zeměmi pak Severní Korea spolupracuje především v bezpečnostní, vojenské oblasti – ostatně to je asi jediné, co Severní Korea může nabídnout. Severní Korea proto spolupracuje především s různými africkými zeměmi, příznačně především s těmi, které jsou ovládány diktátorským režimem (např. Zimbabwe). Stejně tak se jedná i o oblast o Blízkého východu, kde Severní Korea dlouhodobě spolupracuje s některými protizápadními autoritativními systémy, ať už se jedná o Sýrii či Irán. Tradiční je spolupráce i se zbývajícími socialistickými zeměmi, jako je např. Kuba. Je příznačné, že vliv Severní Koreje se objevuje prakticky všude, kde lze nějak uškodit USA.  I proto se zdá, že případný vojenský útok ze strany Severní Koreje by nebyl zaměřen na Jižní Koreu (byť se to jeví na první pohled jako logické), ale právě na USA.

Může tato politika přerůst v otevřený konflikt?

Tato otázka je asi nejzásadnější. Může severokorejské vedení své výhrůžky skutečně realizovat? Může dojít až k otevřenému vojenskému konfliktu – a to včetně použití jaderných zbraní?

Na první pohled severokorejské vedení nemá k něčemu takovému důvod. Severokorejské vedení, které svůj totalitní způsob vlády dovedlo k absolutní dokonalosti, by se mohlo spokojit s pouhým pohodlným přežíváním, zajišťujícím vládnoucím elitám život v luxusu. Příkladů diktatur, které takto spokojeně přežívají již celá desetiletí, je přitom celá řada (Kuba, Zimbabwe). Přesto je zřejmé, že v případě Severní Koreje je tomu jinak.

Jedním z důvodů je faktor politický, psychologický. Je třeba si uvědomit, že Severní Korea se skutečně připravuje na válku. Může to znít banálně, ve skutečnosti je ale tento faktor klíčový. Příprava na budoucí konflikt je svým způsobem základem celé státní filosofie. Je významnou součástí státní propagandy, ale i běžného lidského života. Severokorejci jsou již od dětství připravováni na válku, již od základních škol procházejí bojovým výcvikem. Stejně tak je jim intenzivně vštěpován obraz USA jako toho špatného státu, skutečné země zla, která může za všechny jejich životní problémy včetně nízké životní úrovně. Historie přitom ukazuje, že takováto "příprava na válku" nemůže z psychologických důvodů trvat věčně, a že dřív nebo později dojde k realizaci těchto příprav, ke skutečnému, otevřenému konfliktu.

Dalším důvodem je aspekt technický. Severní Korea dokázala v oblasti vývoje balistických raket a jaderných zbraní dosáhnout až neuvěřitelných úspěchů. Dnešní severokorejské rakety, jako jsou např. rakety Hwasong 13/14 jsou technicky někde zcela jinde než někdejší první rakety Hwasong  (resp. Nodong, Taepodong), které byly pouhou kopií starších sovětských vzorů. Dlouholetým, intenzivním vývojem se Severní Korea dopracovala nejen k vlastní svébytné konstrukční filosofii, ale i ke skutečně kvalitním, výkonným balistickým raketám. Nedosahují kvalit obdobných zbraní Ruska či USA, přesto jsou plně dostačující. Prakticky totéž se přitom dá říci i o vývoji jaderných hlavic. Severní Korea tím ukázala, jakých úspěchů je schopný totalitní stát, pokud se jednostranně zaměří jen na jednu oblast. Vlastnictví tak obrovského ničivého arzenálu pak pochopitelně dává severokorejskému vedení zcela jiné sebevědomí a chuť mnohem více riskovat.

                                                               test balistické rakety

                                                               (foto: kldr.info / FU)

Je do jisté míry zbytečné spekulovat o tom, jestli tyto rakety jsou skutečně mezikontinentální, jestli mohou zasáhnout území samotných USA. Severní Koreji by stačilo např. zasáhnout některou z vojenských základen USA v oblasti jihovýchodní Asie. Nemuselo by se přitom jednat o nějakou základnu na území Jižní Koreje, z taktických důvodů by jako cíl mohla být zvolena základna mnohem vzdálenější. Zničení byť jen jediné vojenské základny USA by přitom pro severokorejské vedení představovalo obrovské morální vítězství.

I proto je nějaký, byť třebas jen omezený jaderný útok ze strany Severní Koreje mnohem pravděpodobnější, než se může na první pohled zdát. Hrozí tak jakési opakování Pearl Harboru – ovšem s mnohem většími, hrozivějšími důsledky. Takový útok by navíc vzhledem k obrovské ničivosti jaderných zbraní poškodil nejen USA, ale i celou řadu okolních států.

Z pohledu zdravého rozumu je útok relativně malé Severní Koreje proti mocným, vojensky mnohem silnějším Spjeným státům naprosto iracionální, jde de facto o politickou sebevraždu. Takovýto pohled je ale zcela chybný a ukazuje na určitou omezenost, krátkozrakost západního myšlení. Iracionální je takový útok toliko z pohledu západní civilizace, nikoliv však z pohledu východních filosofií – a rozhodně ne z pohledu severokorejského myšlení. Severokorejské vedení navíc dlouhodobě ukazuje, že ono iracionální uvažování je mu vlastní – ostatně, to se dá říci o většině totalitních systémů. Nemusí to ale znamenat nějaký handicap. Naopak, vše ukazuje, že chování severokorejského vedení má svoji logiku a že může být výhodou. Co je asi nejdůležitější, je to, že díky tomuto svébytnému uvažování může severokorejské vedení překvapit něčím nečekaným, což ostatně dlouhodobě dělá. Něčím, s čím západní scénáře, vypracované v duchu západní logiky, vůbec nepočítají. Severní Korea tak může postupovat cestou zdánlivě nelogických kroků, které ale mohou být velice účinné. Nějaký náhlý útok na atypické místo by do této logiky jen zapadal.

Častým argumentem, vznášeným proti možnosti hypotetického severokorejského jaderného úderu, je tvrzení, že severokorejské vedení jaderné zbraně vyvíjí jen jako jakousi zastrašující zbraň, hájící Severní Koreu před nějakým útokem zvenčí. Bývá poukazováno na příklad libyjského diktátora M. Kaddáfího, který se vzdal vývoje jaderných zbraní – a nedlouho potom byl jeho režim svržen (bližší pohled přitom ukazuje, že tyto dvě události spolu příliš nesouvisely). Toto tvrzení je ale chybné a zavádějící. Pokud se podíváme na severokorejský arzenál jaderných zbraní a balistických raket, pak je na první pohled zřejmé, že tento arzenál překračuje roli odstrašující zbraně, na to by stačily zbraně méně výkonné a v menším množství. Naopak, i složení severokorejského arzenálu napovídá, že je určen pro ofenzivní úkoly - a  že pro ně také může být skutečně použit.

Lze tuto situaci nějak řešit?

Bohužel, vše naznačuje, že situace nenabízí žádné skutečně dobré řešení. Jako v případě některých jiných konfliktů se nabízí pouze možnost hledání toho nejpřijatelnějšího ze špatných řešení.

Jako zdánlivě nejefektivnější řešení se nabízí vojenské řešení, tj. otevřený útok na Severní Koreu, likvidace severokorejského vedení, ale i tamních jaderných zbraní. Problémem je, že takovéto vojenské řešení by bylo nesmírně složité. Samozřejmě, USA disponují mnohem větší a pokročilejší vojenskou silou, významnou sílu představuje i jihokorejská armáda. Přesto je hypotetický vojenský útok na Severní Koreu téměř nemožný. Severokorejskému vedení se podařilo svou zemi proměnit v takřka dokonalou pevnost. Velká část severokorejských jaderných zbraní je ukryta v důmyslné síti podzemních úkrytů, není je možno zničit pouhým nasazením analogických zbraní, např. křižujících raket Tomahavk. Podobné úkryty pak byly vybudovány i pro severokorejskou elitu. Severní Korea dokázala vytvořit i velmi hustou, byť zastaralou síť protivzdušné obrany, která by minimálně z části dokázala zabránit vzdušnému úderu (objevení výkonného protiletadlového systému Ponghae 5/6, kopie ruského S-300 naznačuje, že protivzdušná obrana není tak zastaralá, jak je často předkládáno).

Ještě významnějším je faktor psychologický, zfanatizovanost jak armády, tak i obyvatelstva. Tito lidé by skutečně bojovali – a to i v případě, že by bylo zřejmé, že jejich porážka je nevyhnutelná. Ve státě, kde zemřít pro vlast je vydáváno za nejvyšší poctu, smysl života, by vojenský zásah vypadal zcela jinak než vcelku hladké obsazení demoralizovaného Iráku. Podobný přístup by aplikovalo i samo severokorejské vedení, které by odpor vedlo bez ohledu na vlastní ztráty. Je navíc zcela jisté, že případný vojenský útok by severokorejské vedení jen přinutil k nasazení jaderných zbraní.

Za takovéto situace je vojenský zásah takřka vyloučený. Proto také USA s takovým krokem neustále váhají - a  to i přesto, že dnešní situace je pro ně téměř neúnosná. Dalo by se tak říci, že severokorejskému vedení se podařilo naplnit svůj dlouhodobý cíl, tj. dosáhnout patové situace a "vojenské parity" s USA. Samozřejmě, nebylo toho dosaženo mechanicky (to svého času nedokázal ani mnohem větší Sovětský svaz), ale asymetricky, což je ostatně přístup, který se osvědčil i v jiných částech světa.                                

V poslední době se také v médiích objevil scénář, podle kterého by měly americké speciální jednotky zaútočit přímo na osobu samotného Kim-čong-una, na nervové ústředí severokorejského systému. Bývá přitom poukazováno na zdařilou operaci, kdy americké speciální jednotky zabily Usámu-bin-Ládina, hlavu islámské teroristické skupiny Al Kajda, která po jeho smrti postupně ztrácela na síle.

Takovéto srovnání ale naprosto kulhá. Především, severokorejský diktátor je ve zcela jiném postavení než Usáma- bin- Ládin. Disponuje nesrovnatelně lepší ochrankou, k jeho ochraně slouží prakticky celý režim, celá mašinérie státu. Je nemožné, aby takto pečlivě chráněného vládce mohly ohrozit nějaké speciální jednotky, byť by byly sebelepší. Je také otázkou, zda by pouhé odstranění diktátora dokázalo situaci vyřešit. Jak ukázalo celkem zdařilé přebírání moci, severokorejský režim je mnohem pevnější, nezáleží pouze na jedné osobě. Je tedy pravděpodobné, že po odstranění Kim-Čong-una by jen nastoupil další, nový diktátor. Ten by pak vzhledem k této zkušenosti byl patrně ještě radikálnější, agilnější. Tento plán proto lze odsunout pouze do říše vojenských fantazií.

Čína a Rusko navrhují, aby problém jaderné hrozby Severní Koreje byl řešen dalšími diplomatickými jednáními. Problém je ale v tom, že Rusko a Čína dosud nenavrhly, jak konkrétně by tato jednání měla vypadat. Různá diplomatická jednání se Severní Koreou o jejím jaderném programu se táhnou již více než čtvrt století – a jejich jediným výsledkem je to, že Severní Korea je ještě silnější a nebezpečnější než dříve. Diplomatická jednání navíc dávají Severní Koreji jedinečnou možnost vydírat světové společenství novými a novými požadavky.

Stejně tak ale příliš nepomáhají ani ekonomické a hospodářské sankce. Jak se ukázalo, tato opatření se spíše míjí účinkem. Severní Korea dokázala přes sankce přenést, nezabránily jí ani nákupu zahraničních technologií, které potřebovala k dokončení vývoje jaderných zbraní. Neohrozily nijak ani životní úroveň vládnoucích elit či pomalu vznikající střední třídy, vázané na zbrojní průmysl a jaderný program.

Severní Korea tak dnes představuje skutečně závažný problém. Je problémem pro Jižní Koreu, která se nalézá v permanentním vojenském ohrožení. Je problémem pro Japonsko, které se nachází v dostřelu severokorejských balistických raket. Je problémem i pro USA, jehož politika v této oblasti zatím nepřinesla výraznější efekt.

Severní Korea je ale problémem mnohem širším, komplexnějším. Příklad Severní Koreje jakoby říkal všem diktátorům světa, že stačí mít třeba jen omezený potenciál jaderných zbraní – a jejich stát, jejich systém je prakticky beztrestný, ať již budou páchat cokoliv včetně těch nejhorších zločinů proti lidskosti. Takových států a diktátorů, které již dnes vzhlížejí k Severní Koreji coby svému vzoru, je přitom již dnes celá řada. 

Řešením tohoto problému proto nemůže být akce pouze jednoho státu, byť sebe mocnějšího. Nemůže jím být také toliko jedno z výše zmíněných opatření. Spíše se zdá, že řešením může být kombinace všech těchto přístupů, kombinace jak diplomatických jednání či ekonomických opatření, tak i otevřené hrozby vojenského útoku. Musí jít ale o kombinaci velice dobře promyšlenou, kdy jeden krok je okamžitě následován druhým. A vše naznačuje, že úspěchu by bylo možno dosáhnout jen díky skutečné spolupráci celého světa a především velmocí.

Severní Korea a její jaderný program je tak jakousi výzvou pro celý svět, pro celé mezinárodní společenství. Je ale otázkou, zda současná civilizace je vůbec schopna tento problém řešit.

                                                                                                      Autor článku: David Khol