Samohybná děla

Přes některé předpovědi zůstává polní dělostřelectvo mimořádně významnou složkou ozbrojených sil i na počátku 21. století. Za páteř moderního dělostřelectva se pokládají samohybné kanónové houfnice schopné střílet přesně a ničivě na desítky kilometrů.

Dělostřelectvo je druhem vojska, který realizuje palebné úkoly převážně ve prospěch jiných druhů vojsk. Dnešní dělostřelecké zbraně lze členit podle několika hledisek, ale nejčastější je dělení podle pohyblivosti a podle principu. Podle prvního lze rozeznat systémy tažené a samohybné. Zvláštní podskupinou tažených dělostřeleckých systémů jsou systémy samojízdné. Typy patřící do této podskupiny jsou vybavené malými motory, které umožňují přesuny na kratší vzdálenosti. Naproti tomu samohybné dělostřelecké komplety mají vlastní zbraň umístěnou na kolovém nebo pásovém podvozku, který umožňuje samostatné přemisťování na dlouhé vzdálenosti a zpravidla i dobrou pohyblivost v terénu.

Při dělení podle principu můžeme odlišit dělostřelecké systémy hlavňové a raketové. Hlavňové zbraně se pak dále rozčleňují na děla (guns) a minomety (mortars). Minomety mají krátkou hlaveň většinou bez zákluzu a bez drážkování a střílejí nejvyšší skupinou úhlů. Mezi děla se pak zařazují dvě skupiny zbraní, a to kanony (cannons) a houfnice (howitzers). Dřívější odlišení těchto dvou skupin bylo jasné. Kanony byly určeny pro přímou střelbu a charakterizovala je zejména dlouhá hlaveň (až 80 ráží) a vyšší úsťová rychlost vystřeleného projektilu (často přes 1000 m/s). Naopak houfnice sloužily pouze pro nepřímou palbu, takže měly obvykle i kratší hlavně (15 až 30 ráží) a nižší úsťové rychlosti. Toto členění však postupně ztratilo část své jednoznačnosti. Dnešní houfnice mají hlavně délky nejčastěji 45 nebo 52 ráží a mohou vést i efektivní přímou palbu. Proto se označují obvykle jako kanonové houfnice (cannon howitzers).

Základ soudobého polního dělostřelectva tedy představují právě samohybné kanonové houfnice. Neměl by však vzniknout dojem, že tažené zbraně jsou zastaralé. Ve srovnání se samohybnými typy totiž mají některé významné výhody, především menší rozměry a hmotnost, což je důležité při dopravě vzduchem. Vývoj tažených houfnic proto stále pokračuje a najdeme je i v nejvyspělejších ozbrojených silách světa. Lze dokonce čekat, že ve spojitosti s rostoucím významem expedičních operací v zahraničí bude opět růst i význam taženého dělostřelectva.

Termín samohybné dělo platí v podstatě za synonymum samohybné kanonové houfnice, i když je to poněkud nepřesné. Dříve běžná kategorie dělostřeleckých kanonů určených primárně pro přímou střelbu totiž samozřejmě stále existuje, avšak obvykle už není chápána jako prvek dělostřelectva v užším slova smyslu. Kanony ráže okolo 120 mm se užívají především k přímé podpoře útočící pěchoty a k ničení obrněné techniky. Pojem samohybný kanon je rozšířen zejména v Rusku a Asii, zatímco západní terminologie označuje tuto kategorii techniky jako vozidla palebné podpory, případně jako kanonové stíhače tanků, ačkoli i tento název už se používá podstatně méně než dříve.

Snahu o pojmovou přesnost dále komplikuje skutečnost, že tyto samohybné kanony často mohou účinně pálit i nepřímo, takže by se vlastně měly označovat jako „houfnicové kanony“. A existují dokonce i zbraně, které kombinují vlastnosti kanonu, houfnice a minometu, jako ruská 120mm zbraň 2A60 instalovaná v několika samohybných kompletech. Nejspíše bude trvat ještě několik let, než se terminologie v této oblasti ustálí.

Vývoj samohybných děl

Samohybné dělostřelectvo patří ke zbraním, které prošly mnoha proměnami. Vyvíjela se jeho celková koncepce, podvozky, délka i ráže hlavní a systémy řízení palby. Vývoj se ale nezastavil a stále přináší nová řešení.

Pro vývoj samohybných děl je charakteristické, že se postupně zcela změnily snad všechny prvky jejich konstrukce. Zvýšila se jejich pohyblivost, pancéřová ochrana, dostřel, rychlost palby i přesnost. V současnosti se zdá, že se vývoj samohybných děl definitivně rozdělil na dvě cesty, jednu „lehčí“ pro expediční jednotky rychlé reakce a druhou „těžkou“ pro síly teritoriální obrany a delší válečná tažení.

Základy samohybného dělostřelectva v dnešním slova smyslu lze najít v první světové válce, kdy se objevila první lehká děla na pásových podvozcích a korbách nákladních automobilů. Tehdy ale šlo spíše o improvizace. Největší rozkvět samohybných děl přinesla třicátá léta a především éra druhé světové války, kdy se začal klást velký důraz na „mechanizaci“ armády. Nacistické Německo i Sovětský svaz se systematicky připravovaly na vedení útočných válek, v nichž mělo pohyblivé dělostřelectvo sehrávat velmi významnou roli.

Právě Německo a SSSR proto vyvinuly celou řadu kvalitních typů samohybných děl. Samohybné kanony, tehdy označované spíše jako útočná děla, sloužily pro ničení nepřátelských tanků a dalších odolných cílů (např. opevnění) a přímou podporu útoku, zatímco samohybné houfnice poskytovaly nepřímou palebnou podporu. Také další válčící země zavedly do výzbroje podobnou techniku. Mezi nejznámější typy jistě patří americká 105mm samohybná houfnice M7 Priest, která se v jednotkách některých států třetího světa udržela až do konce osmdesátých let. A ruské „samohybky“ sérií SU a ASU z éry druhé světové války slouží v armádách několika zemí Afriky a Asie ještě dnes.

Tehdejší samohybná děla využívala nejčastěji tankové podvozky, na nichž byla instalována nástavba s příslušnou dělostřeleckou zbraní. Především sovětské typy měly vesměs kompletně uzavřené nástavby, zatímco samohybná děla západních spojenců a některá německá měla nástavby shora nekryté. Ráže zbraní se pohybovala nejčastěji od 76 do 155 mm, ačkoliv zejména Německo používalo i dělostřelecká monstra mnohem větších ráží. Jejich praktická užitečnost ale byla více než sporná.

Krátce po skončení druhé světové války začala válka studená a vývoj samohybného dělostřelectva pokračoval. Otevřené nástavby se v podmínkách nasazení zbraní hromadného ničení ukázaly jako nepoužitelné, zatímco pevné uzavřené nástavby značně omezovaly náměr i odměr zbraně. Od 60. let se tak začaly objevovat typy s plně otočnými pancéřovanými věžemi, což ale znamenalo nárůst bojové hmotnosti často nad 40 tun. Vysoká hmotnost a požadavek průchodnosti terénem způsobily, že prakticky všechna samohybná děla měla pásové podvozky.

Až v roce 1977 bylo zařazeno do výzbroje první moderní kolové samohybné dělo. Byla to československá houfnice vzor 77 známá pod označením Dana. O šest let později ji následoval další typ tohoto druhu, jihoafrický systém G6. Kolové samohybné houfnice jsou levnější, jednodušší, dosahují výrazně vyšších rychlostí na silnici a mají vyšší dojezd. V těžkém terénu si však přece jen nevedou tak dobře jako pásové typy. Dana a G6 tedy dlouho zůstaly jedinými zbraněmi této kategorie.

                                                               ShKH vz.77 Dana

                                                         (foto: Aktron / CC BY-SA)

V devadesátých letech se kolová samohybná děla dočkala velkého návratu na scénu. Byla oživena nejstarší koncepce, tedy montáž na korby nepříliš modifikovaných nákladních automobilů. První takto řešenou zbraní byl francouzský CAESAR a následovaly jej například izraelský ATMOS 2000 a jihoafrický T5 Condor, oba na podvozcích automobilů Tatra. Tyto typy spojují některé výhody tažených a samohybných děl jako nízkou hmotnost a pohyblivost, takže okamžitě vzbudily zájem sil rychlé reakce a armád států, které si nemohou dovolit těžká pásová děla.

                                                                       Caesar

                                                   (foto: US ARMY / Teddy Wade / PD)

Proměnami prošla i samotná výzbroj samohybných dělostřeleckých systémů. Oba soupeřící mocenské bloky zaváděly poněkud odlišné ráže svých houfnic. Západní státy vyráběly nejvíce zbraně ráží 105, 155, 175 a 203 mm, naproti tomu v Sovětském svazu, Číně a satelitních zemích byly běžné systémy ráží 122, 130, 152 a 203 mm. Nejmenší a největší průměry hlavní však postupně ztrácely význam a drtivá většina moderních samohybných děl má ráži 155 nebo 152 mm.

To však neznamená, že zbylé ráže zcela zmizely. Ve světě dosud slouží velký počet houfnic ráže 122 a 203 mm, a americká firma United Defense v 90. letech dokonce připravila pro Egypt nové 122mm samohybné dělo SP122. Obnovuje se i zájem o systémy ráže 105 mm, jako je nizozemský MOBAT a jihoafrický LEO 105, který má dostřel zcela srovnatelný se 155mm komplety. Lze čekat, že síly rychlé reakce v budoucnu sáhnou po lehkých samohybných zbraních této ráže.

Od konce druhé světové války je zřetelně viditelný také trend prodlužování hlavní. Ještě v 50. letech mívaly houfnice hlavně o délce 15 až 30 ráží, avšak postupně se přešlo na 38 nebo 39 násobků ráže. Na počátku 70. let ale kanadský vědec Dr. Gerald Bull zjistil, že ideální délka činí 45 ráží. Tato hodnota byla standardem do konce 80. let. Posléze se ukázalo, že za jistých podmínek lze dosáhnout ještě vyššího dostřelu s hlavní dlouhou 52 ráží. Právě 52násobek ráže se dnes pokládá za standard pro moderní tažené i samohybné houfnice.

Technologicky snad nejvýznamnější změnou bylo zavedení systémů řízení palby se senzory, počítači a prvky pro nastavení náměru a odměru. Nejrůznější čidla měří množství parametrů, jež mohou ovlivnit dráhu letu střely, načež počítače nastavují příslušný úhel hlavně. Ještě vyšší míru automatizace přinesla družicová navigace, díky níž může obsluha pouze zadávat souřadnice cíle a systém řízení palby už zařídí vše potřebné.

Výrazně vzrostla i rychlost palby, což je především důsledkem rozšíření nových nabíjecích zařízení. V roce 1967 vstoupil do výzbroje švédské armády 155mm komplet Bandkanon 1A, který byl první sériovou houfnicí s plně samočinným nabíjením. Celá řada dalších typů houfnic nabízela určitou asistenci nebo částečnou automatizaci nabíjecího procesu. Dnešní houfnice mají vlastní nabíjení střel a prachových náplní kompletně automatické, ale zásobník má zpravidla omezenou kapacitu, takže nabíječ do něj průběžně vkládá munici ze skladovacího prostoru. Dnešní zbraně ráže 155 mm jsou schopné střílet trvalou rychlostí okolo šesti až deseti ran za minutu.

Standardním prvkem jsou dnes rovněž modulární prachové náplně, s nimiž lze dosahovat širokého spektra úsťových rychlostí. Ze spojení moderních systémů řízení palby, automatického nabíjení a modulárních náplní vzešel nyní velmi populární princip MRSI (Multiple Round Simultaneous Impact) čili vícenásobný současný zásah. První granát ze série je vypálen při nejvyšším náměru a s nejnižší rychlostí; náměr se pak postupně snižuje a zvyšuje se rychlost, takže všechny postupně vypálené granáty dopadnou na cíl v přibližně stejném okamžiku.

Aktuální stav v kategorii samohybných děl ukazuje, že vývoj se zjevně rozdělil na dvě cesty. První směr představují samohybné zbraně pro jednotky rychlé reakce a expediční operace, u nichž je kladen velký důraz na přepravu vzduchem. Takové zbraně mají hmotnost nejvýše 30 tun, ale raději spíše kolem 20 tun, aby je bylo možno bez problémů dopravovat v taktických transportních letounech, případně v závěsu pod těžkými vrtulníky. Typy této kategorie obvykle využívají podvozky nákladních aut. Příkladem jiného přístupu může být BAE Systems NLOS‑C (Non Line Of Sight Cannon), což je demonstrátor houfnice pro program FCS (Future Combat System). Přestože využívá pásový podvozek, váží jen 24 tun a na silnici dosahuje rychlosti 80 km/h. Úspora hmotnosti vyplývá také z toho, že NLOS‑C nemá v pravém smyslu slova věž, nýbrž externě lafetovanou zbraň.

Druhá linie rozvíjí zbraně, které vznikly během studené války, tedy těžce pancéřované mohutné systémy. Většina používá pásové podvozky, ale patří sem například i jihoafrický komplet G6‑52L Rhino na šestikolové platformě. Zbraně této skupiny váží více než 40 tun, v některých případech i přes 50 tun. Vyznačují se vysokou úrovní pancéřové ochrany a v neposlední řadě i velkou zásobou munice.

Dělostřelecké granáty

Známá dělostřelecká poučka říká, že nejlepší je neměnit zbraň a soustředit se na munici. Dělostřelecké granáty proto prošly obrovským rozvojem co do dostřelu, přesnosti i ničivosti.

Účinnost dělostřeleckého granátu se skládá ze tří částí. Musí doletět na žádanou vzdálenost, přesně zasáhnout cíl a dopravit adekvátní ničivou sílu. Technologický pokrok, který munice pro hlavňové dělostřelecké zbraně prodělala, mimořádně zdokonalil všechny tři oblasti její bojové efektivity.

Zpočátku byla věnována hlavní pozornost zvýšení dostřelu. Bylo zjištěno, že klasický granát ráže 155 mm je možné vystřelit na vzdálenost asi 25 km. Po prodloužení hlavně na 45 a nyní až 52 ráží se tento parametr samozřejmě zlepšuje, ale postupně byly vyvinuty čtyři technologie granátů, jež nabízejí další výrazné zvýšení dostřelu pro každý typ zbraně. Dvě z nich se uplatňují při průchodu střely hlavní a druhé dvě představují různé formy pohonu granátu za letu. Zásluhy za jejich objevení a aplikaci patří zejména kanadskému vědci Dr. Geraldu Bullovi, který bývá nejčastěji zmiňován jako konstruktér gigantického 1000mm děla Babylon pro režim Saddáma Husajna.

Prvním z těchto principů je podkaliberní granát, známý jako ER (Extended Range). Takový granát má jádro o průměru nižším, než kolik činí vývrt hlavně, a toto jádro je obaleno nákružky, jež po opuštění hlavně odpadnou. Granát typu ER má optimální poměr průměru a hmotnosti a současně i vyšší rychlost v hlavni, než jaké by dosahoval samotný granát o průměru jádra. Podkaliberní munice spolu se 45rážovou hlavní přinesla možnost účinně pálit na vzdálenosti přes 30 km.

Posléze se ovšem zjistilo, že u těchto granátů mnohdy dochází k průniku prachových plynů vývrtem hlavně, což pak může střelu značně zpomalit. Proto byly vytvořeny tzv. rozpínací prstence, které tomuto nežádoucímu jevu brání. Zajišťují utěsnění celého vývrtu a současně i hladký pohyb střely hlavní. Granáty tohoto druhu jsou známy pod zkratkou FB (Full Bore).

Třetí technologií je tzv. granát s pomalu hořící dnovou složí čili s odpařovací základnou. Tento princip se označuje jako BB (Base Bleed) a jde o pohon střely pomocí spalování petrolejové páry vypouštěné do prostoru za letící střelou. Municí ER‑BB je možné střílet na vzdálenost cca 40 km. Konečně čtvrtý princip představuje přídavný raketový motor neboli granáty RAP (Rocket Assisted Projectile).

                 Copperhead                                                            Krasnopol

   (foto: White Sands MRM / PD)                              (foto: Mike1979Russia / CC BY-SA)

Možnost střelby na takové vzdálenosti ale znamená i zhoršování přesnosti. Zákonitě se proto musela objevit myšlenka naváděné munice, jež by se nepohybovala po čistě balistické trajektorii a využívala by koncové navádění. Praktická realizace však byla možná až po miniaturizaci elektroniky a rovněž po zvýšení její odolnosti, aby přečkala náraz při výstřelu. Dnes běžnou formou koncového navádění je poloaktivní laserové. Střela směřuje na cíl ozářený laserovým paprskem, který je vysílán ze stanoviště dělostřeleckých pozorovatelů. Nejznámější střelou tohoto druhu je americká M712 Copperhead ráže 155 mm a její ruský protějšek Krasnopol ráže 152 mm. V poslední době se věnuje značné úsilí vývoji granátů s družicovým navedením, jejichž představitelem je zejména americký M982 Excalibur.

                                                                    Excalibur

                                                           (foto: US ARMY / PD)

Vývoj se nevyhnul ani ničivé síle, kterou dělostřelecká munice dopravuje na cíl. Klasické unitární granáty platí jednoznačně za zastaralé a ve stále větším měřítku se používá kontejnerová munice obsahující nejrůznější typy submunice. Kromě klasických tříštivých, trhavých a zápalných náplní se používají rozmanité druhy min, ale i chemické dýmovnice, klamné cíle, elektronické rušiče, letáky a další materiál.

Nejnovější trend pak představuje samostatně naváděná submunice zejména proti obrněné technice. Kontejnerový granát uvolní nad cílovou plochou několik projektilů, které vyhledají a napadnou cíle. Mívají infračervené navádění a obsahují kumulativní nebo výbuchem tvarovanou hlavici. Příkladem mohou být např. americký SADARM nebo evropský BONUS.

                                                                                                Autor článku:  Lukáš Visingr

                                                                     Pro Militarybox upravil a doplnil:  ing Zbyněk Novotný

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text: L. Visingr

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva !!!

Pro přiložené fotografie platí uvedená separátní pravidla užití !!!