internetový armádní magazín
Ruské letecké kanóny a kulomety
Dřívější sovětská bojová letadla se vždy vyznačovala silnou a účinnou hlavňovou výzbrojí. Tento trend se projevuje i u soudobých ruských letounů a vrtulníků. Ruský zbrojní průmysl dnes nabízí působivou škálu leteckých kanónů, z nichž některé představují ve svém oboru absolutní světovou špičku. V tomto článku vám nabízíme přehled současných ruských leteckých kanónů a kulometů spolu s výčtem letadel jimi vyzbrojených.
A.) Letecké kanóny
Ruské letecké kanóny lze rozdělit do tří hlavních skupin podle jejich principu funkce. První skupinu tvoří zbraně s klasickým funkčním cyklem, tedy s jednou hlavní, jednou nábojovou komorou a jedním závěrem. Do druhé skupiny kanónů patří zbraně s rotujícím svazkem hlavní - systém Gatling. Třetí skupinu tvoří kanóny se dvěma sdruženými hlavněmi a dvěma závěry - systém Gast. Kanóny se systémem Gast jsou dnes tak trošku ruskou zvláštností, protože na "Západě" se nikdy příliš nerozšířily. Naopak Rusové nikdy nestavěli kanóny systému Clarke, což jsou revolverové kanóny - kanóny s jednou hlavní, ale s více nábojovými komorami.
1.) Kanóny s klasickým funkčním cyklem
Začněme tedy u zbraní s klasickým funkčním cyklem. Nejstarším z typů v současné nabídce je 30mm kanón NR-30, který je dílem konstruktérů Nudelmana a Richtera. Do výzbroje byl zařazen v polovině 50. let. Pro automatickou činnost využívá impuls výstřelu s krátkým zákluzem hlavně a dosahuje rychlosti palby 850-950 ran/min. Dvojicí nebo trojicí kanónů NR-30 byly nebo jsou vyzbrojeny např. stíhačky MiG-19, starší varianty stíhače MiG-21 a rovněž všechny stíhací bombardéry řady Su-7, Su-17, Su-20 a Su-22.
NR-30
(foto: George Shuklin / GNU FDL)
Do téže generace patří také 23mm kanón AM-23 konstruktérů Afanasjeva a Makarova, který nahradil starší kanóny typů NS-23 a NR-23. Jeho automatika je poháněna plyny odebranými z hlavně a zbraň dokáže střílet poměrně vysokou rychlostí 1300 ran/min., k čemuž přispívá pákový zasouvač nábojů. AM-23 byl zkonstruován zejména pro instalaci do pohyblivých střelišť. Dvojicí těchto zbraní ve věžích byly vyzbrojeny mj. bombardéry Tu-16, starší verze Tu-95, dopravní An-8 a An-12, hydroplány Be-10 atd.
AM-23
(foto: KBP Tula / kbptula.ru / FU)
Dvojice kanónů AM-23 v záďové střelecké věži letounu Tu-16
(foto: U.S.NAVY / PD)
Dalším kanónem této skupiny je 30mm automatický kanón 2A42 sloužící výlučně jako výzbroj vrtulníků. Pro pohon své automatiky používá prachové plyny odvedené z hlavně a současně i energii zákluzu hlavně. Kanón má dva režimy střelby, pomalý (200-300 ran/min.) a rychlý (550-800 ran/min.). Tato zbraň byla vyvinuta zbrojovkou KBP pro bojová vozidla pěchoty BMP-2 a je vybavena systémem tlumení zpětného rázu. Kanón 2A42 najdeme v bitevních vrtulnících řady Mi-28 a řady Ka-50 / Ka-52. Lze jím vybavit také námořní vrtulník Ka-29TB.
2A42
(foto: Allocer / GNU FDL)
Kanón 2A42 na protototypu vrtulníku Ka-50
(foto: V.Kuzmin / CC BY-SA)
Za samý vrchol leteckých automatických zbraní na klasickém principu je považován 30mm kanón GŠ-301 (někdy také GŠ-30-1). Nejenže jde o nejlehčí 30mm letecký kanón na světě, ale navíc střílí rychlostí 1500-1800 ran/min., což jsou hodnoty běžné u revolverových kanónů. Zbraň je poháněna zákluzem hlavně a vysoké kadence je dosahováno také díky speciálně navrženému systému podávání nábojů. Nevýhodou je výrazné tepelné namáhání hlavně, jejíž životnost je tak nejvýše 1000 ran, případně 150 ran v jedné dávce (hlaveň byla doslova obětována za získání malé hmotnosti a kompaktnosti zbraně). Kanónem GŠ-301 jsou vybaveny všechny stíhací letouny řady MiG-29 (MiG-29, 33, 35) a řady Su-27 (Su-27, 30, 33, 34, 35). Tento kanón měl být výzbrojí i kolmo startujícího letounu Jak-41M (Jak-141). Kanón GŠ-301 ve své modernizované podobě je možno najít i v letounu nové generace PAK FA (Suchoj T-50).
GŠ-301
(foto: jno / PD)
2.) Kanóny s rotujícím svazkem hlavní
Kanóny s rotujícím svazkem hlavní jsou typické pro americké letouny a Rusové se do jejich vývoje pustili až v polovině 60. let. Na rozdíl od západních typů, které mají většinou vnější elektrický pohon, jsou ruské rotační kanóny poháněny většinou interně, a to energií plynů odebraných z hlavní. Jako první byl zkonstruován 23mm šestihlavňový typ GŠ-6-23 (9A620), který byl instalován do taktického bombardéru Suchoj Su-24. Maximální rychlost palby tohoto kanónu je asi 8000 ran/min. Ruští konstruktéři se však nespokojili s tímto pozoruhodným parametrem a v 70. letech vyvinuli modernizovanou variantu GŠ-6-23M (9A768) určenou pro Su-24M a rychlý přepadový stíhač MiG-31. Kadence této zbraně dosahuje hodnoty více jak 10000 ran/min., což z ní dělá nejrychleji střílející letecký kanón světa.
GŠ-6-23M
(foto: KBP Tula / kbptula.ru / FU)
Kromě 23mm rotačního kanónu postavili konstruktéři Grjazev a Šipunov i obdobnou zbraň ráže 30 mm, která dostala logické označení GŠ-6-30 (9A621). S kadencí 6000 ran/min. je to nejrychleji pálící 30mm letecký kanón na světě, ale příliš se nerozšířil, protože se stal výzbrojí pouze jednoho typu bojového letadla. Jedná se o stroj MiG-27. Pokusně byl instalován na jednom bitevním letounu Su-25T.
GŠ-6-30
(foto: VargaA / GNU FDL)
3.) Kanóny se sdruženými hlavněmi a závěry
Pravděpodobně nejrozšířenějším typem leteckého kanónu vůbec je 23mm dvouhlavňový typ GŠ-23 (někdy také GŠ-2-23) konstruktérů Grjazeva a Šipunova. Má dvě propojené hlavně a dva závěry s tím, že oba celky se vůči sobě pohybují „boxerským způsobem“. Pohybuje-li se jeden vpřed, druhý jde vzad. Lze říci, že obě hlavně se vzájemně pohánějí svými prachovými plyny. Původní varianta GŠ-23 střílela rychlostí 3000 ran/min., ale novější GŠ-23L dosahuje okolo 3500 ran/min. a podle některých zdrojů už bylo dosaženo dokonce 4500 ran/min., což je hodnota odpovídající pomalejším rotačním kanónům. Při této extrémní rychlosti samozřejmě opět nastáná problém s nízkou životností hlavní.
GŠ-23
(foto: ZID V.A.D.P./ zid.ru / FU)
GŠ-23L
(foto: KBP Tula / kbptula.ru / FU)
GŠ-23 se poprvé objevil v novějších verzích letounů MiG-21 a Jak-28 a od počátku jej obdržel stíhací letoun MiG-23. Dále byl umístěn do střeleckých věží bombardérů Tu-22M a Tu-95MS-16 a transportních Il-76. Určitou kuriozitou je instalace GŠ-23 na dvouplošníku An-2A, který měl tímto kanónem sestřelovat balóny! Příďovou věž s kanónem GŠ-23 mají některé varianty vrtulníku Mi-24, např. Mi-24VP nebo Mi-35M.
GŠ-23 se dostal i do výzbroje letadel z mnoha dalších zemí. Zde je třeba uvést české cvičné typy L-39ZA Albatros a L-39MS (L-59) Super Albatros. GŠ-23 mohou nést i některé verze polského vrtulníku W-3 Sokol. Jugoslávskou licenční kopii nazvanou GŠ-23L-YU má jugoslávský cvičný letoun G-4 Super Galeb a jugoslávsko-rumunský bojový letoun J-22 Orao (IAR-93). Bezlicenční produkce probíhá v Číně, která montuje tento kanón do stíhacích bombardérů řady JH-7, bojového letounu FC-1 (JF-17), nebo letounu J-10 (F-10). Kanón GŠ-23L využívá i indický lehký bojový letoun Tejas LCA.
Druhou ruskou zbraní na tomto principu je 30mm kanón GŠ-30 (nebo také GŠ-2-30). Byl vyvinut k ničení pancéřovaných cílů a střílí rychlostí 3000 ran/min. Tvoří výzbroj bitevních letounů série Su-25, včetně poslední verze Su-39 Strike Shield. Existuje také robustnější varianta GŠ-30K určená pro vrtulníky, která má dvě kadence (300-400 a 2000-2600 ran/min.). GŠ-30K je umístěn na pravém boku Mi-24P (Mi-35P), který je tak vůbec nejlépe vyzbrojeným bitevním vrtulníkem.
GŠ-30K GŠ-30
(foto: KBP Tula / kbptula.ru / FU) (foto: KBP Tula / kbptula.ru / FU)
Kanónové kontejnery a systémy zaměřování
Ruské letecké kanóny ovšem netvoří jen vnitřní výzbroj letadel, ale existují také v podobách kontejnerů, jež lze zavěsit pod nejrůznější typy letounů a vrtulníků. Dnes jsou nabízeny čtyři typy takových univerzálních kontejnerů. Prvním je UPK-23-250 s kanónem GŠ-23L. Tutéž zbraň, ale v základní verzi obsahuje i kontejner SPPU-22-01, zatímco další kontejner SPPU-6 nese rotační kanón GŠ-6-23. Novější a téměř neznámé je pouzdro SPPU-687 (9A4273), které bylo vyvinuto v osmdesátých letech a od roku 1992 je nabízeno na export. Toto pouzdro obsahuje kanón GŠ-301.
Pro některé starší varianty letounu MiG-21 (PFM, FL, S) existuje (či existoval) speciální účelový kanónový kontejner GP-9 s kanónem GŠ-23L a 200 náboji. Pro nejnovější cvičné a lehké bitevní letouny Jakovlev Jak-130 pak existuje trochu podobný, ale podstatně modernější a lehčí typ NSPU-130. Tento kontejner obsahuje taktéž kanón GŠ-23L, ale se zásobou pouze 110 nábojů.
kanónový kontejner UBK-23-250
(foto: VargaA / GNU FDL)
kanónové kontejnery SPPU-22-01 a SPPU-6
(foto: Jevgenij Jerochin / missiles.ru / FU)
Kanónové kontejnery ruské výroby se v několika ohledech liší od svých západních protějšků. Kontejner typu SPPU-22-01 je možné umístit pod závěsník i ústím hlavní kanónu dozadu. Ještě zajímavější je však skutečnost, že ve všech kontejnerech řady SPPU jsou kanóny uloženy pohyblivě. U kontejneru SPPU-22-01 je možné vychylovat kanón o 23o směrem dolů, u kontejneru SPPU-6 je to o 45o dolů a o 12o do obou stran a u kontejneru SPPU-687 o 30o dolů a 15o do obou stran. Poloha hlavní je nastavována plně automaticky palubním střeleckým počítačem.
kanónový kontejner SPPU-22-01 s kanónen GŠ-23
(foto: Golowanow / konflikty.pl / se svolením autora)
Za zmínku stojí i pokročilé zaměřovací systémy ruských leteckých kanónů. Srovnávací testy jednoznačně prokázaly, že v tomto ohledu ruské letouny výrazně předčí západní konkurenci. Většina amerických a evropských letounů má zaměřovače, které na průhledový displej pilota promítají pouze předpokládanou dráhu střel. Naproti tomu ruské zaměřovače jsou napojené i na radar, infračervené senzory a laserové dálkoměry, takže ukazují pilotovi i předpokládanou dráhu letu cíle, což mu umožňuje přesně určit záměrný bod.
O významu, který ruští konstruktéři připisují hlavňové výzbroji letadel, svědčí také informace o výzbroji nového bojového letounu 5. generace Suchoj T-50 (PAK FA). Ten by měl být totiž vybaven 30mm kanónem s určitou možností pohybu, což v kategorii moderních stíhacích letounů představuje velice významný zlom. Analýzy naznačují, že možnost pohybu kanónu o pouhých pět úhlových stupňů zvyšuje pravděpodobnost zásahu o plných 50 procent. Pokud se tyto údaje o výzbroji T-50 ukážou jako pravdivé, bude to znamenat jen další potvrzení pozice Ruska jako světové špičky v oboru letecké střelecké výzbroje.
B.) Letecké kulomety
Současné bojové letouny s pevným křídlem jsou vyzbrojeny v naprosté většině kanóny, takže s leteckými kulomety se dnes setkáváme téměř výhradně u vrtulníků. V jejich výzbroji najdeme nejen kulomety určené speciálně pro použití ve vzduchu, ale i typy převzaté z arzenálu pozemních jednotek.
Většina víceúčelových vojenských vrtulníků ruské výroby může být vybavena kulomety, jež byly původně zkonstruovány jako výzbroj pěchoty či bojových vozidel. Většinou jde o zbraně určené pro náboj 7,62×54 nebo 12,7×108 mm, které využívají princip odběru prachových plynů z hlavně a jsou zásobovány z pásu. Ve vrtulnících jsou nejčastěji instalovány na jednoduchých stojanech v bočních či zadních dveřích kabiny, případně i v jejích oknech.
Jednoznačně nejvíce se rozšířily 7,62mm kulomety řady PK (Pulemjot Kalašnikova). Jedná se o zbraň na známém Kalašnikovově principu závěru s otočným závorníkem, která může střílet rychlostí okolo 700 ran za minutu. Série PK obsahuje několik verzí; ve vrtulnících se uplatnila jak základní pěchotní verze PK, tak i modernizovaná PKM a modifikace PKT a PKTM, jež se původně montovaly do tanků a dalších bojových vozidel. Na stojany se někdy instalovaly také lehké kulomety řady RPK, což jsou vlastně zvětšené verze sovětských útočných pušek. Verze RPK vychází z automatické pušky AKM ráže 7,62×39 mm, zatímco novější typ RPK-74 ráže 5,45×39 mm je odvozen od automatu AK-74.
Kulomet PKT se zásobou 500 nábojů lze umístit i do prosklené přídě pilotní kabiny vrtulníků Mi-8 a Mi-17. Existují ovšem i čistě bojové varianty Mi-8 a Mi-17, které nesou v přídi těžký kulomet A-12,7 ráže 12,7 mm od konstruktéra Afanasjeva. Jedná se jeden z mála jednohlavňových leteckých kulometů zkonstruovaných po druhé světové válce a může střílet rychlostí téměř 1100 ran za minutu. Byl použit i v prvních verzích vrtulníku Mi-24, jež měly hranatou prosklenou kabinu se sedačkami vedle sebe.
Další varianty Mi-24 už však mají známou kabinu se dvěma oddělenými kokpity za sebou a bublinovitými kryty. U těchto verzí je použita nově vyvinutá zbraň, a to čtyřhlavňový rotační kulomet JakB-12,7 (9A624) ráže 12,7 mm. Stejně jako většina ruských typů rychlopalných zbraní má kulomet JakB-12,7 interní pohon automatiky pomocí plynů odebraných z hlavně. Střílí rychlostí cca 4000-5000 ran za minutu a je umístěn v otočné věžičce pod přídí vrtulníku Mi-24 spolu se zásobou až 1470 nábojů. Existuje i modernější obměna JakBJu-12,7 určená pro některé exportní verze Mi-24.
Kulomety JakB-12,7 a JakBJu-12-7
(Foto: KBP Tula / kbptula.ru / FU)
Velice podobně je vyřešen také druhý typ rotačního kulometu pro ruské helikoptéry, jímž je 7,62mm kulomet GŠG-7,62 (9A622). Má opět čtyři hlavně a interní pohon a jeho kadence se blíží 6000 ranám za minutu. Typ GŠG-7,62 tvoří hlavní výzbroj námořního výsadkového vrtulníku Ka-29TB, který má tuto zbraň namontovanou pod odklopným krytem v přídi trupu.
(Foto: Atirador / GNU FDL)
GŠG-7,62
(Foto: KBP Tula / kbptula.ru / FU)
Oba popsané typy rotačních kulometů jsou využity také v kontejneru GUV (9A669), jímž lze vybavit většinu typů ruských vrtulníků. V tomto kontejneru se nachází jeden 12,7mm kulomet JakB-12,7 se zásobou 750 nábojů a dva 7,62mm kulomety GŠG-7,62, každý opatřený pásem se 1100 náboji. Kontejner včetně munice váží 452 kg. Vrtulník Mi-24 nesoucí dva takové kontejnery představuje mimořádně účinný prostředek pro ničení živé síly, protože při současné palbě všech zbraní v kontejnerech a příďového kulometu je dosahováno kadence téměř 36 000 ran za minutu neboli 600 ran za sekundu! (kulomety v kontejneru GUV je možno zaměnit za granátomet AP-30 (9A800), což je varianta AGS-17)
kontejner GUV s kulomety JakB-12,7 a GŠG-7,62
(foto: Bangorass / CC BY-SA)
Z historie populárního typu Mi-24 lze připomenout ještě jednu méně známou epizodu, kterou je prototyp verze Mi-24VD. Víceúčelové vrtulníky Mi-8 a Mi-17 mají záďová vrata, do nichž lze instalovat stojany pro kulomety, zatímco bitevníky Mi-24 tuto možnost postrádají. Vojáci v Afghánistánu dokonce považovali dozbrojené víceúčelové Mi-8 a Mi-17 za lepší bitevníky než specializované Mi-24. Firma Mil proto v roce 1985 vybavila jeden kus Mi-24 proskleným střelištěm v zádi trupu a instalovala do něj těžký kulomet NSVT-12,7 Utjos. Radista a střelec v jedné osobě však měl ve střelišti neúměrně malý prostor, a tak tato verze stroje nakonec zůstala jen v prototypu.
Autor článku: Lukáš Visingr
Pro Militarybox upravil : ing. Zbyněk Novotný
Poslední revize článku: 23.10.2016
Prohlášení:
Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora, 2. nevyužívejte ke komerčním účelům, 3. neměňte smysl uvedených informací.
Původní text: L. Visingr, L. Visingr
Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití.
Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva.