Ruské bezhlučné pušky

Už desítky let se konstruktéři palných zbraní zabývají tím, jak dosáhnout toho, aby byl výstřel co nejméně nápadný a současně co neúčinnější. Velikého úspěchu v tom dosáhli Rusové, kteří již v éře Sovětského svazu zavedli do výzbroje speciální pušku VSS Vintorez na nový náboj 9×39 mm. Postupně vzniklo několik dalších typů zbraní pro toto specifické střelivo, které kromě malé hlučnosti nabízí opravdu mimořádnou účinnost, takže tyto zbraně stále patří mezi vůbec nejvýkonnější nástroje zvláštních jednotek. Je však velice příznačné, že si Rusové tuto pozoruhodnou technologii velmi dobře hlídají a zbraně na toto střelivo zřejmě exportují pouze svým spolehlivým a prověřeným spojencům.

Vznik nového těžkého náboje

Jak známo, energie a hybnost (a tím i ranivý a zastavovací účinek) střely závisí na hmotnosti a rychlosti. Pokud ale úsťová rychlost vzroste nad rychlost zvuku, vytváří střela aerodynamický třesk, který se (na rozdíl od hluku působeného samotným výstřelem) nedá ztlumit. V důsledku toho bývají bezhlučné zbraně limitovány maximální rychlostí střely do zhruba 330 m/s, což se logicky odráží v menší účinnosti střel. Sovětští konstruktéři ovšem již od přelomu 70. a 80. let pracovali na střele, jež by byla i při podzvukové rychlosti vysoce účinná, aby se dala používat v bezhlučných zbraních pro zvláštní jednotky. Vývoj běžel v Ústředním vědecko-výzkumném ústavu točivých strojů (CNIITočMaš), kde jej řídili konstruktér Nikolaj Veniaminovič Zabelin a jeho kolegyně Lidija Sergejevna Dvorjaninová. Jejich základní myšlenka byla prostá: Pokud projektil nesmí překročit zvukovou bariéru, pak je potřeba jeho účinnost zvýšit tím, že naroste jeho druhý hlavní parametr, tedy hmotnost. Projekt se tedy orientoval na vytvoření úplně nové ráže střeliva s velmi těžkou podzvukovou střelou. Zabelin a Dvorjaninová zpočátku laborovali s ráží 7,62 mm a zkoušeli zkombinovat nábojnici puškové ráže 7,62×39 mm (tj. střelivo pušek řady Kalašnikov) a střelu pistolové ráže 7,62×25 mm (Tokarev), ale nakonec dospěli k jinému řešení, a to ke spojení nábojnice ze střeliva 5,45×39 mm (pro pušky AK-74) a nové střely s průměrem 9 mm.

                                                              náboje SP-6 (7N9)

                                                     (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

Základním typem nové munice je náboj nazvaný SP-5, jenž má projektil o váze 17 g (tedy zhruba dvakrát více než u střely ráže 9×19 mm Parabellum), ve kterém se nachází olověné jádro. Poté vznikl i náboj SP-6 s ocelovým jádrem, jenž probíjí cca 8 mm oceli, dále výkonnější přesný náboj SPP, silnější průrazný náboj BP a nakonec lacinější protipancéřový náboj PAB-9. Munice 9×39 mm se ale každopádně řadí mezi nákladné a jeden exemplář se kupuje za několik dolarů nebo eur.

Vintorez - nová puška pro nové střelivo

Zkonstruování nové munice samozřejmě představovalo pouze první krok, jelikož posléze bylo nutno vytvořit také novou pušku. Ta vznikla opět v CNIITočMaš a hlavními konstruktéry byli Pjotr Ivanovič Serďukov a Vladimir Fjodorovič Krasnikov. Testy prototypů začaly roku 1985, o dva roky později byla nová puška přijata do výzbroje a rozběhla se i sériová produkce, o niž se staral a dosud i stará podnik TOZ ve městě Tula. Zbraň nese oficiální název VSS (Vintovka Snajperskaja Specialnaja) a běžně se označuje také jménem Vintorez ("Závitořez").

                                                             puška VSS Vintorez

                                                     (foto: Plomarkie / CC BY-SA)

Funkčním principem vzdáleně připomíná pušky na principu Kalašnikov, a proto využívá pohon odběrem prachových plynů z hlavně, které tlačí na píst, který koná dlouhý pohyb a je spojen s otočným nosičem závorníku. Závěr se zamyká za pomoci šesti ozubů. Pojistka také trochu připomíná tu na zbraních řady AK, zatímco volič režimů střelby je naprosto odlišný a nachází se za spouští. Původní podoba pušky byla poloautomatická, ale pozdější série už umožňují i střelbu dávkou, ačkoli ta se používá jen v nouzových situacích, protože extrémně namáhá tlumič. Ten je řešen jako integrální součást pušky a na délku měří okolo 28 cm. Celou pušku VSS lze rozmontovat a jednotlivé součástky nosit v nevelkém kufříku, bez tlumiče ovšem nelze vést palbu. Puška je vybavena pažbou, která se dosti podobá té na zbrani SVD systému Dragunov, a optickým zaměřovačem PSO-1-1, jenž také vznikl jako derivát přístroje na pušce SVD. Záložní mechanická mířidla na VSS lze nastavit do dálky 400 m, což je i maximální účinný dostřel zbraně. V případě potřeby se dá na Vintorez umístit také noční zaměřovat NSPUM-3. Ve zmíněném kufříku se nalézá místo na tři hlavní celky VSS (tlumič, pouzdro závěru a pažbu), oba zaměřovače a dva řadové zásobníky na deset nábojů. Puška se nachází ve výzbroji ruských elitních jednotek Specnaz GRU, vlastní ji i výsadkáři, síly ministerstva vnitra či zvláštní útvary tajné služby FSB. Prokazatelně ji používají také speciální jednotky armády Běloruska.

Konkurence od značky KBP

Puška VSS představuje určitě nejznámější a nejrozšířenější, ale rozhodně ne jedinou zbraň pro munici 9x39 mm. Zbrojovka KBP (Konstruktorskoje bjuro priborostrojenija) ve městě Tula zahájila na počátku 90. let práce na vlastní "rodině" samočinných pušek pro toto střelivo. Její hlavní model představuje krátká útočná puška 9A91, kterou navrhl slavný Vasilij Petrovič Grjazev, jehož podpis nese opravdu široké spektrum sovětských, resp. ruských automatických zbraní.

                         9A91                                                                  VSK-94

    (foto: Remigiusz Wilk / CC BY)                                                    (PD)

Konstrukce pušky 9A91 také využívá odběr prachových plynů z hlavně, dlouhý pohyb pístu a otočný závorník, avšak závěr se zamyká jen čtyřmi ozuby. Do velmi kompaktně řešené zbraně se zasouvají zásobníky na deset nebo dvacet nábojů, jež ale mají (na rozdíl od zakřivených zásobníků z CNIITočMaš) rovný tvar. Výklopné mechanické hledí na pušce 9A91 má jen dvě nastavení, a to na 100 a 200 m, což je také maximální účinný dostřel, který je omezen krátkou hlavní a podzvukovou rychlostí munice. Zbraň byla v nevelkých počtech prodána do několika států (např. do Mongolska) a stala se též základem pro druhou pušku VSK-94, jež představuje přímou konkurenci VSS, jejíž některé rysy kopíruje. Oproti 9A91 přibyl masivní tlumič, který lze odpojit a jehož absence (na rozdíl od VSS) nebrání střelbě, a navíc rozměrná pažba. Zbraň se dá rozložit, nosit v malém kufru a údajně za pouhou minutu smontovat. Pro VSK-94 vznikl nový optický zaměřovač PKS-07, se kterým lze vést palbu na vzdálenost kolem 400 m, ovšem z hlediska svojí ovladatelnosti i přesnosti prý tato zbraň zaostává za starším typem VSS. Malý počet VSK-94 používají ruské zvláštní jednotky a je zdokumentován export do několika zemí, mezi něž se řadí Kazachstán, Mongolsko či Sýrie. Ve službách syrské Republikánské gardy se pušky VSK-94 nedávno objevily v bojovém nasazení a celkem často lze na tyto zbraně narazit ve "virtuálních arzenálech" dnešních počítačových her.

Zbraně pro operace ve městě

Ještě v období Sovětského svazu vyvinul P. I Serďukov v ústavu CNIITočMaš další zbraň pro střelivo 9x39 mm. Puška nazvaná AS (Avtomat Specialnyj) alias Val vstoupila do služby krátce po typu VSS, z jehož konstrukce vychází. Příbuznost je natolik vysoká, že údajně 70 % součástí obou zbraní je zaměnitelných. Náboje řady SP a pušky VSS a AS dohromady utvářejí tzv. tichý odstřelovačský komplex neboli BSK (besšumnyj snajperskij kompleks), byť typ AS mezi odstřelovačské zbraně v podstatě nepatří, protože se jedná spíše o útočnou pušku pro boj na kratší vzdálenosti.

                                                                  puška AS Val

                                                     (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

Tlumič byl modifikován tak, aby tolik netrpěl při palbě dávkou, ale jeho efektivita v tomto režimu stejně není tak vysoká jako při jednotlivých ranách. Objevila se také kritika podobného druhu jako u VSK-94, a sice stížnosti na horší ovladatelnost zbraně, ovšem přesto si puška AS našla cestu do několika složek sovětských a ruských ozbrojených sil. Dnes ji používají mj. útvary Specnaz GRU, průzkumné jednotky pozemních sil, útvary ministerstva vnitra a zpravodajské služby FSB, vedle toho byla zaznamenána ve výzbroji armád Ukrajiny a Gruzie. Intenzivního využívání se dočkala v bojích v Čečensku, kde se nejvíce uplatnila v boji v městské zástavbě. Stejně jako VSS a VSK-94 se často objevuje i ve videohrách. Na bázi AS poté podnik CNIITočMaš zkonstruoval svou třetí tichou pušku, kterou lze pokládat za konkurenci typu 9A91.

                                                                        SR-3

                                                    (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA) 

Nazývá se SR-3 Vichr a představuje vysoce kompaktní útočnou pušku pro palbu na vzdálenost do cca 200 m. Používá shodné zakřivené zásobníky na deset či dvacet nábojů jako VSS a AS a dorazila na trh roku 1996. Základním uživatelem se stala tajná služba FSB, od které potom přišel i požadavek na modernizaci. Výsledkem se stala puška SR-3M, na kterou lze instalovat tlumič. Vedle toho byl pro ni zkonstruován úplně nový zásobník na třicet nábojů, který lze údajně zasunout i do pušek VSS a AS.

Pušky OC-12, OC-14 a AK-9

Kromě zbrojovek CNIITočMaš a KBP se o konstrukci zbraní na munici 9×39 mm snažili rovněž inženýři jiných sovětských či ruských institutů a podniků. Např. CKIB SOO (Ústřední konstrukčně-výzkumná kancelář sportovních a loveckých zbraní) pracovala již na přelomu 80. a 90. let na derivátu kompaktní pušky AKS-74U na těžké podzvukové střelivo. Výsledek nese označení OC-12 Tiss a snad v roce 1993 začala jeho sériová výroba, z níž však nakonec vyšlo jen několik stovek kusů, jež převzaly síly ruského ministerstva vnitra. Od CKIB SOO pochází také další zajímavý produkt, a to série tzv. střelecko-granátometných komplexů OC-14 Groza. Jde o řadu několika velmi futuristicky vyhlížejících zbraní, které využívají princip Kalašnikov v konfiguraci bullpup (tj. se zásobníkem za spouští). Některé varianty navíc mají pod hlavní připojený 40mm granátomet. V rámci řady OC-14 Groza vznikly typy různé délky a na různé druhy střeliva, mezi které vedle standardních 7,62×39 mm, 5,45×39 mm či 5,56×45 mm NATO patří i 9×39 mm, kterou využívá provedení OC-14-4A. Do zbraně se zasunují stejné zásobníky na dvacet nábojů jako do pušek VSS a AS. Menší počet pušek OC-14-4A v roce v roce 1994 pořídilo ruské ministerstvo vnitra pro zvláštní jednotku OMON, která je omezeně použila v Čečensku, ale zdá se, že se design Groza celkově příliš neosvědčil. Zatím nejnovější typ zbraně pro munici 9×39 mm představuje puška AK-9, která pochází ze závodu Ižmaš (dnes součást koncernu AO Kalašnikov).

                                                                   puška AK-9

                                                     (foto: guns wikia / CC BY-SA)

Široké veřejnosti byla předvedena roku 2006 a za tři roky začala sériová produkce na objednávku ministerstva vnitra. Konstrukce AK-9 vychází ze "stovkové" série zbraní AK, resp. z pušky AK-74M (neboli AK-100) a zásobník na dvacet ran lze použít i v typech OC-12 a OC-14. Koncern AO Kalašnikov v roce 2013 oznámil, že puška pro náboj 9x39 mm vznikne i na bázi automatu nové generace AK-12, takže lze předpokládat, že Rusko na svou těžkou bezhlučnou munici nadále spoléhá.

Parametry vybraných zbraní používajích náboj 9×39 mm

                                                                                          Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                            Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití.

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva.