Rodina francouzských letounů Mirage

Francie se vždy pokoušela o udržování nezávislosti na zahraničních dodavatelích zbraní, což dokazuje mj. její letecký průmysl. Jeho snad nejznámějším produktem jsou stíhačky série Mirage, jež v mnoha verzích brázdí oblohu už 60 let, dostaly se do výzbroje desítek států a zapojily se do řady ozbrojených konfliktů.

Francouzská firma Dassault Aviation představuje v západním světě výjimku. Pokud se ostatní výrobci zbraní postupně spojují do nadnárodních korporací, kde vesměs dominují americké či britské značky, firma Dassault si stále udržuje čistě francouzský charakter. Trochu pikantní na tom je, že se její zakladatel Marcel Dassault narodil s příjmením Bloch (změnil si ho až v roce 1949) a svého času si hodně vytrpěl kvůli svému židovskému původu. Každopádně však patřil mezi nejlepší letecké konstruktéry, jaké kdy Francie měla, což dokázal mj. vysoce podařeným designem bojových letounů řady Mirage (Přelud / Přízrak / Fata Morgána).

Zrození povedené konstrukce

Kořeny legendárních letounů Mirage lze vysledovat do roku 1953, kdy si francouzské letectvo objednalo lehký přepadový stíhač pro každé počasí, který by dosáhnul výšky 18000 m za šest minut a létal by rychlostí Mach 1,3. Firma Dassault samozřejmě reagovala a předložila derivát své stíhačky Mystère, její šípové křídlo však nahradila křídlem tvaru delty, a tak stroj obdržel název Mystère-Delta 550 (MD 550).

                                                  prototyp Dassault MD 550 Mirage

                                                            (foto: USN / PD)

Jeho ocas představovala jen svislá trojúhelníková plocha a o pohon se starala dvojice britských agregátů Armstrong Siddeley Viper (ve Francii licenčně vyráběných pod označením MD-30) s tahem po 7,3 kN, jež doplňoval ještě malý raketový motor SEPR 66 s tahem 14,7 kN. Stíhač Dassault MD 550 poprvé startoval 25. června roku 1955 a po několika úpravách dostal nové jméno Mirage. Konstrukce letounu byla slibná, ale s celkovými výkony to již bylo pro malý tah motorů horší. Malé rozměry letounu také umožňovaly nést pouze jen jedinou raketovou střelu, což bylo málo, a proto byl objednán větší stroj s označením Mirage II s motory Gabizo s tahem po 15 kN, ale ten nebyl nakonec dostavěn, protože výrobce i letectvo se společně rozhodli pro další krok, stroj jenž pak dostal jméno Mirage III.

                                                  1. prototyp Dassault Mirage III

                                                        (foto: Dassault / FU)

Výrazně zvětšený letoun byl poháněný jedním francouzským motorem SNECMA Atar G-1 s tahem 39,2 kN. Prototyp poprvé vzlétl 17. listopadu 1956 a záhy dosáhl rychlosti přes Mach 1,5, ale první sériová verze Mirage IIIA s novým motorem Atar 9 (58,8 kN) a řadou vylepšení, která zahájila zkoušky v květnu 1958, se mohla pochlubit již rychlostí Mach 2,2. Na její bázi se poté rozběhla velkosériová výroba jednomístných stíhačů Mirage IIIC a dvoumístných cvičně-bojových Mirage IIIB. Letouny nosily radar Cyrano a dvojici 30mm kanonů DEFA 552, kromě nichž se daly podvěsit přibližně čtyři tuny raket a bomb.

Vylepšování a izraelská stopa

Na začátku 60. let se přidal víceúčelový stíhací a útočný stroj Mirage IIIE, vybavený motorem Atar 09C a pokročilejším radarem Cyrano II. Z této verze byla poté odvozena varianta Mirage IIIR s odlišnou přídí, jež ukrývala rozmanité průzkumné vybavení. Výkony povedeného stroje s trojúhelníkovým křídlem samozřejmě brzy přilákaly zahraniční odběratele a začala se rodit i exportní provedení, protože různí zákazníci měli různé požadavky. Tato provedení se obvykle značila přidanými písmeny, jak dokládají snad nejznámější exportní modely IIICJ a IIIBJ, kde ono J značí Juif (Žid), neboť tyto stroje byly vyrobeny pro Izrael. Právě na objednávku tohoto státu vznikl také další, podstatně víc pozměněný derivát "trojky", a to Mirage 5, útočný letoun pro podmínky dobré viditelnosti. Vyznačoval se jednodušší avionikou (v základní verzi neměl radar) a větší zásobou paliva, na pohled se dal rozpoznat podle delší a štíhlejší přídě.

                                                   prototyp Dassault Mirage 5F

                                                        (foto: US Gov. / PD)

Embargo uvalené na Izrael způsobilo, že židovský stát objednané "pětky" nedostal, avšak díky zapojení tajných služeb se mu ve Švýcarsku podařilo získat plány i součásti, na jejichž bázi zahájil cosi mezi montáží a bezlicenční výrobou. Tyto letouny dostaly název Nesher a poté byly i vyváženy pod jménem Dagger. (Později Izrael na bázi této konstrukce vyvinul i vlastní stíhač Kfir, který byl poháněn americkým motorem General Electric J79.) Exportních úspěchů ale dosáhl i původní Mirage 5, jenž se potom také rozvinul do řady verzí, z nichž některé dostaly radar. Nejvyšší stupeň představoval letoun Mirage 50, opatřený výkonnějším motorem Atar 9K-50.

Jedenadvacet provozovatelů

Celkově bylo dodáno 1422 sériových letounů řady Mirage III (z čehož bylo 582 letounů verze Mirage 5/50), v čemž je započtena také licenční produkce v Austrálii, Jižní Africe a Pákistánu a izraelské Neshery a Daggery. Letouny této řady se dostaly do výbavy vzdušných sil celkově 21 států. V Evropě to vedle samotné Francie bylo Španělsko, Švýcarsko a Belgie, kdežto mezi zeměmi Jižní Ameriky šlo o Argentinu, Brazílii, Ekvádor, Chile, Kolumbii, Peru a Venezuelu. Na černém kontinentu si letadla zakoupily Egypt, Libye, Gabun, Zaire a Jižní Afrika. Dále šlo o už výše zmíněný Izrael, z muslimských zemí to byly ještě Spojené arabské emiráty, Libanon a Pákistán a jako jedenadvacátá to byla Austrálie. Velká část uživatelů svoje letouny postupně modernizovala, v čemž ale hrála roli jak Francie, tak Izrael. Kromě zdokonalené avioniky a silnějších motorů dostala řada letounů také pevné kachní plochy. Jako příklady modernizovaných verzí lze uvést jihoafrické stroje Cheetah, chilské letouny Pantera, argentinské stíhačky Finger či pákistánské letouny ROSE. Do ostrého boje se zapojily samozřejmě především izraelské letouny, kromě nichž se reálnými bojovými záznamy mohou chlubit také ty argentinské (z války o Falklandy) či jihoafrické (z četných lokálních konfliktů). V současné době pořád létají "trojky" a "pětky", jež nesou argentinské, ekvádorské a pákistánské znaky.

Prosazení soukromé iniciativy

V době vrcholící výroby stíhaček Mirage III v polovině 60. let dostala firma Dassault pokyn, aby začala pracovat na podstatně větším přepadovém letadle. Tento typ nazvaný Mirage F2 se nakonec nedostal přes fázi prototypu, avšak nečekaně uspěla jeho zmenšená verze, jež vznikla coby privátní iniciativa firmy.

                                                    prototyp Dassault Mirage F2

                                                         (foto: Dassault / FU)

Stíhač Mirage F1 se od svých předchůdců lišil aerodynamickou koncepcí, jelikož místo delta-křídla se jednalo o kombinaci lichoběžníkového křídla a klasických ocasních ploch. První prototyp vzlétl 23. prosince 1966 a ihned přitáhl pozornost francouzského letectva, jež mezitím pozbylo zájem o velký přepadový stíhač F2 a požadovalo spíše nástupce "trojky" v úloze víceúčelového stíhacího a útočného letadla. V květnu 1967 tak byly oficiálně objednány tři prototypy (přestože první kus havaroval a byl zničen) a roku 1973 mohly začít první dodávky sériových strojů pro francouzské letectvo. Základní varianta zvaná Mirage F1C byla koncipována jako přepadový stíhač, pro útoky na pozemní objekty byl určen typ Mirage F1A, který pak doplnila dvoumístná verze Mirage F1B a opět i průzkumný Mirage F1R. Všechny pohání proudový motor Atar 9K-50 a v přídi se nalézá víceúčelový radiolokátor Cyrano IV, schopný zachytit i cíle letící nízko nad zemí. Kromě dvojice 30mm kanonů DEFA 553 dopraví letoun čtyři tuny bomb a raket, které mohou zahrnovat i obávané protilodní střely Exocet. Oproti "trojce" má F1 větší dolet, kratší start a přistání a po všech stránkách vyšší bojové schopnosti proti vzdušným i pozemním cílům.

Jeden útěk z Libye na Maltu

Podobně jako v případě Mirage III a Mirage 5 se i schopnosti Mirage F1 staly lákadlem pro zahraniční zájemce. A společnost Dassault jim opět vyšla vstříc, což se odrazilo ve vzniku řady verzí "šitých na míru" pro jednotlivé uživatele, z nichž několik žádalo např. zjednodušené letadlo pro útoky na pozemní cíle. Mezi evropskými zeměmi si F1 pořídily kromě Francie i Španělsko a Řecko a dalšími zákazníky se staly Ekvádor, Gabun a Jihoafrická republika, avšak skutečným bestsellerem byl letoun Mirage F1 mezi arabskými státy. Z nich si ho koupilo hned šest, a sice Irák, Jordánsko, Kuvajt, Katar, Libye a Maroko. Mezi provozovatele se poté zařadil ještě Írán, kde létají stroje, jež uprchly v roce 1991 z Iráku.

                                           Dassault Mirage F1BQ ve službách Íránu

                                                   (foto: S. Sharifi / GNU-FDL)

Celkově vzniklo cca 720 kusů letadla Mirage F1, jež má i rozsáhlé bojové záznamy. Francouzské stroje bojovaly roku 1991 v rámci Pouštní bouře a v několika dalších regionálních konfliktech, kde se nejvíce uplatnily coby průzkumné. Francie vyřadila svoje poslední Mirage F1 teprve v roce 2014. Ekvádorská letadla bojovala v krátkých válkách s Peru v letech 1981 a 1995, kdežto ta irácká byla intenzivně používána během války s Íránem v 80. letech. Jihoafrické stroje byly nasazeny v mnoha regionálních konfliktech. Libye poslala Mirage F1 do války v Čadu, ale určitě nejznámější epizodou kolem libyjských F1 je incident z 21. února 2011. V té době se již z nepokojů v Libyi stávala občanská válka, dva piloti letadel Mirage F1ED odmítli zaútočit na civilisty ve městech a dezertovali na Maltu, kde požádali o politický azyl. Po pádu Kaddáfího režimu byly stroje vráceny nové vládě Libye.

Francouzský soupeř pro F-16

Už dva roky po zahájení dodávek Mirage F1 francouzskému letectvu byl zahájen další projekt bojového letounu, z něhož měl vzejít typ pro 80. léta, zhruba ekvivalent amerického F-16. Pro společnost Dassault to byla příležitost vrátit se k osvědčené konfiguraci čistého delta-křídla. Tentokrát již ale šlo (podobně jako v případě F-16) o letadlo přirozeně nestabilní, což se řešilo s využitím počítačového řízení fly-by-wire. Výsledkem se stal letoun Mirage 2000, jenž byl poprvé zalétán 10. března 1978, aby o čtyři roky později vzlétl první sériový exemplář.

                                                           Dassault Mirage 2000C

                                                              (foto: USAF / PD)

Stejně jako v případě předchozích dvou generací letadel Mirage vznikla základní stíhací a přepadová obměna Mirage 2000C a dvoumístná cvičně-bojová varianta Mirage 2000B. O pohon obou se stará proudový agregát SNECMA M53-P2 a integrální výzbroj představují dva 30mm kanony DEFA 554, kromě nichž letadlo přepraví více než šest tun výzbroje včetně přesně naváděných pum a raket. Další vývoj byl ale odlišný, jelikož následovaly speciální dvoumístné úpravy pro dálkové nálety v malých výškách. Varianta Mirage 2000D slouží pro přesné konvenční útoky, kdežto Mirage 2000N vznikl jako nosič nukleárních zbraní. Místo víceúčelových radarů RDM či RDI, jež jsou zabudovány v základních variantách, obdržely speciální radary Antilope 5 pro kopírování terénu a vysoce vyspělé soustavy navigace a elektronického boje. Od konce 90. let jsou Mirage 2000 modernizovány na provedení Mirage 2000-5 s novou elektronikou, která zahrnuje především radiolokátor Thales RDY.

Dvoutisícovka stále žádaná

Také letoun Mirage 2000 si pochopitelně nalezl několik zahraničních odběratelů. V Evropě se mezi ně zařadilo Řecko a také další položky seznamu zahrnují státy, z nichž většina používala již předchozí letadla z rodiny Mirage. Konkrétně se jedná o Brazílii, Egypt, Indii, Katar, Peru, Spojené arabské emiráty a Tchaj-wan. Obdobně jako u starších typů platí, že pro každou zemi vznikly speciální varianty, nakonfigurované dle požadavků konkrétního zákazníka. Vývozu se dočkaly i zdokonalené letouny Mirage 2000-5 a ještě pokročilejší verze Mirage 2000-9. Co se týče reálného bojového nasazení, to mají pochopitelně za sebou zejména francouzské letouny, jež byly použity v různých mezinárodních operacích na Balkáně, Středním Východě či Africe. Do boje poslala svoje "dvoutisícovky" rovněž letectva Kataru a Spojených arabských emirátů. V současnosti se stroje Mirage 2000 několika zemí podílejí na úderech proti Islámskému státu v Sýrii a Iráku a proti šíitským Hútijům v Jemenu. Není ale vyloučeno, že se seznam uživatelů této stíhačky ještě rozšíří; ke zhruba šesti stovkám vyrobených exemplářů už sice zřejmě další nepřibudou, Francie však patrně bude chtít odprodat některé kusy, které čeká vyřazení z jejích vzdušných sil ve prospěch letadel nové generace Dassault Rafale. Ta lze v podstatě považovat za pokračovatele koncepce Mirage, protože stále sázejí na delta-křídlo, byť je u nich doplněné kachními plochami.

Bombardovací příbuzný

Už záhy po druhé světové válce zahájila Francie vývoj vlastních jaderných odstrašujících sil a roku 1960 uskutečnila svůj první pokusný atomový výbuch. Už čtyři roky před tím však začal projekt letadla určeného k dopravě těchto zbraní, tj. strategického bombardéru. Ve výběrovém řízení zvítězil návrh firmy Dassault, která navrhla fakticky o polovinu zvětšenou dvoumotorovou podobu svého stíhače Mirage III. Prototyp stroje, který poté dostal jméno Mirage IV, vzlétl 17. června 1959, aby o pět let později následoval vstup do řadové služby. Francouzské letectvo získalo 62 sériových letounů nazvaných Mirage IVA, jež posléze vytvořila výzbroj devíti eskader, ale navzdory intenzivní snaze se nepodařilo stroj exportovat; mezi možné zákazníky patřila Velká Británie, Austrálie, Indie a Izrael. Ve francouzských vzdušných silách nesl každý Mirage IVA standardně jednu atomovou pumu AN11 (60 kilotun) nebo AN22 (70 kilotun) pod trupem, ale bylo možno zavěsit i náklad konvenčních pum (ačkoli se to v praxi téměř nedělalo). Od 70. let prodělala část kusů modernizaci na provedení Mirage IVR, schopné nést místo jaderné bomby průzkumný kontejner CT52, a od 80. let bylo osmnáct strojů přestavěno do verze Mirage IVP, jež mohla nosit nadzvukovou řízenou raketu ASMP s nukleární hlavicí.

                                                           Dassault Mirage IVP

                                                  (foto: R. Schleiffert / CC BY-SA)

V praxi se zdaleka nejvíce uplatnily stroje s průzkumnými kontejnery, které snímkovaly řadu konfliktních oblastí (mj. Irák, Bosnu, Kosovo a Afghánistán), a tudíž zůstaly ve službě i po roce 1996, kdy skončil provoz Mirage IV v roli bombardéru (úkoly převzaly Mirage 2000N). Definitivní konec Mirage IV v letectvu Francie následoval v roce 2005.

Pestrá škála prototypů

Přestože sériové výroby se dočkaly čtyři základní typy řady Mirage (tzn. III/5, F1, 2000 a IV), náleží do této rodiny i několik dalších letadel, která však zůstala jenom na úrovni prototypů. Lze jmenovat např. letoun Milan S-01, derivát "trojky" s pohyblivými kachními plochami, jež dramaticky zlepšovaly obratnost. Letoun typu Mirage IIIV měl mít díky osmi zdvihovým motorům schopnost kolmého startu, ale také on zůstal jen v prototypu. Těžký přepadový stíhač a stíhací bombardér Mirage F2 (poháněný americkým motorem TF30), jehož zmenšením potom vznikl sériový F1, se stal základem pro prototyp Mirage G, jenž měl křídlo s měnitelným úhlem šípu. Tato technologie byla na počátku 70. let dále zkoušena i na typech Mirage G4 a G8 (první byl jednomístný a druhý dvoumístný), jež se navíc vyznačovaly dvěma motory (zatímco stroj F1 i první prototyp G byly jednomotorové). A většího příbuzného měl též Mirage 2000, a to dvoumotorový těžký stíhač Super Mirage 4000. Ten byl vyvinut de facto jako konkurence amerického F-15 Eagle (zatímco "dvoutisícovka" byla soupeřem F-16), nepodařilo se mu však získat ani jedinou objednávku.

Parametry hlavních typů rodiny Mirage

                                                                                           Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                             Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

Poslední revize článku: 18.12.2015

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití.

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva.