Raketomety pro Armádu České republiky - ano či ne

Armáda České republiky v poslední době prochází celou řadu změn. Po dlouhých letech stagnace konečně dochází k navyšování vojenských výdajů, byť zatím jen velice opatrnému. Ke své realizaci se blíží i některé akvizice, které byly dosud odkládány. Jako nejdůležitější lze ale vnímat snahu skutečně navýšit bojeschopnost Armády České republiky – a to co nejefektivněji, což poněkud kontrastuje s některými neuváženými kroky minulosti. Jednou z poněkud opomíjených možností, jak navýšit akceschopnost AČR, jsou raketomety.

Salvové raketomety

Salvové raketomety dnes ve světě prožívají svoji renesanci. Po dlouhých letech, kdy byla dávána přednost spíše hlavňovému dělostřelectvu, schopnému přesné bodové palby, raketomety opět nabývají na významu. Je to do značné míry díky zkušenostem ze současných asymetrických konfliktů v Sýrii či na Ukrajině, kde byly raketomety masově a s velkým úspěchem nasazeny. Ukázalo se, že základní schopnost raketometů, tj. schopnost zasáhnout velkou plochu ve velmi krátkém čase, má i dnes svou hodnotu, a že tuto funkci jen těžko mohou vykonávat jiné druhy vojenské techniky, ať již klasické hlavňové dělostřelectvo, či např. bitevní vrtulníky. A pokud ano, pak jedině za cenu neúměrných nákladů. Oproti tomu salvové raketomety stále patří mezi ty levnější bojové systémy, což je samozřejmě faktor, který má svůj význam.

       RM-70 - československá verze raketometu BM-21 Grad / foto: Tomáš Kovařík / CC BY-SA 3.0

Raketomety si dnes ve výzbroji svých armád ponechávají i ty státy, které ještě nedávno zvažovaly jejich vyřazení. Pořizují si je státy, které raketomety nikdy neměly – především různé rozvojové země, které přitom mají třebas jen velice slabé dělostřelectvo a omezené prostředky. A nic na tom nemění fakt, že se většinou jedná jen o starý raketomet BM-21. Stejně tak si ale raketomety pořizují i armády vyspělých států, protože zjistily, že pro určité operace se jim raketomety hodí. Je otázkou, zda touto cestou nemá jít i Česká republika.

Raketomety pro AČR

Lze připomenout, že Česká republika, resp. její armáda byla dlouhodobým uživatelem salvových raketometů. Někdejší ČSLA již v padesátých letech zařadila na svou dobu vynikající raketomet vz. 51 ráže 130 mm. Na tento typ později navázal raketomet RM-70/85, nesoucí 40 hlavní ráže 122 mm, který ve velkých počtech sloužil jak v ČSLA, tak následně v AČR – a to až do svého vyřazení v r. 2010. Ostatně, samo vyřazení raketometů RM-70/85 v roce 2010 bylo provázeno poměrně bouřlivou diskusí a i dnes lze polemizovat, zda šlo o krok správným směrem. Je faktem, že díky jejich vyřazení došlo k úspoře prostředků. Na druhou stranu samotný objem těchto prostředků – ve srovnání s celkovým rozpočtem AČR – nebyl až tak veliký. Co je ale ještě důležitější, raketomety RM-70/85 v té době ještě zdaleka neměly zdaleka vyčerpanou technickou životnost, ale ani svůj modernizační potenciál. Mohly tedy ještě po léta spolehlivě sloužit, jak ostatně ukazují osudy těchto raketometů, které byly posléze prodány celé řadě států (Ázerbajdžán, Barma, Rwanda atd.), kde úspěšně slouží a budou sloužit ještě hodně dlouho. Z tohoto pohledu vyřazení raketometů RM-70/85 z výzbroje AČR lze považovat za chybné.

Nabízí se otázka, zda by nestálo za to se dnes k raketometům vrátit. Takový případný krok by měl být učiněn na základě pečlivé úvahy, protože i proti znovu zařazení raketometů do výzbroje AČR hovoří celá řada argumentů.

Vytvoření raketometného vojska by znamenalo navýšení početních stavů. Na druhou stranu v současné době AČR tak jako tak chce své početní stavy navyšovat – a to poměrně výrazně. Je proto otázkou, proč nerealizovat navýšení početních stavů právě vytvořením raketometného vojska, než vytvářením dalších a dalších pěších jednotek.

V neprospěch vybudování raketometného vojska hovoří i fakt, že by to samozřejmě znamenalo další náklady. I to je samozřejmě důležité – a to přesto, že v současnosti dochází k navyšování rozpočtu AČR. Bylo by bezesporu chybné koupit něco, co by armáda nedokázala využít a utratit peníze, kterých nikdy není dost.

Je třeba si uvědomit, že znovuvybudování raketového vojska by neznamenalo jen samotný nákup nových raketometů. Bylo by potřeba vytvořit zcela nový druh vojska, novou jednotku – a to i s jejím zázemím, s logistikou atd. Zde je ale nutno podotknout, že právě v tomto směru raketomety patří k těm nejméně náročným a také nejlevnějším bojovým systémům, méně náročným než např. samohybná děla.

Mnohem víc argumentů však hovoří pro zavedení raketometů do výzbroje AČR. Předně je třeba zopakovat, že zavádění raketometů do výzbroje je současným světovým trendem. Raketomety se ve světě osvědčily – a to v reálných, skutečných konfliktech, nikoliv pouze jen na papírových cvičeních. AČR se proto nabízí cesta připojit se k těmto současným trendům; již třeba proto, že AČR opakovaně deklaruje svou snahu stát se moderní armádou.

Ve prospěch raketometů hovoří jejich relativně nízká cena. Jistě, moderní raketomety jsou podstatně dražší než např. již zmíněný starý obligátní typ BM-21. Přesto lze konstatovat, že jejich cena je nižší než v případě jiných, obdobně výkonných bojových systémů.

Ve prospěch raketometů hovoří i jejich čím dál lepší, vyšší výkony. Dnešní raketomety jsou prostě již o hodně dál.

Významným faktorem je, že raketomety byly ve výzbroji AČR po dlouhou dobu – a vyřazeny byly relativně nedávno. AČR má s nimi své zkušenosti, byla na ně po dlouhá léta zvyklá. Stačilo by proto možná jen oprášit starou dokumentaci, postupy atd. AČR má dosud ve svých řadách vojáky, kteří v minulosti tvořili obsluhu raketometů RM-70, ale i ty, kteří tyto jednotky formovali a vedli. Tito lidé by se tak mohli stát základem nové jednotky, mohli by svými zkušenostmi přispět k jejímu budování. Vytvoření nové raketometné jednotky by tak bylo snazší, než se může na první pohled zdát.

Otázkou také je, jaký typ, či spíše jakou kategorii raketometů by si měla AČR pořídit.

Různé kategorie raketometů

Rozhodnutí o výběru vhodné kategorie raketometů je velmi důležití. Bylo by chyba vytvořit nějaký nový (či staronový) druh vojska jen proto, abychom ho měli, aniž bychom ho dokázali patřičně využít. Rozhodnutí o případné akvizici nových raketometů ovšem poněkud absurdně komplikuje fakt, že ve světě existuje celá řada raketometů – a to zcela odlišných jak svou konstrukcí, tak i svými výkony. Pokud se ale na věc podíváme realisticky, vyloučíme-li různé obskurní typy a dále raketomety ze států, které jsou z hlediska dodávek vojenské techniky politicky nepřijatelné, pak těch možností až tolik není.

Dalo by se říci, že pro AČR se reálně nabízejí dvě cesty. První cestou je akvizice středních raketometů, dalo by se říci jakési modernější obdoby typu RM-70, a druhou možností je pořízení mnohem těžších velkorážních raketometů kategorie MLRS/HIMARS. Každá z nich má své výhody, ale i nevýhody.

Pořízení nějakého středního raketometu 122 mm je zřejmě nejsnazší cestou. Už třeba proto, že tyto raketomety patří mezi ty konstrukčně nejjednodušší, ale i nejlevnější. Právě nízká cena je asi nejzásadnějším argumentem zavedení.

Ve prospěch tohoto řešení hovoří to, jakým vývojem tyto raketomety v posledních letech prošly. Dnešní rakety 122 mm dosahují běžně dostřelu kolem 40 km, tedy zhruba dvojnásobného oproti původním raketám raketometu BM-21.

Oněch 40 km představuje velice zajímavou hodnotu. Vždyť zhruba obdobného dostřelu dosahují i moderní samohybná děla, která si plánuje AČR pořídit. Je proto otázkou, zda ono dosažení schopnosti palby na vzdálenost 40 km nepřenechat raketometům – a nespokojit se s nějakými méně výkonnými (a výrazně levnějšími) samohybnými děly.

Velkou výhodou je i to, že hned několik výrobců také nabízí řízené rakety 122 mm, vybavené jednoduchým naváděcím systémem. Takové rakety jsou samozřejmě výrazně dražší než běžné, neřízené rakety, ale i tak je jejich cena stále velice výhodná. Na druhou stranu takový krok výrazně zlepšuje jejich přesnost. Akvizice takovýchto raket by samozřejmě hodnotu raketometů výrazně umocnila.

Proti znovuzavedení raketometů 122 mm zdánlivě hovoří fakt, že jde o ráži v NATO atypickou, nestandardní. Ostatně právě tak bylo argumentováno při vyřazení raketometů RM-70. Tento argument je ale chybný. Předně – něco jako standardizovaná ráže raketometů v NATO neexistuje. Raketomety 122 mm navíc dosud provozuje celá řada členů NATO – a to jak bývalé státy Varšavské smlouvy (Polsko, Rumunsko, Bulharsko), tak i např. Řecko a Turecko. Česká republika by tak rozhodně nebyla ojedinělá.

Z hlediska AČR je výhodou, že existuje celá řada typů raketometů 122 mm, a že je nabízí více výrobců, a to jak domácích, tak i ze sousedních států (Polsko). AČR by si tak mohla vybrat ten typ, který jí vyhovuje nejlépe, navíc za výhodnějších podmínek.

           WR-40 Langusta - moderní polská variace BM-21 / foto: Konflikty.pl / se svolením autora

Druhou možností je zavedení nějakého velkorážového raketometu. Z širokého množství typů, které jsou dnes na trhu, se ale pro AČR reálně nabízí pouze raketomety MLRS, nesoucí 12 raket 227 mm, či příbuzný raketomet HIMARS, nesoucí poloviční počet raket

Velkou výhodou raketometů 227 mm oproti raketometům 122 mm je samozřejmě jejich mnohem vyšší výkon, především pak velký dostřel. Ten v případě použití raket GMLRS dosahuje až 120 km (ještě vyššího dostřelu 300 km dosahují raketomety MLRS při použití raket ATACMS. Tyto rakety jsou ale natolik drahé, že jejich možnou akvizici autor vůbec nezvažuje). Výhodou je i to, že také 227 mm munice je neustále vyvíjena a dosahuje čím dál vyšších výkonů. Díky tomu velkorážové raketomety vedle své faktické hodnoty získávají i určitý odstrašující potenciál, což za dnešní, politicky ne zrovna nejklidnější situace také není zanedbatelné.

                                                       HIMARS / foto : U.S. Army / PD

Díky vysokým výkonům by 227mm raketometů AČR stačilo zřejmě jen velice málo. Samozřejmě, přesné stanovení počtu by mělo být výsledkem hlubší rozvahy – i vzhledem k celkovým početním stavům AČR.

Pro tyto raketomety hovoří i fakt, že raketomety HIMARS si pořídily i další středoevropské státy NATO, Polsko a Rumunsko. O akvizici raketometů MLRS uvažuje Chorvatsko a lze očekávat zájem i dalších zemí. Česká republika by tak s těmito státy mohla spolupracovat, což by mohlo vést k snížení nákladů.

Hlavní nevýhodou raketometů 227 mm zůstává jejich vysoká cena. Ta komplikuje jejich případné zavedení – a to i v případě, že by AČR zakoupila jen menší množství raketometů. Určitým řešením tohoto problému by bylo zakoupení přebytečných raketometů MLRS/HIMARS od některého z jejich stávajících provozovatelů. Takovýmto způsobem si své raketomety MLRS pořídilo např. Finsko. Obdobnou cestou by mohla jít i Česká republika.

Každý z raketometů má tedy své výhody a nevýhody, které do jisté míry vyplývají nejen ze samotné jejich koncepce, ale i z koncepce ozbrojených sil, které je využívají. Raketomety 122 mm jsou ideálním prostředkem palebné podpory pěchoty – např. na úrovni brigády. Jsou tedy ryze pěchotní zbraní. Oproti tomu raketomety 227 mm představují díky svým výkonům, především pak díky vysokému dostřelu takřka strategickou zbraň, působící již svým odstrašujícím účinkem.

                                                           slovenský Modular / PD

Na první pohled optimálním řešením je akvizice raketometu, který by dokázal odpalovat oba typy raket. Jak ale ukazují zkušenosti Slovenské republiky s jejím modernizovaným raketometem RM-70/85 Modular, ani toto řešení není ideální. I v takovém případě je třeba mít k dispozici oba typy raket – a to v dostatečném množství. Je pro ně třeba udržovat logistiku, zázemí atd., což náklady neúměrně navyšuje. Ve výsledku tak cena není o moc nižší, než když je zaveden pouze jeden, byť dražší typ.

Obdobně tak ne zcela vhodným řešením je nějaká kompromisní konstrukce raketometu, který by se ráží pohyboval někde mezi 122 a 227 mm. Pravda, i takové raketomety existují, např. poměrně rozšířený izraelský typ LAR-160. Jak ale ukazují zkušenosti uživatelů, tento raketomet je mnohem dražší než raketomety 122 mm, není ale ani o moc levnější než raketomety MLRS/HIMARS – a přitom dosahuje výrazně nižších výkonů. Něco takového naznačují i zkušenosti Rumunska, které disponuje raketomety LAR-160 – a přesto si nakupuje raketomety HIMARS. Na výběr tak máme skutečně jen mezi jednoduššími, levnějšími, ale také méně výkonnými 122 mm raketomety – a na druhé straně výkonnějšími, ale také dražšími 227 mm raketomety.

Případná akvizice raketometů by proto měla maximálně vycházet z celkové koncepce armády; z toho, jakou AČR vlastně chceme mít. Měla by s touto koncepcí být v maximálním souladu. Měla by logicky navazovat i na další akvizice bojové techniky. Problém je o to zásadnější, že v současnosti resort obrany plánuje hned několik jiných velkých akvizicí bojové techniky (bojová vozidla pěchoty, vrtulníky, radary), které byly opakovaně odkládány a které již nesnesou dalších odkladů – a prostředků proto není a nebude nazbyt.

Přesto cesta navýšení bojeschopnosti AČR znovuvybudováním raketometného vojska, resp. pořízením nových raketometů by byla bezesporu efektivním, racionálním krokem.

                                                                                                 Autor článku: David Khol