internetový armádní magazín
Nový lehký tank - sen americké armády
Základním prostředkem palebné podpory amerických lehkých jednotek (tzv. kavalerie) se stal v minulém období osmikolový obrněnec M1128 Stryker MGS. Původně se však předpokládalo, že tuto roli bude plnit pásové vozidlo, resp. nový lehký tank. Z výběrového řízení nazvaného AGS vzešlo vozidlo, které obdrželo jméno M8 Buford, nakonec však kvůli úsporám nepostoupilo do sériové výroby. Poslední zprávy ovšem hovoří o tom, že americká armáda svůj zájem obnovila.
Projekt s rychlopalným dělem
Na počátku 80. let začala americká armáda zkoumat několik nových koncepcí. Mezi ty patřila i lehká výsadková divize, jež by disponovala palebnou silou téměř na úrovni klasické obrněné divize. Základním prvkem se měl stát nový lehký tank, jehož bojová hmotnost maximálně 20 tun by dovolila dopravu taktickými transportními letadly C-130 Hercules, a výzbroj měl tvořit kanón ráže 105 mm. Vozidlo, na které bylo následně vyhlášeno výběrové řízení nazvané AGS (Armored Gun System), mělo v podstatě nahradit výsadkový lehký tank M551 Sheridan, na který se původně hodně sázelo, ale který se projevil jako dost problémový a postrádal potenciál pro další vývoj.
lehký tank M551A1 Sheridan
(foto: Henry / U:S. Army / PD)
Do výběrového řízení se hlásily čtyři americké firmy, ovšem armáda pustila do užšího výběru jen tři a vozidlem zbrojovky AAI Corporation se odmítla vážně zabývat. Tato společnost totiž zcela záměrně nesplnila jeden z hlavních požadavků, a to požadovanou hlavní výzbroj. Představila prototyp s označením RDF-LT (Rapid Deployment Force Light Tank), který ve své první podobě nesl kanón ráže 76 mm, což bylo na počátku 80. let naprosto nedostačující. Místo montáže požadovaného 105mm děla firma AAI Corporation zvolila originální řešení v podobě kanónu M32 ARES, který měl kalibr ještě menší, a to 75 mm, ale zato byl rychlopalný. Výrobce argumentoval tím, že dávka 75mm střel bude účinkem překonávat jednu 105mm střelu, a navíc bude možno tuto zbraň používat i jako protiletadlovou. Obrněnec RDF-LT také přestihoval soupeře z hlediska nižší hmotnosti, avšak motor Detroit Diesel 6V-53T nezajišťoval dostatečnou rychlost. Americká armáda tedy tento skutečně originální návrh odmítla a hodnotila jen tři jeho konkurenty.
CCV-L s nabíjecím automatem
Prvním z nich bylo vozidlo CCV-L (Close Combat Vehicle Light), které pocházelo od firmy FMC Corporation. Ta na něm soukromě pracovala již od počátku 80. let, protože měla zprávy o možném zájmu americké armády o takový obrněnec, ačkoliv výběrové řízení AGS bylo oficiálně zahájeno až v roce 1985. V tomtéž roce tedy mohl být předveden již hotový prototyp CCV-L, jenž vyvolal pozornost mj. tím, že měl jen tříčlennou osádku. Na pohled vypadal jako víceméně klasický lehký tank, ale jeho 105mm kanón měl automatické nabíjení, které mělo umožnit palbu rychlostí až cca 12 ran za minutu. Kanón odpovídal typu M68A1, což je americká varianta osvědčené britské zbraně Royal Ordnance L7. Vozidlo vezlo zásobu 30 nábojů, vedle kanónu se nacházel 7,62mm kulomet M240A2 se zásobou 4500 nábojů a u příklopu velitele se dal umístit druhý kulomet v ráži 7,62 nebo 12,7 mm.
lehký tank CCV-L
(foto: FMC Corporation / FAS / FU)
V zájmu jednoduchosti a zmenšení ceny byl tank CCV-L zkonstruován s využitím řady součástí z již zavedených vozidel. Např. motor Detroit Diesel 6V-92TIA využíval prvky z motoru vozidla HMMWV, součásti podvozku byly převzaty z obrněného transportéru M113 a bojového vozidla pěchoty M2 Bradley, zatímco ovládání věže a některé senzory pocházely z hlavního bojového tanku M1 Abrams. Vozidlo bylo postaveno z kombinace oceli a slitin hliníku a v základní podobě odolávalo palbě velkorážových kulometů, jeho ochrana však byla řešena jako modulární. Mohlo tedy dostat přídavné titanové desky, popřípadě i bloky dynamické ochrany, určené zejména proti kumulativním hlavicím. Senzorové a komunikační vybavení již odpovídalo plánům U.S. Army na tzv. "digitalizaci bojiště".
Problémový obrněnec TCM-20
Druhým kandidátem bylo vozidlo od společnosti Teledyne Continental Motors, jež dostalo oficiální označení TCM-20 (zkratka výrobce a číslo odpovídající bojové hmotnosti), ale nejznámější je pod označením "Expeditionary Tank" (expediční tank). Také jeho výrobce na svém obrněnci nejdříve pracoval soukromě a stejně jako firma FCM Corporation představil v roce 1985 již hotový prototyp. Jestliže CCV-L vyhlížel vcelku konvenčně a jeho neobvyklý rys (tedy nabíjecí automat, jenž zmenšoval počet členů osádky na tři) byl ukrytý uvnitř, pak TCM-20 přitahoval velkou pozornost již samotným vzhledem. Nenesl totiž klasickou věž, nýbrž pouze externě instalovanou lafetu s kanónem, pro kterou se užívala zkratka EGT (External Gun Turret). Takto nezvykle nainstalované dělo typu Rheinmetall M35 mělo kalibr 105 mm a automatické nabíjecí zařízení se zásobníkem na devět nábojů, dalších 26 kusů munice bylo uskladněno v korbě.
lehký tank TCM-20
(foto: Teledyne Continental Motors / Military-Today / FU)
Tank TCM-20 disponoval rovněž kulometem M240 ráže 7,62 mm se zásobníkem na 400 nábojů a další vezenou zásobou 3600 ran. Osádka pochopitelně byla jen tříčlenná. Výrobce sázel na své futuristické řešení a také na velice pokročilou sestavu zaměřovacích přístrojů, která byla patrně nejvyspělejší ze všech účastníků soutěže AGS. Také základní pancíř TCM-20 se dal doplnit modulárními deskami a bloky a pro pohon obrněnce se použil dieselový motor Cummins VTA-903T. Naneštěstí se však záhy ukázalo, že futuristické řešení v podobě externí lafety způsobuje spíše problémy, jelikož ho pořád trápily různé dětské nemoci, jež se týkaly zejména nabíjení a stabilizace. Osádka umístěná v korbě byla sice dobře chráněná, ale její rozhled po okolí měl k ideálu daleko.
Konvenčně vyřešený Stingray
Třetím účastníkem výběrového řízení byla společnost Cadillac Gage, která postupovala trochu jinak. Přihlásila totiž modernizovanou variantu obrněnce, který původně vznikl za zcela jiným účelem. Jednalo se o lehký tank Stingray, jenž byl zkonstruován na základě průzkumu trhu, ze kterého vyplynulo zjištění, že by mohl existovat zájem o vozidlo s hmotností do 20 tun, jež by bylo vyzbrojeno kanónem na úrovni hlavních bojových tanků. Na rozdíl od požadavků U.S. Army tudíž nemělo jít o obrněnec pro vzdušné výsadkové operace, vzhledem k exportnímu zaměření však byl preferován dobrý poměr výkon/cena. Podobně jako jeho konkurent CCV-L tak byl rovněž Stingray zkonstruován s využitím součástí z existujících vozidel, a tak např. podvozek převzal některé prvky ze samohybné houfnice M109.
lehký tank Stingray II
(foto: Cadillac Gage / Military-Today / FU)
Každopádně ovšem vzniklo naprosto konvenční vozidlo bez nějakých revolučních prvků, tedy s klasickou věží a čtyřčlennou osádkou, protože kanón se nabíjel ručně. Jednalo se znovu o 105mm zbraň M68, resp. L7. Zásoba munice činila 36 nábojů, vedle kanónu byl umístěn 7,62mm kulomet M240 s celkem 2400 náboji a na střeše věže našel své místo 12,7mm kulomet M2HB s 1100 náboji. Vozidlo dostalo systém řízení palby značky Marconi, ale v základní podobě nedisponovalo automatickou stabilizací kanónu, jež se ale dala na přání zákazníka doplnit. Pohon zajišťoval agregát Detroit Diesel 8V-92TA. Pro soutěž AGS poté zbrojovka Cadillac Gage vyvinula modernizovanou variantu Stingray II, která měla korbu vyrobenou z odolnější oceli, novou soustavu řízení palby (pocházející z britského tanku Challenger II) a v neposlední řadě výkonnější motor.
Zastavení programu M8 AGS
V průběhu druhé poloviny 80. let podrobila U.S. Army všechny tři konkurenty velmi náročným testům. Futuristický, ale problémový TCM-20 v nich dopadl nejhůře, na druhém místě skončil Stingray II, který ale byl zhodnocen naopak jako příliš konvenční, a nejlepší výsledky měl typ CCV-L. V roce 1992 pak vyhlásila americká armáda vítězem tento obrněnec od značky FMC, jejíž zbrojní divize se v roce 1994 transformovala do zbrojovky United Defense. Vozidlo poté dostalo oficiální armádní označení M8 a neoficiálně bylo avizováno, že po zařazení do služby ponese bojové jméno Buford. Sériová podoba obrněnce M8 se však od prototypového CCV-L poněkud lišila. Zjednodušily se tvary korby, aby se usnadnila montáž přídavného pancéřování i v polních podmínkách, a navíc bylo rozhodnuto, aby se místo kanónu M68A1 použil novější typ M35 stejné ráže (tentýž jako v TCM-20). Předpokládalo se, že sériová produkce M8 začne v roce 1996, ale kvůli škrtům v obranném rozpočtu k tomu nikdy nedošlo, jelikož celý projekt AGS byl v roce 1997 zastaven. Expediční zahraniční operace s transportem vozidel vzduchem sice měly vysokou prioritu, ale byly to hlavně operace mírové, humanitární a protiteroristické, v nichž nebyly plnohodnotné lehké tanky tak třeba. Navíc se odehrávaly ponejvíce v prostředí pouští a měst, kde se projevovaly přednosti kolových podvozků. Expediční síly proto nakonec získaly kolové vozidlo M1128 Stryker MGS, jež nese externě lafetovaný kanón ráže 105 mm. Konstrukce jeho výzbroje však dokazuje, že historie má smysl pro ironii, protože se nejedná o nic jiného než o zbraňový systém EGT z vozidla TCM-20 firmy Teledyne Continental Motors.
Pozdější snahy o uplatnění M8
Paradoxně také tank Stingray nalezl uplatnění, protože armáda Thajska si objednala 106 kusů, které dosud provozuje. Zbrojovka United Defense to ovšem odmítala vzdát a nabízela vozidlo CCV-L, resp. M8 i nadále. Mezi zájemce patřilo mj. Turecko nebo Tchaj-wan, avšak nakonec nebyl žádný kontrakt ujednán. Další pokus byl realizován ve spolupráci s britskou zbrojovkou Vickers, která na podvozek CCV-L usadila svou věž s kanónem ráže 105 mm, který měl ruční nabíjení. Výsledný lehký tank VFM 5 neboli Vickers Mk 5 ale také nezískal žádné zákazníky. Jistou šanci pro M8 znamenal projekt vysokorychlostní protitankové řízené rakety MGM-166 LOSAT (Line-of-Sight Anti-Tank), která měla dosahovat rychlosti zhruba 1500 m/s, takže by cíle ničila jen svou kinetickou energií. Vznikl i prototyp odpalovacího zařízení pro 12 raket na šasi M8, ale celý ambiciózní projekt LOSAT byl pak zastaven, a tudíž do služby nepostoupila ani tato jeho verze. Šestice prototypů M8 však v různém stavu nadále existovala a sloužila pro různé experimenty a zkoušky. V době, kdy U.S. Army vyvíjela nová lehká bojová vozidla FCS (Future Combat System), byl jeden prototyp M8 modifikován na demonstrátor technologií pro nový tank. Vozidlo nazvané Thunderbolt dostalo mj. 120mm kanón, hybridní dieselelektrický pohon a kovokeramický pancíř, ale také projekt FCS byl zastaven. Od roku 2013 však armáda zájem o M8 obnovila, a to v rámci programu MPF (Mobile Protected Firepower), jenž reaguje na nedostatky vozidla M1128. Jedním ze zvažovaných obrněnců, jež mají prodělat srovnávací vojskové zkoušky, je i modernizovaný tank M8 AGS.
Projekt MPF a nový typ Griffin
Program MPF nabral značnou dynamiku a armáda mu zjevně přisuzuje velký význam. Pravděpodobně to těsně souvisí se zhoršující se bezpečnostní situací ve střední a východní Evropě, protože se musí realisticky počítat s možností, že Američané budou muset velmi rychle dostat významné vojenské síly např. do Pobaltí či Polska. Soudobá těžká vozidla jako tanky M1A2 Abrams nesplňují požadavek na rychlou dopravu, zatímco obrněnec M1128 Stryker MGS nenabízí dostatečnou ochranu a ničivou sílu. Do jisté míry lze říci, že se opakuje situace z 80. let, která vedla ke vzniku programu AGS, a proto MPF představuje jeho moderní obdobu. Podobají se tudíž i požadavky, ačkoli armáda nyní (v zájmu větší odolnosti) připouští vyšší hmotnost, a to až 32 tun. Díky tomu bude možné dva kusy dopravit letounem C-17, jenž má max. nosnost 77 tun. Výzbroj MPF má být kompatibilní se stávajícími tankovými kanóny, což znamená kalibr 105 nebo 120 mm. Mezi kandidáty se nejspíše bude řadit zmodernizovaný M8, který nabídne zbrojovka BAE Systems, jež koupila značku United Defense, ale již známe i nejméně jednoho dalšího uchazeče. Firma General Dynamics předvedla lehký tank nazývaný Griffin, který je postaven na podvozku obrněnce Ajax, jak se jmenuje britská podoba původně rakousko-španělského vozidla ASCOD. Věž na demonstrátoru Griffin představuje odlehčenou podobu věže tanku M1A2 Abrams SEP V2 a obsahuje nový 120mm kanón XM360. Možná se objeví i další kandidáti, ovšem armáda každopádně na pořízení MPF nezvykle spěchá, protože jej chce zavést do řadové služby již kolem roku 2020.
Autor článku: Lukáš Visingr
Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný
Prohlášení:
Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora, 2. nevyužívejte ke komerčním účelům, 3. neměňte smysl uvedených informací.
Původní text: L. Visingr
Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití.
Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva.
B O N U S