Nové lehké tažené dělo

Na první pohled by se mohlo zdát, že modernímu dělostřelectvu dominují především samohybná děla. Přesvědčují nás o tom především zbrojní výstavy, kde různí výrobci často velmi halasně prezentují své výrobky. Realita je ale poněkud jiná. Ve výzbroji armád světa dosud převládají tažená děla – a leckteré armády se dokonce orientují výlučně na tažené typy. Důvodů je celá řada. Tažená děla jsou oproti samohybným dělům výrazně lehčí a mohou se tak pohybovat v terénu, který je pro těžká samohybná děla neúnosný. Oproti samohybným dělům jsou tažené typy mnohem lépe přepravitelné vzduchem a hodí se tak pro různé zahraniční mise. V neposlední řadě tažená děla jsou výrazně levnější, proto jsou také tolik rozšířená především v menších, chudších státech, které si nemohou dovolit finančně náročnou výzbroj. Lehké typy tažených děl ale lze najít i ve výzbroji vyspělých armád, kde především v různých lehkých jednotkách představují jeden z mála prostředků palebné podpory.

Velice specifickou kategorií, stojící někde napůl cesty mezi taženými a samohybnými děly jsou konstrukce, které se objevily v posledních letech – výkonná děla ráže většinou 152/155 mm, která jsou osazena na podvozky nákladních automobilů. Průkopníkem těchto děl byl francouzský typ Caesar, postupně se ale objevila celá řada obdobných konstrukcí prakticky po celém světě. Určitou nevýhodou těchto konstrukcí je, že postupným vývojem a s rostoucími výkony se stávají čím dál složitějšími a především těžšími. Např. hmotnost moderního švédského typu Archer přesahuje 30 tun a je tak srovnatelná se staršími typy pásových samohybných děl (např. americké M-109 či sovětské 2S3 Akacija). Nemohou proto zastoupit tažená děla v plném rozsahu.

Vznik kolových samohybných děl je důvodem, proč se čím dál méně prosazují výkonná tažená děla 155 mm o délce 52 ráží. Na první pohled tato děla jsou moderní a dosahují velmi vysokých výkonů (dostřel, rychlost palby). Vzhledem k osazení dlouhé hlavně většinou o módní délce 52 ráží jsou tato děla až příliš těžká a rozměrná a ztrácejí tak klasické výhody tažených děl. Pro své tažení navíc tak jako tak potřebují výkonný nákladní automobil. Proto ač existuje celá řada moderních výkonných tažených typů, většinou dosahují jen velice omezených exportních úspěchů. Mnohem více možností ale nabízí kategorie lehkých tažených děl.

Lehká tažená děla současnosti

Lehká tažená děla jsou dnes do jisté míry ve stínu výkonnějších samohybných typů. Na první pohled by se zdálo, že jsou již na ústupu. Přesto po celém světě slouží stále tisíce lehkých tažených děl – a dosud se za tuto kategorii nepodařilo najít adekvátní náhradu.

Lehká tažená děla jsou dnes zastoupena především dvěma rážemi – 105 a 122 mm. Vedle nich sice i nadále existují děla menších ráží (např. 75, 85 či 100 mm), v jejich případě jde ale o již starší a v mnoha případech zcela zastaralá děla, která již svými výkony naprosto nevyhovují.

Děla ráže 105 mm jsou velice rozšířena v západních armádách. Jde zejména o britská děla M-119/L118 Light gun, sloužící v celé řadě států včetně USA a francouzský typ LG-1. I tato děla jsou ale již starší konstrukce pocházející z osmdesátých let 20 století.

              lehký tažený 105mm kanon L119 (varianta L118 Light gun) ve španělských službách

                                                      (foto: Outisnn / CC BY-SA)

Ještě staršími pak jsou americká děla M-101/102, která byla zkonstruována v třicátých letech. Mnoha z těchto děl bude brzy končit jejich technická životnost.

Je nutno poznamenat, že v nedávné době se objevila zcela nová konstrukce 105mm děla. Jde o lehký tažený jihoafrický kanon G7 LEO, který oproti starším konstrukcím disponuje mnohem delší hlavní, a to o délce 52 ráží, kterou navíc výrazně prodlužuje neobyčejně dlouhá úsťová brzda. Přestože vývoj tohoto děla byl již ukončen, výroba se dosud z celé řady důvodů nerozběhla a je tak čím dál méně pravděpodobná.

                                                                        G7 LEO

                                                       (foto: Darren Olivier / CC BY)

Problémem kanonu LEO je paradoxně fakt, že je až příliš výkonný, výrobně náročný a drahý. Diskutabilní je i sama konstrukční filozofie této zbraně, resp. snaha vyrobit 105mm dělo s výkony typickými pro dělo ráže 155 mm. Pro mnohé státy je zajímavější koupit si starší, méně výkonná a levnější 155mm děla. Dalo by se proto říci, že tudy cesta nevede.

Určitou protiváhou těchto západních děl se stala děla 122mm, která se postupně velice rozšířila. Dodnes tak slouží tisíce děl v této ráži. Příznačné je, že jsou konstruována stále nová samohybná 122mm děla, a to např. v Číně nebo Srbsku. Odlišná je ale situace u tažených děl, kde dosud slouží stále staré vzory. Jedná se zejména o kanonovou houfnici D-30, sloužící v celé řadě armád včetně někdejší ČSLA.

                                                                    D-30 (2A18)

                                                      (foto: Mark Holloway / CC BY)

Houfnici D-30 lze považovat za typický produkt studené války. A nutno podotknout, že šlo o mimořádně vydařenou zbraň, oceňovanou většinou uživatelů. Vyzdvihována je její jednoduchost, nenáročnost, nízká hmotnost atd. Vzhledem k tomu, že D-30 byla skutečně masově vyráběna, byla k dispozici za velice nízkou cenu, což pro řadu armád byl zásadní faktor. Ten byl ještě podtržen po konci studené války, kdy se těchto děl zbavovala většina armád bývalého sovětského bloku. I díky tomu se D-30 dočkaly neobyčejného rozšíření a zúčastnily se také celé řady konfliktů. Většinou jde o poměrně staré a opotřebované jednotky, které pochopitelně nemohou sloužit donekonečna.

Ráže 122 mm je dnes často považována za zastaralou, ale i dnes ji někteří odborníci považují za vhodný kompromis mezi lehčí ráží 105 mm a mezi mnohem výkonnější, ale také mnohem těžší ráží 155, resp. 152 mm. Za děla 122 mm se dosud nepodařilo najít plnohodnotnou náhradu – a touto náhradou nejsou ani moderní ruské zbraně NONA 120 mm, představující jakousi kombinaci lehkého děla a minometu. Mnohé armády navíc mají značné zásoby 122mm munice a i z celé řady dalších důvodů upřednostňují ráži 122 mm. Nabízí se tak určitý prostor pro zkonstruování nového lehkého 122mm děla.

Možné budoucí lehké 122mm dělo 

I po takticko-technické stránce je rozšířené dělo D-30 do jisté míry zastaralé. Bylo zkonstruované v době, kdy v souladu se sovětskou doktrínou se počítalo s nasazením velkých počtů děl, často po druhoválečném vzoru stavěných do celých linií. Počítalo se s tím, že děla ve svých postaveních budou setrvávat poměrně dlouho, a že budou často pouze měnit směr palby. I z tohoto důvodu bylo v případě děla D-30 použito řešení s tříramennou lafetou, umožňující kruhový odměr. Ač ve své době toto řešení bylo do jisté míry revoluční, dnes je již zastaralé a nepotřebné. Dnes, v době přesných leteckých a raketových úderů, je spíše vyzdvihována schopnost rychlého vypálení omezeného množství střel a schopnost rychlé změny palebného stanoviště. Je ostatně příznačné, že toto řešení se u tažených děl jinak příliš nerozšířilo (výjimkou je např. sovětský protitankový kanon 2A45). Při konstruování nového lehkého děla by proto bylo potřeba spíše poněkud konvenčnější konstrukce, tedy klasické dvouramenné lafety.

Nové 122mm dělo by mělo být schopno využívat starší typy munice, ale klíčovým prvkem k úspěchu by měla být použití munice úplně nové. O zkonstruování nové munice ráže 122 mm se v současné době pokouší především Srbsko a Čína, podle některých údajů také Severní Korea. Jak ukazují zkušenosti srbských konstruktérů, ráži 122 mm lze i nadále rozvíjet a nová munice dokáže dosahovat velice zajímavých výsledků. Srbští konstruktéři přitom dosáhli těchto zkušeností za velice skromných podmínek a omezeného financování. Zkonstruování nové 122mm munice by mohlo zásadně umocnit potenciál nového děla.

Významnou otázkou je délka použité hlavně. Jak ukazuje příklad výše zmíněného jihoafrického děla LEO, použití dlouhé hlavně o délce 52 ráží je v případě takového děla do jisté míry nadbytečné. Pro účely lehkého děla by byla patrně mnohem vhodnější kratší hlaveň, která by tak přispěla ke snížení hmotnosti. Na druhou stranu by takovéto lehké dělo mělo dosahovat vyšších výkonů než dělo D-30, používající hlaveň o délce 38 ráží. Vhodným kompromisem by tedy bylo použití hlavně o délce 45 ráží, což je ostatně hodnota, která je pro děla optimální (děla s hlavněmi o délce 52 ráží dosahují vyššího dostřelu, daní je ale výrazně rychlejší opotřebování hlavně).

Je otázkou, jakých materiálů a technologií by při konstruování nového děla mělo být použito. Na první pohled se nabízí možnost použití moderních, kompozitových materiálů atd. Je ale třeba si uvědomit, že potenciálními zákazníky nového lehkého děla by byly především různé rozvojové země. Tyto státy do značné míry kladou důraz spíše na nízkou cenu než na vysoké výkony. Použití nejmodernějších materiálů by se tak mělo týkat jen některých částí. V celé konstrukci děla by se měl klást důraz na celkovou jednoduchost, nenáročnost, aby tak toto dělo mohlo být obsluhováno i méně technicky zdatnými vojáky.

Závěr

Z výše uvedeného vyplývá, že vývoj takového děla by nemusel být nijak technicky náročný. Potřebnými technologiemi dnes disponuje ceá řada i méně vyspělých států. Je také patrné, že tento vývoj by nebyl ani příliš nákladný.

Jak již bylo zmíněno, samotných děl D-30 po světě dosud slouží značné množství. Podobně tak je rozšířeno i starší dělo M-30 vz.38, především v Africe a Asii. V poněkud menších počtech přežívají i 122mm děla vz.31/37 a D-74. Uživateli těchto děl jsou převážně chudší rozvojové země. Tyto státy ale v mnoha případech během posledních let zaznamenávají poměrně výrazný hospodářský růst. Kvůli existenci řady regionálních konfliktů a rostoucímu globálnímu napětí tyto státy plánují rozsáhlou modernizaci svých ozbrojených sil, ale vzhledem k rozpočtovým omezením pravděpodobně nebudou mít zájem o supermoderní a drahá děla – budou hledat spíše levnější méně složité konstrukce. Nenápadně, ale čím dál zřetelněji se tak na světovém trhu se zbraněmi otevírá značný prostor. Je proto možná jen otázkou času, kdy se konstrukce nového lehkého 122mm děla objeví.

                                                                                            Autor článku: David Khol