Nové české samohybné dělo?

V poslední době se čím dál častěji hovoří o potřebě modernizovat, případně posílit dělostřelectvo AČR. Je to do jisté míry reakce na současné dění na Ukrajině a tedy i potřebu celkového zvýšení bojeschopnosti AČR. Ostatně, právě zkušenosti z ukrajinského konfliktu jasně ukazují na efektivitu moderního dělostřelectva. Ale je to i reakce na to, že stávající provozované SHD vz.77 Dana se pomalu blíží ke konci své životnosti a vyžadují náhradu.

                                                                  SHD vz.77 Dana

                                                         (foto: Chmee2 / CC BY-SA)

Určitou chybou možná je to, že většina teoretických úvah se opírá o stávající modely, které přitom jsou do jisté míry výsledkem určitého provizoria (výrazná redukce dělostřelectva v devadesátých letech). Často je tak pouze definována potřeba nahradit stávající SHD Dana nějakou obdobnou konstrukcí. Jako možná náhrada SHD Dana jsou tak většinou zmiňovány obdobné systémy, např. francouzský Caesar či švédský Archer. Z tohoto úhlu pohledu by asi nejvhodnějším řešením byl nákup slovenských SHD Zuzana, které představují výrazně modernizovanou variantu oblíbených DAN.

Právě tyto a podobné konstrukce zaznamenávají dnes ve světě čím dál větší úspěch. Díky využití ráže 155 mm (pro kterou je k dispozici vyspělá západní munice), dlouhých hlavní o délce 52 ráží a kvalitních systémů řízení palby dosahují špičkových výkonů. Vzhledem k osazení na kolové podvozky se pak vyznačují nižší cenou a výrazně nižšími provozními náklady než jejich pásové protějšky. Přesto však lze konstatovat, že i tak jsou tyto dělostřelecké  systémy stále ještě až příliš těžké a především rozměrné. Jen málokterý z nich tak např. je možno přepravovat letouny kategorie C-130 či připravovaného KC-390.

Lze předpokládat, že právě takovéto konstrukce se stanou postupně základem dělostřelectva většiny moderních armád. Díky svému vysokému dostřelu mohou plnit odstrašující funkci, která dnes opět nabývá na významu. Mají tak své místo i v AČR. Přesto se ale ukazuje potřeba nějakého lehčího, mobilnějšího dělostřeleckého systému.

Potřebu nějakého lehčího dělostřeleckého systému prokázaly zejména zkušenosti ze zahraničních misí AČR, především pak Afghánistánu. Zde české jednotky při svých operacích často potřebovaly palebnou podporu. Tu jim většinou poskytovaly ostatní armády, které zde dělostřeleckými systémy disponovaly. Je však zřejmé, že takový model má k ideálu hodně daleko. Vzhledem k tomu, že AČR i v budoucnu se bude účastnit různých zahraničních misí (Mali atd.) vyvstává potřeba řešit tuto otázku mnohem komplexněji, a to zavedením moderního lehkého dělostřeleckého systému.

Jaký by takový dělostřelecký systém měl být? Zásadním požadavkem je zjevně co nejnižší hmotnost, jak kvůli své vzdušné přepravitelnosti, tak i kvůli pohyblivosti. Mělo by jít také o jednoduchou a přitom robustní konstrukci, která by byla schopna provozu i v náročných přírodních podmínkách (pouštní terén, vysoké teploty, prašnost). Oproti tomu je méně potřeba nějakého velkého dostřelu (moderní konstrukce běžně dosahují dostřelu kolem 40km) vzhledem k úkolu plnit úkoly spíše přímé palebné podpory.

Potřebu takovéhoto dělostřeleckého systému definovaly již mnohé světové armády. Díky tomu se objevila celá řada zajímavých konstrukcí. Jde převážně o samohybné minomety, které se díky svým specifickým vlastnostem (schopnost střílet horní skupinou úhlů) hodí především do horského a zastavěného terénu. Tyto moderní konstrukce se často vyznačují i vysokou rychlostí palby, která v moderních konfliktech hraje čím dál větší roli. Klasickou ukázkou takového systému může být např. moderní samohybný minomet AGRAB vyráběný společností International Golden Group (Spojené arabské emiráty), který spojuje lehký 120mm minomet SRAMS singapurské společnosti ST Kinetics s jihoafrickým automobilem RG-31 Mk.5 MPV.       

Je ale zřejmé, že i tyto konstrukce mají své limity. Především díky využití minometu a nikoliv klasického děla mohou plnit jen částečně svou funkci palebné podpory. Chybí především schopnost přímé palby, která v dnešních konfliktech opět hraje svou roli. Nevýhodou většiny těchto systémů je i jejich stále ještě poměrně vysoká cena.

I proto se dnes opět objevují konstrukce, které by ještě před několika lety byly označovány za atypické či provizorní. Jde o lehká samohybná kolová děla, která využívají děla nikoliv standardní ráže 155 mm, ale spíše menších ráží, především 122 mm. Příkladem takových konstrukcí je např. srbské SHD SORA nebo čínské SH2.

                                                                    SHD SORA

                                                   (foto: Srdan Popovic / CC BY-SA)

Je zřejmé, že právě taková konstrukce by vzhledem ke svým charakteristikám (nízká hmotnost, vysoká mobilita, nízká cena) byla vhodná i pro českou armádu. Česká armáda je ovšem v jiné situaci než země, pro které jsou tyto konstrukce určeny (převážně především rozvojové, africké země – viz např. nákup čínských SH2 Ghanou). Česká armáda coby člen NATO čím dál více potřebuje používat především standardizované systémy „ západních“ ráží (deklarovaný přechod na ráži 155 mm). Nové SHD by tedy nemělo používat ráži 122 mm (v AČR zrušené po vyřazení děl D-30) a naopak by mělo používat unifikovanou ráži 105 mm, pro kterou je navíc k dispozici moderní munice. Určitým vzorem pro hypotetické české SHD by tak mohlo být nizozemské samohybné dělo MOBAT.

Toto dělo představovalo velice zajímavý systém. Konstrukčně de facto nepřinášelo nic nového, právě v tom ale spočívala jeho síla. Na podvozek lehkého nákladního automobilu DAF 4x4 bylo osazeno starší, ale osvědčené americké 105 mm dělo M-101, doplněné moderním systémem řízení palby. Výsledkem bylo levné, ale přitom velice efektivní samohybné dělo.

SHD MOBAT nedokázalo oslovit samotnou nizozemskou armádu, která v té době procházela výraznou redukcí početních stavů. Brzy se ale ukázalo, že toto dělo by mohlo být exportně velice úspěšné, zejména při vývozu do rozvojových zemí. Jako první zákazník se ozvalo Jordánsko, svůj zájem vyjádřilo také Tunisko a některé jihoamerické země. Bohužel, nakonec se tento export nerealizoval z důvodu krachu firmy RDM a projekt jako takový byl ukončen.

Lze říci, že SHD MOBAT předběhlo dobu. Přišlo do počátku devadesátých let, kdy evropské státy výrazně snižovaly počty své výzbroje a o nové systémy zájem příliš neměly. Rozvojové státy pak nakupovaly právě tyto přebytky a méně hleděly na jejich vhodnost. V té době také ještě neprobíhaly rozsáhlé vojenské mise, jakou je operace v Afghánistánu. Dnes je ovšem situace jiná a lze proto říci, že šance pro takovéto lehké SHD je právě nyní.

Nové české lehké samohybné dělo by tak mohlo na tuto konstrukci jen vhodně navázat, případně ji dál rozvinout. Jak by tedy takové samohybné dělo mělo vypadat?

Takové samohybné dělo by mělo vycházet z osvědčených nákladních automobilů Tatra, vyráběných domácím průmyslem. Tyto automobily, prověřené dlouholetým provozem a pro které má AČR vybudovanou rozsáhlou infrastrukturu, se osvědčily i pro aplikaci celé řady specializovaných nástaveb.

Je zřejmé, že pro účely takovéhoto lehkého samohybného děla by bylo nadbytečné vozidlo v uspořádání 8x8. Naopak by patrně mohly být použity obdobně jako u nizozemského SHD jen podvozky v uspořádání 4x4. Použití těchto podvozků by dál umocnilo strategickou mobilitu SHD, nezanedbatelným faktorem by byla i výrazně nižší cena a provozní náklady. Mohlo by se tak jednat např. o upravenou verzi již používaného vozu Tatra T-810 6x6, což by představovalo další úsporu nákladů.

Jako samotný dělostřelecký prostředek by mohlo být použito ověřené americko-britské dělo M119/L-118 Lihgt gun. Jde o již starší, ale ověřenou a výkonnou konstrukci, pro kterou je navíc k dispozici široká škála moderní munice.

                                                                         M119

                                                                         (PD)

Úspěšnost této konstrukce byla prověřena v celé řadě konfliktů poslední doby, dělo je používáno i řadou dalších států NATO. Samotné dělo je navíc poměrně lehké, velkou výhodou je i jeho nízká cena. Navíc některá z těchto děl budou americkou armádou již brzy vyřazována z důvodu jejich náhrady děly M-777. Pokud by bylo v konstrukci použito již užívané dělo, cena by tak byla dále snížena.

Alternativou k dělu M-119/L-118 by mohlo být obdobné francouzské dělo LG-1, které v některých směrech dosahuje ještě vyšších parametrů. Nevýhodou tohoto děla je ale jeho poněkud vyšší cena. I zde se ale nabízí alternativa osazení již užívaných děl, částečně vyřazovaných francouzskou armádou.

                                                                          LG-1

                                                               (foto: Fistos / PD)

Lze předpokládat, že osazení děla M119 na podvozek TATRA by bylo relativně jednoduché. Ukazují to zkušenosti jak nizozemských, tak i srbských konstruktérů. Dělo M119 se vyznačuje poměrně malými rozměry, především ale nízkým zpětným rázem. Nevznikla by tak potřeba nějakého zásadního vyztužení konstrukce nákladního automobilu.

Otázkou je případné pancéřování takového děla, resp. jeho kabiny. Vzhledem k tomu, že takovéto SHD by se pohybovalo poměrně blízko bojiště, vyvstává potřeba chránit jeho posádku vytvořením pancéřované kabiny. Vzhledem ke zkušenostem ze zahraničí, ale i vytvoření pancéřované kabiny u T-810, lze ale předpokládat, že pro český průmysl by to nebyl problém.

Samozřejmou nutností je potřeba vybavit takovéto SHD moderním systémem řízení palby. Zde by však mohl být využit i původní systém používaný u tažených M119/L-118, který je navíc již prověřený ostrými bojovými podmínkami. Alternativou by mohl být i jiný obdobný systém řízení palby, jakých je na světovém trhu k dispozici poměrně dosti. Zajímavou alternativou by byl vývoj takového systému některou z českých firem. Takový vývoj by pro český zbrojní průmysl znamenal další výrazný rozvojový impuls.

Takovéto dělo by nebylo nějakou převratnou konstrukcí, nejednalo by se o nějaký technologický pokrok. Právě určitá jednoduchost a nenáročnost tohoto systému by naopak byla jeho silnou stránkou.

Takovéto lehké samohybné dělo by bylo vhodné pro AČR a její úkoly. Jako takové by nemohlo plně nahradit samohybná děla vz.77 Dana. Mohlo by je ale velmi vhodně doplnit, případně pomoci překlenout mezeru, která může snadno vzniknout mezi vyřazením SHD Dana a jejich hypotetickým nástupcem. Česká armáda by patrně potřebovala jen velmi malý počet těchto děl (dle názoru autora 16-24). Již tato zakázka by ale mohla znamenat výrazný rozvojový impuls a mohla by přinést i rozsáhlé exportní příležitosti.

Právě export těchto lehkých a nenáročných SHD by přitom mohl být poměrně snadný. Vždyť v obdobné situaci jako AČR jsou i další bývalé státy Varšavské smlouvy, které často disponují velice starými děly, převážně navíc ve „východních“ rážích 122 mm. Např. Polsko budující lehké síly potřebuje zhruba podobný systém. V obdobné situaci je i např. Rumunsko či Bulharsko. Tyto státy přitom mají vyšší výdaje na obranu (vůči HDP), na druhou stranu nemohou si dovolit moderní výkonné, ale drahé systémy, jako je např. nový americký Hawkeye. Je tedy pravděpodobné, že by měly zájem o akvizici takovéhoto SHD. Nabízí se případně i možnost kooperace se zbrojním průmyslem těchto zemí, případně prodej licenční výroby atd.

Neméně významný by mohl být export do rozvojových, zejména arabských zemí. Mnohé tyto státy, především ty západně orientované (Maroko, Egypt, Tunisko, Jordánsko atd.) používají často starší americká 105mm děla. Tyto státy dnes přitom díky vzrůstajícímu napětí v oblasti rozsáhle investují do rozvoje svých ozbrojených sil. Pro některé z nich (zejména ty, které jsou chudší a nemohou si podobně jako SAE dovolit ty nejmodernější systémy) by takovéto lehké SHD mohlo být velice výhodnou alternativou. Je zřejmé, že takovýto export by mohl být výrazným rozvojovým impulsem i pro český zbrojní průmysl jako takový.

                                                                                              Autor článku: David Khol