Nová lehká brigáda pro Armádu České republiky

Ruský impulz k úvahám

V poslední době se na řadě odborných webů objevily zprávy o tom, že ruská armáda plánuje vytvořit superlehké brigády postavené primárně jen na lehkých automobilech řady SUV, konkrétně na typech automobilky UAZ - Pickup a Patriot. To vyprovokovalo úvahy o tom, zda by tento model měla následovat i Armáda České republiky, která v rámci celkového posilování a navyšování početních stavů také plánuje vytvoření nové brigády – a to brigády lehké. Je ale tento model přenosný, a je vhodný i pro AČR?

Předem je nutno říci, že i v samotné ruské armádě je tento záměr terčem celé řady kritik a kontroverzí. Konzervativci namítají, že vytvoření takovýchto jednotek je v rozporu s tradicemi a zkušenostmi ruské armády. Ekonomicky zaměření odborníci poukazují na fakt, že i přes zdánlivou ekonomickou nenáročnost by takovýto krok mohl ohrozit současné zavádění nové generace obrněné techniky (tank T-14 Armata, BVP Kurganec či Bumerang atd.).

                                                                     UAZ Pickup

                                                        (foto: Petr Magera / CC BY)

Snad nejvíce kritiky vyvolává samo použití vozidel kategorie SUV Pickup a Patriot. Je poukazováno především na jejich nižší průchodnost (ta přitom v ruských podmínkách hraje mnohem větší roli než v případě České republiky), a dále pak absentující pancéřování, které by posádku alespoň částečně chránilo. Diskuse vyvolává i to, zda takto má být formována celá samostatná jednotka o velikosti brigády.

Otázka vhodnosti v podmínkách malé armády

Ještě více otázek vyvolává hypotetické vytvoření obdobné jednotky v rámci mnohem menší Armády České republiky. Vždyť současná AČR, resp. pozemní vojsko disponuje pouhými dvěmi brigádami! Případná lehká brigáda tak bude tvořit významnou část její celkové velikosti. Otázka vhodnosti a účelnosti lehké brigády je tak mnohem zásadnější než v případě zmíněné velmi početné ruské armády.

Určité pochybnosti vyvolávají i dosavadní zkušenosti z některých kroků ministerstva obrany. Zejména v devadesátých letech bylo pro celý resort obrany příznačné střídání koncepcí; zmatečné reorganizace a rušení útvarů, které se přitom dnes opět ukazují jako důležité. A i když se po vstupu ČR do NATO a profesionalizaci situace výrazně zlepšila, přesto i dnes dochází ke krokům, které lze označit za ne zcela racionální (např. zbytečné vyřazení raketometů). Nutno ale říci, že to není ani tak vina samotného ministerstva obrany, jako spíše celé politické reprezentace, která po dlouhá léta stavěla otázku obranyschopnosti země spíše na druhou kolej.

Něco obdobného může nastat i v tomto případě. Hrozí nebezpečí, že dojde k vytvoření jednotky, pro niž bude hlavním kritériem to, aby byla levná – bez ohledu na to, jestli bude opravdu potřebná a jestli bude skutečným přínosem pro navýšení obranyschopnosti země. Tak trochu ve stylu známého pořekadla – aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

Samotné navýšení početních stavů česká armáda potřebuje. Armáda České republiky je početně velmi slabá; v poměru k velikosti země a početnosti populace patří k nejslabším jak v rámci NATO, tak i v celosvětovém srovnání. K navýšení početních stavů tak mělo dojít už dávno; respektive nemělo dojít k jejich neuváženému a nekoncepčnímu snižování.

Stejně tak je ale zjevné, že AČR potřebuje právě lehké jednotky, pokud možno o velikosti brigády (byť třebas brigády početně slabší). Vždyť těžší jednotky, postavené na tancích a bojových vozidlech pěchoty, resp. obrněných transportérech, již máme (ponechme nyní stranou současný technický stav těchto jednotek). Je také iluzorní, že by AČR dokázala postavit další těžkou mechanizovanou brigádu; i přes současné mírné navýšení vojenských výdajů na to nemá a ani nebude mít prostředky. Lehké pěší jednotky se navíc AČR již velice osvědčily, především pak při jejich nasazení v zahraničních misích.

Využití vozidel kategorie SUV

Důležitou otázkou tak zůstává, zda a případně nakolik by takováto lehká brigáda měla být postavena na automobilech kategorie SUV. 

Automobily kategorie SUV vedle svých předností (nízká hmotnost, vysoká rychlost, nízká cena) mají i celou řadu nevýhod. Mezi ně patří např. nízká nosnost. Automobily SUV většinou uvezou (vzhledem k nárůstu hmotnosti vybavení moderního vojáka) reálně maximálně 5 vojáků. To ostatně ukazují např. i zkušenosti arménské armády, která zakoupila výše zmíněné ruské automobily Patriot. Pro převoz jednotky o velikosti družstva jsou tak nutná nejméně dvě vozidla. Levnost těchto vozidel se tak částečně vytrácí.

Nízká nosnost omezuje i možnost osadit tato vozidla nějakým zbraňovým systémem. Pravda, v blízkovýchodních a afrických armádách se lze setkat s takovýmito vozidly, osazenými i lehkými kanony Zu-23  či čtyřkulomety ZPU-4. Tato vozidla sice působí fotogenicky, jejich účinnost je ale velice diskutabilní. Při palbě těchto zbraní se přetížený podvozek natolik otřásá, že je prakticky nemožné vést přesnou palbu. Vozidla SUV zkrátka nejsou pro tak velkou zátěž konstruována. Dosavadní zkušenosti ukazují, že tato vozidla lze vybavit maximálně jedním kulometem či granátometem. Takovéto systémy ale nemohou poskytnout adekvátní palebnou podporu jednotce velikosti brigády.

Snad největším nedostatkem vozidel kategorie SUV je jejich nižší odolnost, resp. absence pancéřování.

Je třeba si všimnout, jaké armády vozidla kategorie SUV používají nejčastěji. Jedná se zejména o státy blízkovýchodní a státy severní Afriky. Tedy země spíše chudé, ale zato velmi lidnaté, kde lidský život má relativně nízkou cenu a případné ztráty jsou snadno únosné. Takovýto model je ale nepřenosný do Evropy, která naopak ochranu lidských životů klade na přední místo.

Hypotetickým řešením by bylo vybavit vozidla SUV pancířem. Takové automobily by ale byly těžší a ztratily by tak svou nejvyšší přednost, tj. vysokou rychlost a pohyblivost. Pokud by tyto přednosti měly být zachovány, bylo by nutností vybavit vozidlo silnějším motorem, což by vedlo k nutnosti celkové rekonstrukce vozidla.

Něco takového by ovšem bylo jen hůře realizovatelné; takové vozidlo by tak ztratilo svou další výhodu, tj. nízkou cenu. Vozidlo v podobné kategorii navíc již AČR má – a to v podobě vozidel IVECO LMV. Ta jsou pochopitelně proti vozidlům SUV mnohem dražší, zato ale disponují dostatečnou pancéřovanou ochranou. Zároveň si ale zachovávají vysokou rychlost a dobrou průchodnost terénem. Vozidla IVECO LMV se přitom armádě České republiky velice osvědčila. Nabízí se tak otázka, zda by nebylo vhodnější vybavit plánovanou lehkou brigádu právě vozidly IVECO LMV. Takový krok by ale vyžadoval výrazně vyšší náklady.

                                                                    Iveco LMV

                                                        (foto: gampe / CC BY-SA)

I proto by bylo chybné vozidla SUV zcela zavrhovat. Pro některé úkoly jsou postačující, ba přímo ideální. Je ale patrné, že mohou plnit jen část spektra úkolů lehké brigády. Měla by tak tvořit jen část početních stavů její techniky.

Dalo by se říci, že každá kategorie - tedy jak vozidla SUV, tak i mnohem těžší a dražší obrněné automobily - má své výhody a nevýhody. Bylo by tedy chybné orientovat se toliko na jednu kategorii, resp. typ. Obě kategorie se navíc zjevně velmi dobře doplňují. Něco takového ostatně ukazují i zkušenosti ze zahraničí.  

Zkušenosti ze zahraničí

Zřejmě nejvíce zkušeností s podobnými jednotkami má armáda USA. Ta již léta disponuje lehkými pěšími brigádami, postavenými primárně na automobilech HMMWV. Tyto jednotky byly úspěšně nasazeny v celé řadě konfliktů, např. v Iráku či Afghánistánu.

Zkušenosti z těchto konfliktů ukázaly na úspěšnost této koncepce, postupně vyšly najevo ale i některé slabiny. Ty se poněkud překvapivě týkaly právě automobilů HMMWV. HMMWV samy o sobě sice představují mimořádně výkonný automobil, mají i několik nedostatků.

Jako zřejmě největší nedostatek se ukázala absence pancéřování, která vedla ke značným ztrátám. Reakcí na to bylo osazování těchto automobilů přídavným pancéřováním, často velmi provizorním způsobem. Ukázalo se, že pancéřování – byť třebas jen slabé, chránící proti střelám puškové ráže – má i u jednotek tohoto typu svůj smysl.

Nevýhodou vozidel HMMWV se ukázaly i jejich rozměry. HMMWV je zkrátka až příliš velké, svou velikostí se blíží spíše lehkému nákladnímu automobilu. To komplikovalo nasazení těchto vozidel v náročném, nepřehledném terénu. Takový terén je přitom pro jednotky tohoto typu typickým bojištěm. Pro jiné úkoly (pouhá přeprava) byl HMMWV naopak až příliš lehký.

Americká zkušenost tak potvrzuje chybnost koncepce postavení celé brigády jen na jediném, byť třebas technicky zdařilém typu automobilu. Je možná příznačné, že náhradu automobilů HMMWW, vyvinutou v programu JLTV, představuje celá rodina automobilů tří hmotnostních kategorií.

Jako velká výhoda amerických lehkých brigád se ukázalo jejich vybavení dělostřelectvem. Americké lehké brigády totiž vedle obligátních minometů disponují i lehkým taženým dělostřelectvem, konkrétně typem M-119 ráže 105 mm. Tato děla dokáží lehkým brigádám poskytovat potřebnou palebnou podporu – a to na značnou vzdálenost (dostřel až 17,2 km). Tato schopnost se ve výše zmíněných konfliktech vysoce osvědčila.

Zajímavá je i zkušenost Ruska, které s výstavbou lehkých pěších jednotek teprve začíná.

Předem je nutno podotknout, že definitivní podoba ruských pěších brigád ještě nebyla představena a je předmětem celé řady diskusí. Někteří experti poukazují na nedostatky SUV, podle jiných by takové jednotky měly být postaveny spíše na výkonných pancéřovaných automobilech Tiger, které jsou jakýmsi analogem amerických HMMWV. Objevují se i hlasy, že optimální by bylo oba typy spíše zkombinovat.

Pro ruský koncept je příznačné, že jeden z praporů plánovaných pěších brigád má být vybaven obrněnými transportéry BTR-82. To dokazuje, že i Rusové chápu význam pancéřování. Rusko má v podobě existence lehkého, nenáročného, byť koncepčně zastaralého BTR-82 určitou výhodu. Navíc podle některých úvah minimálně část těchto obrněných transportérů má být vybavena novou věží AU-220M s vysoce výkonným kanonem ráže 57 mm.

Zajímavé je, že i v Rusku se uvažuje, že tyto lehké pěší jednotky by měly být vybaveny i dělostřelectvem. To ostatně jen koreluje s tradičním ruským důrazem na dělostřelectvo a na palebnou podporu. Zatím nebylo zveřejněno, jak by dělostřelecká část těchto lehkých pěších jednotek měla vypadat. V této souvislosti lze upozornit na fakt, že v Rusku byl obnoven vývoj lehkého 122 mm děla M-392, které je vzhledem ke své nízké hmotnosti pro tyto účely takřka ideální. Lze předpokládat i vybavení jednotky lehkými raketomety, s jejichž výrobou má Rusko bohaté zkušenosti.

Výše zmíněné zkušenosti zahraničních armád jsou zajímavé. Ukazují, že stavět celou jednotku o velikosti brigády na toliko jednom typu techniky je nevhodné. Zkušenosti ukazují také na potřebu pancéřování, minimálně u části této jednotky. Jako nezbytnost se ukazuje vybavení takovéto jednotky i prostředky palebné podpory, byť méně výkonnými, než jaké jsou použity u klasických mechanizovaných jednotek.

Hypotetická sestava české lehké pěší brigády

Na základě výše popsaných zahraničních zkušeností si lze udělat rámcovou představu, jak by taková lehká pěší brigáda mohla vypadat. Určitým vzorem pro takovou brigádu by byla klasická brigáda, disponující třemi bojovými prapory. Každý prapor by ale patrně měl různou velikost, resp. početnost.

Jeden prapor by byl vybaven plně vozidly kategorie SUV. Úkolem tohoto praporu by bylo působit překvapivými údery v oblastech, kde lze předpokládat nižší sílu protivníka a to spíš svou rychlostí než palebnou silou.

Palebnou podporu této jednotky by vykonávaly především osazené zbraně. Dosavadní zkušenosti ukazují, že nejvhodnějšími jsou kulomety - ať již běžné ráže či velkorážní - a automatické granátomety. Sama kombinace jednotlivých zbraní by měla být předmětem samostatné analýzy, zohledňující i zkušenosti samotné AČR. Pro úkoly palebné podpory této jednotky by sloužily i pancéřovky, jako je např. dosud velice rozšířená RPG-7. Ta je pro boj s MBT již nedostačující, stále ale vyhovuje pro boj s méně odolnými cíli. Obdobně tak se v současných konfliktech u lehkých jednotek osvědčily i velkorážní, antimateriálové pušky.

Je diskutabilní, zda tato jednotka by měla být vyzbrojena i PTŘS, zda nejsou postačující zmíněné pancéřovky. I tento lehký prapor by ale měl obsahovat protiletadlovou jednotku, vyzbrojenou přenosnými PLŘS 

Součástí tohoto praporu by musela být i minometná baterie. Vzhledem k charakteru úkolů této jednotky by ale byly patrně dostačující lehké minomety 60 mm, jako je např. již osvědčený ANTOS.

Druhý prapor by byl vybaven pancéřovanými automobily, např. výše zmíněnými vozidly IVECO LMV či podobnými. Tato vozidla by byla osazena prakticky stejnými zbraněmi jako automobily SUV. Oproti nim by ale disponovala lepší ochranou, díky osazení zbraní do zbraňových stanic by byla schopna přesnější palby. Tento prapor by tak mohl být nasazován v oblastech, kde lze očekávat vyšší aktivity protivníka.

Obdobně jako ve výše zmíněném případě i tento prapor by disponoval minometnou baterií. Vzhledem k charakteru jednotky lze ale uvažovat o nasazení minometů vyšší ráže, tj. 81 mm či vyšší. Součástí tohoto praporu by byla i rota palebné podpory, která by měla být vybavena i klasickými PTŘS, umožňujícími i boj s MBT, resp. další obrněnou technikou. Také tento prapor by měl disponovat protiletadlovou jednotkou s přenosnými PLŘS.

Třetí prapor by byl opět odlišný od předchozích praporů. Primárním úkolem tohoto praporu by byl především transport živé síly. Tento prapor by tak do značné míry kompenzoval nižší početní stavy předcházejících lehkých praporů.

Z toho důvodu by byl tento prapor byl vybaven nákladními automobily. Automobily, které by byly schopny uvézt plnohodnotné pěší družstvo i s jeho výzbrojí, tj. 10-11 mužů. Zároveň by se ale mělo (vzhledem k charakteru brigády jako takové) jednat o lehké nákladní automobily, schopné působit i v složitém terénu. Dané nákladní automobily by tak musely patrně být menší a lehčí než např. nákladní automobily Tatra T-810, zavedené ve výzbroji AČR. Na druhou stranu na současném trhu by se jistě dal najít typ, odpovídající těmto podmínkám. V této souvislosti lze jen kvitovat, že v České republice byla obnovena výroba lehkých nákladních automobilů Avia.

Je zřejmé, že pro tyto účely by dané automobily musely být upraveny. Muselo by dojít k celkovému zpevnění konstrukce a zvýšení výkonu motoru. Vozy by měly dostat alespoň lehké pancéřování. I tyto automobily by navíc mohly nést výzbroj obdobnou jako u předchozích jednotek, tj. velkorážní kulomety a automatické granátomety.

Také tento prapor by pochopitelně musel obsahovat i podpůrné zbraně. Jeho součástí by tak opět měla být minometná baterie (střední minomety 81 mm), ale i protitanková jednotka, vybavená PTŘS.

Lehká pěší brigáda by měla obsahovat také průzkumný prapor. Vzhledem k charakteru a úkolům brigády by tato jednotka mohla být postavena jen na lehkých automobilech SUV. Zdánlivě by se tak podobala prvnímu praporu. Od něj by se ale lišila svým průzkumným vybavením, ale také výcvikem atd. Je otázkou, zda by v tomto případě mělo jít o plnohodnotný prapor, zda by nemělo jít o jednotku menší (pouze dvě roty?).

Nezbytnou součástí lehké pěší brigády by byla jednotka palebné podpory. Zkušenosti z provozu lehkých pěších brigád ukazují, že i tyto jednotky potřebují systémy palebné podpory - a to systémy výkonnější, než se původně předpokládalo. Velkorážní kulomety a granátomety zkrátka pro všechny úkoly nepostačují.

Vhodným prostředkem palebné podpory by tak mohly být malorážové kanony. Lze připomenout např. výše zmíněné ruské kanony Zu-23, které se osvědčily v celé řadě konfliktů. Jak ukazují zkušenosti z Polska atd., tyto kanony lze doplnit i lehkými protiletadlovými střelami a jednoduchým zaměřovacím systémem. Mohly by tak vedle úkolů palebné podpory plnit i úkoly protivzdušné obrany.

Pochopitelně, nejde jen o kanony Zu-23. Obdobně by mohly být použity i jiné lehké malorážové kanony, patrně ale jen do ráže 25 mm. Pro dosažení potřebné mobility by pak měly být osazeny na výše popsané lehké nákladní automobily, které by jim vzhledem ke své nosnosti byly dostatečně stabilní palebnou základnou.  

Obdobně tak by tyto nákladní automobily mohly být i nosičem raketometu. Jak ukazují zkušenosti z Ukrajiny a dalších konfliktů, raketomety opět nabývají na své důležitosti. Vzhledem k charakteru brigády je ale zřejmé, že nelze použít klasické raketomety, jako je např. RM-70. Mělo by jít o konstrukci lehčí, byť disponující nižším počtem raketnic. V této souvislosti lze připomenout, že svého času v sovětském svazu vznikla odlehčená varianta raketometu Grad, osazená na lehký nákladní automobil GAZ-66 disponující jen polovičním počtem raketnic.

Po zkušenostech ze současných konfliktů se jako takřka nutné jeví vybavit lehkou brigádu i dělostřelectvem. Pochopitelně, nemohlo by jít o klasická samohybná děla, jako je např. stávající SHD vz. 77 DANA. Jako méně vhodné se jeví i tažená děla 155 mm. Mělo by jít o prostředek mnohem lehčí, byť méně výkonný. Jako postačující pro tyto úkoly lze hodnotit např. výše zmíněná 105 mm děla M-119, ale i obdobný francouzský typ LG-1. V obou případech jde o sice starší, ale dostatečně výkonnou, vyzkoušenou konstrukci, jejíž výhodou je i nízká cena. Je otázkou, jak by jednotka těchto lehkých děl měla být početná.

Součástí lehké pěší brigády by pochopitelně musely být i další podpůrné jednotky, jako je ženijní prapor, prapor logistiky, zdravotní jednotka atd. Tyto jednotky by ale měly být formovány adekvátně celkovému charakteru brigády, zdůrazňujícím lehkost a pohyblivost.

Přínosnost lehké pěší brigády

Otázka přínosnosti lehké pěší brigády je možná nejdůležitější. Byla by takováto jednotka vhodná pro českou armádu, byla by přínosem pro navýšení obranyschopnosti země?

Na základě zkušeností z provozu obdobných jednotek v zahraničí lze říci, že ano. Lehké pěší brigády se totiž ukázaly jako univerzální jednotky, schopné plnit široké spektrum úkolů.

Lehká pěší brigáda by mohla vhodně spolupracovat s klasickou těžší, mechanizovanou pěchotou. Nemohla by se jí samozřejmě vyrovnat; bylo by nesmyslné nasadit takovouto brigádu v otevřeném boji proti protivníkovi vyzbrojeném těžkou technikou. Lehká pěší brigáda by ale těžším jednotkám mohla krýt křídla, vést ústupové boje atd. Mohla by být nasazena v terénu, který nasazení těžké techniky komplikuje či vylučuje (horský terén).

Lehká pěší brigáda by byla vhodná pro nasazení v zahraničních misích. V těch tak jako tak AČR nenasazuje těžkou techniku, lehká brigáda se svojí nenáročnou technikou by pro obdobné operace navíc byla přímo ideální. A i když v současnosti význam zahraničních misí poněkud klesá, nelze vyloučit, že v budoucnu nedojde k potřebě nějaké rozsáhlejší mise.

Lehká brigáda by byla vhodná i pro boj s atypickým protivníkem, bojujícím asymetrickým způsobem. Takového protivníka Česká republika, resp. AČR nemá; to ještě neznamená, že takový protivník se nemůže objevit v budoucnosti. Zkušenosti s působením "zelených mužíčků" na východě Ukrajiny pak ukazují, že takový protivník může být velice nebezpečný a obtížně se s ním vyrovnávají i velké a silně vyzbrojené armády.

Lehká brigáda může ale plnit i úkoly hlídkového, polopolicejního charakteru. I takové úkoly je třeba dopředu očekávat, např. v souvislosti se současnou uprchlickou krizí.

Je tedy možno konstatovat, že lehké pěší brigády jsou mnohem univerzálnější, než se může na první pohled zdát. Takováto jednotka by tak byla vhodná i pro Českou republiku a její armádu.

Nutno ovšem říci, že výše popsaná hypotetická lehká brigáda je jen jakýmsi autorovým teoretickým modelem, vytvořeným na základě zkušeností z provozu podobných jednotek v zahraničí. Její složení a výzbroj navíc byly i z prostorových důvodů popsány jen částečně. Lze tedy jen očekávat, čím nás MO ČR, resp. AČR nakonec překvapí.

                                                                                              Autor článku: David Khol