Nona - hybridní dělostřelecká zbraň

Definice kanónu, houfnice nebo minometu jsou asi vcelku jasnou záležitostí. Ve výzbroji ruského dělostřelectva se však objevují i zajímavé zbraně ráže 120 mm, které tak trochu kombinují vlastnosti a schopnosti všech tří kategorií.

Neobvyklá konstrukce

Sovětská armáda vždy připisovala veliký význam minometům a zařadila do výzbroje skutečně pestrou škálu jejich typů, od lehkých pěchotních zbraní po giganty ráže 240 mm. Mezi střední minomety s univerzálním využitím se řadí typy ráže 120 mm, které byly vytvořeny v tažených i samohybných variantách. Vysoce specifickými členy této skupiny jsou pak zbraně, jež se od naprosté většiny ostatních minometů zásadně odlišují dvěma vlastnostmi. Tou první je fakt, že mají hlaveň drážkovanou, nikoli hladkou. Druhý rozdíl představuje skutečnost, že se neužívají výlučně pro střelbu nejvyššími úhly, ale dokážou efektivně pracovat v celém rozsahu úhlů pro nepřímou i přímou palbu. Přesahují tím standardní definici minometů a představují spíše něco jako hybridy minometů, houfnic a kanónů.

Práce na nich začaly již koncem 60. let, kdy vznikl požadavek na modernizaci dělostřelecké podpory sovětské pozemní armády i výsadkových sil (VDV). Jednou ze součástí nového „dělostřeleckého mixu“ se stal právě nezvyklý drážkovaný minomet s klínovým závěrem, schopný vést i přímou palbu a uzpůsobený pro instalaci do různých dělostřeleckých systémů. Vývoj nové zbraně jménem Nona byl u výzkumného ústavu CNIITM úspěšně završen na samém počátku 80. let a následně začaly první praktické aplikace vstupovat do služby.

                                                                  2B16 Nona-K

                                                    (foto: Smel U Later / CC BY-SA)

Nejlehčí, nejjednodušší, ale nejpozději zaváděnou z nich představuje 2B16 Nona-K na tažené dvoukolové lafetě, avšak větší pozornost získaly obměny samohybné. Verze 2S17 Nona-SV na pásovém šasi z houfnice 2S1 Gvozdika nebo z průzkumného vozidla BRM-1K zůstala jen v prototypech, do sériové výroby však postoupil model 2S23 Nona-SVK na osmikolovém podvozku z obrněného transportéru BTR-80 a jako první varianta model 2S9 Nona-S. Její šasi tvoří výsadkový obrněný transportér BTR-D, což je fakticky prodloužený derivát populárního výsadkového bojového vozidla BMD-1 zkonstruovaného pro jednotky VDV. Ozbrojené síly SSSR tak získaly opravdu mimořádně účinné zbraně.

Široké možnosti použití

Prostředky 2S9 Nona-S a 2S23 Nona-SVK využívají konstrukčně velmi podobnou věž, ačkoliv různé podvozky si samozřejmě vynutily určité odlišnosti. Sama 120mm zbraň se označuje jako 2A51, respektive 2A60 a délka drážkované hlavně se rovná 24 násobkům ráže. Její nabíjení provádí poloautomatické zařízení, s nímž lze pálit s kadencí 10 ran za minutu.

                                                                   2S9 Nona-S

                                                      (foto: Olegvdv68 / CC BY-SA)

                                                                 2S23 Nona-SVK

                                                         (foto: Kremlin.ru / CC BY)

Lafeta umožňuje rozsah náměru od –4 do +80 stupňů, což spolu s velice širokým spektrem munice potvrzuje možnosti minometu fungovat fakticky i jako lehká houfnice a protitankový kanón. Ze zbraně se totiž dá vystřelovat téměř veškerá munice pro ruské minomety s hladkými hlavněmi kalibru 120 mm, některé druhy střeliva pro západní minomety této ráže (především francouzského, tureckého a španělského původu), ale navíc i speciálně zkonstruované 120mm střelivo pro hlavně s drážkováním. Byly vytvořeny asi tři typy, a sice normální tříštivo-trhavý granát, tříštivo-trhavý granát s pomocným raketovým pohonem a konečně kumulativní granát, s nímž dovede Nona likvidovat obrněné cíle přímou palbou na vzdálenost přes 1 km. Při palbě běžnou minometnou municí má dostřel cca 7 km, s použitím onoho speciálního drážkovaného střeliva téměř 9 km a s granátem s raketovým motorem dokonce skoro 13 km. A když je třeba velmi přesná palba, lze použít také minometné granáty s koncovým laserovým navedením. To vše logicky zvyšuje potenciál kompletu Nona, jenž je dosud široce využíván armádami Ruska a Ukrajiny.

Vývoj zbraně se však nezastavil; tažená podoba byla zdokonalena na verzi 2B18 Nona-M a vývojem samohybných variant vznikl nový systém s označením 2S31 Věna. Ten je postaven na podvozku bojového vozidla BMP-3 a jeho zbraň označovaná 2A80 nabízí max. dostřel až 14 km. Komplet Věna vstoupil do ruského arzenálu v roce 2010 a proběhly i dodávky pro armádu Ázerbájdžánu.

                                 2S31 Věna                                                       2S34 Chosta

                  (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)                             (foto: Smell U Later / CC BY-SA)

Stejná zbraň jakou disponuje 2S31 Věna, tedy 2A80, avšak vybavená úsťovou brzdou posloužila též přestavbě 122mm samohybných houfnic 2S1 Gvozdika na systém 2S34 Chosta. Tento v porovnání s 2S31 Věna levnější systém je ve výzbroji ruské armády zatím v počtu několika desítek kusů, ale jeho počty se budou zvětšovat.

Typ Nona ve variantě 2S23 Nona-SVK na podvozku kolového obrněného tramsportéru BTR-80 se dočkal exportního úspěchu, když se v nedávné době stal výzbrojí venezuelské armády.

                                                                                   Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                     Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

Poslední revize článku: 4.11.2014

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva !!!

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití !!!