internetový armádní magazín
Největší samohybné dělo budoucnosti
Větší rozměry, větší schopnosti
V historii techniky lze najít celou řadu případů, kdy konstruktéři se rozhodnou zvýšit schopnosti dané konstrukce tím, že zásadně zvětší její rozměry. Častým byl tento jev i u vojenské techniky. Lze si tak připomenout německý tank Maus, japonské bitevní lodi třídy Yamato atd. Příznačné je, že tyto konstrukce vznikaly především v totalitních a diktátorských systémech, ochotnějších vydávat značné sumy na zbrojení. Podobná monstra se ale objevila i v demokratických státech. To, že tento myšlenkový přístup není jen otázkou vzdálené minulosti, nám pak dokazují např. sovětské křižníky třídy Kirov s výtlakem téměř trojnásobným oproti svým konkurentům či ve zhruba stejnou dobu stavěné jaderné ponorky třídy Typhoon.
Kaiser Wilhelm Geschutz (PD)
Snad nejvíce se tento přístup projevoval v oblasti dělostřelecké techniky. Již od objevení prvních děl se projevovala snaha vytvořit co největší dělo, které by dostřelilo těžší projektil dál, než jeho konkurenti. Lze tak připomenout celou řadu konstrukcí, např. historické ruské dělo Car-Puška, německá děla Tlustá Berta či slavné dělo Kaiser Wilhelm Geschutz ("Pařížanka"), které dokázalo ostřelovat Paříž ze vzdálenosti více než 120 km. Vrcholem těchto konstrukcí byla pak děla, která se objevila v průběhu druhé světové války. Mnozí čtenáři si patrně vzpomenou na německé těžké dělo Dora ráže 800 mm, které se stalo nejtěžším dělem historie. Dělem s největší ráží se pak stal americký minomet Little David, který měl ráži dokonce 914 mm.
Litlle David
(foto: US gov. / PD)
Tento myšlenkový a konstrukční přístup, spočívající vlastně jen v pouhém zvětšení rozměrů, je na první pohled zastaralý. Ve skutečnosti má ale svoji racionalitu a je vlastně výrazem asymetrického způsobu boje, který je dnes často zmiňován, a který je poněkud nesprávně spojován jen s různými povstaleckými a teroristickými jednotkami, prohánějícími se po poušti na džípech s namontovanými kulomety. Asymetrický způsob boje se dá aplikovat na celé spektrum bojových situací a představuje tak snahu porazit silnějšího nebezpečnějšího protivníka nikoliv pouhou mechanickou silou, ale spíše nějakým atypickým nápadem. V některých případech je tento přístup dokonce jediným možným. Jestliže např. hypoteticky silnější a ekonomicky zdatnější protivník disponuje velkým počtem obvyklých moderních děl (např. klasická děla 155 mm o délce 45 či 52 ráží), pak pro daný stát by bylo neúnosné postavit podobnou, resp. podobně početnou protiváhu. Naopak řešením takové situace může být zkonstruování menšího počtu takových děl, která budou dosahovat výrazně vyšších výkonů, byť za cenu vyšší jednotkové ceny.
Na první pohled by se zdálo, že těžkým dělostřeleckým konstrukcím po druhé světové válce již odzvonilo, především v souvislosti s nástupem raketové techniky. Přesto i v poválečném období se objevilo hned několik pokusů o zkonstruování supertěžkého děla. Např. v USA byla v padesátých letech zkonstruováno těžké dělo M65 Atomic canon ráže 280 mm, schopné střílet i jadernou munici.
Kouzelník Gerald Bull a jeho Babylony
Pokus o zkonstruování největšího děla se ovšem objevil ještě i relativně nedávno, v osmdesátých letech 20. století. Tehdy vynikající dělostřelecký expert Gerald Bull v rámci projektu "Babylon" vyprojektoval pro Irák Saddáma Husajna dvě děla, která překonávala vše, co se v dělostřelecké oblasti objevilo. Jedná se o dělo "Malý Babylon" o ráži 350 mm a délkou hlavně 44 metrů a především pak ještě větší dělo "Velký Babylon", které mělo mít ráži 1000 mm (!), délku hlavně 156 metrů, a které mělo mít dostřel 1000 km. Tato děla ovšem v důsledku irácké invaze do Kuvajtu a následné válce nikdy nebyla dokončena.
Na první pohled je zřejmé, že v případě těchto iráckých obřích děl došlo k chybné aplikaci asymetrického přístupu. Tato děla byla sice mimořádně výkonná, v praxi byla ale jen těžko využitelná. Obě děla měla být (vzhledem ke své hmotnosti a zpětnému rázu) umístěna na svahu hory v úhlu 45 stupňů, nemohla tedy měnit náměr ani odměr. Jejich výstřel by byl navíc doprovázen obrovským, 90 m dlouhým výšlehem. Děla by se tak jistě velmi brzy stala terčem leteckých či raketových úderů protivníka. Vedle těchto monster tak sovětská samohybná děla Oka a Kondensator působí jako vcelku racionální řešení.
Moderní obří samohybné dělo
Na první pohled jsou dnes obří děla zbytečná, protože jejich úkoly může plnit raketová technika, případně letectvo. To ale není zcela pravdou. Moderní rakety sice dosahují značných výkonů, jejich nevýhodou je ale vysoká cena jednotlivých raket, mnohonásobně převyšující cenu dělostřeleckého projektilu. V neprospěch raket mluví dnes také moderní protiraketová obrana, která je v některých státech (Izrael, Rusko) na velmi vysoké úrovni a která by si dokázala poradit i s moderními raketami. Raketová technika je technologicky velice náročná, a zdaleka ne každý stát má potřebné know-how. Vývoj raket je navíc velice pečlivě sledován a je do jisté míry omezen některými mezinárodními smlouvami.
Také letectvo nemůže být nějakou univerzální odpovědí. Nemůže být řešením pro stát, který je menší a slabší než jeho hypotetický protivník, a který tedy nemůže mít tak početné letectvo. Stejné úkoly jako těžké dělo mohou plnit i běžné úderné nadzvukové letouny; těžko by však své úkoly mohly splnit, pokud by se setkaly s mnohem silnějším stíhacím letectvem protivníka či kvalitní PVO (je např. otázkou, jak by dopadly některé bojové letecké operace realizované USA, pokud by byly vedeny proti protivníkovi s kvalitní protivzdušnou obranou, disponující např. systémy řady S-300/400). Těžké dělo by tak pro některé státy mohlo být zajímavým řešením.
Jaké by takové dělo (samozřejmě v případě, že by o jeho zkonstruování někdo měl zájem) mohlo být? Jak dosáhnout co nejlepšího poměru výkon/cena? Lze zkonstruovat takové dělo, které by překonávalo všechny stávající konstrukce, aniž by to představovalo pro státní pokladnu daného státu fatální zátěž?
Především je zřejmé, že nesmyslné je statické upevnění děla, jak tomu bylo v případě zmíněných iráckých konstrukcí. Takové dělo má až příliš omezené možnosti, a přitom jeho zkonstruování si vyžadovalo neúměrné prostředky. Mělo by tedy jít o samohybné dělo, schopné se po krátké sérii výstřelů velice rychle vzdálit, aby tak uniklo odvetným raketovým či leteckým úderům protivníka. Mělo by jít o konstrukci s důrazem na nápaditost a zároveň jednoduchost. Dělo by tedy mělo v co největší míře využívající stávající technologie, aby jeho vývoj byl snadnější a tedy i rychlejší. Mohlo by tedy využívat i existující technické prvky, které by pak jen vhodně kombinovalo.
Při své snaze zodpovědět si tuto otázku jsem vyšel ze dvou konstrukcí. První byla má idea konstrukce moderního 203mm děla na kolovém podvozku a druhou pak sovětské těžké dělo 2A3 Kondensator-2P ráže 406 mm.
Sovětské dělo Kondensator představuje vskutku zajímavou konstrukci. Bylo by poněkud chybné se mu posmívat a nad daným nápadem jen mávnout rukou. Samo Chruščovovo rozhodnutí o zastavení projektu těchto děl je spíše polemické. Ostatně historie ukázala, že Chruščovova fascinace raketovou technikou a zavrhování dělostřelectva nebyla zcela racionální. Je možná příznačné, že snahy o zkonstruování nějakého těžkého dělostřeleckého systému se v Sovětském svazu objevily prakticky hned po Chruščovově smrti.
2A3 Kondensator-2P
(foto: Gandvik / CC BY-SA)
Samozřejmě, samohybné dělo Kondensator mělo celou řadu nedostatků. V lecčem bylo typickým dítkem své doby a obrážela se v něm také tehdejší ne příliš vysoká úroveň sovětského průmyslu. Již jeho zkoušky odhalily celou řadu problémů. Docházelo tak k praskání některých součástek, podvozek se ukázal jako příliš složitý a ne zcela povedený. Nevýhodou byla také velmi nízká rychlost. Je ale otázkou, zda tyto problémy by nebyly postupně odstraněny dalším technickým vývojem.
Za velkou slabinu tohoto samohybného děla je pokládána jeho příliš vysoká hmotnost, dosahující 64 tun. Ta se ale mohla zdát nadměrnou pouze v tehdejší době. Dnes je situace zcela jiná. Např. v současnosti zřejmě nejlepší samohybné dělo, německé PzH -2000 dosahuje hmotnosti 55 tun a není tedy o mnoho lehčí a izraelské tanky Merkava či americké Abrams ve svých vrcholných variantách dosahují hmotnosti ještě vyšší.
Zjevnou slabinou tohoto samohybného děla je jeho pásový podvozek. Již na první pohled je patrné, že je do jisté míry neúměrně krátký vzhledem k celkové délce a mohutnosti hlavně. Je možné, že kdyby tento podvozek, vycházející z podvozku těžkého tanku T-10M, byl více prodloužen (tohoto přístupu hojně využívali za druhé světové války především němečtí konstruktéři), pak by jeho výsledky byly výrazně lepší.
Naopak za silnou stránku děla Kondensator lze považovat samu jeho hlavní zbraň – tedy dalekonosné dělo SM-54. Šlo o výkonnou zbraň, v mnohém lepší než 420mm minomet u konkurenčního systému 2B1. Její nevýhodou byla jen poměrně nízká rychlost palby.
Obecně se dá říci, že ráži 406 mm lze mezi dělostřeleckými zbraněmi považovat za velice úspěšnou. V této ráži byla zkonstruována celá řada děl prakticky po celém světě, např. v USA, Velké Británii, Německu atd. Ráži 406 mm pak dnes máme spojenou především s bitevními loděmi, kde se postupně stala takříkajíc standardem. Lze tak připomenout např. vynikající děla 16"/50 Mark 7, osazená na amerických bitevních lodích třídy Iowa. Tyto bitevní lodě byly přitom vyřazeny relativně nedávno a samo jejich vyřazení bylo spojeno s celou řadou kontroverzí. Mnozí specialisté především z řad námořní pěchoty poukazovali především na mimořádný ničivý účinek 406 mm granátu. Bylo konstatováno, že obdobného výsledku mohou dosáhnout jen řízené střely Tomahavk – a to za mnohem vyšší cenu. Samo vyřazení bitevních lodí Iowa tak nastalo spíše z důvodu zastaralosti samotných lodí a nikoliv kvůli nevyhovujícím kvalitám 406 mm děl.
děla 16"/50 Mark 7 v akci na bitevní lodi USS Wisconsin
(foto: USN / PD)
S děly ráže 406 mm je spojen jeden velice zajímavý experiment, který provedl již zmíněný konstruktér Gepard Bull. V rámci projektu HARP zkonstruoval těžké dělo pouhým spojením dvou hlavní děl z vyřazených bitevních lodí. Vzniklo tak obrovské 406mm dělo s hlavní dlouhou 36 metrů, které dosahovalo mimořádných výkonů. Při zkouškách toto dělo dokázalo vystřelit do výšky 180 km – a při náměru 45° by pak toto dělo dosahovalo dostřelu 380 km! To jen ukazuje na obrovské možnosti, jaké ráže 406 mm nabízí. Kanon ráže 406 mm by tak mohl být základem hypotetického supertěžkého samohybného děla.
Samo zkonstruování novodobého děla ráže 406 mm by nemuselo být až tak náročné. Především v USA dosud existuje ještě několik hlavní ráže 406 mm, dosud jsou z určitého sentimentu zachovány i některé výrobní technologie, použité při výrobě 406 mm děl. Je pravděpodobné, že případné pouhé obnovení výroby by nebylo až tak náročné. Obdobně tak některé technologie a technické prvky potřebné pro výrobu těžkých děl jsou jako určitá zajímavost uchovávány v Rusku (lze připomenout, že někdejší Sovětský svaz chtěl 406mm děly vybavit plánované bitevní lodě třídy Sovětskij sojuz).
Bylo by ovšem chybou pokoušet se vyrobit jen jakousi pouhou kopii děl starých již více než 70 let. Naopak významným argumentem pro vytvoření zcela nového 406 mm děla je právě možnost využití moderního know-how, mnohem dokonalejšího výrobního zařízení a v neposlední řadě také moderních materiálů. Především díky nim by pak dané dělo mohlo být výrazně lehčí a zároveň výkonnější. Díky vyšším výkonům by pak zřejmě nebylo nutno použít tak dlouhou hlaveň, jak tomu bylo v případě děla použitého v rámci projektu HARP. Kratší a tedy i lehčí hlaveň by pak přispěla k celkovému zjednodušení konstrukce a zejména ke snížení hmotnosti.
Významnou je otázka munice. Jednou z chyb děla Kondensator byl fakt, že se při jeho nasazení počítalo téměř výhradně s jadernou municí. Je faktem, že to byl do jisté míry výraz euforie tehdejší doby, až příliš zaujaté atomovými zbraněmi. Poněkud jednostranné zaměření tohoto děla bylo hlavním důvodem pro zrušení projektu. Přitom např. sovětská taktika, která vždy kladla důraz na masivní palebnou podporu, by upotřebila těžké dělo, schopné střílet konvenční munici. Použití konvenční munice přitom dává těžkému dělu zcela jiné možnosti a činí z něj univerzální prostředek daleké palebné podpory. Hypotetické nové dělo by proto mělo mít k dispozici celou škálu munice včetně klasických konvenčních granátů, jejichž zásadní výhodou by byla nízká cena. Současně by ovšem pro toto dělo měla být vyvinuta i moderní munice, která by potenciál těžkého děla dále umocnila. Například pro velice rozšířené dělo OTO Melasa 127/64 ráže 127 mm byla vyvinuta munice Vulcano, která dosahuje dostřelu až 120 km! Lze si jen představovat, jakých výkonů by mohla dosahovat analogická 406mm munice.
Samozřejmostí takto výkonného děla by byl také adekvátní systém řízení palby. Bylo by pochopitelně nesmyslné používat toto dělo pro nějakou nepřesnou plošnou palbu, byť obrovské účinky 406mm munice k tomu poněkud svádí. Naopak, vzhledem k vysokým výkonům tohoto děla, především díky dalekému dostřelu by bylo třeba jít cestou použití co nejlepšího systému řízení palby. Jak ale ukazují zkušenosti s obdobnými systémy u standardních 155mm děl, zkonstruování moderního systému řízení palby by nebyl až tak výrazný problém i vzhledem k rychlému technickému pokroku v této oblasti.
Velmi významnou je pochopitelně také otázka vhodného podvozku. Konstruktéři děla Kondesator se na první pohled správně pokusili vyjít z běžně vyráběného tankového podvozku tanku T-10M. Toto řešení se ale ukázalo jako nevhodné. Podvozek byl příliš krátký, neměl dostatečnou odolnost, nedokázal absorbovat značný zpětný ráz. Nevýhodou byla také nízká rychlost. Negativně také zapůsobil i fakt, že výroba tanku T-10M do značné míry stále odpovídala spíše válečným standardům a nebyla tedy kvalitativně na výši (což byl jeden z důvodů ukončení výroby tohoto tanku).
Dnes, vzhledem k zcela jiným technickým a technologickým možnostem, by patrně nebylo problémem zkonstruovat pásový podvozek, který by byl delší, kvalitnější a odolnější. Zkonstruování zcela nového podvozku by ale bylo velice drahé. Poněkud paradoxně, ovšem v souladu se současným světovým trendem by jako nosič daného těžkého děla mohl sloužit kolový podvozek. Takovým podvozkem by mohly být např. podvozky použité jako nosiče balistických raket, např. MAZ-7917 v případě raket Topol, MAZ-7922 použité u moderních raket Topol-M či obdobné čínské podvozky WS-2900 sloužící coby nosiče raket DF-26. Jde vlastně o atypické, mimořádně výkonné šesti až osmi nápravové automobily, vyznačující se nejen mimořádnou nosností (potřebnou k přepravě tak těžkých raket), ale také značnou robustností a odolností, typickou pro ruské konstrukce. Právě díky své robustnosti by tyto automobily dokázaly unést i moderní 406 mm dělo a dokázaly by zřejmě absorbovat i značný zpětný ráz, vznikající při výstřelu tak výkonného děla.
Právě vysoký zpětný ráz by byl patrně největším technickým problémem daného děla. Muselo by být použito většího množství silnějších hydraulických vzpěr.
Velice zajímavě ale byl problém zpětného rázu vyřešen u nového samohybného děla, zkonstruovaného společností EDT ze Spojených arabských emirátů. To představuje vlastně kombinaci upraveného podvozku kolového BVP Enigma a amerického lehkého děla M-777. Na rozdíl od klasických konstrukcí zde dělostřelecká zbraň není osazena na věži, ale na jakési sklopné platformě, která se při palbě celá snáší na zem. Samotný podvozek tak při střelbě není prakticky nijak namáhán. Jde o velice zajímavé řešení, které v minulosti bylo použito především u minometů (např. sovětský samohybný minomet 2S4 Ťulpan), v případě klasických děl je ale novinkou. Nevýhodou tohoto řešení je, že dělo má omezený odměr, tato nevýhoda je ovšem vyvážena možností využít lehčí podvozek a tedy i větší mobilností. Zkoušky tohoto samohybného děla ukazují na úspěšnost tohoto řešení a je pravděpodobné, že bude různě napodobováno. Analogické řešení by mohlo být použito i v případě daného supertěžkého děla. Takovéto řešení by nejen usnadňovalo vývoj a dovolovalo by využít zmíněné podvozky, ale také by výrazně zvýšilo šance na přežití, když použití děla by vyvolalo odpověď protivníka v podobě leteckých či raketových úderů.
Závěr
Těžké dělo ráže 406 mm, umístěné na dlouhém, mohutném podvozku výkonného nákladního automobilu. Na první pohled tato myšlenka zní fantasticky. Jak ale z výše zmíněného vyplývá, vývoj takového těžkého samohybného děla by byl technicky realizovatelný. Samozřejmě, takovýto projekt by si vyžádal značné prostředky, ty by ale byly výrazně nižší, než např. vývoj moderního bojového letounu. V současnosti ovšem nikde na světě (pokud je autorovi známo) vývoj takového těžkého děla neprobíhá. Projekt supertěžkého samohybného děla ráže 406 mm je tak jen jakousi autorovou vizí.
Na první pohled se tato vize může zdát zastaralou, především dnes, v době nástupu laserových zbraní, elektromagnetických děl a rail-gunů. Při podronější úvaze to však může být jinak. Princip elektromagnetického děla je znám již cca 100 let, dosud se ale nepodařilo zkonstruovat skutečně bojeschopné elektromagnetické dělo. Vzhledem k technologickému pokroku v posledních letech mnohé obtíže již byly vyřešeny, přesto bude trvat ještě poměrně dlouho, než se podaří vyvinout a vyrobit skutečně bojově použitelné elektromagnetické dělo. Otázkou je i možné rozšíření elektromagnetických děl, je totiž zřejmé, že tyto zbraně budou schopny vyrobit jen technologicky nejvyspělejší státy jako např. USA. Tyto státy si pochopitelně budou chtít zachovat svůj náskok a nebudou tedy příliš ochotné své vyspělé zbraně prodat kde komu.
V současném rozvojovém světě je řada autoritativních, totalitních států, které jsou často poměrně bohaté (např. díky ropě). Některé z těchto států přitom v posledních letech zaznamenaly výrazný ekonomický a technologický růst a dokázaly si vyvinout vlastní průmysl, včetně zbrojního. V mnoha případech tyto země jsou také ochotny vydávat výrazně vyšší výdaje na zbrojení, než jak je obvyklé u západních demokratických států a jsou tedy ochotny realizovat i náročné projekty. Tyto státy přitom často mají s velmocemi, a především s USA velmi ambivalentní vztahy. Hypotetické supertěžké samohybné dělo by přitom mohlo být vhodnou protiváhou elektromagnetických děl a bylo by tak pro tyto státy zajímavým řešením, asymetrickou zbraní. Není proto zcela vyloučené, že v budoucnu se obdobná konstrukce supertěžkého děla někde objeví.
Autor článku: David Khol
Přečtěte si další podobné články na MILITARYBOXU:
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Zachovejte licenci 3.0 Česká republika License.