Mohl by v ČR vzniknout nový lehký tank?

Dnes, při pohledu na pouhých třicet modernizovaných hlavních bojových tanků T-72M4CZ české armády (a obdobný počet nemodernizovaných T-72M slovenské armády) by mnohému mohlo připadat jako až neuvěřitelné, že někdejší Československo bylo tankovou velmocí. Armáda někdejší ČSSR disponovala mimořádně početným tankovým vojskem, v poměru počtu tanků vůči celkové velikosti ozbrojených sil patřilo někdejší Československo mezi světovou špičku! Stejně tak patřilo někdejší Československo mezi špičku i ve výrobě tanků, kdy tehdejší závody v Martině chrlily stovky tanků jak pro domácí armádu, tak i na export.

Nutno podotknout, že tento jev nebyl jen charakteristickým rysem komunistického Československa. Naopak dalo by se říci, že představoval jen pokračování ve slavné tradici někdejšího předválečného Československa. Již tehdejší zbrojní průmysl dokázal přijít s celou řadou zajímavých konstrukcí. Jeho chloubou byla především realizace celé řady lehkých tanků, od maličkých Praga P-I až po legendární tank LT-38, hodnocený ve své době jako nejlepší lehký tank na světě. Byla tak založena tradice, kterou nám mohly závidět i mnohé větší a bohatší státy.

                                                      československý LT vz.38 (PD)

Bohužel, po druhé světové válce se již nepodařilo i přes některé pokusy o vývoj nového lehkého tanku na tuto tradici navázat. Důvodem bylo mimo jiné také podřízení zájmu Sovětského svazu, v důsledku čehož se Československo zaměřilo na pouhou licenční výrobu sovětských tanků. Tradice ve výrobě lehkých tanků tak byla do jisté míry pozapomenuta. Nabízí se ale otázka, zda by nebylo možné se k této tradici vrátit - zkonstruováním nového českého lehkého tanku.

Lehké tanky dnes

Lehké tanky představují velice specifickou kategorii obrněné techniky. Podle obecné definice je lehký tank obrněným vozidlem, lišící se od středních tanků, resp. MBT slabší výzbrojí a slabším pancéřováním, ale také výrazně nižší hmotností. Díky nižší hmotnosti pak jsou výrazně mobilnější a mnohem snáze přepravitelné vzduchem. Klasickou ukázkou lehkého tanku je např. široce rozšířený ruský tank PT-76, francouzský tank AMX-13 či americký tank Stingray.

                                                 sovětský PT-76 v polských službách

                                                           (foto: J. Magnuski / PD)

Na první pohled by se mohlo zdát, že na moderním bojišti, přesyceném protitankovými prostředky, lehké tanky nemají místo. Nemají výkonnost, palebnou sílu, ale především odolnost, jakou disponují klasické MBT. Přesto již fakt, že po celém světě slouží tisíce (!) lehkých tanků ukazuje, že mnohé je poněkud jinak

Důvodem pro existenci lehkých tanků je realita dnešního bojiště. Mnohé dnešní konflikty probíhají v oblastech, které nejsou příliš vhodné pro nasazení MBT. Jde např. o vysokohorské oblasti, ale především země s převážně džunglovitým terénem, nízkou úrovní komunikací atd. Ostatně, také ve vyspělých zemí je např. řada mostů, které nemají únosnost 60-70 tun a které tak zabraňují nasazení MBT. Pro mnohé státy jsou navíc klasické MBT až příliš drahé a tedy i nedostupné.

V současné době lehké tanky představují poněkud opomíjenou kategorii. Např. armáda USA již před lety vyřadila lehký tank Sheridan - a vznik nějaké jeho náhrady je nepravděpodobný.

                           americký M551 Sheridan při leteckém vysazení systémem LAPES

                                                           (foto: US Gov. / PD)

Obdobně tak Rusko vyřadilo svůj lehký tank PT-76 a i přes různé pokusy se nepodařilo najít jeho náhradu (v Rusku byl sice vyvinut prostředek 2S25 Sprut, který především díky své hmotnosti je někdy označován jako lehký tank, ale de facto se však jedná o zcela odlišnou kategorii).

Přesto je ale patrné, že i tato kategorie vojenské techniky se neustále vyvíjí. V posledních letech se objevila řada konstrukcí, které jsou někdy označována jako lehké tanky. Nejde o speciálně vyvinuté stroje, ale spíše o vozidla palebné podpory, vyvinutá na bázi pásových BVP. Díky osazení výkonných kanonů 105 či 120 mm a využití moderních systémů řízení palby se tyto tanky palebnou silou prakticky vyrovnají MBT, od kterých se tak liší jen nižší hmotností a odolností. Příkladem může být vozidlo CV90-105/120, nebo stroje vyvinuté na bázi BVP ASCOD či Marder.

Je otázkou, zda tato vozidla mohou plnit roli lehkých tanků. Je faktem, že jsou výrazně lehčí (a také levnější) než dnešní MBT, přesto jsou však stále až příliš těžká. Např. hmotnost lehkého tanku Marder EVO se vyšplhala až na 43 tun! Tento tank je tak těžký zhruba jako základní verze středního tanku T-72. Vysoká hmotnost pochopitelně ztěžuje jejich nasazení v obtížném terénu (který by přitom měl být jejich přirozeným prostředím) a v neposlední řadě snižuje jejich vzdušnou přepravitelnost. I to je možná důvodem, proč mnohé státy raději dosud používají tanky T-55/62/72 i přes jejich zastaralost. Nevýhodou západních konstrukcí je také i jejich vysoká cena. V důsledku toho mnohé tyto konstrukce i přes jejich technickou pokročilost nedosáhly úspěchu. Např. zmíněné velmi vozidlo CV90-105/120 nedosáhlo dosud žádné objednávky - a podobné je to i u dalších moderních typů.

Dalo by se asi říci, že tato kategorie obrněné techniky se dnes dostala na určité rozcestí. Nabízí se otázka, zda by nebylo lepší vrátit se k původní filosofii lehkého tanku. Tanku, jehož úkolem by nebyl boj proti MBT, ale který by plnil především roli vozidla palebné podpory pěchoty. Jednoduchého, nenáročného tanku se slabší výzbrojí, jehož hmotnost by zůstala na úrovni cca 20 tun, díky čemuž by se mohl pohybovat i v náročném terénu a byl přepravitelný i v letounech kategorie C-130/ KC-390.

Jak by mohl nový lehký tank vypadat

Bylo by patrně velice nevýhodné vyvíjet zcela novou konstrukci lehkého tanku. Takovýto vývoj by byl příliš složitý, zdlouhavý a v neposlední řadě ekonomicky náročný. Spíše se nabízí cesta využití již vyráběných komponentů a jejich vhodná kombinace. Tedy osazení již vyráběného kanónu či celé věže na lehký pásový podvozek. Vznikla by tak konstrukce podobná výše zmíněným západním lehkým tankům, ale oproti nim výrazně lehčí a levnější. Takovým podvozkem by mohl být například podvozek nového česko-slovenského BVP Šakal.

                                                            BVP-M2 SKCZ Šakal

                                                         (foto: Z. Novotný / PD)

Samo BVP Šakal po svém nedávném předvedení vyvolalo celou řadu kontroverzí. Je dosti kritizována jeho nižší odolnost a celkově nevhodná koncepce. Je otázkou, nakolik jsou tyto výtky skutečně relevantní, když již od začátku bylo zřejmé, že se jedná do jisté míry o improvizaci, která se nemůže rovnat moderním (výrazně dražším) západním BVP.

Dalo by se asi říci, že paradoxně největší slabinou BVP Šakal je jeho použití v roli BVP. Je totiž otázkou, zda pro tento účel je skutečně vhodné, když v něm byly jen částečně odstraněny nevýhody jeho předchůdce, tedy ruského BMP-1. Toto vozidlo má totiž i nadále poměrně omezený prostor pro výsadek. Podvozek tohoto BVP lze však hodnotit jako technicky velice zajímavý. Po odstranění některých technických nedostatků, které se projevily při zkouškách, by tento podvozek mohl sloužit jako nosič celé řady různých nástaveb a zbraňových systémů. Jedním z těchto systémů by mohla být věž vybavená středorážovým kanonem, která by tak z daného BVP učinila lehký tank.

Nejde pochopitelně jen o BVP Šakal. Jde i o podvozek původního BMP-1, ze kterého je BVP Šakal odvozeno, případně i podvozek BMP-2. Také podvozky těchto BVP by bylo možné, po určitých úpravách a celkovém zpevnění konstrukce obdobně jako v případě BVP Šakal využít pro zkonstruování lehkého tanku. Tato BVP přitom dosud jsou provozována v mnoha tisícových počtech prakticky po celém světě.

Výzbroj pro lehký tank

Otázka výzbroje je pro takovýto hypotetický lehký tank klíčová. Jak ukazují mnohé příklady, použití neadekvátní hlavní výzbroje mohou vozidlo jako takové zcela dehonestovat. Bylo by patrně chybné snažit se na takovémto lehkém tanku použít kanon 105 či 120 mm, jako v případě výše zmíněných západních konstrukcí. I u nich je ostatně sporné, zda použití takového kanonu je skutečně efektivní, když tak jako tak nemohou soupeřit s MBT. Aplikace relativně těžkého kanonu na lehký podvozek by byla také technicky obtížná. Nabízí se proto osazení takovéhoto hypotetického lehkého tanku lehčí výzbrojí, např. belgickou věží Cockerill CSE 90 LP vybavenou 90mm kanonem Cockerill Mk3.

           věž Cockerill CSE 90LP s kanonem ráže 90 mm instalovaná na vozidle COMMANDO 4x4

                                       (foto: (c) CMI Defence / se svolením autora)

Sám kanon Cockerill Mk3 představuje zajímavou konstrukci. Nemůže se pochopitelně vyrovnat kanonům ráže 105/120 mm, přesto jeho výkony jsou pozoruhodné. Velmi dobrých výkonů dosahuje i proti obrněné technice, kdy jeho podkaliberní střely (APFSDS-T) M652A1

s úsťovou rychlostí 1200 m/s dokáží probít na vzdálenost 1000 m i 100mm pancíř. Tímto výkonem tak kanon Cockerill Mk3 předčí kanony většiny dnešních BVP, pro které by tak byl obávaným protivníkem. Plně se tak vyrovná i novému ruskému, široce propagovanému

57mm kanonu AU-220M. Oproti němu má navíc i výhodu v mnohem širším spektru munice, včetně tříštivo-trhavých střel, vhodných pro nasazení proti živé síle. Významným faktorem, zvýhodňující kanon Cockerill MK3 proti ruskému 57mm kanonu a dalším malorážovým kanonům je fakt, že může využívat i nové lehké ukrajinské PTŘS Falarick 90 GLATGM. Ty přitom díky svým výkonům mohou za příznivých okolností ohrozit i moderní MBT. Použití kanonu Cockerill Mk.3 tak činí z daného lehkého tanku skutečně univerzální zbraňový systém, schopný plnit široké spektrum úkolů.

Výhodou belgické kanonové věže Cockerill je i fakt, že jde o konstrukci velice spolehlivou a rozšířenou, ověřenou lety provozu v celé řadě armád. Byla úspěšně osazena již na celou řadu podvozků. Věž navíc disponuje i moderními pozorovacími a zaměřovacími prostředky, což jen umocňuje její bojovou hodnotu. Nespornou výhodou je i její relativně nízká cena. Jejím kladem jsou i nevelké rozměry, díky nimž by patrně nebylo příliš složité osadit ji na podvozek BVP Šakal. 

Je pochopitelné, že na daný podvozek by mohly být osazeny i jiné bojové věže a jiné kanony. Příkladem může být např. francouzská věž firmy Giat Industries, používaná např. u vozidel ERC-90 Sagaie a používající také 90mm kanon. Oproti belgické konstrukci je tento kanon výrazně delší, a tedy i výkonnější. Je ale otázkou, nakolik by použití této věže bylo skutečně výhodnější. Problémem by patrně bylo zvýšení hmotnosti vozidla a posunutí těžiště (je možno podotknout, že o zkonstruování lehkého tanku kombinujícího podvozek BMP-2 a této kanonové věže se před lety pokusila Indie), a je proto otázkou, zda by takovéto technické řešení bylo vůbec realizovatelné.

Jako mnohem zajímavější se nabízí možnost využití 85mm kanonu D-48. Tato ruská, resp. sovětská konstrukce je svým způsobem unikátem. Ačkoliv tento kanon může být vnímán jako zastaralý (jeho kořeny lze vystopovat již ve druhé světové válce), i dnes může zaujmout svým relativně vysokým výkonem. Jde navíc o velice rozšířený dělostřelecký systém, používaný celou řadou armád prakticky po celém světě. Mnohé armády tak disponují nejen těmito kanony, ale také rozsáhlými zásobami munice. Jde přitom o armády, které používají dosud tanky PT-76 (které dříve či později budou potřebovat náhradu), ale také vozidla řady BVP, která by byla vhodná pro přestavbu na úroveň BVP Šakal. Použití kanonu D-48 by samozřejmě vyžadovalo zkonstruování zcela nové věže. jak ale ukazují příklady ze zahraničí (např. i z technologicky mnohem slabší Kuby), nemuselo by to být nic moc problematického.

Realizovatelnost a šance na úspěch nového lehkého tanku

Jak již bylo zmíněno, samotná technická realizace takovéhoto lehkého tanku by nemusela být nijak náročná. Daný lehký tank představuje vlastně jen poměrně jednoduchou kombinaci již ověřených komponentů, tj. podvozku řady BMP a kanonové věže Cockerill CSE 90 LP. Ta přitom byla již úspěšně osazena na celou řadu podvozků (např. i legendárního OT M113, ale i lehkých kolových vozidel atd.). Použití podvozku vozidel řady BMP by využilo potenciál těchto strojů, které jsou pro svůj původní primární úkol, tj. transport pěchoty již méně využitelné. Vynechání výsadku by umožňovalo vézt vozidlu dostatečnou zásobu střeliva a usnadnilo práci obsluhy. Hmotnostní úspora, vzniklá absencí výsadku a jeho podpůrných systémů, by navíc zřejmě umožňovala také posílení relativně slabé pancéřované ochrany. Ve výsledku by asi nešlo o špičkový kus techniky, ale konflikty poslední doby ukázaly, že v mnoha případech zdánlivě jednoduché systémy mohou vítězit nad hypermoderními a složitými konstrukcemi. Málokterý stát si navíc může dovolit jen to nejlepší, co je momentálně na trhu.

Je samozřejmě také otázkou, zda by takovýto projekt mohl být i obchodně úspěšný. Je málo pravděpodobné, že by o takovýto projekt měla zájem samotná česká armáda. Vše naznačuje, že ta se bude orientovat na vozidla spíše jiné kategorie - a navíc je limitována svým poměrně omezeným rozpočtem. Mnohem více možností ale nabízí export. Po celém světě slouží dosud tisíce lehkých tanků, které přitom jsou ve většině případů již zastaralé. Například tank PT-76 dosud slouží ve více než dvaceti zemích (!) a primárně na uživatele tohoto tanku by mohly tak být směřovány marketingové aktivity. Obdobně tak slouží v rozsáhlém množství také různé čínské deriváty tohoto tanku, případně i některé starší západní konstrukce (britský Skorpion, francouzský AMX-13). Tyto tanky jsou dnes nejen zastaralé, ale také velmi opotřebované a jejich generální oprava by byla technicky a ekonomicky náročná. Mnohé země, využívající tyto lehké tanky, proto dnes hledají jejich náhradu. V některých případech tyto státy navíc ekonomicky posilují a  jsou ochotny vydávat na zbrojení relativně značné částky. Akvizice nového lehkého tanku, který by ale využíval osvědčené komponenty, by pak pro tyto státy mohla být výhodnější než např. nějaká modernizace tanku PT-76. Popisovaný hypotetický lehký tank by tak mohl být úspěšnější, než se na první pohled může zdát.

                                                                                      Autor článku: David Khol