Moderní ruská tažená lehká děla

Taženým dělostřeleckým zbraním se už nejednou věštil zánik ve prospěch samohybných typů, jenže skutečnost se od těchto předpovědí značně odlišuje. Dokonce se dá říci, že např. operace v Afghánistánu znovu potvrdily, že tažené houfnice mohou být v některých situacích lepší než ty samohybné. Zvláště pro síly rychlé reakce, výsadkáře či horské jednotky může jít o potenciálně velmi efektivní řešení. Nepochybně nejznámějším moderním typem této kategorie je původně britská houfnice M777, ale podobné zbraně kdysi vznikly také v Sovětském svazu, na jehož úsilí hodlá navazovat současné Rusko.

Roza - první pokus od OKB-9

Vývoj a výroba lehkých tažených houfnic probíhaly v dřívějším Sovětském svazu i v současném v Rusku v režii konstrukční kanceláře OKB-9 a výrobního Závodu č. 9. Sídlí v Jěkatěrinburgu a jeho vznik se datuje do roku 1942, kdy bylo pod tímto názvem spojeno několik státních podniků, které měly jako hlavní předmět činnosti dělostřelecké zbraně (patřil mezi ně také slavný závod Barrikady ze Stalingradu). Závod č. 9 poté vyráběl řadu tažených i samohybných houfnic, tankových děl a dalších zbraní. V roce 1971 zahájil řešení zkušebně-konstrukčního úkolu (OKR) Roza, který měl vést ke vzniku trojice (v sovětské vojenské terminologii "triplexu") velmi lehkých děl, jež měla využívat shodnou dvoukolovou taženou lafetu. Kromě dvou protitankových kanónů ráže 100 mm (jednoho s hladkým a jednoho s drážkovaným vývrtem hlavně) měl "triplex" obsahovat rovněž houfnici ráže 122 mm s označením D-3-3. Ta měla nabídnout shodné výkony jako klasická zbraň D-30 (2A18) při použití stejného střeliva, avšak při poloviční hmotnosti (hmotnost houfnice D-30 je asi 3200 kg). Toho bylo opravdu dosaženo, a to prodloužením zákluzu hlavně, odlišnou konstrukcí kolébky a jejího připojení k lafetě a také důmyslnou konstrukcí samotné lehké lafety. Těžiště celé zbraně se totiž nalézalo přesně na ose kol lafety, díky čemuž se mohl odměr lehce měnit ručně, resp. bez složitých a těžkých mechanismů. Ačkoliv "triplex" včetně houfnice D-3-3 splnil zadání, nebyl nakonec do výzbroje zaveden, protože sovětská armáda se v polovině 70. let zaměřila výlučně na vedení rozsáhlých "frontových" válečných konfliktů.

Zcela paradoxně se však již za několik let zapletla do vleklého konfliktu v Afghánistánu, který měl zcela odlišný charakter. Horské podmínky v této zemi ukázaly taktické a technické nedostatky sovětské armády, jež postrádala mj. lehká děla, jaká by v takovém prostředí bylo možno efektivně nasadit. Základní typ tažené houfnice 2A36 Giacint-B ráže 152 mm měl hmotnost skoro deset tun, a tudíž se do hor zoufale nehodil, a navíc byl zaveden na vysokých organizačních úrovních (podpora armády či sboru). Sovětské dělostřelectvo tedy potřebovalo mnohem lehčí zbraň, jež by zajistila podporu na úrovni divize, popř. dokonce jen pluku. Divizní houfnicí se stala 7 tun vážící, tedy stále dosti těžká 2A65 Msta-B z kanceláře CKB-221 (dnešní CKB Titan), jež byla zařazena do služby v roce 1987 a je používána do dnešních dnů.

                                                                houfnice 2A65 Msta-B

                                                       (foto: ShinePhantom / CC BY-SA)

Poněkud méně známým faktem ale je, že Závod č. 9 dostal úkol vyvinout lehčí zbraň pro úroveň pluku. Projekt vedl akademik Vladimir Aleksejevič Goluběv, jenž navrhl, aby byla vyvinuta celá řada lehkých zbraní, které budou využívat modifikaci lafety z povedené 122mm houfnice D­-30A. Jedním z těchto typů se stala 152mm tažená houfnice, jež byla v roce 1991 doporučena pro zařazení do ozbrojených sil SSSR pod oficiálním názvem 2A61 Pat-B, ale její sériová produkce kvůli kolapsu SSSR a ekonomickým potížím nikdy nezačala. Vzniklo pouze několik zkušebních exemplářů a do služby nebyla zavedena ani příbuzná zbraň 2A63, jež byla umístěna v samohybných dělostřeleckých komplexech 2S18 Pat-S (pásový podvozek BMP-3) a 2S26 Pat-K (šasi automobilu Ural-5323 s osmi koly).

Konstrukce houfnice 2A61 Pat-B

Jak již bylo uvedeno, houfnice 2A61 Pat-B ráže 152 mm je postavena na obměně osvědčené lafety houfnice D-30A (2A18M). Ta se vyznačuje trojicí ramen, jež jsou v pochodové podobě složena pod hlavní. Při zaujímání střelecké polohy se nejdříve spustí dolů centrální opěra, pak se dvě postranní ramena otočí dozadu, takže se lafeta promění v jakousi trojcípou hvězdu, aby se nakonec zvedla do výšky obě kola. Kolébka s hlavní se díky tomu může volně otáčet, takže houfnice disponuje plně kruhovým odměrem.

                                                                 houfnice 2A61 Pat-B

                                                       (foto: Vladimir Sappinen / CC BY)

Popsaný proces zaujetí bojové pozice má zabrat nejvýše dvě minuty. Hlaveň 2A61 má délku cca 38 násobků ráže a hydropneumatické zařízení k tlumení zpětného rázu nad hlavní se shoduje s D-30A, avšak velkou část zpětného rázu houfnice 2A61 eliminuje úplně nová vícekomorová úsťová brzda. Max. dostřel zbraně přesahuje 15 km a dá se použít celé spektrum děleného střeliva ruských houfnic. Hlaveň může zaujmout náměr od –5 do +70 stupňů. Sedmičlenná obsluha může zajistit rychlost střelby 6 až 8 ran za minutu, při čemž jí napomáhá poloautomatický nabiják střel, který je instalovaný i na zmodernizované houfnici 2A18M-1 ráže 122 mm (kdežto prachové náplně se nabíjejí ručně). Zbraň váží jenom 4350 kg a po silnici se dá táhnout rychlostí do 80 km/h. Pořád se nalézá v nabídce Závodu č. 9 a vzniklo také speciální exportní provedení M-389 "západní" ráže 155 mm. Pro úplnost lze dodat, že do oné řady zbraní ze Závodu č. 9 na lafetě D-30A náleží i střední kanónová houfnice D-393 ráže 155 mm a protitankový kanón 2A45M Sprut-B ráže 125 mm.

Odlehčené dělo M-392

Na veletrhu VTTV 1999 v Omsku vystavil Závod č. 9 zcela novou zbraň M-392, popisovanou také jako "útočné dělo" ("šturmovoje orudije"). Počátečním záměrem bylo co nejvíce odlehčit 122mm houfnici D-30A, avšak výsledkem je naprosto jiná zbraň, jež nemá s původním typem společného prakticky nic, kromě stejné ráže a kompatibilní munice. Hlaveň je podstatně kratší, zcela postrádá úsťovou brzdu a je vyrobena z lehkých ocelových slitin OChN1M a O­-120. Při výrobě kolébky a dvouramenné lafety se kromě lehkých ocelí rozsáhle využil též titan a hliník a snaha o minimální hmotnost je patrná také např. na perforaci pláště hlavně. Zpětný ráz tlumí velmi propracovaná dvoustupňová soustava hydraulických a pneumatických pístů a nárazníků nad hlavní. Výsledkem je skutečnost, že zbraň má hmotnost pouze 1300 kg, což je pouhých 40% hmotnosti houfnice D-30A. K tažení se dají použít lehké nákladní vozidla GAZ-66, popř. též ještě lehčí terénní automobily jako UAZ-469 či Lada Niva. Maximální dostřel je cca 8,6 km (u D­-30A je to cca 11,8 km).

                                                                útočné dělo M-392

                                             (foto: Magic of Models / Sergej Jung (?) / FU)

Zbraň M-392 byla ukázána na několika veletrzích a posléze se někam "vytratila", ale nečekaně se objevila na výstavě RAE 2015 v Nižním Tagilu, a to v atraktivní pouštní kamufláži. Lze proto předpokládat, že uživateli "vzkříšené" M-392 se nemají stát jen horské a výsadkové útvary ozbrojených sil Ruska, ale že Závod č. 9 myslí také i na vývozní uplatnění. Zejména některé ambiciózní arabské a asijské státy by podobné zbraně mohly při prosazování svých zájmů velmi dobře využívat.

                                                                                                Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                                  Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

Poslední revize článku 24.5.2016

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr 

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití.

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva.