Liaoning a Vikramaditya - letadlové lodě asijských velmocí

V roce 2012 zařadilo čínské námořnictvo do služby svůj první letadlový nosič, který nese jméno Liaoning, zatímco Indie koncem roku 2013 převzala od Ruska letadlovou loď Vikramaditya. Jedná se o skutečné posily vojenských kapacit těchto asijských mocností, nebo jde spíše o symbolické kroky vyjadřující jejich mocenský status?

Letadlové lodě dlouhodobě tvoří základ námořních sil nejvyspělejších a nejsilnějších velmocí světa. Přesuny mocenské rovnováhy v posledních letech ukazují, že mezi takové země se nyní řadí i Čína a Indie, a tudíž nemůže být překvapivé, že i ony zařazují do výzbroje nová plavidla této kategorie. V obou případech se jedná o modernizované letadlové nosiče sovětského původu, ovšem oba státy již také staví nosiče vlastní. Perspektivně tak mohou vlastnit flotily, které jim mohou výrazně pomoci v jejich regionální velmocenské politice.

Kasino, nebo letadlový nosič?

V roce 1985 začal Sovětský svaz stavět plavidlo Projekt 1143.6, původně nazvané Riga a poté přejmenované na Varjag. Šlo o sesterskou jednotku plavidla Tbilisi (původně nesoucí jméno Leonid Brežněv), z něhož se pak stal jediný dnešní nosič ruského námořnictva Admirál Kuzněcov. Nejednalo se ale o klasickou letadlovou loď, jaké stavěl a staví Západ, nýbrž o loď patřící do třídy tzv. „letadlových křižníků“, hybrid letadlového nosiče a raketového křižníku, jenž byl opatřený těžkými protilodními střelami a množstvím protiponorkových a protivzdušných zbraní. Úkolem sovětských lodí této kategorie byla především ochrana pobřeží, boj proti ponorkám a podpora výsadků. Letouny nestartovaly z katapultů, nýbrž s pomocí „skokanského můstku“ na přídi. Po kolapsu SSSR byla loď  Varjag (spuštěná na vodu v roce 1988 ještě pod názvem Riga) předána Ukrajině, ovšem ta záhy stavbu zastavila. Loď pak řadu let nečinně kotvila v přístavu v Nikolajevě, dokud ji roku 1998 za 20 milionů dolarů nezakoupila čínská firma se záměrem ji přestavět na plovoucí hotel a kasino. Loď  byla stavebně téměř dokončena, ale postrádala motory, zbraňové systémy a elektroniku.

                                   nedokončený letadlový křižník Varjag je tažen Bosporem

                                                          (foto: U.S. Navy / PD)

Číňané ji odtáhli do svého přístavu Dalian, kam se ale dostala až roku 2002, neboť tři roky (!) čekala na turecké povolení proplout Bosporem. Záhy po přesunu lodě se začaly objevovat informace, že skutečný záměr Číňanů byl úplně jiný, což se potvrdilo v roce 2005, kdy začaly rekonstrukční práce odpovídající plánu letadlový nosič dokončit, vystrojit a zavést do služby. Přicházely další snímky, které to potvrzovaly, a roku 2008 už snad nikdo nepochyboval, že Čína takto získá svou první letadlovou loď. To Číňané oficiálně potvrdili 8. června 2011 a v srpnu téhož roku se rozběhly plavební testy. Mnohdy se uvádělo, že nosič ponese jméno Shi Lang (podle čínského admirála ze 17. století, jenž dobyl Tchaj-wan), loď však byla 25. září 2012 oficiálně zařazena do služby pod jménem Liaoning (podle provincie, kde byla dokončena). Nese čínskou výzbroj v podobě 30mm protivzdušných kanónů Type 730, řízených raket FL-3000N a hlubinných bomb. Nosič Liaoning nyní slouží u čínského námořnictva jako výzkumné a výcvikové plavidlo.

Jméno města, admirála a císaře

Také indický nosič představuje konverzi plavidla ze sovětské éry, jeho historie však sahá ještě dále, a to až do roku 1978. Tehdy Sověti zahájili stavbu lodě Projekt 1143.4, jež byla původně čtvrtým plavidlem své třídy, avšak od svých tří sester, lodí Kijev, Minsk a Novorossijsk byl tento letadlový nosič pojmenovaný Baku natolik odlišný (zejména svou pokročilejší elektronickou výbavou), že se často pokládá za samostatnou třídu. Také v tomto případě se jednalo „letadlový křižník“ vybavený silnou raketovou výzbrojí, ale na jeho palubě sloužily jen podzvukové letouny s kolmým startem typu Jakovlev Jak-38 a vrtulníky.

                                                       sovětský letadlový křižník Baku 

                                                              (foto: US Gov. / PD)

Plavidlo Baku vstoupilo do služby v roce 1987, ovšem po rozpadu SSSR se jeho jméno změnilo na Admirál Gorškov, protože město Baku leží v osamostatněném Ázerbájdžánu. Nosič byl v roce 1996 stažen ze služby a nabídnut k prodeji, na což brzy zareagovala Indie. Po dlouhých jednáních byla roku 2004 podepsána smlouva, podle níž Indové obdrželi loď  vlastně zadarmo, měli ovšem zaplatit 800 milionů dolarů za její přestavbu a miliardu dolarů za zbraně a letadla. Původně se předpokládalo, že nosič přejmenovaný na Vikramaditya (podle starověkého císaře Indie) vstoupí do služby v roce 2008, což se ale záhy ukázalo jako zcela iluzorní, protože plavidlo bylo v horším stavu než se předpokládalo a ruské loděnice se navíc potýkaly s nedostatkem zkušeností s přestavbami podobného charakteru. Práce se protahovaly, prodražovaly a nespokojenost Indů (vcelku pochopitelně) rostla. V roce 2009 byla dojednána revize smlouvy, dle níž celková hodnota kontraktu stoupla na 2,35 miliardy dolarů. Nosič Vikramaditya měl být předán roku 2012, ovšem ani tento termín nebyl dodržen, protože teprve v létě 2012 začaly plavební zkoušky, a ani ty neprobíhaly bez problémů. Každopádně však v případě lodě Vikramaditya došlo v Rusku k daleko rozsáhlejší konverzi než v Číně u Varjagu, jelikož loď  se změnila v plnohodnotný nosič se „skokanským můstkem“ a záchytnými lany pro vzlet a přistání nadzvukových bojových letounů. Její původní sovětská výzbroj byla zcela demontována (odstranění dvanácti těžkých protilodních střel Bazalt z přídě uvolnilo místo pro „skokanský můstek“) a loď chrání osm moderních protivzdušných systémů Kaštan, každý se dvěma 30mm šestihlavňovými kanóny a osmi raketami v pohotovostním stavu. Změnil se také pohonný systém, nyní pracující na naftu, zatímco původní sovětské kotle spalovaly mazut.

Rozdílné pozice Číny a Indie

Kromě konstrukčních rozdílů obou „staronových“ lodí je také nutno zdůraznit odlišnosti mezi „startovními pozicemi“ obou asijských mocností. Čína totiž nemá s letadlovými loděmi žádné praktické služební zkušenosti, postrádá doktrínu pro jejich efektivní nasazení, nemá pro ně ani dostatek vycvičeného personálu (čínský personál byl částečně cvičen v Brazílii). Naopak Indie provozuje letadlové lodě už od roku 1961, kdy získala od Britů letadlovou loď  Vikrant (původně HMS Hercules), jenž byl s velkým (třebaže v Evropě málo známým) úspěchem nasazen ve válce proti Pákistánu v roce 1971. V roce 1987 se připojil další ex-britský nosič Viraat (původně HMS Hermes), který pořád slouží, zatímco loď  Vikrant byla vyřazena v roce 1997. Pro Indy bude příchod lodě Vikramaditya určitě znamenat zásadní posílení schopností jejich námořnictva, které takto poprvé získá nadzvukové stíhačky, neboť z Viraatu operují „jen“ letadla s krátkým startem Sea Harrier. (Nosič Vikrant byl pro ně při přestavbě v 80. letech uzpůsoben také; do té doby představovaly páteř jeho palubní letecké skupiny podzvukové stíhací bombardéry Sea Hawk.) V kontrastu s ČLR má Indie také zřejmě jasno v tom, jak a k čemu hodlá své letadlové nosiče používat, a lze konstatovat, že její reálné kapacity více či méně odpovídají jejím plánům být velice silnou regionální mocností, jež bude udržovat faktickou kontrolu nad Indickým oceánem. Vikramaditya je sice také terčem kritiky, ta však nesměřuje ani tak na loď samotnou, jako spíše na obrovské průtahy kolem přestavby a dramatické zdražení. Čína se nachází v hodně odlišné situaci, protože její ambice se evidentně neomezují jenom na region východní Asie a míří spíše na globální úroveň, kde by ČLR chtěla konkurovat dosud výjimečné pozici USA. Přinejmenším z hlediska námořního soupeření je to však (zatím) zcela mimo realitu, protože kapacity nosiče Liaoning jsou hodně omezené. Nelze zapomínat, že řadu let šlo o neudržovaný vrak, což se na stavu plavidla muselo silně podepsat. Možnosti plavidla také dosti limituje „skokanský můstek“, z něhož letouny nemohou startovat s plným nákladem výzbroje a paliva. Řada expertů soudí, že Liaoning nikdy nebude plnohodnotně operačně způsobilý, a že bude sloužit pouze k výcviku a testům.

Velké plány do budoucnosti

Současně je ovšem nutné dodat, že si Čína tato omezení určitě uvědomuje, o čemž svědčí také fakt, že již rozběhla program domácí stavby letadlových nosičů. Vedle zkušeností s plavidlem Liaoning jí může pomoci též vlastnictví tří dalších starších lodí (jde o sovětský Kijev a Minsk a australskou Melbourne), jež byly koupeny po vyřazení ze „svých“ námořnictev a podrobeny intenzivnímu zkoumání. Čína patrně získala i kompletní konstrukční dokumentaci pro několik tříd nosičů. Čerstvé fotografie každopádně dokazují, že čínské loděnice na ostrově Changxing zahájily stavbu první domácí letadlové lodě, což se koneckonců dalo očekávat. Plavidlo by mělo být větší než Liaoning a mělo by přepravit i více letadel. Podle některých zpráv chce Čína postavit dvě takovéto lodě, po kterých mají následovat dvě ještě větší plavidla s jaderným pohonem, což by spolu s plavidlem Liaoning znamenalo pět letadlových lodí. Pokud by ČLR disponovala i vhodnými doprovodnými plavidly (aby mohla sestavit také plnohodnotné operační skupiny), personálem a doktrínou, pak by se už mohlo jednat o opravdu účinnou sílu. Ovšem ani Indie nechce zůstat pozadu a od roku 2009 staví první vlastní nosič, jenž byl spuštěn na vodu 12. srpna 2013 a má „staronové“ jméno Vikrant. Jde o plavidlo s výtlakem cca 40 000 tun a opatřené „skokanským můstkem“, které by mohlo vstoupit do služby zřejmě v roce 2018. Další krok má představovat nosič Vishal, který má být formálně sesterským plavidlem, ačkoli bude podstatně větší (výtlak asi 65 000 tun) a ponese katapulty; dokonce se uvažuje o jaderném pohonu. Indie tedy plánuje provoz tří letadlových nosičů, resp. disponování třemi bojovými skupinami. To pro regionální mocenskou politiku v Indickém oceánu více než bohatě postačuje, kdežto pro globální ambice ČLR je pětice lodí (a minimum zkušeností) prostě málo. Pro čínské námořnictvo teď znamená nosič Liaoning spíš symbolickou posilu, kdežto indická Vikramaditya přinese opravdu silnější reálné kapacity, avšak oba tyto „staronové“ nosiče nejspíše předznamenávají začátek nové éry rozložení námořních sil v Tichém a Indickém oceánu.

Palubní letectvo Číny a Indie

Základním typem bojového letadla pro čínský nosič Liaoning je Šenjang J-15, zcela evidentně kopie sovětského Su-33 (Su-27K), jehož jeden prototyp Číňané pořídili od Ukrajiny. Jinak lze také říci, že J-15 je palubní derivát typu J-11, tedy čínské vylepšené kopie „suchozemského“ typu Su-27SK. První přistání těžkého dvoumotorového letadla J-15 na plavidle Liaoning proběhlo v listopadu 2012. Indie pro svůj nosič Vikramaditya zakoupila lehčí ruské víceúčelové letouny MiG-29K, tj. námořní obměnu slavného stroje MiG-29, kterou brzy zařadí do výzbroje i ruské námořnictvo. Obě velmoci hodlají v budoucnu provozovat palubní verze svých letounů 4. generace (Čína J-10, Indie LCA Tejas) a nových typů 5. generace (Čína J-21/31 nebo J-35, Indie FGFA). Pokud jde o další kategorie, na obou nosičích mají sloužit i ruské vrtulníky Ka-27/28, které budou plnit primárně protiponorkové a záchranné úkoly. Z čínského plavidla budou dále vzlétat vrtulníky Z-8 a Z-9, tj. licenční kopie francouzských typů Dauphin a Super Frelon. Pro radarové hlídkování či včasnou výstrahu mají obě země využívat helikoptéry Ka-31 (speciální úprava Ka-27), ale Čína už připravuje i radiolokační stroj s pevným křídlem (demonstrátor nese označení JZY-1), fakticky ekvivalent amerického E-2 Hawkeye. Pro zajímavost se dá doplnit, že Američané nabízeli tento letoun Indům, jenže Hawkeye je určen pro start z katapultů, které na indickém nosiči nejsou, a proto z tohoto obchodu sešlo.

                                                   indická letadlová loď  Vikramaditya

                                                        (foto: Indian Navy / CC BY)

Parametry nosičů Liaoning a Vikramaditya

Údaje jsou částečně odvozené od údajů původních sovětských lodí.

                                                                                         Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                           Pro Militarybox upravil: ing Zbyněk Novotný

Poslední revize článku: 30.1.2014

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva !!!

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití !!!