Západoevropské letecké kanóny

Jak je všeobecně známo, v současnosti existují čtyři základní systémy rychlopalných leteckých kanónů. První jsou zbraně využívající systém s klasickým jednoduchým funkčním cyklem, zastoupené především ruskými typy, druhé užívají rotující svazek hlavní (systém Gatling), a jsou americkou a ruskou doménou, třetí pracují se dvěma sdruženými hlavněmi a závěry (system Gast) a představují takřka výhradně ruskou záležitost a čtvrté jsou automatickou obdobou bubínkových revolverů, což vede k jejich označování za „revolverové“. Revolverový systém ve svých leteckých kanónech využívají západoevropské zbrojovky.

První německý vzor

Vůbec první zbraň, kterou bychom dnes označili jako revolverový kanón, přihlásil jako patent již v roce 1905 americký inženýr Charles M. Clarke. Jeho nápad ale zůstal právě jen nápadem pro patent, nebyl realizován a upadl v zapomnění. Myšlenka se znovu objevila za čtyři dekády v Německu, když se hledala výzbroj pro nová proudová stíhací letadla. Jejich vysoká rychlost zákonitě znamenala kratší čas pro palbu na nepřítele, což logicky vedlo k požadavku na kanón s vyšší kadencí. Klasický funkční princip (tj. zbraň s jednou hlavní, jednou nábojovou komorou a jedním závěrem) se zdál být již nedostačující, a tak firma Mauser přišla s radikálně odlišným řešením. V podstatě zautomatizovala osvědčený princip bubínkového revolveru, což v praxi znamenalo, že současně probíhaly funkční cykly více nábojů současně. Jedna z komor prováděla výstřel, zatímco ostatní komory nabíjely nové náboje nebo vyhazovaly prázdné nábojnice. O pohon mechanismu zbraně se staraly prachové plyny odebrané z její hlavně. Výsledkem byla zbraň, jež vznikla ve dvou verzích s různými rážemi, a to jako 20mm kanón MG213C/20 a 30mm kanón MK213C/30. Oba měly bubny s pěti komorami; v horní komoře probíhal výstřel, druhá a třetí se účastnily nabíjení, ze čtvrté se vyhazovalo a pátá byla prázdná. 20mm zbraň dokázala střílet kadencí asi 1500 ran za minutu, 30mm verze pak zhruba 1200 ran za minutu. Ve své době šlo o patrně nejpokrokověji řešené letecké automatické zbraně na světě. Očekávalo se, že budou montovány do pozdějších verzí legendární stíhačky Messerschmitt Me 262 Schwalbe, popř. do reaktivních letounů nové generace, na nichž Německo horečně pracovalo. Do sériové produkce již tyto kanóny nestihly vstoupit, hodně však ovlivnily poválečný vývoj, neboť pracovníci firmy Mauser se pak rozešli do zahraničí, kde evoluce těchto zbraní pokračovala.

Švýcaři a Američané

Lze bez nadsázky říci, že všechny poválečné revolverové kanóny představují vlastně potomky „dvě stě třináctky“, a sice bez nějakých větších koncepčních změn. Německý inženýr Fredrick Linder zamířil do švýcarské zbrojovky Oerlikon, která již tehdy patřila k největším výrobcům automatických kanónů na světě. Velice ochotně proto převzala i revolverový princip, vyvinula řadu typů takto koncipovaných zbraní ráže od 20 do 35 mm a stále patří (dnes již jako součást nadnárodní společnosti Rheinmetall Defence) k nejvýznamnějším dodavatelům rychlopalných zbraní. Její hlavní oblast působení ovšem představuje pozemní a námořní protivzdušná obrana a v letadlech se poválečné kanóny Oerlikon (navzdory velkému úsilí společnosti) uplatnily jen omezeně. Většího významu dosáhl fakticky jen jediný typ, a sice 30mm (pro náboj 30x173) kanón KCA, jenž měl buben se čtyřmi komorami (maximální rychlost střelby 1350 ran/min); výstřel probíhal v komoře ve spodní poloze. Kanón byl montován do švédského stíhacího letadla JA37 Viggen, ale pozdější pokusy prosadit jej také do arzenálu mezinárodního bojového letounu Tornado již úspěšné nebyly. Po úplnost se dá dodat, že se do vývoje revolverových kanónů pustili též Američané, neboť do USA zamířil další z pracovníků firmy Mauser, Otto von Lossnitzer. Výsledkem prací byl 20mm kanón M39, který měl (stejně jako německý typ) buben s pěti komorami. Byl umístěný v několika amerických letadlech, mj. F-86 Sabre, F-100 Super Sabre nebo F-5 Freedom Fighter. Do pozdějších verzí F-5 Tiger II se montoval modernizovaný M39A2. Američané poté vyrobili ještě zajímavý revolverový kanón Mk 11 Mod. 5 ráže 20 mm, jenž se vyznačoval dvěma hlavněmi (vlastně by se dalo říci, že šlo o dva kanóny s jedním společným bubnem); objevil se však jen v externím pouzdru a nikdy se nestal příliš rozšířeným ani oblíbeným. Američané nakonec vsadili na zbraně principu Gatling a revolverovým kanónům se potom již nevěnovali.

Úspěšná série DEFA

Další z německých konstruktérů Anton Politzer zamířil do Francie, kde záhy našel zaměstnání v tamním státním zbrojním průmyslu, a sice ve zbrojovce Direction des Études et Fabrications d’Armement. Její zkratku DEFA dodnes nosí velmi úspěšná řada 30mm kanónů, které se coby výzbroj (nejen) francouzských letounů rozšířily do celého světa. Jako první byl vyvinut kanón DEFA 552, jehož sériová výroba se rozběhla v roce 1954.

                                                                    DEFA 552A

                                                       (foto: Duch.sep / CC BY-SA)

Měl znovu pět nábojových komor a lze jej v zásadě označit jen za mírně inovovanou variantu německého MK213C/30. Odlišnosti se týkají zejména poněkud jednoduššího a spolehlivějšího fungování, na což Francouzi dávali důraz kvůli očekávanému použití v koloniálních válkách, tzn. v prostředí džunglí nebo pouští. Následoval typ DEFA 553, který se vyznačoval robustnější konstrukcí a rovněž faktem, že byl opatřen omezovačem, díky němuž bylo možno střílet dávkami o délce 0,5 nebo 1 sekunda. Za vrchol vývojové řady DEFA pak platí kanón DEFA 554, jenž vlastně stále zachovává původní konstrukci německé „dvě stě třináctky“, ale odlišuje se procesem nabíjení. Jestliže u německé zbraně i předchozích kanónů řady DEFA probíhalo nabíjení každé rány „na dvakrát“ (ve dvou z pěti komor), pak u kanónu DEFA 554 je to „na třikrát“, resp. je zapojena také pátá (původně prázdná) komora. Díky tomu se podařilo zřetelně zvětšit kadenci.

                                                                      DEFA 554

                                                    (foto: David Monniaux / CC BY-SA)

Kanóny série DEFA tvořily, resp. stále tvoří výzbroj mnoha typů francouzských bojových letadel, např. Mystère, Ouragan, Vautour, Étendard a celé slavné rodiny stíhaček Mirage. Ve svých letadlech je ovšem použili i Italové (FIAT G.91), Izraelci (Nesher, Kfir, Lavi) nebo Jihoafričané (Cheetah, Impala). Vedle toho vzniklo několik typů externích kontejnerů obsahujících kanóny série DEFA, které se dají zavěšovat pod nejrůznější západní letouny i vrtulníky.

Nový kanón GIAT

V polovině 80. let začaly ve Francii první vývojové práce na dvou kvalitativně nových typech letecké techniky, a sice stíhacím letounu Rafale a bitevním vrtulníku Tiger. Pochopitelně byla řešena i otázka jejich výzbroje a vznikl konsensus, že série DEFA už vyčerpala svůj potenciál. Zbrojovka GIAT byla tedy pověřena, aby zkonstruovala zcela nové kanóny, jež sice zachovají výhody kanónů řady DEFA (tedy zejména jednoduchost s spolehlivost), ale zároveň se budou vyznačovat podstatně vyššími palebnými výkony. Výsledkem projektu, který začal roku 1988, jsou dva kanóny, jež se souhrnně označují i jako GIAT 30, protože sdílejí základní konstrukci, která se vyznačuje bubnem se sedmi nábojovými komorami. Podobně jako i v případě kanónu DEFA 554 byl zvýšen počet fází zasouvání náboje, což umožňuje dále zvýšit kadenci. Opět je k dispozici i omezovač a do konstrukce bylo integrováno mnoho zlepšení, např. naprosto nově řešené automatické napínání pro případ selhání náboje. Prvním kanónem je typ M781, který je určen pro vrtulníky a instalace na vozidlech či lodích. Používá stejnou munici jako DEFA, ale právě z důvodu určení primárně pro helikoptéry (a tedy kvůli nutnosti omezit účinky zpětného rázu) střílí relativně pomalu. Druhým typem je kanón M791, zkonstruovaný pro bojový letoun Rafale, který nyní představuje jeho jedinou praktickou aplikaci.

Z hlediska ničivé síly se jedná o zřejmě nejvýkonnější revolverový kanón na světě, neboť pro něj byla vyrobena nová silnější munice a kadence dosahuje hodnoty až 2500 ran za minutu (lze ale nastavit také hodnoty 300, 600 či 1500 výstřelů za minutu). Nevýhodou jsou velké rozměry a hmotnosti kanónu, který se proto nehodí pro instalaci do menších typů letounů.

Britský systém ADEN

Čtvrtým „emigrantem“ z firmy Mauser byl Werner Jungmann, který odešel pracovat do Velké Británie. Také tam se záhy rozběhly práce na revolverových zbraních, jež se jasně inspirovaly německou konstrukcí. Hlavním záměrem bylo nahradit osvědčený, ale prostě již nevyhovující 20mm kanón Hispano-Suiza, známý z řady britských letounů z éry druhé světové války. Nový kanón byl designován ve vývojovém ústavu Armament Development Establishment a sériová produkce zbraně se rozběhla ve zbrojovce Royal Small Arms Factory ve městě Enfield. Podle jména ústavu a sídla zbrojovky dostal 30mm kanón název ADEN.

                                                                       ADEN 

                                                              (foto: MKFI / PD)

Do služby byl zařazen roku 1954 coby výzbroj stíhačky Hawker Hunter. Opět se jednalo fakticky o zdokonalení koncepce původní německé zbraně s pěti nábojovými komorami a na tutéž munici, jakou používají také francouzské kanóny DEFA. Zbraně řady ADEN se objevily mj. v britských letounech Javelin, Scimitar, Gnat či Lightning, ale užívaly je také např. kanadské verze americké stíhačky Sabre a švédské stroje J32 Lansen a J35 Draken. Dále byly zabudovány i do několika typů externích kontejnerů, z nichž asi nejznámější je ten, který je ve dvojici zavěšen pod trupem populárního bojového letadla s kolmým startem Harrier. V tomto případě jde o zdokonalenou verzi kanónu s označením ADEN Mk 4. Později byla vyvinuta ještě obměna s názvem ADEN Mk 5, u které se zvýšila kadence; žádná nová sériová zbraň tohoto provedení však postavena nebyla a místo toho se modernizovaly existující kanóny, jež mají jméno Straden Mk 5. Britové poté pracovali i na variantě ADEN 25 na moderní 25mm munici, avšak původně dosti slibný projekt nesplnil očekávání ohledně výkonů a v roce 1999 byl zastaven.

Kanón Mauser BK-27

Na přelomu 70. let zahájily Velká Británie a Německo vývoj nového bojového letadla, jež pak dostalo jméno Tornado a slouží jako stíhací bombardér i přepadový stíhač. Společnost Mauser obdržela kontrakt na vývoj hlavňové výzbroje pro tento stroj. Nebylo zřejmě překvapením, že sáhla po osvědčeném revolverovém principu, neobvyklá však byla munice, protože pro kanón s označením Mauser BK-27 bylo vytvořeno zcela nové střelivo do té doby neexistující ráže 27 mm (náboj 27x145). Samotný kanón opět kopíruje původní německou konstrukci, do které ale přidává mnoho drobných vylepšení, mj. lépe řešené otáčení bubnu nebo vyhazování nábojnic. Pozoruhodná je i tzv. plovoucí lafeta, která snižuje účinky zpětného rázu na letadlo. Sériová výroba kanónu se rozběhla v roce 1977 a jako první jím byl vyzbrojen zmíněný letoun Tornado, jenž má dvojici zbraní. Následovala jedna z verzí lehkého francouzsko-německého cvičného letadla Alpha Jet a posléze kanón BK-27 dosáhl i velkého úspěchu v podobě montáže do dvojice víceúčelových bojových letadel 4,5. generace. Prvním je Eurofighter Typhoon, jenž je produktem spolupráce Velké Británie, Německa, Itálie a Španělska, a druhým je původně jenom švédský, ale později švédsko-britský stroj JAS-39 Gripen. Letoun Gripen nese jeden BK-27 se 120 náboji, což se však týká jen jednomístných verzí (JAS-39A a C), kdežto dvoumístné cvičně-bojové varianty (JAS-39B a D) hlavňovou výzbroj postrádají. Pro kanón se vyrábí několik typů střeliva, a to průbojné AP, tříštivo-trhavé-zápalné HEI, univerzální APHEI, cvičné TP-I a cvičné s barvivem TP-DS. Kanón Mauser BK-27 tedy pořád dokazuje, že konstruktéři firmy Mauser v období druhé světové války vyvinuli skutečně mimořádně povedenou a nadčasovou konstrukci.

                                                                                          Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                            Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

Další podobné články na Militaryboxu: Moderní letecké kanóny

                                                       Ruské letecké kanóny a kulomety

                                                       Americké letecké rotační kanóny

Poslední revize článku: 7.1.2014

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva !!!

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití !!!