Kazachstán a jeho ozbrojené síly

Kazachstán dodnes zůstává pro většinu občanů České republiky jen vzdálenou, exotickou zemí. Pro příslušníky starší generace zůstává spojen s érou bývalého komunistického bloku, kdy představoval jeden ze "stánů", tedy středoasijských států tvořící jižní křídlo Sovětského svazu. Mladší generace si jej zase může zase spojovat s populární, poněkud nejapnou komedií "Borat". Bylo by ale poněkud pošetilé tento stát nějak podceňovat. Kazachstán dnes představuje zemi s významným nerostným bohatstvím, velice slušným ekonomickým růstem a politikou, která z něj činí vůdčí stát celého středoasijského regionu.

                                                       Astana - Hlavní město Kazachstánu

                                                         (foto: Ken end Nyetta / CC BY)

Mimořádně zajímavý ale může být Kazachstán především pro zájemce o vojenství. Kazachstán totiž představuje velice zajímavý příklad úspěšné reformy a modernizace ozbrojených sil – tedy úkolu, se kterým se potýkaly i mnohem vyspělejší státy včetně České republiky.

Vznik ozbrojených sil Kazachstánu je spojen s etablováním samostatného Kazachstánu, resp. rozpadem Sovětského svazu. Vytvoření vlastních ozbrojených sil bylo jedním z klíčových úkolů nového státu – a to i přesto, že do tohoto úkolu byl Kazachstán do jisté míry donucen. Politické vedení Kazachstánu a především prezident Nazarbajev totiž dlouho prosazovali spíše vytvoření společných ozbrojených sil všech zemí SNS. Teprve v návaznosti na neúspěch tohoto plánu pak bylo rozhodnuto vytvořit vlastní, nezávislé ozbrojené síly. To vše v situaci, kdy země se stále potýkala s následky rozpadu Sovětského svazu a hospodářským poklesem.

Kazachstán začínal do jisté míry od nuly. Kazachstán sice zdědil výzbroj a vybavení někdejší sovětské 40. armády, většina výzbroje byla ale již zastaralá či dokonce nebojeschopná. Kazachstán disponoval dokonce i jadernými zbraněmi a strategickými bombardéry, pro ně ale de facto neměl využití. Země také neměla žádnou zkušenost s budováním a řízením ozbrojených sil. Tento úkol byl navíc ztížen i poněkud nevýhodnými dispozicemi země. Kazachstán má značnou rozlohu – více než 2,7 mil km (35 x více než Česká republika!). Potřeba chránit tak rozsáhlé území pochopitelně klade na ozbrojené síly vyšší nároky. Kazachstán má přitom relativně omezené lidské zdroje, kdy počet obyvatel činí pouze cca 18 mil., z čehož navíc velkou část tvoří menšiny, u kterých nelze plně počítat s loajalitou. Kazachstán tedy nemohl jít cestou budování početných ozbrojených sil, vzhledem k nižšímu výkonu ekonomiky ale nemohl jít ani cestou nákupů nejmodernější techniky ve stylu bohatých států Perského zálivu. Přesto či možná právě proto Kazachstán dosáhnul celé řady úspěchů. Za necelé čtvrt století od svého vzniku dokázal Kazachstán vybudovat silnou armádu, ale také kvalitní zbrojní průmysl a výrazně tak posílit svou obranyschopnost. Toto posilování obranyschopnosti země přitom obsahuje několik zajímavých, charakteristických rysů.

Zásadním, klíčovým prvkem pro výstavbu ozbrojených sil se stal důraz na plánování. Obdobně jako v ekonomice jako takové i při budování ozbrojených sil se Kazachstán spoléhá na dlouhodobé plánování. Nejde přitom o nějaké detailní všeurčující pětileté plány, známé např. z bývalého Československa, ale spíše o strategické vize, s perspektivou až několik desetiletí. To pro ozbrojené síly zajišťuje potřebnou stabilitu a umožňuje to koncentrovat relativně omezené síly na ty nejpotřebnější programy. Pro Kazachstán je také typické, že jeho ozbrojené síly postupně přecházejí na západní, brigádní strukturu. To je významný rozdíl oproti jiným státům regionu, které se většinou stále drží starého, těžkopádného sovětského modelu ještě z dob studené války.  

Kazachstán své ozbrojené síly a jejich techniku postupně modernizuje. Zatímco např. sousední Uzbekistán prakticky nerealizoval žádný modernizační program a jeho ozbrojené síly používají stále pouze techniku zděděnou z éry Sovětského svazu, kazašská armáda realizovala již celou řadu přezbrojovacích programů. Na rozdíl od většiny středoasijských států přitom Kazachstán nakupuje také moderní západní techniku a nespoléhá se tak jen na dodávky z Ruska.

Významným prvkem posilujícím obranyschopnost je také to, že Kazachstán si postupně dokázal vybudovat poměrně vyvinutý zbrojní průmysl, který je dnes schopen vyrábět i sofistikované systémy. Při snaze o získání moderních technologií přitom kazašský zbrojní průmysl postupuje politikou multivektorovosti, kdy moderní technologie jsou získávány kromě Ruska také v Izraeli či Turecku, ale i exotické Jihoafrické republice.

Jak již bylo uvedeno, ozbrojené síly Kazachstánu prodělaly celou řadu reforem a reorganizací. Stejně tak se měnilo i složení a počty výzbroje. Proto zde nebudou podrobně popsány druhy výzbroje, počty zbraní budou zachyceny spíše jen rámcově a budou popsány ty modernizační programy, které jsou významné a něčím charakteristické.

Ozbrojené síly Kazachstánu dnes

Je zajímavé, že je poměrně obtížné zjistit početní stavy kazašské armády. Podle většiny zdrojů má kazašská armáda cca 46 000 vojáků (30 000 pozemní síly, 12 000 letectvo a PVO, 3 000 námořnictvo). Lze se ale setkat s údaji jak nižšími, tak i mnohem vyššími, udávajícími 65 000 či 72 000 vojáků. V těchto případech byly zřejmě započítány i polovojenské síly, mezi které lze zařadit např. vojska vnitřní bezpečnosti (20 000), pohraniční stráž (9 000) či prezidentskou gardu (2 500).

Tato armáda je dnes vybavena poměrně velkým množstvím bojové techniky. Té je sice k dispozici méně než na počátku devadesátých let, to ale bojeschopnosti armády spíše prospělo. Byla odlehčena armádní struktura; došlo k vyřazení zastaralé, nepotřebné techniky. Zachovány byly jen ty nejperspektivnější typy, přičemž některé z nich byly či jsou modernizovány.

Pozemní síly

Nejvýznamnější složkou pozemních sil je tankové vojsko. To na počátku devadesátých let využívalo hned několik typů tanků, kdy kromě nejrozšířenějšího tanku T-72 sloužily i starší tanky T-62 a T-55, údajně ale také menší počet moderních T-80. Dnes, po redukci obrněných jednotek se Kazachstán spoléhá na jediný typ – a to tank T-72 v několika verzích o celkovém počtu více než 600 tanků. Z nich ale slouží jen polovina, tedy cca 300 ks.

                                                            T-72B armády Kazachstánu

                                                           (foto: Kalabaha 1969 / CC 0)

Tanky T-72B jsou ovšem dnes již zastaralé. Vedení kazašské armády proto již několik let plánuje jejich modernizaci. Dosud bylo předvedeno několik modernizačních setů, navržených ruskými, ukrajinskými a izraelskými firmami, ale také domácím průmyslem. Zatím ale žádný nebyl realizován. Je patrné, že kazašská armáda chce získat to nejlepší i za cenu odkladu programu, což je v protikladu k přístupu řady ozbrojených sil, které obdobné modernizační programy realizovaly ukvapeně a bez většího rozmyslu.

Je otázkou, jaký tank jednou tyto tanky nahradí či doplní. Je zřejmé, že i přes modernizaci tanky T-72 nebudou moci sloužit věčně a Kazachstán bude potřebovat nový tank. Je zajímavé, že coby adept na příští tank kazašské armády je často zmiňován turecký tank Altay. Stejně tak ale bude chtít jistě i Rusko prosadit své typy, své tanky nabídla i Čína. Výběr nového tanku proto bude velice zajímavý a vypoví leccos o politické orientaci země.

Důležitým modernizačním prvkem se stalo zavedení ruského pásového vozidla BMPT. Kazašská armáda se stala prvním a zatím jediným uživatelem tohoto unikátního bojového vozidla, určeného pro podporu tanků. Zatím slouží pouze 10 kusů, je však pravděpodobné, že dojde i k dalším dodávkám. Kazašská armáda přitom neplánuje nákup nových strojů, ale spíše přestavbu svých přebytečných T-72 do podoby modifikovaného BMPT. I na tomto přístupu je patrná snaha o úspornost a efektivitu.

Pro přepravu pozemního vojska slouží stále bojová vozidla BMP-2 (500 ks), doplněná menším množstvím BMP-1 a obrněných transportérů MT-LB. Vozidla BMP-2 postupně zastarávají, poněkud překvapivě ale neprošla žádnou výraznější modernizací. Podle některých zdrojů kazašská armáda provozuje i BMP-3, těch je ale jen velice málo a nepředstavují tak náhradu BMP-2. Je proto zřejmé, že Kazachstán v dohledné době bude potřebovat nová pásová BVP, zatím ale nebyl vyhlášen žádný modernizační, či akviziční plán.

                                                            BMP-2 armády Kazachstánu

                                                           (foto: Kalabaha 1969 / CC 0)

Mnohem zajímavější je oblast kolových obrněných vozidel, na která kazašská armáda zjevně klade mnohem větší důraz, patrně i vzhledem k přírodním podmínkám země.

Z počátku se kazašská armáda spoléhala na techniku zděděnou po sovětské armádě, tedy obrněné transportéry BTR-60/70/80. Tyto obrněné transportéry ale mají zastaralou koncepci s motorem umístěným vzadu a mnohé z nich byly opotřebované provozem.

Ve snaze nahradit staré typy, ale také diverzifikovat zdroje své výzbroje se Kazachstán obrátil na Ukrajinu. Ta Kazachstánu nabídla své obrněné transportéry BTR-3, které se ale stále vyznačovaly zastaralou koncepcí s motorem v zádi vozidla a nepředstavovaly tak oproti BTR-80 významnější posun. To spolu s nižší kvalitou výroby bylo hlavním důvodem, proč tato vozidla byla nakonec odmítnuta. Následně Kazachstán projevil zájem o další ukrajinský typ BTR-4, který se již vyznačoval modernějším řešením, kdy záď vozidla je vyhrazena výsadku. Také tento typ byl ale o zkouškách odmítnut – a to opět z důvodu velmi nízké kvality (lze připomenout, že podobné zkušenosti s ukrajinskou technikou mají i další její uživatelé).

Z důvodu neúspěchu těchto programů Kazachstán provedl modernizaci svých  BTR-80, došlo i k nákupu nových BTR-80A a BTR-82. Kazašské armádě přesto stále chyběl moderní kolový obrněný transportér. Po dlouhodobém vybírání si nakonec Kazachstán poněkud překvapivě vybral obrněný transportér Mbombe jihoafrické firmy Paramount. Jde o velice zajímavé vozidlo, vyznačující se na tuto kategorii nezvykle silnou protiminovou ochranou, blížící se takřka úrovni vozidel MRAP. Původně byla vybrána původní, šestikolová varianta tohoto vozidla, nakonec ale speciálně pro kazašskou armádu byla vyvinuta osmikolová verze Barys. Ta by navíc měla být vyráběna v rámci společného podniku kazašským domácím průmyslem, který díky tomuto kroku získá moderní know-how.

Zajímavá je i situace v oblasti vozidel 4x4. Zde se kazašská armáda dlouhá léta spoléhala na starší sovětský typ BRDM-2. Ten je ovšem již zastaralý, navíc byl k dispozici jen v omezeném množství 40 ks.

Ve snaze o doplnění této kategorie se Kazachstán obrátil nejprve na Rusko, které nabídlo svůj typ BPM-97. Ten měl být nakoupen především pro pohraniční vojska ve větším množství, vzhledem k svým technickým problémům byl ale tento poněkud kontroverzní obrněnec odmítnut. Pro své aeromobilní jednotky pak Kazachstán koupil moderní turecké obrněné vozidlo Cobra, které se naopak velice osvědčilo a uvažuje se o nákupu dalších jednotek. Poněkud jinou kategorii vozidel MRAP představuje obrněný automobil Arlan, vyvinutý opět ve spolupráci s jihoafrickou firmou Paramount na základě jejího typu Marauder. Je možná poněkud překvapivé, že velkou část kolové obrněné techniky středoasijské země bude představovat jihoafrická technika, zdá se ale, že jde o rys pro Kazachstán charakteristický.

                                                        MRAP Arlan armády Kazachstánu

                                                          (foto: V. Kuzmin / CC BY-SA)

Obdobná situace je i u klasických automobilů, kdy kazašská armáda provozuje jak americké Humwee, tak i ruský typ Tiger. Vedle toho ale i kazašský průmysl dokázal přijít s vlastním typem Sarbaz. Lze předpokládat, že při dalších dodávkách bude kladen důraz právě na domácí typ.

Jako velice silné lze hodnotit dělostřelectvo kazašské armády. To se ale opírá převážně o starší typy, zděděné ještě ze sovětské éry. K dispozici tak jsou samohybná děla 2S1 Gvozdika (74 ks) a 2S3 Akacija (120 ks). Pro českého čtenáře může být zajímavé, že Kazachstán by měl disponovat také československými SHD vzor. 77 DANA, dodanými svého času do Sovětského svazu. Tato SHD ale již nejsou uváděna v početních stavech.

Také v oblasti samohybných děl se Kazachstán pokouší o modernizaci. V souladu s moderními trendy bylo zkonstruováno samohybné dělo Semser, využívající kolový podvozek kombinovaný s upravenou kanónovou houfnicí D-30. Toto SHD ale pro technické potíže nakonec nebylo přijato do výzbroje. Neúspěch tohoto SHD je poněkud překvapivý, když jde o projekt relativně nenáročný a podobné SHD dokázalo zkonstruovat např. Srbsko, ale také technicky mnohem méně vyspělý Súdán.

Tažené dělostřelectvo je tvořeno převážně staršími sovětskými typy. Jde především o typy 2A65 (90 ks) a 2A36 (180 ks), ale i zastaralé D-20 (72 ks). Ve velkých počtech slouží i lehčí D-30 (až 400 ks), a protitankové kanony MT-12 (90 ks). Především typ 2A65 Kazachstán částečně modernizuje, vybavuje novými střeleckými počítači atd. Je opět příznačné, že Kazachstán provozuje i starší typy a snaží se maximálně využít jejich potenciál.

Významným prvkem palebné podpory je raketometné vojsko. To se opírá především o starší sovětské typy, především BM-21, dále těžší BM-27 a BM-30. Tyto raketomety ale pochopitelně zastarávají a Kazachstán usiluje o jejich modernizaci. Ve spolupráci s izraelským průmyslem tak byl vyvinut raketomet Najza, který mohl kombinovat rakety všech tří zmíněných typů. Vzhledem ke korupci provázející tento program bylo nakoupeno jen velmi malé množství jednotek a program byl rušen. Kazachstán proto realizuje modernizaci svých BM-21 jejich osazením na nový podvozek automobilu Kamaz 43114. Je ale pravděpodobné, že vzhledem k současné renesanci raketometů bude mít Kazachstán zájem i o těžší typy. Je otázkou, zda dojde k nějakému oživení programu Najza či k nákupu nových raketometů, ať již z Ruska či jiných států.

Významným modernizačním programem se stalo zavedení raketometů TOS-1A Solncepok, odpalujícím termobarické nebo zápalné rakety. Kazachstán vyzkoušel nasazení těchto raketometů ve spolupráci s výše zmíněnými BMPT – a výsledky jsou velice příznivě hodnoceny. Je pozoruhodné, že Kazachstán se zjevně připravuje na protipovstalecké operace, přestože na jeho území žádné povstalecké skupiny nepůsobí. To naznačuje, čeho se Kazachstán obává – a zároveň i zde je patrné, jak se Kazachstán snaží vidět dopředu

Minometnou techniku zastupují klasické tažené minomety 81 a 120 mm starších sovětských typů, k dispozici jsou i samohybné minomety 2S9 a větší 2S4 Tulpan. Kazašský zbrojní průmysl také představil samohybný minomet BMP2B9, který kombinuje podvozek BMP s automatickým minometem Vasiljok. Jde o technicky velice zajímavý a přitom nenáročný prostředek, který patrně dosáhne v kazašské armádě většího rozšíření.

Co se týče pěchotní výzbroje, ta po dlouhou dobu představovala "sovětský standart", tj. útočné pušky řady AK, kulomety RPK a PK atd. I v této oblasti je ale patrná snaha o modernizaci. Kazachstán tak nakoupil moderní ruský kulomet Pečeněg, jako nová útočná puška ale byla poněkud překvapivě vybrána italská zbraň Beretta ARX-160 (byť v ruské ráži 7,62 x39). I zde je tedy patrné, že Kazachstán ve snaze o modernizaci a získání moderního know-how je schopen i odvážných kroků.

Vojenské letectvo

Klíčovým prvkem k zajištění obranyschopnosti Kazachstánu je letectvo, a i proto na ně byl kladen vyšší důraz. Budování vojenského letectva přitom bylo pro Kazachstán především v devadesátých letech velice obtížné. Kazachstán sice disponoval velkým množstvím letecké techniky, značnou část ale tvořily zcela zastaralé typy.

Dnešní kazašské letectvo je ovšem zcela jiné. Došlo k celkové redukci početních stavů, i tak ale kazašské letectvo je nejsilnější v regionu a dnes svou početností předstihuje vojenská letectva Běloruska či Ukrajiny. Podobně jako u pozemní techniky došlo k vyřazení zastaralých typů, naopak perspektivní typy prošly modernizací.

Letouny s největším dosahem jsou MiG-31 (20 ks). Kazachstán byl vedle Ruska jedinou zemí SNS, která provozuje tyto těžké přepadové stíhače. Vzhledem k potřebě chránit rozlehlé území jsou Migy-31 v Kazachstánu vysoce hodnoceny, nejméně polovina strojů proto byla modernizována. Ze stejného důvodu Kazachstán i nadále udržuje ve výzbroji starší MiG-25.

Pro standardní stíhací úkoly slouží letouny Su-27 (36 ks) a MiG-29 (39 ks). Je zajímavé, že letouny Su-27 Kazachstán nezískal coby dědictví po sovětské armádě, ale až v průběhu devadesátých let od Ruska výměnou za strategické bombardéry Tu-95, odsunuté z Kazachstánu.

Pro úderné účely slouží zejména letouny Su-24 (24 ks). Přestože jde již o starší typ, jde stále o výkonné letouny, které jsou vzhledem ke svému doletu v Kazachstánu velice ceněny. Část letounů proto byla modernizována. Pro úkoly palebné podpory slouží i letouny Su-25 (16 ks), které procházejí modernizací. Poněkud překvapivě pro stejné účely slouží i starší, často opomíjené letouny MiG-27.

                                            bitevník Su-25 v barvách kazašského letectva

                                                          (foto: D. Pichugin / GNU-FDL)

Je možná příznačné, že jako první země v regionu a kromě Ruska jediná země SNS Kazachstán nakoupil nová nadzvuková letadla. Po dlouhém rozhodování nakonec byl vybrán moderní ruský víceúčelový typ Su-30. Zatím bylo dodáno 6 ks, Kazachstán má ale zájem o dodání 36 kusů, což implikuje, že tyto letouny by měly představovat náhradu Su-27. Zároveň ale Kazachstán deklaroval ambici získat 70 nových nadzvukových strojů do roku 2020. Nabízí se otázka, jestli půjde o nákup dalších Su-30 či nějakého dalšího typu.

Je zřejmé, že v blízké budoucnosti Kazachstán bude potřebovat i další letouny coby náhradu starších typů. Kazachstán je tak zmiňován jako možný zájemce připravovaného ruského letounu Suchoj T-50, své letouny bude chtít prosadit ale i čínský a případně turecký průmysl. Ostatně, jeden čas se spekulovalo i o nákupu evropských letounů Typhoon nebo Rafale. Další akvizice tak budou patrně velice zajímavé a hodně vypoví i o politické orientaci země; Kazachstán ale již prokázal, že je schopen i překvapivých a odvážných kroků.

Pro výcvikové účely slouží starší, československé letouny L-39. Jde ale o starší jednotky, zděděné po sovětské armádě, kterým pomalu končí životnost. Je otázkou, zda při hledání jejich náhradě Kazachstán půjde cestou nákupu v Rusku, které prosazuje svůj Jak-130 anebo zda se dokáží uplatnit i moderní české letouny.

Pro dopravní úkoly dlouhou dobu sloužily jen starší sovětské letouny AN-26 (14 ks) a An-12 (6ks). I v této oblasti Kazachstán přikročil k modernizaci. Jako náhrada za starší An-26 byly poněkud překvapivě vybrány evropské letouny CASA C-295 (6ks). Je zřejmé, že při výběru hrála svou roli i snaha o získání moderního západního know-how. Na druhou stranu Kazachstán plánuje nakoupit i těžké ruské nákladní letouny Il-76 v jejich modernizovaných verzích. Také zde je vidět, že Kazachstán usiluje o moderní technologie, ale nechce se vázat na jednoho dodavatele.

Obdobná je i situace ve vrtulníkové technice. Kazachstán zdědil po sovětské armádě značné množství vrtulníků, stejně jako u letadel ale velká část z nich byla mimo provoz. Také v této oblasti Kazachstán proto redukoval počet techniky. Ze starší techniky by tak měly dnes sloužit vrtulníky Mi-17 (18 ks, jsou uváděny ale i výrazně vyšší údaje), ale i těžké Mi-26 (14 ks). Bitevní vrtulníky zastupoval populární Mi-24, jehož počty byly postupně redukovány na dnes udávaných 15 jednotek.

Také v oblasti vrtulníkové techniky Kazachstán přikročil k nákupům moderní techniky. Jako první byl realizován nákup vrtulníků Mi-171 pro pohraniční vojska. Další nákupy ale byly poněkud překvapivě směrovány do Evropy, kde si od firmy Eurocopter Kazachstán zakoupil nejprve lehké vrtulníky EC-145 (45 ks). Je zajímavé, že Kazachstán nakoupil velké množství lehkých vrtulníků, což je přitom kategorie, kterou do té doby kazašské letectvo neprovozovalo. Zakoupeny by měly být i střední EC-725 (20 ks). Nutno ale podotknout, že tyto vrtulníky jsou vyráběny v rámci společného podniku přímo v Kazachstánu. Také zde se tak projevila snaha Kazachstánu získat moderní technologie. Byly ovšem nakoupeny i nové bitevní vrtulníky – a to ruské Mi-35M (zatím 8 ks). Je poněkud zvláštní, že si Kazachstán vybral tento v podstatě již zastaralý typ; nutno ale říci, že v Kazachstánu jsou tyto vrtulníky vysoce hodnoceny. Je otázkou, zda je Kazachstán nebude chtít doplnit také nějakým lehčím, čistě bitevním typem.

Protivzdušná raketová obrana se po dlouhá léta opírala o starší sovětské protiletadlové systémy. Z velké části se jednalo ale o zastaralou techniku, především systémy Sa-3, Sa-4, Sa-5 a Sa-6. Nejvýkonnější byl systém Sa -10 (S-300), který byl ale provozován v omezeném množství. V návaznosti na uzavření smlouvy o společné protivzdušné obraně ale Kazachstán své S-300 modernizoval a došlo k nákupu nových jednotek. Lze předpokládat, že Kazachstán bude mít zájem i o další dodávky, které se mohou týkat i pokročilejšího systému S-400.

Námořnictvo

Na první pohled by se mohlo zdát, že vnitrozemský Kazachstán, který má přístup jen k malému Kaspickému moři (či spíše obrovskému jezeru) nepotřebuje válečné námořnictvo. Opak je pravdou. Kaspické moře má strategický význam, protože pod jeho hladinou se skrývá obrovské bohatství v podobě zásob ropy a zemního plynu. Toto nerostné bohatství představuje předmět sváru mezi všemi zeměmi ležícími na březích Kaspiku – a to nejen postsovětskými republikami, ale také ambiciózním Íránem. Všechny státy tak započaly s budováním či posilováním svých námořních sil – a pochopitelně se to týká i Kazachstánu.

Počátky kazašského námořnictva přitom byly velice skromné. Prvními jeho přírůstky byly starší sovětské hlídkové čluny typu Zhuk (2ks) a Saygak (2ks). Kazachstán se ale brzy rozhodl své námořnictvo rozšířit. Ze spojených států tak přišly hlídkové čluny Dauntless (1 ks) a Vigilant (5ks), Německo dodalo malé hlídkové čluny KW-15 (3 ks).

Brzy ale bylo zřejmé, že tyto čistě hlídkové čluny nestačí plnit své úkoly a Kazachstán tak deklaroval zájem získat i raketové čluny. Po jistý čas kazašské námořnictvo koketovalo s myšlenkou nakoupit raketové čluny v jižní Koreji. Nakonec ale bylo rozhodnuto postavit raketový člun v domácích loděnicích, vybudovaných za pomoci tureckých a německých firem. Výsledkem této snahy se stal člun, nazvaný příznačně "Kazakhstan". Jde o moderní raketový člun, vyzbrojený ruskými raketami Uran. Vzhledem k úspěchu této lodě lze předpokládat, že budou postaveny i další jednotky. Plánuje se i stavba menších, hlídkových člunů – a již dnes se uvažuje i o exportu.

Obdobně tak byly posíleny i minolovné jednotky. Kazašské námořnictvo disponovalo dlouhá léta jen staršími ex-sovětskými minolovkami Yevgenya, které jsou ale již zcela zastaralé. Kazachstán si proto pořídil v Rusku minolovky projektu 10750 E. Jde o velmi moderní jednotky, které na rozdíl od podobných minolovek dodaných ruskému námořnictvu používají moderní západní vybavení.

Závěr

Za téměř čtvrt století kazašské ozbrojené síly vykonaly obrovský kus cesty. Z někdejšího neuspořádaného molocha se proměnily v moderní armádu takřka západního střihu.

Kazašská armáda je sice relativně malá, zato ale působí velice kompaktním dojmem. Četná vojenská cvičení pak ukazují i na její vysokou bojeschopnost.

Tyto výsledky jsou zjevným výsledkem koncepčního přístupu státu, který na ozbrojené síly klade patřičný důraz. Kazachstán se snaží postupovat spíše promyšleně a metodicky – a to i za cenu zdržení některých modernizačních programů. To je v rozporu s např. přístupem některých států Perského zálivu, které často urychleně nakupují techniku, pro kterou pak ani nemají využití.

Snad nejpozitivněji na výstavbu armády zapůsobila kazašská politika multivektorovosti. Ta je právě v oblasti vojenství snad nejzřetelnější. Kazašská armáda de facto přejala západní model budování ozbrojených sil, zároveň ale využívá myšlenkové přístupy a koncepce i jiných států. Patrný je tradiční vliv Ruska, zkušenosti jsou ale získávány i z Izraele a dalších zemí.  Kazachstán se zkrátka snaží získat to nejlepší – ale zkombinovat si to po svém. 

Nejlépe je to vidět na akvizicích nové techniky. Na nich je patrné, že Kazachstán po svých zkušenostech se sovětskou nadvládou již nechce být na nikom závislý. Své akvizice realizuje tak, aby vliv jednotlivých států byl spíše vyvážen. Kazachstán proto v některých případech nakupuje i několik typů v rámci jednoho druhu techniky, aby výpadek jedné části dodávek byl kompenzován nákupy od jiného státu. Čím dál více je také zřejmé, že Kazachstán upřednostňuje akvizice od neutrálních států, které vůči němu nemají žádný zájem. Zde lze najít vysvětlení, proč Kazachstán s takovou oblibou spolupracuje s Izraelem a Jihoafrickou republikou.

Příznačný je také důraz na domácí průmysl. Kazachstán se chce zjevně co nejvíce spoléhat na své síly, ale také se nesnaží za každou cenu dosáhnout autarkie. Naopak si pečlivě vybírá programy, které jsou pro jeho podmínky nejvhodnější se zjevnou snahou se co nejvíce poučit. Prakticky všechny nákupy nové techniky tak jsou spojeny s předáváním moderního know-how.

I díky tomu Kazachstán dokázal realizovat celou řadu zbrojních akvizic. Pochopitelně, ne všechny se povedly; jak ukazuje příklad raketometu Najza, ani Kazachstánu se nevyhnul problém korupce. Přesto je patrné, že úspěchy vysoce převyšují neúspěchy – a to i ve srovnání s mnohem vyspělejšími státy. To vše za relativně nízkých výdajů, kdy kazašské vojenské výdaje se pohybují jen kolem 1, 5% HDP.

Samozřejmě se nabízí otázka, zda je vlastně takovéto budování ozbrojených sil nutné, zda je skutečně potřebné realizovat poměrně náročné nákupy moderní výzbroje, když v Kazachstánu je stále jen středně vyspělým státem a v zemi je ještě rozšířena chudoba.

Bohužel lze konstatovat, že dnešní Kazachstán není prost bezpečnostních rizik; naopak se zdá, že jich spíše přibývá. Nelze vyloučit ani klasické spory se sousedními státy, např. s Uzbekistánem, se kterým Kazachstán dlouhodobě soupeří o postavení regionální mocnosti. Stejně tak se ale Kazachstán obává konfliktu s Ruskem kvůli hrozbě odtržení svých severních oblastí obývaných převážně ruskou menšinou a je možná příznačné, že Kazachstán byl jedním z největších kritiků ruské anexe Krymu. Ještě pravděpodobnější je nějaký námořní střet v Kaspickém moři, kde stále probíhají spory o zdejší surovinové zásoby.

Mnohem zásadněji ale působí celkové bezpečnostní klima Střední Asie jako takové. Střední Asie je bohužel až příliš významná, byť se to třebas na první pohled nezdá. Nejde jen o zdejší ohromné nerostné bohatství, byť to pochopitelně také hraje svou roli. Jde ale i o celkové strategické postavení regionu, který se nachází na rozhraní Evropy a Asie a přes který tradičně vedly obchodní cesty, jejichž význam se dnes obnovuje.

V neposlední řadě svou roli hraje i to, že Střední Asie se nachází mezi Ruskem a Čínou.  Přestože obě mocnosti v celé řadě oblastí spolupracují a z pohledu mnohých Evropanů se může zdát, že jsou spojenci, ve skutečnosti mezi nimi panuje mnohem více rozporů. Rusko a Čína dlouhodobě soupeří o postavení rozhodující mocnosti – a nejvíce sporů se přitom vede právě o Střední Asii. Se zdejšími státy sice jak Rusko, tak i Čína spolupracují v rámci tzv. Šanghajské organizace, ve skutečnosti jim však jde spíše o získání dominance. O svůj vliv v oblasti usiluje i Turecko a Írán, ale také USA. Střední Asie tak představuje oblast plnou rozporů, které snadno mohou přerůst v otevřený konflikt mezi jednotlivými aktéry. Takový konflikt by přitom zasáhl nejen celý zdejší region, ale významně by ovlivnil i Evropu, která je ze značné části závislá na dovozu zdejších surovin.

Mezi všemi těmito mocnostmi se Kazachstán snaží balancovat a de facto tak působí jako stabilizační činitel regionu. Historická zkušenost přitom ukazuje, že hrát roli takového strategického hráče lze jen tehdy, disponuje-li daný stát dostatečně silnými ozbrojenými silami. Budování silných ozbrojených sil je tedy v Kazachstánu více než na místě a spolu s pragmatickou zahraniční politikou má význam nejen pro samotný Kazachstán.

                                                                                                  Autor článku: David Khol