Kam kráčí dnešní Egypt

V současné době, tj. na počátku roku 2017, se objevují zprávy, které potvrzují dodávky letounů MiG-29 do Egypta. Po více než 40 letech se tak do Egypta dostávají moderní nadzvukové letouny ruské výroby. Jde o zdánlivě překvapivý jev, když po řadu let páteří egyptského letectva byly americké letouny F-16. Ve skutečnosti jde o prvek pro dnešní Egypt do jisté míry charakteristický a lze jej vnímat jako typickou součást určitého fenoménu, do značné míry vypovídající o proměnách dnešního Egypta.

Egypt - cesta od přehnaných ambicí k realismu

Egypt ve svých moderních dějinách zažil celou řadu zvratů. Prošel nelehkou cestou od někdejšího ambiciózního Násirova režimu, kdy Egypt usiloval o vůdčí postavení v arabském světě, přes mnohem realističtější politiku A. Sadata až po dlouholetou autoritativní vládu H. Mubaraka. Jeho vládu přerušila demokratizační vlna tzv. "arabského jara", následný pád režimu ale vynesl k moci islamistická hnutí v čele s Muslimským bratrstvem, které začalo prosazovat své fundamentalistické představy o uspořádání společnosti včetně zavádění islámského práva. To spolu s dalšími faktory, zhoršující se ekonomickou a zahraničně-politickou situací vedlo k tomu, že egyptská armáda provedla převrat – a převzala vládu do svých rukou. Tento stav trvá dodnes a vše naznačuje, že se jen tak nezmění.

                                                 příslušníci egyptských ozbrojených sil

                                                               (foto: USN / PD)

Právě armáda vždy hrála v egyptské politice zásadní roli. Za každého režimu byla preferovanou složkou státní správy a její význam vždy značně převyšoval úlohu armády obvyklou v demokratických zemích, armáda hraje významnou roli i v ekonomice. Na vládě se ale vždy podílela spíše zprostředkovaně a např. prezident Mubarak (přestože sám z armády vzešel) dokázal jejím tlakům silou své osobnosti vzdorovat. Dnešní situace je tak v mnohém nová a jiná, armáda se při své vládě nemusí téměř na nikoho ohlížet, což prokázala i tvrdým potlačením protivládních demonstrací. Poněkud paradoxně došlo k upevnění vlády armády nad zemí, což je do značné míry opak toho, co si někdejší protagonisté arabského jara přáli

Egyptská armáda je neobyčejně zajímavá. Svou velikostí, svým počtem 468 tisíc vojáků patří mezi nejpočetnější armády světa. Egyptská armáda je tak největší armádou jak Afriky, ale i Blízkého východu, který přitom patří mezi nejmilitarizovanější regiony světa. Svou početností dalece předčí i armády tradičních vojenských velmocí, jako je Francie či Velká Británie, oproti nimž má jen tu nevýhodu, že nedisponuje (zatím) mocenským potenciálem jaderných zbraní.

To, že dnes v Egyptě vládne vojenská vláda, pozice armády jako takové pochopitelně jen umocnilo. Armáda převzala do svých rukou všechny významnější posty, došlo i k navýšení již tak vysokých výdajů na obranu. Dnes tak má armáda při své politice zcela volné ruce, což se obráží i ve zvýšeném vyzbrojovacím úsilí.

Egyptské zbrojní akvizice stojí za hlubší povšimnutí. Ve zbrojních akvizicích se totiž odráží zahraničně politická orientace země, ale i její složitý vývoj. Od někdejší prosovětské orientace symbolizované prezidentem Násirem, kdy byla výzbroj masově nakupována především od Sovětského svazu, přes období po roce 1973, kdy země takřka ze dne na den změnila svou orientaci na USA a kdy především za vlády prezidenta Mubaraka to vypadalo, že egyptská armáda se postupně přezbrojí na americkou techniku, dospěla až k dnešní situaci, kdy se Egypt diverzifikací zdrojů výzbroje zdánlivě snaží o nezávislejší politiku. Zbrojní akvizice vypovídají mnohé o charakteru systému a naznačují, jaké má daný systém ambice a kam se může ubírat. Egyptské zbrojení tak vytváří velice zajímavý fenomén, který nám do jisté míry napomáhá pochopit dění v současném Egyptě a do značné míry predikovat další vývoj oblasti.

Cílem tohoto článku není popsání a zhodnocení egyptské armády, ale především zachycení některých významných zbrojních akvizicí posledních let, především pak těch, které jsou nějak pro dnešní Egypt charakteristické a mají nějakou hlubší vypovídací hodnotu.

Egyptská armáda a její zbrojní akvizice

Pozemní vojsko

Pozemní vojsko je nejpočetnější součástí ozbrojených sil. Disponuje až neuvěřitelným množstvím zbraní od zcela zastaralých typů až po nejmodernější systémy.

Hlavní silou a do jisté míry pýchou pozemního vojska jsou tanky. Egyptské tankové vojsko je nejen početné, ale i typově rozmanité, kdy obsahuje jak starší sovětské tanky T-55 a T-62, tak i starší americké tanky M60.

                                                    upravený T-55A egyptské armády

                                                                (foto: US Gov / PD)

Páteř tankového vojska ale tvoří americké tanky M1 Abrams, kterých má dnes Egypt téměř 1200 ks a které jsou řadu let vyráběny v Egyptě na základě licence. Nutno ovšem podotknout, že část komponentů je i nadále dovážena z USA a Egypt je tak závislý na libovůli americké administrativy. Z toho důvodu, ale i kvůli potřebě nahradit nejstarší tanky se Egypt již dnes ohlíží po nových tancích. Jako jedna z možností je zmiňována možnost nákupu nových ruských tanků T-14 Armata, o které Egypt projevil zájem jako jeden z prvních států. Tyto tanky přitom ještě nejsou ve výzbroji ani samotné ruské armády a jejich vývoj dosud nebyl dokončen. Pokud by skutečně došlo k jeho dodávkám, znamenalo by to významný posun jak pro egyptskou armádu, tak i pro Egypt jako takový. A je příznačné, že o tanky T-14 Armata projevuje zájem i Saúdská Arábie.

Pro dopravu pěchoty slouží především klasické obrněné transportéry M113 a jeho modernější varianty a byla také dodána bojová vozidla YPR-765. Egyptský zbrojní průmysl dokázal vyvinout obdobný vlastní typ EIFV, představující kombinaci podvozku M113 a věže amerického BVP Bradley. Ani jedno z těchto vozidel se ovšem nevyrovná soudobým bojovým vozidlům pěchoty. Egypt tak již dnes deklaroval zájem o moderní pásová BVP; bude proto zajímavé sledovat, jaký konkrétní typ bude vybrán.

Vzhledem k přírodním podmínkám země v egyptské armádě velkou roli hraje kolová technika. Pro egyptskou armádu je příznačné obrovské množství obrněných automobilů celé řady typů, od obrněných automobilů BRDM-2 či Scout až po nejnovější Nimr dodané ze SAE a nově vyvinutý vlastní typ Temsah. Z USA byla dodána velká série automobilů Caiman a  RG-33. Nutno ale podotknout, že jde o vozidla poněkud specifické kategorie MRAP, jejíž stavy dnes americká armáda zásadně snižuje; tato dodávka tak má jen nižší vypovídací hodnotu. Egyptský průmysl dokázal vyvinout i své vlastní typy obrněných transportérů, jako jsou typy Walid a Fahd.

                                    obrněný transportér Fahd - nevyniká výkony ani krásou

                                                          (foto: Gigi Ibrahim / CC BY)

Tato vozidla jsou ale de facto jen většími obrněnými automobily a do značné míry jsou již koncepčně zastaralá. Egyptu zjevně chybí moderní kolové obrněné transportéry v uspořádání 8x8 (pokud nebudeme počítat zastaralý sovětský typ BTR-60). Kolové obrněné transportéry, resp. BVP přitom představují kategorii, která se v podmínkách Blízkého východu velice osvědčila. Lze předpokládat, že v nejbližší době Egypt bude mít zájem o nové kolové transportéry – a vzhledem k celkové velikosti egyptské armády půjde patrně o významné počty.

Zajímavá je situace v oblasti dělostřelectva. Samohybné dělostřelectvo se opírá především o americká děla M109, ta ale již postupně zastarávají. Egyptská armáda proto již dnes projevuje zájem o moderní SHD. Na egyptskou armádu velice zapůsobila čínská SHD PLZ-45, zavedená ve velkých počtech v armádě Saúdské Arábie a Kuvajtu. V poslední době se ale hovoří o možnosti vyvinout vlastní moderní SHD 155 mm. S výrobou samohybných děl má přitom Egypt své zkušenosti, kdy dokázal vyvinout samohybné dělo SP122 (de facto obdoba M109 s dělem 122 mm), tak i nedávno představený kolový typ M-46-1M. Snaha o výrobu vlastního SHD naznačuje, že Egypt se nechce spoléhat jen na dodávky ze zahraničí, a že chce rozvíjet schopnosti domácího zbrojního průmyslu.

Egyptské pozemní vojsko disponuje i obrovským množstvím pěchotních zbraní, nutno ale říci, že jejich dodávky je schopen dnes zajistit domácí průmysl. Je proto zajímavé, že v této oblasti se dokázal uplatnit i český zbrojní průmysl, který realizoval obrovskou dodávku pistolí CZ 75  P-07, ale i samopalů Scorpion EVO. Při výběru českých zbraní kromě jejich technických kvalit svou roli patrně sehrály i dobré zkušenosti egyptské armády s českou, resp. československou vojenskou technikou. Je proto možné, že v Egyptě by se dokázaly uplatnit i další produkty českého zbrojního průmyslu, který dnes opět obnovuje své schopnosti.

Vojenské letectvo

Vojenské letectvo Egypta patří k nejsilnějším a nejpočetnějším letectvům jak v daném regionu, tak i v celosvětovém měřítku. Disponuje stovkami moderních nadzvukových strojů hned několika typů. A i v jejich složení se odráží politický vývoj Egypta. Najdeme zde jak pozůstatky někdejší orientace na Sovětský svaz, jako jsou letouny MiG-21 a jejich čínské kopie F-7, francouzské letouny Mirage, ale i moderní americké letouny F-16. Právě ty se postupně staly páteří egyptského letectva, dosud jich bylo dodáno 240. Jejich dodávky byly ale po pádu H. Mubaraka přerušeny. A přestože později byly opět obnoveny, patrně i to přispělo k tomu, aby Egypt zintenzivnil snahu o diverzifikaci své výzbroje a hledání alternativ.

                                                           F-16D egyptského letectva

                                                                   (foto: USAF / PD)

Jedním z nejvýraznějších modernizačních programů se proto stal nákup 24 francouzských letounů Rafale. Šlo o krok do jisté míry překvapivý, kdy letoun Rafale patří mezi jedny z nejmodernějších, ale zároveň nejdražších letounů, který do egyptské akvizice nedosáhl žádného exportního úspěchu. Nutno ovšem říci, že tento nákup byl součástí obří zbrojní akvizice francouzské techniky, z velké části financované Saúdskou Arábií a SAE.

Akvizice francouzských letounů naznačuje, že Egypt se nevzdává výhod západní techniky a nepřechází mechanicky na techniku východní, jak je někdy mylně vykládáno. I nadále má Egypt zájem o moderní sofistikované západní systémy. Klíčové možná je, o jaký západní stát jde, kdy se Egypt jednoznačně orientuje na ty státy, které jsou schopny přimhouřit oči nad některými politickými jevy. Akvizici francouzských letounů lze ale vnímat i jako snahu země nebýt závislý na jednom dominantním dodavateli.

Podobně významným přezbrojovacím programem letectva je i v úvodu zmíněný nákup letounů MiG-29. Nutno podotknout, že dlouho nebylo jasné, o jaký typ půjde, zda o modernizovaný MiG-29M či modernější MiG-35. Jednání tak postupně dospěla až k dnešní dodávce letounů MiG-29M2, které mají i některé prvky letounu MiG-35.

Na nákupu ruských letounů MiG-29 je zajímavé i to, že o tento typ projevil zájem Egypt již po r. 2000, ještě za vlády H. Mubaraka. Jejich akvizici tak nelze vnímat jako pouhý politický akt současné vlády, ale spíše jako výraz dlouhodobějšího zájmu o ruskou techniku. Nutno podotknout, že sám Mubarak se stavil spíše proti tomuto obchodu. Jednání o dodávce ruských letounů proto byly zintenzívněny až po jeho pádu a dospěly tak až k dnešní akvizici, která se pro současnou vládu stala do značné míry prestižní záležitostí. Na rozdíl od nákupu Rafale se na financování nákupu letounů MiG-29 nepodílela Saúdská Arábie! Akvizice ruských letounů MiG-29 nám tak leccos vypovídá o skutečné orientaci egyptské armády a politické reprezentace. 

Je otázkou, jak se bude dál vyvíjet akviziční činnost. Egypt potřebuje další stíhací letouny, především coby náhradu starších letadel Mirage 5 a lehčích letounů MiG-21 a F-7. Je možná příznačné, že Egypt obnovil svůj zájem o čínsko-pákistánské letouny FC-1/JF-17, které svými výkony a nižší cenou jsou pro tento úkol přímo ideálními adepty.

Zajímavá je i situace ve cvičném letectvu. To bylo dlouhá léta tvořeno pestrou směsicí letounů včetně francouzských Alpha Jet, ale i československých L-39, L-59. Významným modernizačním počinem ještě Mubarakovy vlády byla akvizice čínských letounů K-8. Čínské letouny byly vybrány nejen pro nízkou cenu, ale i výrobní nenáročnost, kdy jedním z požadavků při akvizici byla licenční výroba v Egyptě. Akvizice letounů K-8 tak ukazuje i na promyšlenou snahu o budování vlastního zbrojního průmyslu včetně náročnějších oblastí.

                             čínský cvičný a lehký bitevní letoun K-8 v egyptských barvách

                                                    (foto: Oren Rozen / CC BY-SA)

Podobná je i situace dopravního letectva, které se po dlouhá léta opíralo především o americké letouny C-130. Významným modernizačním počinem, který započal již za Mubarakovy vlády, se stal nákup moderních letounů C-295, známých i z českého letectva. Původně šlo jen o velmi omezené dodávky, jejich počet byl ale postupně navyšován a Egypt je tak dnes se svými 20 jednotkami největším uživatelem letounů C-295.

Nákup tak velkého množství letounů C-295 byl poměrně překvapivý. Evropské letouny C-295 byly vybrány přesto, že USA se snažily protlačit své typy, ať již další C-130 či lehčí  C-27 a své typy se snažila prosadit i Čína. Nutno ale připomenout, že i na těchto akvizicích se významně podílí finanční pomocí Saúdská Arábie. Také akvizice letounů C-295 vypovídá o dalším zájmu Egypta o pokročilou západní techniku, ale o celkovém odklonu od USA.

Součástí vojenského letectva jsou i vrtulníky – a to včetně vrtulníků bitevních. V této oblasti je situace podobná jako u stíhacího letectva a i zde lze pozorovat změny politické orientace země. V době orientace na USA se Egypt stal významným uživatelem vrtulníků AH-64, jejich nákup byl do značné míry prestižní záležitostí. Dodávky vrtulníků AH-64 ale byly po pádu Mubarakova režimu přerušeny. Později byly opět obnoveny, přesto ale tento krok vedl Egypt k přehodnocení akviziční strategie. Výrazem této změny se stal nákup 50 ruských bitevních vrtulníků Ka-52, které si zároveň pořizuje námořnictvo (viz dále). Egypt ale projevil zájem i o starší, ale ověřené Mi-35. Nutno říci, že otázka nových bitevních vrtulníků v Egyptě je poněkud nejasná, protože Egypt deklaroval zájem také o jihoafrické vrtulníky Rooivalk z obnovené výroby. To naznačuje, že egyptské vojenské vedení nechce jenom změnit orientaci a přejít od jedné strany k druhé, ale chce skutečně diverzifikovat svou výzbroj a dosáhnout tak co největší nezávislosti.

Protivzdušná obrana

Na budování silné protivzdušné obrany Egypt kladl vždy značný důraz, zejména pak po trpkých zkušenostech z válek s Izraelem. Protivzdušná obrana tak byla a je systematicky budována, svou početností pak přesahuje i letectvo.

I v protivzdušné obraně se odrážejí změny politické orientace země, a to možná ještě výrazněji než jinde. Egyptská armáda tak dnes představuje neuvěřitelně pestrou směsici různých typů protiletadlových systémů. Najdeme zde pozůstatky někdejší orientace na Sovětský svaz, jako jsou typy SA-2 a SA-3 (je možná příznačné, že tyto typy byly rozsáhle modernizovány – a to i v době prozápadní orientace. Egypt se tak nikdy nevzdal některých výhod, typických pro sovětskou, resp. ruskou techniku). Silně jsou zde zastoupeny i západní typy, jako jsou americké systémy Hawk, Avenger či francouzské Crotale.  

Určitou změnu výzbrojní orientace bylo možno pozorovat ještě za Mubarakova režimu, kdy Egypt projevil zájem o ruský systém S-300. Nutno říci, že za tímto zájmem nestála tehdy ani tak snaha o změnu akviziční strategie jako spíše vysoké výkony ruského systému. Původně ani nebylo jisté, o jaký konkrétní typ půjde, kdy za mediálně známým pojmem S-300 se skrývají hned tři protivzdušné systémy. Postupně egyptský systém vyzrál v zájem o typ

S-300VM, jehož dodávky započaly v roce 2014. Je zajímavé, že Egypt si vybral právě tento systém, vhodný vedle protiletadlového boje i pro protiraketovou obranu, což naznačuje, čeho se Egypt nejvíc obává. Zatím bylo dodáno jen omezené množství, je však pravděpodobné, že dodávky budou dále pokračovat. Situace v tomto ohledu není zcela jasná, protože Egypt již projevil zájem o ještě modernější ruský systém S-400.

Zájem o ruské systémy se projevil i v nižších kategoriích. Egypt se tak stal významným uživatelem systémů BUK-M a TOR M2. Egypt ale již deklaroval zájem i o západní protiletadlové systémy. Egyptská PVO tak i přes zjevnou složitost chce i nadále provozovat mix západní a východní techniky a vyhnout se tak možným komplikacím při přerušení dodávek.

Námořnictvo

Snad nejvíce se změny dotkly námořnictva. To přitom i přes svou velikost (představuje největší válečné loďstvo Afriky) stálo dlouhodobě spíše na okraji zájmu. Tvořily jej převážně starší typy, např. fregaty O. H. Perry dodané z přebytků amerického námořnictva, ale i zcela zastaralé čínské ponorky Ming.

Situace se začala měnit již za Mubarakova režimu. První vlaštovkou bylo dodání raketových člunů, či spíše korvet třídy Ambassador z USA. Jejich dodávky byly značně opožděny, přesto se tyto jednotky již dočkaly bojového nasazení v Jemenu.

Mnohem významnější dodávky začaly po nástupu vojenské vlády. Ve Francii byly zakoupeny korvety třídy Gowind. Původně byly objednány 4 jednotky, později byla objednávka rozšířena na 6 kusů. Egypt tak může plně nahradit své starší jednotky.

Vrcholem této modernizační snahy bylo zakoupení francouzské fregaty FREMM, dodané v rámci velké objednávky francouzských zbraní (spolu s výše zmíněnou dodávkou letounů Rafale). Lze jen připomenout, že fregaty FREMM patří mezi nejmodernější a nejvýkonnější fregaty, jejich výkony vysoce překonávají stávající fregaty O. H. Perry. Dodání tak výkonné lodi bylo pro egyptské námořnictvo do značné míry prestižní záležitostí. A podle posledních zpráv Egypt zvažuje nákup další jednotky.

Významné změny nastaly také u ponorkového loďstva. To se dlouhá léta opíralo o již zcela zastaralé ponorky Ming, čínské kopie staršího sovětského typu Romeo. Egypt usiloval o dodání moderních ponorek již za Mubarakova režimu; požadoval až 8 ponorek, které měly být dodány z USA v rámci vojenské pomoci. Situaci ale komplikovalo to, že USA již dlouhá léta konvenční ponorky nevyráběly. Egypt se opakovaně obrátil na jiné státy, ty ale nebyly ochotny dodat Egyptu ponorky za tak výhodných finančních podmínek a rozhodnutí proto bylo neustále oddalováno. Situaci změnil až nástup vojenského režimu, kdy si Egypt objednal německé ponorky typu U-209. Nejprve byly objednány dvě jednotky a postupně byla objednávka rozšířena na 4 jednotky. Také ponorky U-209 představují moderní typy, značně převyšující vyřazované ponorky Romeo/Ming. Egyptské ponorky tak jsou důstojnou protiváhou obdobným ponorkám Izraele.

Snad největší změny zaznamenalo výsadkové loďstvo. Egypt si pořídil ve Francii dvě velké výsadkové lodě třídy Mistral, které byly původně určeny pro ruské námořnictvo a jejichž předání zabránilo západní embargo vůči Rusku, zavedené po anexi Krymu.

                                            výsadková loď Anwar Al Sadat třídy Mistral

                                                      (foto: Ahmed XIV / CC BY-SA)

Akvizice těchto lodí Egyptem byla značně překvapující, když do té doby egyptské námořnictvo používalo jen starší a mnohem menší sovětské lodě třídy Polnocny. Pro lodě Mistral si navíc Egypt v Rusku pořídil moderní bitevní vrtulníky Ka-52, což jejich schopnosti dále umocňuje. A je typické, že i na této transakci se finančně podílela Saúdská Arábie.

Shrneme – li nákupy posledních let, pak lze konstatovat několik faktů. Egypt během několika posledních let významně navýšil své vojenské schopnosti. Byla nakoupena celá řada moderních zbraňových systémů – a to prakticky ve všech kategoriích. Během několika let se podařilo realizovat mnohé zbrojní akvizice, které přitom byly dlouhé léta oddalovány z důvodu nedostatku finančních prostředků.

Zjevně ale nejde jen o pouhou modernizaci armády, o nahrazování starších typů zbraní novými. V některých kategoriích došlo k navýšení již beztak vysokých početních stavů.

Snad nejnápadnějším rysem akvizicí poslední doby je zejména růst operačních možností Egypta. Nejpatrnější je to zřejmě u námořnictva, které především akvizicí výsadkových lodí Mistral získalo prostředek pro dálkovou projekci sil. Podobné snahy lze očekávat i u letectva a pozemního vojska.

Nejzásadnější je ovšem změna zahraničně-politické orientace armády, resp. Egypta jako takového (dnes oba tyto pojmy poněkud splývají). Ta se projevuje ve sféře politické a ekonomické, v oblasti akvizicí moderní vojenské techniky je zřejmě nejvýraznější.

Charakteristickým prvkem je především odklon od USA. Již za Mubarakova systému se egyptská armáda snažila diverzifikovat svou výzbroj, tento trend je ale dnes mnohem silnější. Nutno ale podotknout, že to není dáno jen politikou egyptské vlády, ale že to je v mnohém je to dáno politikou USA, které se snažily na egyptskou vládu zapůsobit přerušením dodávek a omezením vojenské pomoci. Dalo by se ale říci, že se tím dosáhlo pravého opaku, když egyptská vláda na tento krok odpověděla hledáním nových zdrojů a nových spojenců. Nelze předpokládat, že by se Egypt zcela odstřihnul od spolupráce s USA, egyptská armáda se chce zjevně vyhnout zkušenosti z politiky po r. 1973, kdy po změně zahraničně-politické orientace ztratila možnost dodávek náhradních dílů pro svou výzbroj. Přesto je odklon od USA patrný a do budoucna bude ještě zesilovat.

Bylo by ovšem poněkud chybné domnívat se, že Egypt jen automaticky přejde na stranu geopolitických protivníků USA, tj. především Ruska a Číny. S nimi dnešní Egypt úzce spolupracuje, evidentně ale nechce upadnout do nové závislosti na cizí politice. Egyptská armáda navíc má i nadále zájem o dodávky západních technologií, na které si do značné míry zvykla. Při výběru se ale orientuje spíše na ty státy, které na dění v Egyptě nemají nějaký vyšší zájem a které jsou vůči politice Egypta spíše neutrální. To ostatně naznačují i nákupy vojenské techniky v malé České republice. Lze očekávat i další nákupy v politicky neutrálních zemích, jako je např. Brazílie. Egypt se zkrátka snaží o nezávislou politiku. Je ale otázkou, zda na něco takového Egypt skutečně má.

V realizování skutečně nezávislé politiky Egyptu do značné míry brání nedostatek financí. Egypt je sice velká a lidnatá země, její ekonomika je ale relativně slabá. Na tento fakt Egypt reaguje vyšší spoluprací s dalšími zeměmi regionu, zejména pak s bohatými arabskými státy Perského zálivu. Na straně druhé i na těchto státech je dnes Egypt částečně závislý a tyto státy tak mohou ovlivňovat jeho politiku. Z hlediska čistě vojenského určitou novinkou oproti minulosti je fakt, že některé z těchto států, zejména SAE, si dokázaly vybudovat vlastní výkonný zbrojní průmysl a část výzbroje si tak arabské státy zajišťují samy mezi sebou. Egypt tak např. dostává obrněné automobily Nimer ze SAE, hovoří se o možnosti dodávek korvet Bayanuah atd. Dnešní arabský svět je zkrátka již méně závislý na západních, ale i dalších dodavatelích a možná i proto rostou jeho ambice.

Snad nejvýraznějším prvkem této politiky je sbližování se Saúdskou Arábií. S tou Egypt vždy udržoval dobré vztahy, dnes je ale tato spolupráce mnohem intenzivnější. Tato spolupráce se projevuje v civilní sféře, v ekonomické oblasti, kdy Saúdská Arábie financuje celou řadu současných egyptských projektů. Mnohem zásadnější význam ale má spolupráce vojenská, která má celou řadu podob. Saúdská Arábie financuje velkou část egyptských zbrojních akvizic, a v této roli zcela nahrazuje někdejší masivní pomoc USA. V některých případech se dokonce uvažuje, že některé velké významné nákupy moderních zbraňových systémů by mohly oba státy realizovat společně a že by mohlo dokonce dojít k částečné unifikaci výzbroje. I do budoucna tak lze předpokládat další, rozsáhlé nákupy moderních zbraní.

Otázky kolem zbrojení Egypta

Takto rozsáhlé zbrojení ovšem vyvolává celou řadu otázek. K čemu všechno to zbrojení je, kam dnešní Egypt spěje?

Současné intenzivní zbrojení a čím dál užší spolupráce se Saúdskou Arábií představuje velmi závažný trend, který může mít zásadní vliv nejen na samotný Egypt, ale i na jeho okolí. Již dnes přivedl egyptskou armádu do přímého nasazení v bojových operacích, čemuž se přitom Egypt po dlouhá léta spíše vyhýbal. A je možná příznačné, že jde o bojové nasazení v Jemenu, když přitom s obdobným angažmá během občanské války v Severním Jemenu v letech 1962-67 má Egypt velmi neblahé zkušenosti.

Je pravděpodobné, že tento trend však půjde ještě dál – a to i po případném skončení války v Jemenu, které je ostatně zatím v nedohlednu. Rostoucí ambice Egypta mohou egyptskou armádu přivést k dalšímu vojenskému zahraničnímu angažmá, čemuž nahrává fakt, že v okolí Egypta je hned celá řada po dlouhá léta neřešených politicko-bezpečnostních problémů. Tato politika může být navíc podpořena obdobnými ambicemi Saúdské Arábie, případně i dalších států. Situace tak může snadno přerůst v další, možná mnohem rozsáhlejší válečný konflikt. Již dnes se navíc rýsuje hned několik možných příčin a linií budoucího válečného konfliktu.

Hypotetický příští konflikt by mohl nastat např. na bázi střetu s Etiopií. S Etiopií sice Egypt nemá společné hranice, přesto s ní má dlouhodobé spory o využívání vody z Nilu. Již v minulosti proto Egypt opakovaně pohrozil vojenskými kroky, nasazením svého letectva atd. Vždy ale nakonec došlo ke zklidnění situace. Svou roli jistě hrál fakt, že obdobně lidnatá Etiopie s početnou armádou a bohatou vojenskou tradicí by pro Egypt byla důstojným soupeřem. Přesto počet byť jen slovních a politických střetů má stále stoupající tendenci a mohou snadno přerůst v otevřený konflikt.

Situace je poněkud paradoxně ztížena právě tím, že oba státy nemají společnou hranici. Do případného konfliktu by tak byl zatažen Súdán, který s Egyptem pojí úzké vztahy a částečně také společná minulost. Do bojů by se patrně zapojily i další arabské státy. Na straně druhé by stála Etiopie, Jižní Súdán, případně i další státy. Takovýto konflikt by tak patrně zasáhl celý region severovýchodní Afriky.

Druhým, hypotetickým střetem může být jakási nová válka s Izraelem. S Izraelem Egypt v minulosti absolvoval tři válečné konflikty – a ze všech tří vyšel s porážkou. Právě to by ale mohlo přispět k novému válečnému střetu.

Zdánlivě je nějaká nová válka s Izraelem málo pravděpodobná. Je faktem, že současný egyptský vojenský režim se vůči Izraeli chová spíše s respektem a v mnoha případech s ním spolupracuje, např. při potírání kriminálních skupin na Sinaji atd. Je ale otázkou, nakolik je tato spolupráce výsledkem skutečného přátelství a zda není jen výrazem politického pragmatismu či spíše pouhé opatrnosti a taktického vyčkávání na vhodnou příležitost.

V egyptské společnosti, zejména v nižších vrstvách, je dodnes spousta lidí, kteří se hlásí k Násirovu odkazu a kteří vnímají Izrael jako nepřátelský. Svou roli sehrávají i islamistická hnutí, pro která je Izrael úhlavním nepřítelem a usilují o jeho zničení. A i v samotné armádě a dnes tedy i v politickém vedení země je řada radikálů, kteří si v sobě nesou negativní vzpomínku na prohrané války a touží po revanši.

Je otázkou, jak by takový konflikt vypadal. Izrael představuje vojensky nesmírně silný stát a zatím ze všech válek vyšel vítězně. Otázkou je, jestli by tomu bylo i nyní, zda by dokázal čelit společnému tlaku Egypta a Saúdské Arábie. Je nepravděpodobné, že Izrael by byl zcela poražen či dokonce zničen, když do konfliktu by jistě zasáhly USA. Je však možné, že takovýto střet by přerostl v dlouhodobou válku. Mohlo by dojít i k propojení s prvně nastíněným konfliktem, kdy na jedné straně by stály arabské, islámské státy v čele s Egyptem a Saúdskou Arábií – a na straně druhé křesťanské, černošské africké státy, jako je např. Etiopie, spolu s Izraelem.

Některé prvky tohoto hypotetického konfliktu ostatně lze pozorovat již dnes. Takovýto konflikt by ovšem měl závažné globální dopady. Blízký východ tak i nadále zůstává zdrojem bezpečnostního rizika prakticky pro celý svět.

                                                                                             Autor článku: David Khol