Jižní Súdán a jeho ozbrojení síly

SPLA - zdroj státnosti Jižního Súdánu

Neustálé ozbrojené střety, porušování lidských práv, exodus mnoha civilistů do okolních zemí - to všechno jsou prvky, které stále upoutávají pozornost světové veřejnosti k Jižnímu Súdánu. Vše přitom nasvědčuje, že se situace v tomto nejmladším státě světa i nadále bude spíše zhoršovat.

Vývoj Jižního Súdánu může být pro mnohé velkým zklamáním. Plně se potvrdily obavy, které varovaly před naivními představami, že po získání samostatnosti se situace v Jižním Súdánu uklidní a země půjde cestou mírové obnovy, usnadněné zdejšími obrovskými zásobami ropy. Naopak, dalo by se říci, že stav Jižního Súdánu je v lecčem ještě horší. Jižní Súdán stále zůstává velice chudou zemí, jejíž ekonomika je postavená na těžbě ropy, tvořící 98 % státního rozpočtu (také současný pokles cen ropy má na situaci svůj vliv). Při jejím exportu je země navíc závislá na ropovodech vedoucích přes (severní) Súdán, což je předmětem věčných rozporů mezi oběma státy. Stále je nesmírně rozšířená chudoba, zemi téměř zcela chybí infrastruktura. Ještě závažnější je ale bezpečnostní situace. I nadále pokračují omezené příhraniční střety se Súdánem ve sporných oblastech. Mnohem horší je ale vnitřní konflikt, kdy boje nabývají takové intenzity, že se již opět blíží občanské válce.

Současné dění v Jižním Súdánu je do jisté míry pokračováním občanské války z roku 2013. Tehdy vypuknul otevřený ozbrojený konflikt, kdy na jedné straně stál prezident Salva Kiir Mayardit prezentující zájmy většinového kmene Dinků – a na straně druhé vzbouřivší se viceprezident Rieka Machar, prezentující kmen Nuerů. Tento konflikt přitom měl na svědomí desítky tisíc obětí a připravil o domovy statisíce obyvatel, z nichž mnozí raději utekli do zahraničí. Ačkoliv se situace již poněkud zklidnila a Rieka Machar se stal premiérem, napětí v zemi i nadále zůstává. Opět dochází k různým ozbrojeným střetům, jejichž intenzita stále stoupá. Plně se tak ukazuje, že situace v dnešním Jižním Súdánu není jen pouhým konfliktem mezi dvěma etniky, jak je často vykládána; vše je mnohem složitější a má více dimenzí. O své slovo se hlásí i další kmeny a etnika, kterých jsou zde přitom desítky. Své zájmy sledují i další státy včetně velmocí. Významný je vliv Číny, své zájmy zde mají také USA a v neposlední řadě Izrael, pro který je Jižní Súdán vítaným spojencem. To pochopitelně situaci dál činí složitější a nepřehlednější.

Klíčovou roli v tomto konfliktu hraje pochopitelně armáda Jižního Súdánu – Súdánská lidová osvobozenecká armáda (SPLA). Byla to ostatně právě SPLA, která po dlouhých bojích v tzv. druhé súdánské válce (1983-2005) vybojovala bývalým jižním oblastem Súdánu autonomii, která se o šest let později na základě referenda změnila ve vyhlášení samostatného Jižního Súdánu. Dalo by se proto říci, že právě ozbrojené síly se staly zdrojem státnosti Jižního Súdánu. I proto má armáda v zemi výjimečné postavení.

Kořeny SPLA lze najít v roce 1983, kdy se část vojáků vzbouřila proti vedení armády, ale i proti ústřední vládě v Chartúmu. Toto povstání bylo ale jen důsledkem dlouhodobého napětí mezi arabskou, islámskou severní částí Súdánu a mezi černošským, převážně křesťanským a animistickým jihem. Ačkoliv toto povstání bylo potlačeno, část vzbouřivších se vojáků utekla do sousední Etiopie – a tam došlo k vytvoření SPLA, které se stalo nejen ozbrojenou složkou, ale také významnou politickou silou, reprezentující zájmy jižních oblastí.

Ve svých počátcích SPLA představovala jen zanedbatelnou sílu, počet bojovníků se odhadoval na 3000 vojáků. Postupně ale SPLA mohutněla a získávala na popularitě, což vedlo k dalšímu přísunu bojovníků. SPLA se také čím dál více dařilo získávat výzbroj – a to jak z kořisti, tak i v rámci pomoci od okolních států. SPLA navíc prokázala překvapivou vojenskou zdatnost – a schopnost vést i rozsáhlé bojové operace. Tyto schopnosti si dokázala zachovat, ale také dále rozvinout po získání samostatnosti, kdy se stala národní armádou Jižního Súdánu.

                                                                        generalita SPLA

                                                                 (foto: S Evans / CC BY)

Dnešní armáda Jižního Súdánu je ovšem v mnohém jiná než SPLA v dobách boje za nezávislost. Je mnohem silnější, mohutnější. V novém státě získala nejen právní rámec, ale také značné mocenské postavení, kdy se stala hlavní a určující politickou silou (v Súdánu de facto neexistují politické strany v evropském smyslu). Získání samostatnosti a mezinárodní uznání pochopitelně také významně usnadnilo získávání zbraní ze zahraničí. To všechno dále umocnilo sílu, ale i postavení SPLA.

Armáda Jižního Súdánu dnes

Armáda Jižního Súdánu je svým způsobem fenomén. Na první pohled zaujme především svou početností. Nejčastěji je udáván početní stav 212 000 vojáků, což ze SPLA činí jednu z největších afrických armád. Armáda Jižního Súdánu je tak zhruba srovnatelná s armádou sousední Etiopie, která přitom i díky své populaci a vojenské tradici vždy udržovala rozsáhlé ozbrojené síly. Početností převyšuje armády i takových států, jako je např. Nigérie či Jihoafrická republika; tedy států, které jsou v rámci Afriky považovány za mocnosti a na africkém kontinentu ji početností předčí pouze egyptská armáda (pro českého čtenáře může být zajímavé srovnání s někdejší ČSLA komunistického Československa, která měla velmi podobné početní stavy). Významné je i to, že armáda Jižního Súdánu prakticky dvojnásobně převyšuje armádu (severního) Súdánu (cca 108 tis vojáků), která je ovšem mnohem lépe vyzbrojená, a která se může dnes opírat o velice kvalitní domácí zbrojní průmysl.

Po osamostatnění Jižního Súdánu se počítalo se snížením početních stavů armády. Vzniklo tak několik plánů, přičemž některé počítaly se snížením početních stavů až na 90 tis. vojáků.

V praxi ovšem k demobilizaci (na které se finančně podílelo OSN) téměř nedošlo a vzhledem k současné situaci je nepravděpodobné, že by se v ní pokračovalo. Spíš se zdá, že vedení Jižního Súdánu chce SPLA udržovat na přibližně dnešních stavech. SPLA tak zjevně sází především na početnost armády a do jisté míry tak kvalitu nahrazuje kvantitou. Je otázkou, nakolik může být v dnešní době tento přístup skutečně efektivní a zda může být zárukou úspěchu. Patrně i proto dál dynamicky pokračuje vyzbrojování. Byly tak realizovány i některé velmi zajímavé akvizice. Armáda Jižního Súdánu se tak postupně stala armádou nejen početnou, ale i poměrně mohutně vyzbrojenou.

Dominantní složkou armády Jižního Súdánu je pozemní vojsko. Právě to neslo hlavní tíži bojů za nezávislost – a zásadně se podílí i na dnešních bezpečnostních operacích. Dnes, po různých reorganizacích, je rozděleno do 10 divizí. Nutno podotknout, že to nejsou divize, na které jme zvyklí z evropských armád. Početně jim zhruba odpovídají, převážně se ale jedná jen o lehkou pěchotu. Vedle těchto divizí by mělo existovat i několik samostatných brigád včetně brigády speciálních jednotek.

Nejvýznamnější oporou pozemního vojska jsou tanky, především sovětský typ T-72, pořízený v počtu 100 kusů na Ukrajině. Jde o verzi T-72AV, vybavenou přídavným pancéřováním a vylepšeným systémem řízení palby. Jedná se tak o tanky poměrně moderní a výkonné (armády mnoha evropských států dosud používají nemodernizované tanky T-72). Je ale otázkou, nakolik jsou schopnosti těchto tanků v jihosúdánské armádě skutečně využívány. Jak ukazují různé záběry, tanky jsou v Jižním Súdánu používány spíše pouze jako prostředek palebné podpory. Nižší efektivitu využití těchto tanků naznačují i zkušenosti ze střetu se súdánskou armádou, kdy mělo dojít ke ztrátě několika těchto tanků bez jediné ztráty protivníka, vyzbrojeného čínskými tanky ZTZ-96.

S pořízením těchto tanků je spojen i známý skandál, kdy loď Faina převážející část těchto tanků (33 ks) a další výzbroj byla zajata piráty, kteří požadovali výkupné. Situace byla ztížena i tím, že v té době na Jižní Súdán bylo uvaleno zbrojní embargo. Tanky T-72 tak byly vyloděny v Keni, která je oficiálně zařadila do své výzbroje. Nakonec ale tanky T-72 byly do Jižního Súdánu dodány v plném počtu.

V menších počtech (10 – 20 ks) slouží také starší tanky T-55. Ty byly získány jako kořist na súdánské armádě, tak i od Etiopie v rámci vojenské pomoci. I přes svůj nižší počet jsou tanky T-55 v armádě Jižního Súdánu intenzivně používány.

Pro přepravu pěchoty v SPLA slouží několik druhů obrněných transportérů. Jedná se především o starší obrněný transportér BTR-60 (30-40 ks), získaných od Etiopie, ale patrně také v rámci černého obchodu se zbraněmi od některého z východoevropských států.

Mnohem modernější jsou obrněné transportéry Cougar (20 ks), které spolu s obrněnými automobily Typhoon (25 ks) dodala Kanada, byť původně pro zde působící síly OSN. Především obrněné transportéry Cougar, odvozené od známých vozidel MOWAG Piranha, díky své výzbroji 76 mm kanonu představují poměrně výkonný bojový systém. Vzhledem k bezpečnostní situaci a současnému embargu je ale málo pravděpodobné, že by Kanada pokračovala v dodávkách. Z Jihoafrické republiky pak byla v počtu 10 ks dodána vozidla REVA-3 (často zaměňována s typem MAMBA), která představují moderní vozidla kategorie MRAP.

Na první pohled je patrná disproporce mezi mohutným tankovým vojskem a omezeným počtem obrněných transportérů, resp. BVP. Nabízí se otázka, proč se vedení SPLA nepokusilo nakoupit výzbroj analogickou tankům T-55/72, např. další obrněné transportéry BTR-60 či rozšířená bojová vozidla BMP-1. Těch je přitom na dnešním trhu spíše přebytek, jsou k dispozici za nízkou cenu – a jsou schopny je dodat státy, které se často na zbrojní embarga příliš neohlížejí. Tato vozidla se ale vyznačují charakteristickým rysem sovětských konstrukcí, velmi nízkou výškou a tedy i velmi omezeným prostorem pro výsadek. To činilo kdysi problémy i samotné sovětské armádě; ještě výraznější problém to je ale v případě jižního Súdánu, jehož obyvatelé patří k nejvyšším lidem vůbec. Pro dopravu pěchoty tak slouží především klasické nákladní automobily, mezi nimiž nejrozšířenější jsou sovětské, resp. ruské URAL – 4320. Jde o starší, ale velice robustní a odolnou konstrukci, která se ve zdejších podmínkách velice osvědčila. Často jsou tyto nákladní automobily osazeny velkorážními kulomety KPV-4, pro něž díky své robustnosti představují mnohem lepší platformu než např. pick-upy, používané v mnohých afrických armádách.

Postupně bylo vybudováno také dělostřelectvo. To je dnes tvořeno především samohybným dělostřelectvem – staršími sovětskými děly 2S1 Gvozdika (12 ks) a 2S3 Akacija (rovněž 12 ks). Oba typy se ve zdejších podmínkách velice osvědčily a vedení SPLA má zájem nakoupit další děla, především typ 2S3. Vzhledem k tomu, že např. ruská armáda tento typ již začíná vyřazovat a těchto děl je na současném trhu dostatek, je velice pravděpodobné, že brzy dojde k dalším dodávkám. Tažená děla jsou zastoupena především kanony M-46 ráže 130 mm (údajně 18 ks). K dispozici je také 15 ks raketometů BM-21, které si v SPLA získaly značnou popularitu. Ve značných počtech slouží také minomety, především sovětské M-1943 ráže 120 mm a M-1937 ráže 82 mm.

Co se týče pěchotní výzbroje, ta odpovídá do značné míry "sovětskému standartu".  Nejčastější osobní zbraní jsou útočné pušky řady AK. Je zajímavé, že nejrozšířenější je čínská kopie této zbraně, puška Type 56, dodaná z přebytků čínské armády. V menším počtu především u speciálních jednotek slouží také izraelské pušky Galil, dodané v rámci vojenské pomoci. Kulomety tvoří především typ PKM, částečně jeho čínská obměna Type 80. Velice rozšířené jsou i pancéřovky RPG-7. Značné posílení schopností boje proti tankům představovala rozsáhlá dodávka čínských protitankových systémů HJ-73, představující zdokonalenou kopii staré sovětské PTŘS Maljutka.

Zajímavě se vyvíjelo budování protivzdušné obrany. Ta byla zpočátku tvořená především již zmíněnými kulomety KPV, které jsou dnes ovšem pro účely protivzdušné obrany již zastaralou zbraní a hodí se spíše pro úkoly palebné podpory.  Proto armáda Jižního Súdánu zavedla ve velkém množství čínské přenosné protiletadlové střely QW-2. I to zjevně bylo stále nedostatečné vzhledem k faktu, že letectvo (severního) Súdánu v posledních letech zaznamenalo značný rozvoj. Proto si Súdán v roce 2013 pořídil protiletadlové střely S-125 (SA-3 Goa), dodané přes Ugandu z Ukrajiny. Ty představují již starší, stále ale velmi výkonný typ. Podle dostupných informací navíc tyto systémy jsou v dobrém technickém stavu. Dodány byly údajně 4 kompletní systémy.

                                  dvojice vrtulníků Mi-17 na letišti v Jubě v Jižním Súdánu

                                                         (foto: Photodiarist / CC BY)

Od roku 2013 Jižní Súdán disponuje také letectvem. Zakoupeny byly především vrtulníky Mi-17; 9 ks v klasické verzi pro dopravu pěchoty a 1 Mi-172 pro přepravu VIP. Byl také zakoupen jeden dopravní letoun Beechcraft 1.900. Vedení armády Jižního Súdánu plánuje další rozšíření dopravního letectva; je však pravděpodobné, že budou nakoupeny spíše ruské nebo čínské typy. Jistý čas se také uvažovalo o vybudování nadzvukového letectva, zřejmě v reakci na posilování letectva (severního) Súdánu. Takový krok by ovšem představoval velice náročný úkol, vyžadující vytvoření i technického zázemí, akvizici cvičných letounů atd. (je také zřejmé, že takové letectvo by se proti početnému, dlouhodobě budovanému letectvu Súdánu jen těžko dokázalo prosadit a akvizice protiletadlových systémů je proto lepším řešením). To spolu s poklesem cen ropy způsobilo, že tyto plány nebyly realizovány; je však pravděpodobné, že k této myšlence se v budoucnosti vedení jižního Súdánu vrátí. Zato došlo k dodávce nových bitevních vrtulníků – a to osvědčeného ruského typu Mi-24. Zatím byly dodány 4 ks spolu se značným množstvím munice. Akvizice těchto vrtulníků byla součástí obrovského nákupu zbraní v zahraničí (jeho součástí byl i nákup výše zmíněných čínských pěchotních zbraní), který dosáhl výše 850 mil. dolarů! Výroky představitelů Jižního Súdánu pak naznačují, že tyto zbrojní akvizice budou i nadále pokračovat.

Reakce okolních států

Takto rozsáhlé zbrojní nákupy pochopitelně vyvolávají i značné kontroverze. Kritizují je především západní státy a různé dárcovské a humanitární organizace, které oprávněně poukazují na fakt, že armáda spotřebovává neadekvátní část státního rozpočtu, zatímco na rozvojové programy směřující k odstranění chudoby jdou částky výrazně nižší.

Mnohem významnější je ale to, jaké reakce toto zbrojení vyvolává v sousedních státech. Jde především o Súdán, který se dosud plně nevyrovnal s odtržením Jihu a především se ztrátou zisků z těžby ropy. Vláda v Chartúmu proto během konfliktu v roce 2013 rozsáhle podporovala povstalce, což napětí mezi oběma státy ještě zesílilo. Ve sporných oblastech navíc i nadále pokračují ozbrojené střety, byť zatím jen v omezeném rozsahu. Situaci komplikují i opětovné úvahy o vytvoření ropovodu, který by ropu těženou v Jižním Súdánu přepravoval do Etiopie a (nebo) Keni. Tím by se jižní Súdán zbavil závislosti na Súdánu – a naopak Súdán by přišel o další významné příjmy. Také Súdán proto v poslední době výrazně zbrojí – a snaží se do dění v Jižním Súdánu zasahovat. Současné napětí mezi oběma státy by tak snadno mohlo přerůst v plnohodnotný, rozsáhlý konflikt. Zkušenosti z předchozích válek pak naznačují, že by se jednalo o konflikt velice dlouhodobý.

Nejde ale jen o konflikt mezi pouze těmito dvěma státy. Takový konflikt by se snadno mohl rozšířit i do dalších, okolních států, které již do současného dění zasahují – ať přímo či nepřímo. Jedná se především o Etiopii, ale i další. Občanská válka v Jižním Súdánu proto zdaleka není jen nějakou vnitropolitickou záležitostí a naopak je událostí téměř strategického významu.

Konflikt v Jižním Súdánu do jisté míry ukazuje na celkovou situaci v regionu východní Afriky, která v posledních letech prošla významnými změnami. Latentní konflikt mezi spíše arabským, muslimským severem a naopak spíše černošským, křesťanským jihem je čím dál více zřejmější. Díky rozdělení Súdánu je situace mnohem přehlednější, ale zároveň také vyostřenější.

Čím dál víc je patrné, že v oblasti východní Afriky se formují dva bloky. Na straně jedné je blok tvořený státy převážně černošskými, křesťanskými - Jižním Súdánem, Etiopií, ale také Ugandou a Keňou. Tyto státy spolu čím dál více spolupracují politicky a ekonomicky, významná je ale i vojenská spolupráce.

Na straně druhé je pak především Súdán, ale také Eritrea. Vztahy mezi těmito dvěma státy byly v minulosti spíše napjaté a blížily se ozbrojenému konfliktu, dnes však oba státy čím dál více spolupracují. Spolupráce se týká i vojenské oblasti – Eritrea např. uvažuje o akvizici některých výrobků súdánského zbrojního průmyslu. Nepřímo se ale také zapojuje i Egypt, který se snaží umocnit své tradiční mocenské postavení – a který je ve sporu s Etiopií o využívání Nilu.

Oba tyto tábory intenzivně zbrojí. Např. Uganda si v posledních letech pořídila významné množství moderní výzbroje – v Rusku nakoupila tanky T-90, ale také letouny Su-30, patřící mezi nejvýkonnější moderní letouny. Obdobně tradičně militaristická Etiopie nadále modernizuje své ozbrojené síly. Na straně druhé Súdán i přes ekonomické problémy nakoupil celou řadu moderních zbraní včetně letounů Su-24, především pak ale pokračuje v budování překvapivě výkonného zbrojního průmyslu, který je tak dnes schopen přicházet i s technicky pokročilými zbraňovými systémy. Armády zemí východní Afriky, které byly ještě nedávno tvořeny spíše různými přebytky a často připomínaly spíše muzeum, se tak postupně dostávají na světovou úroveň.

Situace tak v lecčem připomíná Evropu před první světovou válkou, která byla také rozdělena do dvou táborů a kdy se jen čekalo na vhodnou příležitost, záminku k rozpoutání války. Další pokračování občanské války v Jižním Súdánu může být právě onou rozbuškou, vedoucí k rozpoutání rozsáhlého konfliktu. Takový konflikt by přitom vzhledem k strategickému významu oblasti měl zásadní vliv i na světovou politiku a ekonomiku. Občanská válka ve zdánlivě zapomenutém africkém státě tak má svůj význam i pro Evropu a celý západní svět.

                                                                                                         Autor článku: David Khol