Jaderný arzenál KLDR

Rozdělení Korejského poloostrova reprezentuje jeden z reliktů studené války. Vojenský režim na jihu skončil a byl nahrazen nefalšovanou demokracií, ovšem na sever od 38. rovnoběžky je dosud u moci despotická totalitní diktatura. Navzdory neuvěřitelné chudobě a zaostalosti stále vynakládá obrovské prostředky na zbrojení, jehož součástí jsou i programy nukleárních zbraní a jejich raketových nosičů. KLDR jako jediná země vypověděla Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT) a vzhledem ke své politice budí trvalé obavy, protože její nevypočitatelný režim se neustále snaží využívat jaderný arzenál pro vydírání světa.

Utajovaný vývoj atomové zbraně

Kořeny severokorejského jaderného programu se dají vysledovat až do druhé poloviny 50. let, kdy SSSR poskytl vzdělání atomovým fyzikům z KLDR. Když však Pchjongjang v roce 1962 požádal Moskvu o asistenci s vývojem jaderného arzenálu, byl odmítnut, a téže reakce se poté dočkal i od Číny. SSSR ale pomohl vybudovat výzkumné středisko v Jongbjonu, kde byl roku 1965 spuštěn první jaderný reaktor v zemi a kde následně vznikl i druhý reaktor a zařízení pro zpracování uranové rudy a obohacování uranu.

                                              jaderný reaktor ve středisku Jongbjon (PD)

Země má k dispozici poměrně rozsáhlá ložiska uranu, a tak dokázala otázku štěpného materiálu vyřešit samostatně, patrně však dlouho tápala při designu jaderných hlavic. V roce 1989 se na Západě vyskytly zprávy, že KLDR připravuje výrobu jaderné zbraně a že by mohla uspět již během pěti let. Podezření pak posílily výsledky inspekce IAEA (Mezinárodní agentury pro atomovou energii), která v roce 1993 sdělila, že se v hlášeních z KLDR objevují různé nesrovnalosti. Bushova a pak Clintonova vláda zvažovaly preventivní údery na severokorejská jaderná zařízení, nakonec však vyhráli zastánci mírového řešení. Roku 1994 se KLDR zavázala "zmrazit" svůj nukleární program výměnou za dodávky topné nafty a za to, že jí USA postaví dva lehkovodní nukleární reaktory, které nejsou vhodné k výrobě plutonia. Tato dohoda ale de facto nebyla nikdy zrealizována a KLDR ve skutečnosti pracovala na atomových zbraních v ještě větším utajení. Průlom nastal až na konci 90. let, kdy Severokorejcům poskytl klíčovou pomoc Pákistán, který jim dodal svou jadernou technologii, a to výměnou za jejich technologie balistických raket (pákistánská raketa Ghauri je tak vlastně derivát severokorejské střely Nodong). KLDR v roce 2003 již podruhé oznámila, že odstupuje od smlouvy NPT; poprvé tak učinila vlastně již roku 1993, ale tehdy k provedení tohoto kroku fakticky nedošlo kvůli oné dohodě s americkou vládou. Následovaly další rozhovory, i ty však selhaly a Pchjongjang v jaderném programu pokračoval.

Čtyři nukleární pokusy

Není jisté, kdy přesně KLDR dokázala vyrobit skutečně funkční jaderné hlavice. První zprávy o tom se objevily už na konci 90. let, v současnosti se však většina expertů přiklání k tomu, že stala opravdovou nukleární mocností až někdy na začátku nového tisíciletí. Každopádně se ale 9. října 2006 odehrál její první pokusný nukleární výbuch. Velice zajímavé bylo, že jako první země v dějinách informovala svět, že chystá jaderný pokus, a to dokonce tři dny předem. Byla to podzemní exploze o poměrně malé síle; její ekvivalent se patrně pohyboval kolem 1 kilotuny. Nálož možná nepracovala dokonale, byť sama Severní Korea pochopitelně hovořila o obrovském úspěchu. Probíhala další jednání, po kterých byl dokonce uzavřen komplex v Jongbjonu, takže v roce 2008 se zdálo, že se celou záležitost konečně podařilo vyřešit, ale roku 2009 oznámila KLDR vypovězení všech dohod a opětovné spuštění svých jaderných zařízení. Dne 25. května 2009 provedla svůj druhý jaderný pokus, u kterého panuje shoda, že byl celkově úspěšný. Ekvivalent byl mezi 2 a 4 kilotunami -  nejčastěji se uvádí 2,35 kilotuny. Třetí pokusný severokorejský atomový výbuch byl uskutečněn 12. února 2013 a měl ekvivalent asi mezi 6 a 9 kilotunami. Podobně jako u předchozích dvou se ozývaly i skeptické hlasy, podle nichž KLDR odpálila jen velkou konvenční nálož, jež měla napodobit otřesy jaderného výbuchu, ale později byly přece jen zachyceny stopy radiace. Pro zajímavost lze však dodat, že pořád existuje menšina, která tvrdí, že KLDR jaderné zbraně ve skutečnosti nemá a celou dobu jen blufuje. Dnes však už převažuje názor, že nukleární zbraně vlastní, byť o jejich kvalitě i kvantitě lze jedině spekulovat. Podle části odhadů zhotovila jen několik málo velkých a poměrně primitivních hlavic, zatímco jiné prameny usuzují, že by již mohla vlastnit až desítky hlavic (možná dokonce i včetně termonukleárních) na vysoké úrovni miniaturizace, která umožňuje jejich instalování do balistických raket.

Čtvrtý a zatím poslední severokorejský podzemní jaderný test proběhl 6. ledna 2016, měl odhadovanou sílu 7 až 9 kilotun TNT, a podle oficiálních prohlášení šlo o zkoušku vodíkové bomby.

Nabídka nosičů jaderných hlavic

Otázka technické úrovně severokorejských atomových zbraní je velice důležitá kvůli tomu, že souvisí s možnostmi jejich dopravy na cíl. Pokud mají pravdu ti, kdo pokládají severokorejské zbraně za nepříliš pokročilé, pak by to znamenalo, že KLDR je může použít patrně jedině jako rozměrné letecké bomby. Jestliže ale zvládla i jejich miniaturizaci, znamenalo by to, že pro ně může využít svůj arzenál balistických raket, jenž zahrnuje celou řadu typů. Spektrum začíná u taktické rakety KN-02 (zřejmě derivátu sovětské rakety OTR-21 Točka) s doletem asi 160 km a následují rakety Hwasong-5 a Hwasong-6, což jsou verze známé sovětské operačně-taktické střely Scud. Výkonnější z nich má dosah okolo 700 km. Následně se Severokorejcům podařilo zvětšit průměr motoru a logicky i celé střely, čímž vznikla již zmíněná raketa středního doletu Nodong-1, jejíž různé varianty mají dosah nejspíše mezi 1000 a 2000 km (a kromě exportu do Pákistánu se dostala i do Íránu, kde je známa jako Šaháb-3). Na velkolepých přehlídkách byly prezentovány rovněž střely BM-25 Musudan alias Nodong-B, zřejmě postavené na konstrukci sovětské ponorkové rakety R-27.

Dlouhé roky probíhá i vývoj mezikontinentálních raket, jenž je propojen s vývojem kosmických nosičů. Severní Koreji se tak už povedlo umístit na nízkou oběžnou dráhu družici, ale zdá se, že v úloze zbraní její vícestupňové rakety série Taepo-dong zklamaly. O to větší překvapení se dostavilo v roce 2012, kdy byla představena naprosto nová raketa, označovaná KN-08, Hwasong-13 či Nodong-C. Moderně vyhlížející třístupňová raketa na samohybném odpalovacím zařízení budí dojem vyspělé mezikontinentální zbraně, přestože existují pochybnosti, zda nejde jen o propagandistickou maketu. Stejně tak představují záhadu útvary severokorejských vojáků s batohy se symboly radioaktivity, neboť je takřka vyloučené, že by KLDR mohla miniaturizovat jaderné hlavice na takovou úroveň. Mohlo by se tak jednat spíše o „špinavé“ (radiační) bomby, v každém případě jde ovšem o další střípek do strašidelné mozaiky severokorejského jaderného vyhrožování a klamu.

                                                                                                 Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                                   Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný          

Podobné články na Militaryboxu: Co lze čekat od Severní Koreje?

                                                      Představuje Severní Korea a její armáda reálné nebezpečí?

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití.

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva.