internetový armádní magazín
Faithless - Mikojanova třiadvacítka se zdvihovými motory
V květnu roku 1960 byla konstrukční kancelář OKB MiG pověřena vývojem letounu, který se měl stát perspektivním nástupcem populárního MiGu-21. Součástí nového letounu měl být zbraňový komplex S-23 s raketami R-23, radiolokátorem Safir, zaměřovačem ASP-PF a infrazaměřovačem Spektr.
Připravovaný stroj se zakládal na koncepci použité u MiGu-21 a konstrukční kanceláří byl označen jako Je-8. Jednalo se o jednomístný, jednomotorový letoun s poměrně novátorsky pojatou přídí, nasávacím otvorem vzduchu pro motor na břiše a pohyblivými kachními plochami. Pohon stroje zajišťoval motor R-21F-300, který však v letounu dělat poněkud potíže, takže bylo nutné vývojové práce zastavit. Začalo se pracovat na modifikované variantě letounu Je-8M, který měl k pohonu využívat vývojově nových variant staršího a spolehlivějšího motoru R-11F-300.
Je-8 (Je-8-1)
(foto: OKB MiG / FU)
V červenci roku 1963 však byly konstrukční kanceláři předány vojenským letectvem zcela nové, podstatně tvrdší požadavky na nový stíhací stroj. Nástupce MiGu-21 měl, kromě řady jiných špičkových vlastností, disponovat i schopností vzletu a přistání na velmi krátkých drahách s nezpevněných povrchem. Schopnost krátkého rozjezdu při startu a krátkého dojezdu při přistání u letounu této kategorie bylo možno zajistit pouze instalací křídel s bohatou mechanizací v kombinaci se zdvihovými motory, nebo instalací motoru s přebytkem tahu v kombinaci s křídly s měnitelnou geometrií.
Vývojové práce v konstrukční kanceláři Mikojana a Gurjeviče musely pod tíhou vznesených požadavků nabrat zcela nový směr. Protože nebylo zřejmé, která koncepce letounu bude pro provoz vhodnější, bylo přijato šalamounské rozhodnutí o stavbě dvou různých prototypů.
První prototyp s označením izd. 23-01 (výrobek 23-01) obdržel do své konstrukce modifikované pevné nosné plochy typu delta z letounu MiG-21PFS ve středoplošné konfiguraci, dva proudové zdvihové motory Kolesov RD-36-35 s výklopným nasávacím hrdlem na hřbetě letounu umístěné v těžišti a dva půlkruhové nasávací otvory vzduchu pro hlavní motor s regulačními půlkužely "francouzského vzoru Mirage". Druhý prototyp s označením izd. 23-11 byl pak vybaven novými pohyblivými křídly v hornoplošném uspořádání, které bylo možno nastavovat do tří různých poloh - pro vzlet, pro manévrování a pro rychlý let a dvěma plochými obdelníkovými nasávacími otvory vzduchu pro motor s regulačními klíny "amerického vzoru Phantom".
izd.23-11
(foto: OKB MiG / FU)
Základní koncepce připravovaného frontového stíhacího letounu izd. 23-01 se zdvihovými motory začala být od června roku 1966 testována na speciálně prodlouženém a upraveném stroji MiG-21PFM, který nesl označení MiG-21PD (Je-7PD nebo též izd. 23-31). Testy stroje byly velmi intenzivní a měly zajistit získání dostatečného množství poznatků a zkušeností.
izd.23-31
(foto: MirAv / FU)
Stavba vlastního letounu izd. 23-01, budoucího možného MiGu-23PD, byla zahájena v březnu 1966 a probíhala do listopadu téhož roku. První zkušební let proběhl dne 3. dubna 1967 za pilotáže zkušebního pilota P. Ostapenka. Letoun neměl nainstalován radiolokátor a některé další systémy. Místo nich byly v letounu různé měřící aparatury.
MiG-23PD Faithless s raketami pod křídly
(foto: OKB MiG / FU)
Již po několika zkušebních letech se jasně ukázalo, že koncepce letounu se zdvihovými motory není příliš praktická. Zdvihové motory využívané pouze při startu a přistání zabíraly příliš mnoho místa a značně snižovaly množství neseného paliva. Zisk několika desítem metrů na zkráceném startu a přistání oproti letounu s koncepcí s měnitelnou geometrií křídel nedokázal vyvážit výraznou ztrátu v délce doletu a nosnosti.
Zkoušky letounu MiG izd. 23-01 byly zastaveny v listopadu 1967, kdy byla dána přednost dalšímu vývoji stroje izd. 23-11 s křídly s měnitelnou geometrií. Nebýt zdvihových motorů a požadavku na krátký vzlet a přistání, byl by izd. 23-01 po dopracování pravděpodobně velmi dobrým a velmi rychlým stíhacím letounem.
MiG-23PD startuje za pomoci zdvihových motorů (FU)
... a zkracuje své přistání brdícím padákem (FU)
Připravovaný frontový stíhací letoun Mikojan izd. 23-01 byl ve svém jediném existujícím exempláři poháněn proudovým motorem Sojuz R-27F-300 konstruktéra Chačaturova, o maximálním tahu s přídavným spalováním 76,5 kN. Využíval i dvou zdvihových motorů Kolesov RD-36-35, které byly uloženy tandemově ve střední části trupu. Zdvihové motory byly vybaveny výklopným sáním na hřbetě letounu a společnou obdelníkovou výtokovou tryskou s regulačními žaluziemi na spodní části trupu. Sériové provedení letounu mělo být vybaveno radiolokátorem Safir-23 a výzbrojí tvořenou dvouhlavňovým kanónem GŠ-23L, dvojicí střednědosahových raket R-23R/T a dvojicí raket R-3S krátkého dosahu.
Letoun Mikojan izd. 23-01 byl předveden veřejnosti na velkém leteckém dnu v Domodědovu u Moskvy v létě roku 1967. Zde velmi zaujal zahraniční vojenské pozorovatele, kteří se mu následně postarali o přidělení kódového jména NATO - "Faithless" (Nevěřící).
TECHNICKÁ DATA
Typ: experimentální stíhací letoun se zkráceným vzletem a přistáním
Pohon: 1 x proudový motor Sojuz / Chačaturov R-27F-300 s max. tahem 76,5 kN +
2 x zdvihový proudový motor Kolesov RD-36-35 s max. tahem 23,05 kN
Max. rychlost: 2300 km/h *
Dostup: 18000 m *
Dolet: 1000 km *
Výzbroj: 1 x dvouhlavňový rychlopalný kanón GŠ-23L (200 ks nábojů) **
2 x PLŘS R-3S **
2 x PLŘS R-23R, R-23T **
Hmotnost: prázdná 6920 kg, max. vzletová 16000 kg
Rozměry: délka ............................. 16,8 m
výška .............................. 5,15 m
rozpětí ............................. 7,72 m
plocha hřídel ................... 40 m2
* jedná se o odhad
** plánovaná výzbroj
Autor článku: ing. Zbyněk Novotný
Poslední revize článku: 6.1.2015
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 3.0 Česká republika License.
B O N U S