Další osud českých BVP-2 - možnosti využití

V současnosti realizovaný výběr nového bojového vozidla pěchoty pro AČR má celou řadu zajímavých prvků. Ale ať již tento přezbrojovací program dopadne jakkoliv, jeho důsledkem bude pochopitelně i to, že dojde k vyřazení dosud sloužících bojových vozidel pěchoty BVP-2. Těchto vozidel přitom AČR dosud provozuje významné množství, podle posledních údajů celkem183 jednotek. Mnohé z nich jsou přitom stále ještě v poměrně dobrém technickém stavu. Nabízí se proto otázka – co s těmito bojovými vozidly bude dál? Nedala by se ještě nějak využít?

Bojové vozidlo pěchoty BVP-2 (BMP-2)

Bojové vozidlo pěchoty BVP-2 (BMP-2) je notoricky známou konstrukcí, bylo by proto zbytečné jej rozsáhle popisovat. Přesto lze připomenout alespoň základní fakta.

Bojové vozidlo BMP-2 bylo zkonstruováno v bývalém Sovětském svazu v sedmdesátých letech minulého století. Představuje další vývoj bojového vozidla BMP-1 – a vlastně jeho náhradu. Od svého předchůdce se BMP-2 liší především výzbrojí, tvořenou automatickým kanónem 2A42 ráže 30 mm, dále pak sekundární výzbrojí v podobě s kanónem spřaženého kulometu PKT 7,62 mm a odpalovacího zařízení pro protitankové rakety Konkurs.

BMP-2 se ukázalo jako velice úspěšná konstrukce. Přestože nikdy nedokázalo plně nahradit BMP-1, postupně dosáhlo značného rozšíření. Bylo rozsáhle zavedeno v armádě Sovětského svazu a armádách nástupnických států, ale také v Alžírsku, Finsku, Iráku atd. Ve významných počtech bylo zavedeno v bývalém Československu, kde také probíhala jeho licenční výroba pod označením BVP-2.

                                                   vozidla BVP-2 AČR v Afghánistánu

                                                            (foto: U.S. Army / PD)

Bojové vozidlo BMP-2 se zůčastnilo i celé řady konfliktů. Rozsáhle bylo nasazeno ve válce v Afghánistánu – a to jak sovětskou, tak afghánskou armádou. Nasazeno bylo iráckou armádou během obou válek v Perském zálivu, během občanské války v Angole atd. V těchto konfliktech se projevily přednosti, ale i nedostatky tohoto vozidla.

Za nedostatek lze považovat především omezený, stísněný prostor pro výsadek. Ten dělal problémy i v Sovětské armádě, jejíž vojáci se vyznačují spíše menší výškou. V dalších, především evropských a afrických armádách je pak tento nedostatek ještě patrnější. Nevýhodou je i nedostatečná pancéřová ochrana, která často vedla k instalaci provizorního přídavného pancéřování. Významným nedostatkem je i nízká protiminová ochrana. Jako poněkud diskutabilní se jeví i výzbroj BMP, především kanon 2A42.

Naopak za přednost lze považovat vynikající průchodnost terénem, která se ukázala jak v pouštních, tak i severních oblastech. Vozidla BMP dokázala projet i tam, kde jiná vozidla zklamala. Výhodou BMP-2 je i celková odolnost a spolehlivost; tedy vlastnosti příznačné pro tzv. východní techniku. 

BMP-2 dnes

Z dnešního pohledu je ovšem BMP-2 již zastaralé. Zastaralost ukazují již zmíněné nedostatky, které vzhledem k proměně dnešního bojiště jsou čím dál zřetelnější. Dnešní BVP jsou zkrátka technicky někde zcela jinde.

I přes zmíněné nedostatky, vozidlo BMP-2 i nadále slouží ve značných počtech. Nedosáhlo takového rozšíření jako BMP-1, přesto dosud slouží tisíce vozidel toho typu prakticky po celém světě. A vše naznačuje, že sloužit bude ještě hodně dlouho. Týká se to jak méně rozvinutých států, které nemají prostředky na nová BVP, ale i relativně vyspělých zemí, které si nemohou dovolit nahradit všechna svá starší BVP moderními typy.

Vozidla BMP-2 proto i nadále mají svoji perspektivu. Lze ale předpokládat, že čím dál častěji budou představovat jakýsi doplněk modernějších BMP. Budou tedy plnit spíše různé pomocné, doprovodné, ale také protipovstalecké úkoly atd. Takových úkolů je ostatně na dnešním bojišti čím dál více.

Především pro tyto úkoly je ale méně vhodná především právě jejich výzbroj. Týká se to především hlavní výzbroje BMP-2, tedy automatického kanónu 2A42. Ten se sice vyznačuje poměrně dobrými vlastnostmi a stále představuje velice rozšířenou zbraň, přesto je čím dál více patrné, že jde o konstrukci již překonanou. Ostatně, již jeho použití v BMP-2 bylo předmětem celé řady kontroverzí – a zkušenosti z konfliktů v Afghánistánu a Iráku pak tyto kontroverze ještě umocnily.

Ukázalo se, že pro úkoly boje proti chráněným, pancéřovaným cílům, jsou výkony tohoto kanónu nedostatečné. Není to ostatně nevýhoda jen tohoto kanónu, ale kanónů ráže 30 mm jako takových. Celkově lze říci, že ráže 30 mm je dnes pro BVP hodnocena jako již nedostatečná a řada armád proto přechází, nebo se snaží přejít na ráže vyšší.

Na druhou stranu, pro řadu úkolů jsou výkony kanónu 2A42 zbytečně vysoké. Jde především o boj proti lehce chráněným cílům – a takových cílů je přitom na dnešním bojišti čím dál více. Jedná se zejména o různé lehké pěší jednotky, převážené na pick-upech vybavených kulomety. Proti těmto cílům je kanón 2A42 zbytečně výkonný. Obdobně je pro tyto úkoly nevyhovující i nižší kadence kanónu 2A42.

Nabízí se proto otázka, zda by nebylo vhodné tato BVP modernizovat jejich celkovou rekonstrukcí, resp. rekonfigurací do podoby vozidla podobnému BVP, ale lišící se určením a tedy i výzbrojí. Takovým vozidlem by mohlo být bojové vozidlo palebné podpory.

Bojové vozidlo palebné podpory

Idea bojového vozidla palebné podpory byla autorem představena již před časem v jedné z jeho předcházejících prací, kde byla rozsáhle popsána ( Bojové vozidlo palebné podpory - otazníky nad podobou a možnostmi ). Přesto lze shrnout aspoň základní prvky této myšlenky.

Základní ideou tohoto vozidla je zkonstruování vozidla vhodného pro moderní asymetrický boj – a to na základě podvozků vozidel BMP-1 a BMP-2, případně i dalších jiných vozidel této kategorie. U těchto vozidel by byla redukována jejich role přepravního prostředku pěchoty, výsadek by byl zcela vynechán. Ušetřený prostor a hmotnost by pak byly využity pro zesílení pancéřování, ale především pro zásadní modernizaci výzbroje. Tu by tvořily různé kanóny menších ráží. Autorem byla navržena i možnost osazení podvozku až osmi zbraněmi ráže 23 mm, odvozenými od ruského kanónu Zu-23.

V této vrcholné podobě by ale byla rekonstrukce BMP do podoby bojového vozidla palebné podpory relativně náročná. Bylo by nutné pro něj zkonstruovat nový zbraňový systém, sám podvozek by musel projít celou řadou úprav. Podle autora by takovéto vozidlo bylo realizovatelné a mohlo by být úspěšné; přesto je patrné, že vývoj takového vozidla by byl náročněčnější a zdlouhavější. Nabízí se ale poněkud jiná, mnohem jednodušší a levnější cesta, vytvoření bojového vozidla palebné podpory osazením podvozku BVP-2 protiletadlovým kanónem Zu-23-2.

Osazení vozidel řady BMP kanónem Zu-23-2

Tato myšlenka jako taková ovšem není nijak nová. Naopak lze konstatovat, že jde o myšlenku velice populární a rozšířenou v mnoha částech světa.

Základem této myšlenky byla především snaha posílit mobilitu protiletadlového kanonu Zu-23. Tato relativně nenápadná zbraň si totiž postupně získala neobyčejnou popularitu. Ukázalo se, že Zu-23-2 je pro svou původně primární úlohu protiletadlové zbraně již méně vhodný, zato ale představuje vynikající prostředek palebné podpory pěchoty. V této roli se ukázal jako mnohem lepší a výkonnější než do té doby používané velkorážní kulomety, ale také než automatické granátomety. Pro úkoly palebné podpory pěchoty je dokonce lepší i než kanon 2A42, oproti němuž nabízí mnohem vyšší kadenci – a to při stále ještě postačující účinnosti munice. U Zu-23-2 je oceňována i jeho jednoduchost, odolnost. Naopak jako určitá nevýhoda je hodnocena jeho nedostatečná mobilita.

Především kvůli zvýšení mobility proto byl kanon Zu-23-2 postupně osazován na různá vozidla. V Sovětské armádě byl úspěšně osazen např. na výsadková vozidla BTR-D.

                                                     Zu-23-2 na transportéru BTR-D

                                                   (foto: Serge Serebro / CC BY-SA)

V rozvojových zemích, ale i některých evropských státech byl osazován na podvozky různých nákladních automobilů. Objevil se dokonce i na podvozku amerického obrněného transportéru M-113. Ale osazen byl i na vozidla řady BMP.

První pokusy osadit kanóny Zu-23 na podvozek bojových vozidel BMP se objevily již v Afghánistánu během tamější dlouhé občanské války. Tato vozidla vznikla prostým osazením kanónu Zu-23-2 na podvozek vozidla BMP-1 – a to bez nějakých zásadnějších úprav. Často proto tyto úpravy realizovaly jen polní dílny. Podobné modifikace se objevily i v dalších státech, např. v Sýrii, Libyi a dalších arabských zemích, které rozsáhle používaly ruskou techniku.

                                                                Zu-23-2 na BVP-1

                                                                (foto: Davric / PD)

Takto vzniklá vozidla palebné podpory si jsou velice podobná. Na všech je patrné, že vznikaly jako určité provizorium. Většinou u nich absentuje pancéřová ochrana – a pokud je použita, pak jen ve velice jednoduché, až primitivní formě. Kanónu Zu-23-2 zůstalo jeho ruční ovládání, v některých případech je omezen odměr kanónu. Charakteristickým prvkem společným pro všechny tyto konstrukce je i celkově velmi nízká technická úroveň zpracování, způsobená často tím, že dané úpravy realizoval méně vyspělý personál. To bojovou hodnotu těchto vozidel pochopitelně snižovalo.

Podobnou modifikaci vozidel BMP-1 realizovala také řecká armáda. Ta získala od Německa, z přebytků po bývalé východoněmecké armádě velké množství jak bojových vozidel BMP-1, tak i protiletadlových kanonů Zu-23-2.

Řecká varianta je na první pohled lepší. Je to dáno především lepším technickým provedením, plynoucí z vyšší úrovně uživatele. Stále se ale jedná pouze o prosté osazení kanonu Zu-23-2 na podvozek vozidel BMP-1. Také toto provedení tak trpí stejným nedostatkem jako všechny podobné, provizorní modifikace, tedy nízkou ochranou střelce z kanonu. To ostatně bylo jedním z důvodů, proč takto upravené stroje, jakož i všechna další vozidla BMP řecká armáda již vyřadila.

Právě nedostatečná ochrana osazeného kanónu Zu-23-2 je největší nevýhodou všech známých variant vozidel BMP vybavených kanonem Zu-23-2. Střelec je zcela vystaven palbě, což pochopitelně při ostrém bojovém střetnutí vedlo k četným ztrátám na životech. Obsluha kanonu se stávala čím dál méně populární; v některých případech to dokonce vedlo k tomu, že vojáci odmítali nechráněný kanon obsluhovat! Různé pokusy instalovat provizorní pancéřování pak vedly většinou jen k velice omezeným výsledkům.

Tento problém byl ještě více zdůrazněn celkovou proměnou bojiště současných konfliktů. Ty čím dál častěji probíhají ve velice nepřehledném městském terénu. Střelec má jen omezenou možnost spatřit nepřítele včas, nemá tedy ani dostatek času na nějakou reakci. Mohou jej tedy ohrozit i pěší vojáci vybavení běžnými pěchotními zbraněmi. Výhoda mohutné palebné síly kanónu Zu-23-2 se tak do jisté míry vytrácí.

Je zřejmé, že pokud má být dosaženo převahy nad pěchotou, ale i nad rozšířenými vozidly tacticals, je třeba jít poněkud jinou cestou. Takovou cestou by bylo zkonstruování uzavřené bojové věže, která by zbraň skrývala před nepřátelskou palbou a která by tak zajišťovala posádce patřičnou ochranu. Tato věž by pak mohla být osazena – na podvozek bojového vozidla BMP-2.

Kanon Zu-23 na podvozku BVP/BMP-2?

Všechny výše zmíněné modifikace měly ještě jeden společný prvek. Vznikly osazením na podvozek vozidel BMP-1. Neobjevila se přitom žádná modifikace, která by využívala podvozek spřízněného vozidla BMP-2.

Je to do značné míry pochopitelné. Vozidel BMP-1 bylo vyrobeno výrazně více než vozidel BMP-2, bylo tedy k dispozici i více podvozků. Vozidlo BMP-1 díky své atypické výzbroji 73 mm kanonu bylo pro moderní boj zcela nevhodné, což přímo vybízelo k modifikaci této výzbroje. Vozidla BMP-1 byla navíc většinou starší než BMP-2, bez nějaké modernizace by byla spíše vyřazena. Proto v mnoha případech (např. již zmíněný Afghánistán) modernější vozidla BMP- 2 i nadále sloužila coby klasická BVP, zatímco vozidla BMP-1 se postupně přesouvaly do funkce podpůrných prostředků.

Bojové vozidlo pěchoty BMP-2 se přitom z hlediska technického pro roli nosiče kanonu Zu-23 hodí lépe než podvozek vozidla BMP-1. Vozidlo BMP-2 je těžší a širší, poskytuje tak osazené zbrani stabilnější základnu. Vozidla BMP-2 jsou ve většině případů mladší než vozidla BMP-1, nejsou tedy tak opotřebovaná a mají tedy před sebou delší technickou životnost. Snad nejvýznamnějším pozitivem vozidel BMP-2 oproti BMP-1 je jejich výrazně širší dvoumístná věž. Kvůli jejímu použití má BMP-2 pochopitelně také širší věnec věže. Ten je proto vhodnější k osazení novou věží, vybavenou kanónem Zu-23-2.

Jak by takové vozidlo palebné podpory mohlo vypadat?

Jak již bylo zmíněno, klíčovým prvkem nového vozidla, vzniklého na bázi BMP-2, by bylo osazení novou věží s kanónem Zu-23-2. Ta by vozidlu dávala vyšší palebnou sílu, potřebnou pro boj v rámci moderního asymetrického bojiště. Zkonstruovat takovou věž by bylo patrně relativně nenáročné. Ostatně, i vzhledem na potenciální uživatele takovéhoto bojového vozidla palebné podpory by bylo vhodnější, aby sama konstrukce věže byla pojata jako spíše jednodušší a méně náročná. Zbytečné, chybné by bylo snažit se zkonstruovat tuto věž jako bezosádkovou, což by ji navíc i prodražovalo. Naopak mnohem důležitějšími vlastnostmi nové věže by měly být odolnost, spolehlivost. Tato nová věž by se tak zřejmě do značné míry podobala věži, použité u polského protiletadlového samohybného systému LSPZRA Sopel.

            polský protiletadlový samohybný systém LSPZRA Sopel s Zu-23-2 na podvozku MT-LB 

                                                             (foto: T. Szulc / PD)                                

Je zřejmé, že i přes určitou spřízněnost by nová věž systému palebné podpory s kanónem Zu-23 byla jiná. Polský systém SOPEL vzniknul primárně jako protiletadlový. Vedle kanonu Zu-23 proto jeho věž nese i lehké protiletadlové rakety, především ale obsahuje poměrně bohaté přístrojové vybavení. Takové vybavení by ale u prostředku palebné podpory bylo zcela zbytečné, bylo by tedy možné jej zásadně omezit. Nová věž by mohla být ještě jednodušší, především pak méně rozměrná.

Stejně tak patrně nenáročné by bylo osazení této věže na podvozek BMP-2. Oproti vozidlům BMP-1 by bylo umožněno především kvůli již zmíněnému širokému věnci původní věže. Tento věnec věže by podle autorova názoru dokázal unést i relativně široký kanon Zu-23-2.

Na vozidle by tak nemusely být prováděny nějaké složité úpravy, které by poškozovaly strukturu vozidla a které by danou modifikaci také zásadně zdražovaly. A v případě, že by věnec věže BVP-2 nepostačoval, bylo by možno tento problém vyřešit tím, že daná věž by na věnec BMP-2 byla osazena, ale těsně nad korbou by se rozšiřovala a tak by věnec přesahovala, což je ostatně běžné řešení, použité u celé řady jiných zbraňových věží.

Pokud by to technické parametry dovolovaly, do takovéto věže by mohla být instalována i přídavná výzbroj. Takovou výzbrojí by mohl být nějaký těžký kulomet, který by byl používán ve chvílích, kdy použití hlavní výzbroje by bylo nevhodné či neekonomické. Pokud by to technické parametry umožňovaly, vhodným krokem by byla i instalace automatického granátometu.

Úpravy by se musely dotknout i samotného podvozku BMP-2. Je třeba si uvědomit, že nové vozidlo by bylo určeno pro zcela jiné úkoly než původní

BMP-2! Nesloužilo by v roli bojového vozidla pěchoty, jeho úkolem by bylo primárně zajišťování palebné podpory. Jako takové by tedy neneslo výsadek – anebo jen ve velmi omezené formě.

Tento faktor je do značné míry klíčový. Právě vynechání výsadku by umožňovalo na podvozku vozidla BMP-2 realizovat celou řadu úprav. Absence výsadku by umožňovala nést dostatečnou zásobu munice 23 mm, jejíž spotřeba by v případě vozidla palebné podpory byla značná. V důsledku absence výsadku a tedy i výrazně nižší hmotnosti by bylo možno instalovat přídavné pancéřování, zvyšující šanci na přežití. Stejně tak by mohla být posílena protiminová ochrana vozidla BMP-2.

Bojové vozidlo palebné podpory by pochopitelně muselo disponovat i patřičnými pozorovacími a detekčními prostředky, resp. systémem řízení palby. Při jejich výběru by vzhledem k specifickým vlastnostem vozidla měl být opět kladen důraz především na jednoduchost, nenáročnost a odolnost.

Mohlo by bojové vozidlo palebné podpory být úspěšné?

Tato otázka je pochopitelně klíčová. Bylo by zbytečné vyvíjet bojový systém, o který by nebyl zájem a který by skončil jen ve formě prototypu.

Pro vývoj a konstrukci bojového vozidla palebné podpory hovoří především již zmíněný charakter dnešních konfliktů. Ty se většinou odehrávají ve velice složitých, nepřehledných podmínkách. Klasická bojová vozidla pěchoty tak mají spíše menší využití, což dokazují i jejich relativně nižší počty. Naopak roste význam prostředků palebné podpory.

Vše přitom naznačuje, že takovýchto konfliktů bude spíše přibývat. Lze navíc předpokládat, že se jich budou účastnit i armády vyspělých států. Bojové vozidlo palebné podpory by bylo vlastně jedinečnou odpovědí na tyto konflikty.

Ve prospěch bojového vozidla palebné podpory hovoří i zjevně snadný a rychlý vývoj. Bojové vozidlo palebné podpory by vlastně jen kombinovalo již známé a především osvědčené systémy. Nemusel by tak být realizován vývoj úplně nového zbraňového systému, který by vývoj zbytečně prodlužoval a komplikoval.

Na první pohled takto zkonstruované vozidlo palebné podpory není příliš jiné než výše zmíněné provizorní prostředky palebné podpory, nesoucí kanon Zu-23-2. Právě to by paradoxně mohlo být jeho silnou stránkou. Vždyť tyto provizorní prostředky palebné podpory se v současných konfliktech až na zmíněné nedostatky vysoce osvědčily! Nové bojové vozidlo palebné podpory by přinášelo stejný efekt, ale na vyšší technické úrovni. Díky ní by nové vozidlo především zajišťovalo dostatečnou ochranu osádce, ale zároveň i vyšší přesnost střelby. Bojové vozidlo palebné podpory by proto bylo vhodné především pro protipovstalecké operace, pro boj s obdobnými prostředky méně vyspělého protivníka atd.

Snad největším argumentem pro konstrukci bojového vozidla palebné podpory je velká rozšířenost vozidel BVP-2, resp. BMP-2. Zdaleka nejde jen o jednotky provozované českou armádou! Obdobně jako česká armáda, plánuje svá BVP-2 vyřadit slovenská armáda. Vozidel BMP-2 pak po světě slouží dosud tisíce jednotek! I další armády budou chtít BMP-2 vyřazovat, k dispozici tak budou velice levně. V mnoha případech tato vozidla jsou méně opotřebovaná, mají tedy před sebou dostatečnou technickou životnost. Jiné armády zase budou chtít patrně podvozky svých BMP využít – a to právě pro vytvoření nějakého levného, nenáročného bojového systému, který by doplňoval výkonnější, ale těžší a dražší BVP.

Bojové vozidlo palebné podpory by bylo vynikajícím řešením pro státy, které se potýkají s nějakým vnitřním konfliktem, jsou zvyklé spíše na používání východní techniky; a zároveň nemají dostatek prostředků na nákup moderní výzbroje. Takových států je přitom na světě celá řada; jedná se např. o Irák či Afghánistán. Již jen tyto dva státy by patrně požadovaly velká množství takovýchto systémů. V podobné situaci jsou ale i další země. Bojové vozidlo palebné podpory by tedy mohlo být velice úspěšným projektem.

                                                                                              Autor článku: David Khol