Co lze čekat od Severní Koreje?

Na dnešní geopolitické mapě světa představuje Severní Korea jeden z nejzajímavějších, ale zároveň nejbizarnějších států. Mnohé politology fascinuje politický systém, který představuje podivuhodnou směsici toho nejryzejšího stalinismu s orientální despocií. Pozornost poutá i tamější jaderný program a rozsáhlý arzenál balistických raket, jímž čas od času Severní Korea vyhrožuje. Je až kupodivu, jak velkou roli tento relativně malý stát (s rozlohou menší než bývalé Československo a cca 25 mil. obyvatel) dokáže na mezinárodní scéně hrát. Stejně tak ale velkou pozornost vyvolává severokorejská armáda a severokorejský zbrojní průmysl.

Ozbrojené síly a zbrojní průmysl KLDR

Severokorejské ozbrojené síly jsou svým způsobem fenomén. Na první pohled jsou impozantní již svojí velikostí, resp. početností. Tato ozbrojené síly mají dnes k dispozici cca 1,2 milionu vojáků a jsou tak v poměru k celkovému počtu obyvatel země největší na světě. Severokorejská armáda je ale jednou z nejsilnějších i v absolutních hodnotách, když např. mnohem větší a bohatší Rusko má dnes armádu čítající cca 845. tis vojáků a Čína, nejlidnatější země světa v současnosti snižuje počet svých ozbrojených sil na 2 mil. vojáků. Režim má k dispozici i velice početné zálohy, čítající cca 5,7 milionu vojáků. Severokorejská armáda je tak zajímavým příkladem, kam až lze dojít, pokud se na ozbrojené síly soustředí veškerá pozornost státu (bohužel na úkor jiných oblastí a především na úkor životní úrovně obyvatel).

                                                    Pchjongjang - hlavní město KLDR

                                                       (foto: John Pavelka / CC BY)

Cílem tohoto článku není pouze popsání severokorejské armády a výčet její techniky (ostatně přesná čísla nejsou oficiálně prezentována a počty uváděné v otevřených zdrojích jsou často spíše jen odhady). Zde je možno odkázat na články např. L. Visingra. Cílem tohoto článku je spíše zachycení některých zajímavých prvků a jevů, které se v Severní Koreji a její armádě, resp. zbrojním průmyslu odehrávají.

Právě severokorejský zbrojní průmysl může hodně vypovídat jak o úrovni armády, tak i o Severní Koreji jako takové. Je až neuvěřitelné, jak výkonný zbrojní průmysl se podařilo Severní Koreji vybudovat (opět nutno podotknout, že na úkor ostatních hospodářských odvětví). Postupně tak byl vytvořen mocný vojensko průmyslový komplex, který je úzce provázaný s politickými elitami a má tak na řízení státu zásadní vliv.

Dnešní úroveň severokorejského zbrojního průmyslu je dána několika faktory. Prvním je samozřejmě nepřetržitý, desítky let trvající válečný stav s Jižní Koreou, který systému jako takovému dává oprávnění vynakládat významnou část státního rozpočtu na zbrojení. Druhým, významným faktorem, který měl na rozvoj zbrojního průmyslu významný vliv, bylo období studené války, kdy tehdejší Sovětský svaz a Čína spolu soupeřily o vliv v této zemi. Jak Sovětský svaz, tak i Čína proto dodávaly Severní Koreji i své špičkové zbraně. Severní Korea tak měla k dispozici celou řadu zbrojních systémů, které pak mohla okopírovat anebo využít ke zkonstruování svých vlastních. Ale snad největší význam pro rozvoj zbrojního průmyslu měla ideologie "ču- čche", která je oficiální ideologií severokorejského systému. Ta klade důraz na samostatnost, autarkii ekonomiky státu, která by tak měla být co nejvíce nezávislá na dodávkách ze zahraničí. Tato politika autarkie se pochopitelně týká i obranyschopnosti státu a jejím cílem bylo dosažení toho, aby severokorejská armáda byla z co největší míře zásobována domácím průmyslem. Ten zpočátku byl schopen vyrábět pouze kopie ruských, resp. čínských zbraní; postupně ale dokázal přijít i s vlastními, originálními konstrukcemi. Dalo by se říci, že postupně bylo oné zbrojní autarkie z velké části dosaženo.

Pozemní vojsko

Snad nejvíce se to projevuje v případě pozemního vojska. To již samotnou svou početností (cca 1 milion vojáků!) patří mezi nejsilnější armády světa. K dispozici má také obrovské počty zbraní, z nichž mnohé jsou výplodem severokorejského zbrojního průmyslu.

Tankové vojsko se tak opírá především o různé modifikace staršího ruského tanku T-62, jehož licence byla Severní Koreji prodána na počátku osmdesátých let. Je ale zajímavé pozorovat, jak byl tento tank v Severní Koreji vyvíjen. První domácí verze, tanky Chonma-ho I/II/III byly víceméně pouhými kopiemi ruské konstrukce. Pozdější verze, tanky Chonma-ho IV/V/VI již přinesly celou řadu výrazných zdokonalení včetně výrazně modernějšího vybavení a také svařované bojové věže. Tento vývoj postupně dospěl až k tankům Pokpung-ho a Songun- ho, které již představují originální, svébytné severokorejské konstrukce. Zajímavou kapitolou jsou lehké tanky, které severní Korea provozuje ve značných počtech. Vedle starších ruských PT-76 a čínských Type 63 Severní Korea disponuje i vlastní konstrukcí, lehkým tankem PT- 85.

Vedle těchto tanků ovšem Severní Korea disponuje i značnými počty tanků starších, především T-54/T-55, dosud jsou však provozovány i slavné T-34. Je zajímavé, že tyto dnes již zcela zastaralé stroje jsou stále provozovány i přes příchod nových konstrukcí, které by je přitom mohly nahradit. To ukazuje, že Severní Korea jde cestou ani ne tak modernizace jako spíše cestou neustálého hromadění výzbroje bez ohledu na náklady. Je otázkou, kam až tento trend dojde, když už dnes severokorejské tankové vojsko patří k nejpočetnějším na světě. 

Obdobně tak pěchota využívá především domácí konstrukci obrněného transportéru VTT-323. Ten vychází z již staršího čínského obrněného transportéru YW-531. Oproti němu ale zaznamenal celou řadu vylepšení včetně kvalitnějšího přístrojového vybavení. V roce 2010 pak byla představena výrazně vylepšená varianta, která se vyznačuje prodlouženým podvozkem a lepším přístrojovým vybavením. Tyto obrněné transportéry mohou vedle západních konstrukcí působit poněkud zastarale. Nutno ale podotknout, že některými zahraničními uživateli jsou tyto obrněné transportéry hodnoceny výše než ruská BMP-1/2, oproti nimž má severokorejská konstrukce lépe vyřešený prostor pro výsadek. Je ale zajímavé, že jde jen o obrněné transportéry disponující pouze kulometnou výzbrojí a nikoliv BVP vybavené kanonem, přestože by pro Severní Koreu nebylo problémem takovou konstrukci vyvinout. Zde je ale třeba připomenout, že severokorejská armáda disponuje i menším počtem starších BMP-1.

Určitým překvapením vojenské přehlídky v roce 2010 bylo představení nových kolových obrněných transportérů, a to jak ve zkrácené verzi 6x6, tak i v standardním provedení 8x8. Tyto obrněné transportéry vycházejí ze starších ruských obrněných transportérů BTR-80, které byly do Severní Koreje dodány na počátku devadesátých let. Po ruské konstrukci zdědily často zavrhovanou koncepci s motorem umístěným vzadu a bočními dveřmi. Z pohledu západních uživatelů tak mohou působit zastarale, představují ale značný pokrok v armádě, která se donedávna spoléhala především na archaické BTR-152 a jejich čínské kopie. Celkově pak lze tyto transportéry hodnotit jako jednoduché, výrobně a provozně nenáročné konstrukce. Vedle nich pak slouží i starší čtyřkolový obrněný transportér  M-1992, připomínající jakousi zvětšenou verzi ruského BRDM-1.

Mimořádně silné je severokorejské dělostřelectvo. To je dnes zásobováno převážně domácím zbrojním průmyslem, který dodává především různé kopie starších ruských a čínských děl. Můžeme tak zde pozorovat kopie 122 mm děl D-30, 130 mm kanonů M-46 a 152 mm děl D-20. Vedle nich je ale provozována i celá řada konstrukcí, které dnes lze označit téměř za archaické, jako např. ruské 76mm kanony Zis-3 či 122mm houfnice vz.38.

V souladu se světovými trendy Severní Korea zkonstruovala i celou řadu samohybných děl, převážně v rážích 122, 130 a 152 mm. Je zajímavé, že tato samohybná děla převážně nepoužívají otočnou věž. Pro Severní Koreu by přitom zřejmě nebyl problém získat nějaká samohybná děla s otočnou věží, jako např. starší ruská děla 2S3 Akacija. Zdá se, že Severokorejci se spoléhají především na jednoduchost a výrobní nenáročnost svých konstrukcí, které tak mohou být vyráběny ve značných počtech. Určitou zajímavostí severokorejského dělostřelectva je originální konstrukce 170 mm samohybného děla Koksan s dostřelem více než 70 km, které tak představuje jedno z nejvýkonnějších děl světa. Severokorejská armáda disponuje i velkým počtem raketometů, kde vedle 122mm raketometů, zjevně kopií legendárního ruského raketometu BM-21 Grad, dokázala vyvinout i výkonné raketomety ráže 240 a 300 mm.

Podíváme-li se na trendy v severokorejské armádě, pak můžeme pozorovat čím dál rychlejší zavádění nových typů zbraní – a to prakticky ve všech kategoriích. Vedle toho ve značných počtech slouží i starší, v mnoha případech vysloveně zastaralé zbraně. Ty mnohdy nejsou vyřazovány, ale spíše převáděny k různým záložním jednotkám včetně Rudých dělnických a rolnických gard. Jsou tak v případě nějakého konfliktu k dispozici a vhodně doplňují modernější zbraně. Zajímavé je i pozorovat, jaké jsou ony moderní zbraně, produkované severokorejským průmyslem. Převážně vycházejí ze starších ruských vzorů a mohou tak vedle současných západních systémů vypadat zastarale. Nicméně většinou tyto zbraně představují konstrukce, jejichž kvality byly ověřeny v celé řadě konfliktů. Je tak patrné, že Severní Korea se orientuje spíše na jednoduché, technicky méně náročné zbraňové systémy. Ty přitom v některých konfliktech (Irák, Afghánistán) se ukazují jako vhodnější než západní vyspělé, ale citlivé systémy. Dalo by se říci, že severokorejská armáda nadřazuje hardware nad software, což je ostatně v případě tak početné armády vcelku logické.

Letectvo

Zcela odlišná je situace v případě vojenského letectva. To představuje na první pohled impozantní sílu, která čítá více než 100 tis vojáků a cca 1000 vojenských letadel, z toho téměř 600 bojových. Přesto lze o reálné úrovni severokorejského letectva pochybovat. Má totiž k dispozici jen velmi malý počet letadel, která by bylo možno označit za relativně moderní – cca 20 MiG-29 (nutno podotknout, že ve starším provedení, které výrazně pokulhává za dnešními variantami tohoto oblíbeného letounu) a asi 35 bitevních Su-25. Převážnou část severokorejského letectva tvoří starší konstrukce, zejména sovětské letouny MiG-21 a jejich čínské kopie F-7, MiG-23 a čínské bitevní letouny A-5. Vedle nich ale slouží také konstrukce, které vzbuzují spíše úsměv a patřily by spíše do muzea, např. stíhací letouny MiG-17, MiG-19 a bombardéry Su-7 či Il-28.

Je zajímavé, že oproti výzbroji pozemních vojsk se severokorejská armáda spoléhá pouze na dodávky ze zahraničí a domácí průmysl nepřišel s žádnou vlastní konstrukcí. To je ale vcelku logické, výroba moderního letounu je technologicky nesrovnatelně náročnější než např. výroba tanku. Takový přístup je ostatně racionálnější než např. přístup Íránu, který je v situaci obdobné jako Severní Korea. Írán se v rámci politiky autarkie pokoušel zkonstruovat i vlastní bojový letoun. I přes obrovské dotace ze strany státního rozpočtu a dlouholetý vývoj ale výsledky íránského leteckého průmyslu jsou relativně nízké a Írán tak dnes dokáže vyrábět pouze kopie starších amerických letounů F-5.

V případě severokorejského letectva je ale nápadné, že se téměř nemodernizuje. Dalo by se říci, že dlouhá léta jsou provozovány stále stejné typy – a to i přes jejich zjevnou zastaralost. Poslední větší nákupy tak proběhly naposledy na počátku devadesátých let. Občas se objevují zprávy o nákupu moderních letounů (nejčastěji se hovořilo o ruských MiG-29 nebo čínských J-10, nejnovější zprávy hovoří o zájmu o ruský Su-35 S); je ale příznačné, že žádná z těchto ohlášených akvizicí se dosud nerealizovala. Pro Severní Koreu by dnes přitom patrně nebylo problém koupit nějaké starší letouny od ruského nebo čínského letectva (obdobně tak nakoupila Su-27 z přebytků ruského letectva např. Etiopie či Eritrea), které by představovaly značnou posilu. Celkově lze říci, že právě toto nemodernizování je nejnápadnějším rysem severokorejského letectva. Je ale otázkou, zda tento stav není spíše výsledkem nějaké cílené koncepce a úmyslné rezignace na nějakou rozsáhlejší modernizaci. Vždyť pokud by Severní Korea měla vybudovat leteckou sílu, která by byla adekvátní protiváhou jihokorejského letectva opírajícího se o výkonné americké letouny F-16 a F-15, vyžadovalo by to neúměrné náklady a soustředění prakticky všech možností státního rozpočtu. Severní Korea jde poněkud jinou cestou. Dochází k ukrývání celé řady strategických objektů a továren pod zemský povrch; je tak aplikována strategie „skryté země“, kterou na konci II. světové války aplikovalo hitlerovské Německo. Zároveň pak je budována nesmírně početná protivzdušná obrana, která se opírá především o velmi početné hlavňové protiletadlové dělostřelectvo v rážích od 14,5 mm přes kanony 37 a 57 mm až po 100 mm. I v této oblasti se severokorejská armáda dnes opírá převážně o produkty domácího zbrojního průmyslu. Severokorejský průmysl dokázal vyrobit také protiletadlové rakety – především typ KN-06, který představuje dokonalou kopii letitého sovětského typu SA-3. Snad nejvíce otázek ale vzbuzuje severokorejský protiletadlový systém Ponghae 5, nápadně připomínající ruský S-300. O jeho výkonech panují pochyby; nejpravděpodobnější je, že tento protiletadlový systém vskutku vychází z S-300, byť oproti němu má nižší výkony. I tak by v případném konfliktu představoval veliké nebezpečí.

Námořnictvo

Poněkud odlišná situace je v severokorejském válečném námořnictvu. To bylo po dlouhá léta tvořeno především nesmírně početnou flotilou malých člunů. Je otázkou, nakolik byl tento stav výsledkem nějaké cílené koncepce (ta mohla navazovat na někdejší sovětskou koncepci "malé války", aplikované ve dvacátých letech minulého století a za II světové války). K dispozici tak byly čluny jak s torpédovou, tak i raketovou výzbrojí; objevily se i konstrukce dělových člunů, využívající věže tanku T-34. Ve většině případů tyto čluny vycházely ze starších sovětských typů, v některých případech dokonce druhoválečných  (např. torpédových člunů G-5). Tyto čluny byly konstrukčně relativně nenáročné, disponovaly velice primitivní elektronikou a i díky tomu byly vyráběny v rozsáhlých sériích. V posledních letech ale Severní Korea dokázala přijít i s některými zajímavými, pokročilými konstrukcemi. Objevily se tak snímky velice moderně vypadajícího raketového člunu kategorie SES (spojující schopnosti lodě a vznášedla). Oproti starším člunům, využívajícím zastaralé rakety P-15  tyto čluny využívají severokorejskou kopii moderní ruské protilodní rakety Uran. Výrazně u těchto lodí byla zmodernizována i kanónová výzbroj, která využívá jak ruské rotační kanony AK-630, tak i 76 mm kanony, vycházející z íránského typu Fajr-27 (což není nic jiného než kopie slavného italského kanonu firmy OTO Melara). Jde tedy o čluny souměřitelné i s moderními západními konstrukcemi.

Významnou součástí severokorejského námořnictva tvořilo a tvoří ponorkové loďstvo. To početně patří k těm nejsilnějším na světě a čítá 70 jednotek. Obdobně jako v případě jiných druhů výzbroje bylo této početnosti dosaženo na úkor kvality. Většinu z těchto jednotek totiž tvoří zastaralé ruské ponorky Romeo, případně jejich čínské kopie Ming. Část z těchto ponorek dokonce vyrobil i severokorejský průmysl. Dílem severokorejského průmyslu byla ale především rozsáhlá stavba malých pobřežních ponorek několika typů. Ty pak jsou určeny především pro výsadek speciálních jednotek pro záškodnické úkoly na území Jižní Koreje.

V posledních letech ale došlo v severokorejském ponorkovém loďstvu k určité změně. Určitým překvapením bylo, když si Severní Korea na počátku devadesátých let nakoupila sovětské raketonosné ponorky Golf II, vyřazené ruským námořnictvem. Jde sice o naprosto zastaralý a hlučný typ, přesto stále jde o ponorky schopné vypouštět balistické rakety. O stavu těchto ponorek panovaly značné pochyby, podle všeho se ale zdá, že minimálně část těchto ponorek je v provozu, byť na úkor kanibalizace zbývajících jednotek. Severokorejské námořnictvo se tak může chlubit tím, že má k dispozici kategorii raketonosných ponorek, kterou přitom má jen omezený počet velmocí. To se patrně severokorejskému vedení zalíbilo a nejspíš i proto se v minulém roce objevila ve výzbroji námořnictva nová raketonosná ponorka. Ta je oproti ponorkám Golf II výrazně menší, konstrukčně vychází ze starších jugoslávských ponorek třídy Heroj a je schopna odpalovat balistické rakety KN-11. Tato ponorka může posloužit jako vzor pro zkonstruování klasických stíhacích ponorek, které by mohly nahradit již zastaralé ponorky Ming – a případně by mohla posloužit jako základ pro vývoj dalších, modernějších typů. Lze předpokládat, že v této oblasti může Severní Korea v nejbližších letech přijít s nějakým překvapením.

Obdobná situace panuje i v oblasti větších hladinových jednotek. Zde byly po dlouhou dobu k dispozici pouze dvě fregaty (či spíše korvety) typu Najin z počátku sedmdesátých let, vyzbrojené zastaralými raketami a vybavené archaickou elektronikou a poněkud modernější poměrně technicky zajímavá fregata, zkonstruovaná jako katamarán, jejíž nevýhodou byla opět zastaralá výzbroj a elektronika. Fakt, že Severní Korea nepostavila další jednotku tohoto typu či nějakou podobnou větší jednotku, bylo po dlouhá léta vykládáno jako jeden z důkazů zastaralosti severokorejského lodního průmyslu a celkové neutěšené hospodářské situace státu. Situace se ale výrazně změnila v posledních letech, kdy byla zjištěna stavba dvou zcela nových fregat či spíš větších korvet. Jde přitom o lodě poměrně moderních tvarů, které vedle protiletadlových kanonů a vrhačů protiponorkových náloží disponují i přistávací palubou pro vrtulník. Je otázkou, zda se Severní Korea spokojí s pouze těmito jednotkami či zda se pustí do stavby dalších, případně zdokonalených jednotek.

Celkově lze konstatovat, že severorejský lodní průmysl prokázal nejen svou schopnost stavby i velkých válečných lodí, ale také schopnost přicházet s novátorskými řešeními. Severokorejské námořnictvo je dnes tvořeno obrovským počtem zastaralých lodí, má však dost i moderních jednotek a je velice nebezpečnou a bojeschopnou silou.

Závěr

Co tedy lze od Severní Koreje očekávat? Jak se bude tento totalitní stát vyvíjet? A představuje pro okolní svět skutečně nebezpečí?

Severokorejskému režimu se zemi postupně podařilo stabilizovat. Severní Korea dokázala přežít velkou demokratizační vlnu v devadesátých letech minulého století a dokázala – podobně jako např. Kuba – přežít i nelehké období, kdy skončila masivní ekonomická pomoc ze strany Sovětského svazu a Číny. Dalo by se říci, že z pohledu politických elit Severní Koreje se ideologie "ču-čche" ukázala jako správná.

Je nepravděpodobné, že by se severokorejský režim v blízké době zhroutil. Předání moci z Kim-čon-ila na Kim-čong-una sice vyvolávalo některé otázky; dnes je však zřejmé, že nový severokorejský vůdce již drží situaci pevně v rukou. Lze také pochybovat, zda uvnitř Severní Koreje je vůbec nějaká tendence režim svrhnout. Vždyť zdejší totalitní režim se drží již 65 let, prakticky již nežije nikdo, kdo by si pamatoval předchozí dobu (která ostatně také nebyla demokracií). Svou roli hraje pochopitelně izolovanost země, kdy většina obyvatel má jen zkreslené informace o vnějším světě; nikoliv zanedbatelným fenoménem je i kult osobnosti jak zakladatele státu Kim-Ir-Sena, tak i jeho následníků. V zemi tak neexistuje nějaké disidentské hnutí, které by představovalo politickou alternativu. Severní Koreji se tak podařilo prakticky zcela naplnit vizi totalitní společnosti, narýsované kdysi Georgem Orwelem v jeho románu - „1984“

Jako málo pravděpodobné je i to, že by Severní Korea napadla Jižní Koreu. Pravidelně se sice objevují různé provokace, je však nápadné, že nikdy nepřerostou určitý rámec. Hlavním důvodem této situace je vcelku pochopitelná obava z jihokorejské armády. Ta je sice velikostí oproti severokorejské zhruba poloviční, zato ale disponuje velice moderní výzbrojí, v mnoha případech patřící mezi světovou špičku (např. jihokorejský tank K2). V případě ryze konvenčního konfliktu by tak jihokorejská armáda zvítězila, čehož si je patrně severokorejské vedení vědomo. Celkově lze říci, že Severní Koreji a jejím politickým elitám vyhovuje spíše status quo, který jim zajišťuje nejen životní úroveň, ale i relativně významné postavení na mezinárodní politické scéně.

I přes halasný antiamerikanismus se jako nepravděpodobný jeví nějaký útok na USA. Ten se sice již objevil v některých sci-fi románech, v praxi jde ale o nesmysl. Je vskutku úsměvné představovat si např. jak severokorejské ponorky Ming vysazují početné desanty speciálních jednotek na západním pobřeží USA; zde jde vskutku o pouhou literární fantazii. Na druhou stranu je ale patrné, že Severní Korea se nemusí příliš obávat nějakého vojenského útoku ze strany USA. V USA se sice občas objevují takovéto myšlenky (naposledy za vlády G. Bushe ml.), vždy ale narazí na praktické otázky. Držení byť malého množství jaderných zbraní severokorejským systémem a zjevná ochota je použít v případě nějakého konfliktu je pro každého hypotetického útočníka velikým strašákem. Severní Korea proto zřejmě i nadále bude pokračovat ve vývoji jaderných zbraní. Ty ale nejsou patrně vnímány jako útočná zbraň, zato se pro politické špičky Severní Koreje staly jakousi zárukou politického přežití.

I tak ale zůstává Severní Korea pro okolní svět velkým nebezpečím. Důvodem je právě výše zmíněný zbrojní průmysl a jeho produkty. Ty představují zbraně již poněkud starší, ale spolehlivé a ověřené a právě takové zbraně jsou přitom dnes stále žádány. Již v minulosti přitom Severní Korea své zbraně úspěšně vyvážela, jednalo se ale především o balistické rakety. Objevení celé řady poměrně zajímavých zbrojních systémů (tanky Pook-pong – ho, obrněné transportéry, děla atd.) pak na rozdíl od minulosti Severní Koreji dává mnohem větší možnosti. Severní Korea přitom vždy ochotně zásobovala především různé problematické, diktátorské režimy. Je pravděpodobné, že toto úsilí se dnes ještě zesílí a Severní Korea se bude snažit své zbraně mnohem více exportovat, již kvůli vylepšení svého rozpočtu. Zjevná je také snaha podporovat ty státy, které realizují antiamerickou politiku. Severní Korea tak dnes zásobuje zbraněmi Sýrii a vyslala do ní i své vojenské specialisty, rozvíjí se i spolupráce s Íránem. Obdobně tak je pravděpodobné, že Severní Korea bude vyvážet své zbraně do různých méně vyspělých afrických států, jejichž armády často disponují jen zastaralou sovětskou technikou.  Lze předpokládat, že tento trend se ještě zintenzívní. Severní Korea tak na rozdíl od Kuby nepředstavuje jen jakýsi skanzen komunismu, resp. stalinismu, ale skutečné bezpečnostní riziko prakticky pro celý svět.

                                                                                           Autor článku: David Khol