Cíl: Československo: Americký plán jaderné války z roku 1956

Z archivů amerického letectva se před nedávnem dostaly na veřejnost plány nukleární války, která měla proběhnout na konci 50. let minulého století. Nezvratně se potvrdilo to, co bylo odborníkům, ale i mnoha dalším lidem u nás vlastně jasné již dlouho, tedy fakt, že jaderné bomby měly spadnout i na Československo. Seznam cílů obsahuje desítky letišť a měst na našem území.

Slavný Zákon o svobodě informací (Freedom of Information Act), který v Americe platí už od roku 1966, reprezentuje pro historiky jeden z nejcennějších nástrojů. Dovoluje totiž žádat, aby byly odtajněny a publikovány vládní a jiné dokumenty, a pokud tyto nenáleží do oblastí, které jsou popsány exaktně definovanými výjimkami, oslovený úřad musí vyhovět. Díky tomu byly již zveřejněny velmi hodnotné a mnohdy také dosti kontroverzní dokumenty, které se vztahují k americké politice, bezpečnosti či obraně. K nejnovějším případům patří sada dokumentů, jež nese název "SAC Atomic Weapons Requirements Study for 1959" a obsahuje mj. seznam cílů pro plánované útoky amerického strategického letectva.

Bombardéry proti bombardérům

Zkratka SAC (Strategic Air Command) označuje vrchní velitelství amerického letectva, jež od svého vzniku v roce 1946 až do transformace v roce 1992 odpovídalo za dvě složky nukleární odstrašující triády USA, a sice strategické bombardéry a balistické střely vypouštěné ze země. Také pod něj spadaly všechny strategické průzkumné letouny a velitelské letouny a velká část tankovacích letadel.

                                                                             B-47B Stratojet velitelství SAC startuje za pomoci

                                                                                               raket JATO - duben 1954

                                                                                                     (foto: USAF / PD)

SAC bylo založeno vlastně na bázi zkušeností z bombardovacích ofenziv, které Američané s úspěchem vedli proti Německu a Japonsku, ale s tím zásadním rozdílem, že hlavním prostředkem ničení měly být atomové zbraně a hlavním protivníkem byl samozřejmě Sovětský svaz se svými spojenci či satelity. Studie, o které je nyní řeč, byla zpracována v roce 1956 a představuje v zásadě kalkulaci množství a síly atomových zbraní, jež SAC požadovalo pro vedení hypotetické jaderné války s východním blokem v roce (jak říká název) 1959. Onen výpočet je postaven na seznamu cílů, které měly být zničeny. Jde však vlastně o dva seznamy, které se odlišují svou povahou. První z nich, jenž byl uveřejněn v kompletní podobě, obsahuje přibližně 1100 letišť, z nichž měly působit sovětské bombardéry. Je totiž nutno mít na paměti, že ve druhé polovině 50. let byly právě bombardéry hlavním prostředkem dopravy atomových zbraní, protože balistické rakety středního či dlouhého dosahu byly teprve vyvíjeny (Sovětský svaz otestoval první mezikontinentální raketu R-7 až v roce 1957 a do bojeschopného stavu se dostala až v roce 1959). Američané měli tehdy veliké obavy (později se ukázalo, že přehnané) právě z množství sovětských dálkových a strategických bombardérů Tupolev Tu-16 a Tu-95 a Mjasiščev 3M, takže za absolutní prioritu pro vítězství pokládali destrukci všech letišť, odkud by tyto letouny mohly odstartovat k útokům na USA.

Cíle pro „systematickou destrukci“

Druhý seznam zahrnuje celkově asi 1200 cílů, nebyl však publikován kompletní, neboť v něm chybějí města s názvy od Am do Le. Ano, města! Pokud se první seznam týkal letišť, tzn. ryze vojenských cílů, pak druhý seznam s lakonickou charakteristikou "Systematic Destruction" se dá popsat jako předpis pro likvidaci surovinového, průmyslového, energetického i lidského (!) potenciálu nepřátel USA. Jde tak fakticky o seznam měst či obcí, které byly z různých důvodů významné pro fungování východního bloku. Dokument zahrnuje přímo formulaci "population targeting", tedy vlastně útoky na civilisty, což ovšem nemůže být příliš překvapivé, neboť i za druhé světové války bombardéry prokazatelně záměrně útočily na civilní oblasti, čímž měl být nejen oslaben průmyslový potenciál protivníka, ale také měla být poškozena jeho morálka. Že zejména druhý aspekt v praxi moc nefungoval, je jinou věcí. V každém případě ovšem v obou seznamech nalézáme rovněž cíle na území bývalého Československa. Onen kompletní seznam obsahuje čtrnáct letišť v českých zemích a šest na Slovensku, kdežto zveřejněná část seznamu objektů pro "systematické ničení" zahrnuje celkem šestnáct cílových oblastí v českých zemích a jednu na Slovensku, ačkoli ve skutečnosti jich v seznamu bylo mnohem více. Některé cílové oblasti navíc čítají více konkrétních cílů, např. v oblasti Prahy jich nacházíme celkově čtrnáct. A najde zdaleka jen o velkoměsta, ale též o menší obce, které byly nějak významné z hlediska infrastruktury; namátkou se dají jmenovat mj. Povrly blízko Ústí nad Labem, jež byly důležité kvůli zpracování mědi a mosazi, nebo Semtín u Pardubic, který je samozřejmě tradičně spojen s výrobou trhavin (byť Semtex tehdy ještě neexistoval).

Nasazení letounů a řízených raket

Vedle samotných seznamů cílů však stojí za pozornost i to, co bylo vlastně primárním účelem celé studie, tedy atomové zbraně pro SAC. Je vysoce zajímavé, že Američané rozlišovali mezi Sovětským svazem a ostatními státy, pokud jde o použití typů hlavic. Na všechny cíle v SSSR (mezi nimi byla samozřejmě na prvním místě Moskva a na druhém Leningrad) měly směřovat termonukleární bomby se silou několika megatun, ovšem proti objektům v ostatních státech se měly (prý z „politických“ a „psychologických“ důvodů) použít „jen“ klasické štěpné atomové pumy se silou řádově v kilotunách. Výjimku představovala pouze letiště, na něž měly (nejspíš kvůli kritickému významu těchto cílů) mířit termonukleární pumy bez ohledu na to, ve kterém státě se základny nalézaly. Co se týče konkrétních zbraní a jejich nosičů, počítalo se hlavně se silou strategických bombardérů B-47 Stratojet (1260 kusů a navíc 225 průzkumných RB-47) a B-52 Stratofortress (495 strojů), jimž měly asistovat stíhačky F-101 Voodoo (150 kusů). Měly dopravit klasické štěpné jaderné pumy Mk 6 a termonukleární bomby Mk 15, Mk 27 a Mk 36, navíc se měly z bombardérů vypouštět řízené střely vzduch-země GAM-63 Rascal a GAM-67 Crossbow. Studie počítala i s použitím mezikontinentálních střel s plochou dráhou letu SM-62 Snark, které však nikdy spolehlivě nefungovaly, a balistických raket středního doletu (IRBM), které se tehdy teprve vyvíjely. Celkově tedy mělo na východní blok udeřit 2130 letadel a 2506 řízených raket. Navzdory onomu "šetření" cílů ve středoevropských státech je však zřejmé, že výsledkem by byla absolutní zkáza, destrukce stovek měst, smrt milionů lidí a nepochybně též dlouholeté radioaktivní zamoření, které by postihlo celý svět. Můžeme být vděční jen za to, že zůstalo pouze u studie a lidstvo bylo této hrůzy ušetřeno.

Proč útoky na další země?

Ačkoli hlavním nepřítelem USA byl pochopitelně SSSR, publikovaný seznam obsahuje i řadu cílů v evropských státech Varšavské smlouvy (a to ve Východním Německu, Československu, Polsku, Maďarsku a Rumunsku) a kromě toho několik objektů v Číně a Severní Koreji. Patrně to na první pohled působí krutě, logika studené války však byla bohužel taková a pro údery na cíle mimo Sovětský svaz mluvila i řada racionálních důvodů. Vzhledem k tomu, že oba hlavní bloky tehdy spoléhaly při dopravě jaderných zbraní na bombardéry, bylo nutno zničit všechna letiště, která by sovětské letouny mohly využít pro případné údery na členy NATO. Stejně tak bylo třeba zničit důležité surovinové, průmyslové a energetické objekty, jelikož ty tvořily část válečného potenciálu východního bloku. Pokud jde o zařazení objektů v Číně a Severní Koreji do seznamu, nesmíme zapomínat, že uplynulo jen několik let od korejské války a že sovětští a čínští komunisté byli (oficiálně) dosud nejbližšími spojenci, třebaže už mezi nimi rostly skryté rozpory. Stejně tak příznačné je naopak nezařazení Jugoslávie, která se po roztržce s Moskvou dostala do čela hnutí „nezúčastněných“ států a dosáhla sblížení se Západem. Sovětské válečné plány z té doby pokládaly Jugoslávii za nepřítele a počítaly i s invazí do ní, analogicky NATO očekávalo vojenské angažmá Jugoslávie na straně Západu.

                                                                                                  Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                                    Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití.

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva.