Česká republika a povinná vojenská služba

Povinná vojenská služba - ano či ne?

V poslední době se v České republice objevuje celá řada hlasů, volajících po obnovení povinné vojenské služby. Tyto hlasy lze zaznamenat mezi odbornou, ale i laickou veřejností. Téma obnovení povinné vojenské služby se stalo i součástí programu některých politických stran, včetně stran nových (např. Realisté, ODA). Zaznívají tak argumenty od vcelku racionálních až po argumenty spíše filozofické, vyplývající z politické orientace dané strany. Zastánci povinné vojenské služby poněkud pateticky argumentují, že obrana vlasti je nikoliv povinností, ale právem každého občana; strany spíše liberálně orientované zdůrazňují, že účast v ozbrojených silách by měla být otázkou dobrovolného aktu, a že by do ní nikdo neměl být nucen. Je přitom zajímavé, že povinnou vojenskou službu prosazují především pravicové strany, což je určité novum (v minulosti obnovení povinné vojenské služby prosazovaly spíše strany levicové, především KSČM).

Případná obnova povinné vojenské služby je tak často prosazována spíše z důvodů ideologických než na základě nějakých věcných, faktických argumentů., a to je možná právě ten největší problém. Obdobně jako v mnoha jiných případech hrozí nebezpečí, že téma bude zpolitizováno, že se stane předmětem předvolebního boje před nadcházejícími volbami. Už třeba proto je na místě spíše uvážlivý, racionální přístup včetně zodpovězení základních otázek. Jaké jsou zkušenosti ze zahraničí? A jak by vlastně povinná vojenská služba měla vypadat?

Zkušenosti ze zahraničí

Podíváme–li se po světových armádách, zjistíme zajímavý fakt. Existují příklady dobře zvládnutého systému povinné vojenské služby, ale i příklady špatně fungujících systémů. Totéž se ale dá říci i o armádách postavených na dobrovolné vojenské službě, kdy lze uvést příklady skvěle fungujících, ale i spíše nefunkčních armád. Neexistuje tak nějaké univerzální pravidlo, na jehož základě by bylo možno říci, zda je lepší systém povinné nebo dobrovolné vojenské služby. V přístupu k otázce obrany se vždy odráží i přístup, historická zkušenost daného národa. Bylo by proto poněkud chybné jen mechanicky přebírat vzory odjinud bez hlubší analýzy a snažit se je napasovat na poměry České republiky.

Klasickým příkladem systému postaveného na dobrovolné vojenské službě jsou ozbrojené síly USA. Spojené státy své ozbrojené síly na dobrovolné bázi budují prakticky již od svého vzniku. A dalo by se říci, že dobrovolná vojenská služba do jisté míry vyplývá i z  demokratické tradice USA. Armáda USA je tak tvořena výhradně profesionálními vojáky.

Nutno podotknout, že i USA opakovaně ustoupily od dobrovolné vojenské služby k povinné vojenské službě, a to za druhé světové války a dále během vietnamského konfliktu. V obou případech, především v případě druhé světové války, šlo ale o reakci na situaci do značné míry atypickou (fatální ohrožení samotné existence státu, konflikt zasahující celou Zemi).

Je ale možná příznačné, že k zavedení povinné vojenské služby se nesáhlo po 11. září 2001, během tzv. války proti terorismu. Ukázalo se, že takový radikální krok není třeba a především, že dnešní ozbrojené síly jsou někde jinde. Místo obrovských mas vojáků v současných konfliktech zásadní roli hrají moderní technologie, pokročilé zbraňové systémy, bezpilotní prostředky atd. Pravda, v asymetrických konfliktech současnosti i nadále má svůj význam klasická pěchota. Přesto jí je potřeba mnohem méně než v minulosti, ale zato mnohem kvalitnější. I na zdánlivě obyčejného pěšáka dnešní bojiště klade vysoké nároky, které lze splnit jen za předpokladu dostatečně dlouhého výcviku.

Ozbrojené síly USA ale netvoří jenom armáda. V americkém bezpečnostním systému významnou roli hrají i polovojenské sbory, především Národní garda podléhající jednotlivým státům, dále Rezervní síly a další složky. I tyto ozbrojené sbory jsou ovšem budovány na principu dobrovolnosti, kdy příslušníci těchto polovojenských složek slouží na částečný úvazek. Právě kombinace dobrovolné armády podpořené početným sborem poloprofesionálních rezervistů se ukázala jako mimořádně efektivní a byla široce napodobována. Stala se tak do jisté míry vzorem i pro AČR, která se vedle profesionálního sboru opírá i o Aktivní zálohy.

Pochopitelně, vybudování tak kvalitních ozbrojených sil si vyžaduje nemalé prostředky. USA dlouhodobě mají vysoké výdaje na zbrojení, které se v posledních letech udržují na výši cca 4% HDP. Pokud se ale podíváme na strukturu těchto výdajů, pak je patrné, že převážnou většinu těchto prostředků polykají ty druhy ozbrojených sil, které USA potřebují pro prosazování své velmocenské politiky, a které mají ty nejničivější, ale také nejdražší zbraňové systémy. Tedy např. letadlové lodě, raketonosné ponorky, strategické bombardéry atd. Vysoké vojenské výdaje USA tak do značné míry vyplývají především z jejich velmocenské politiky a nikoliv z faktu, že jejich ozbrojené síly jsou postaveny na dobrovolné službě.

Obdobným příkladem sil postavených na dobrovolné vojenské službě je armáda Velké Británie. A nutno říci, že příkladem velice dobrým. Britští vojáci na četných vojenských cvičeních, ale i během vojenských konfliktů poslední doby jasně ukázali, že britská armáda stále patří mezi nejlepší armády světa.

Je faktem, že britská armáda již nemá svou někdejší moc a sílu, "že to již není ono". To ale do značné míry vyplývá z celkového ústupu Velké Británie z jejích někdejších velmocenských pozic, kdy dnešní Velká Británie v celosvětovém srovnání patří mezi jen středně veliké státy. Tento fakt nedokáže vyrovnat ani silná britská ekonomika. Na dnešním stavu se také bohužel podepsal dlouhodobý trend snižování vojenských výdajů. Britská armáda je dnes zkrátka až příliš málo početná, jen s obtížemi zvládá své úkoly. Přesto je britská armáda stále budována na profesionální bázi a nic nenasvědčuje tomu, že by se situace měla měnit.

Právě vysoké kvality jak americké, tak i britské armády, spolu s geopolitickými změnami po skončení studené války, přiměly k profesionalizaci svých ozbrojených sborů celou řadu dalších států. Své ozbrojené síly profesionalizovaly členské země NATO, a to včetně těch, ve kterých povinná vojenská služba byla součástí národní tradice. K profesionalizaci přistoupily i středoevropské země, bývalé členské státy Varšavské smlouvy, pro které do té doby byly charakteristické velmi početné armády stavěné na principu povinné služby. Týkalo se to i České republiky, resp. někdejšího Československa.

Příklad České republiky je zajímavý. Armáda České republiky prošla velmi složitou, často bolestnou transformací z někdejší neúměrně velké socialistické armády, připomínající "obra na hliněných nohou" až po dnešní čistě profesionální sbor. Šlo přitom o proces velice náročný, který navíc trval řadu let. To ukazuje, že jakákoliv radikální změna systému je mnohem složitější a dlouhodobější, než jak se může na první pohled zdát.

Výsledek je přitom poměrně dobrý. Dnešní AČR je přes všechny své obtíže kompaktním, efektivním ozbrojeným sborem. Své vysoké schopnosti čeští vojáci prokázali jak při cvičeních, tak i při ostrém nasazení v zahraničních misích. Zde se ukázalo, že čeští vojáci jsou srovnatelní s armádami jiných států NATO. Dalo by se tedy říci, že profesionalizace splnila svůj cíl.

Dnešní AČR má přesto celou řadu nedostatků. Významným negativem jsou především nízké početní stavy, kdy AČR patří k nejméně početným armádám v poměru k velikosti státu a početnosti obyvatelstva. Jako nedostatečné lze hodnotit i početní stavy výzbroje, která je navíc z velké části dosud zastaralá. To ale do značné míry vyplývá z nedostatku financí, kdy vojenské výdaje České republiky patří k nejnižším jak v rámci NATO, tak i při celosvětovém srovnání. Pouhé cca 1% HDP prostě nestačí na všechny potřebné úkoly. Problém AČR je tak spíše v nedostatku prostředků a nikoliv v jejím systému.  

Nejde ale jen o státy evropské. Potřeba vyrovnat se s mnohem vyššími nároky na ozbrojené síly, přiměla k změně koncepce armády i takové státy, jako je Rusko nebo Čína, které přitom především z ideologických důvodů dlouhodobě budovaly své armády na principu povinné služby. Jejich ozbrojené síly jsou profesionální de facto a podobné je to u řady dalších států, u kterých je třebas povinná vojenská služba zachována toliko oficiálně. Trend profesionalizace ozbrojených sil tak je do značné míry světový, není otázkou toliko Evropy a už vůbec ne pouze NATO.

Stejně tak lze ale uvést příklady států, resp. armád postavených na systému povinné vojenské služby, kde bylo dosaženo vynikajících výsledků. Často uváděným příkladem dobře zvládnutého systému povinné vojenské služby je Izrael. V Izraeli povinná služba přitom platí jak pro muže (v délce 3 roky), tak i pro ženy (2 roky). K dispozici je tak i přes relativně nízký počet obyvatel dostatečné množství branců. Vycvičení záložníci své schopnosti pravidelně obnovují při četných vojenských cvičeních, často jsou nasazováni i do ostrých bojových akcí! Díky tomuto přístupu bylo dosaženo mimořádně dobrých výsledků a izraelskou armádu lze bezesporu označit za jednu z nejlepších armád světa.

Je ale třeba si všimnout, za jakých okolností tohoto výsledku bylo dosaženo. Izrael dlouhodobě vydává velmi vysoké částky na zbrojení, které se pohybují kolem 6% HDP ročně! K tomu je třeba připočíst i značnou ekonomickou pomoc ze strany USA, židovské diaspory atd. Velkou část z těchto prostředků přitom polykají personální náklady. Příklad izraelské armády tak ukazuje neplatnost často tradovaného mýtu, že systém povinné vojenské služby je výrazně levnější než systém postavený na dobrovolné službě. Naopak, lze konstatovat, že pokud je armáda postavená na povinné vojenské budována skutečně zodpovědně, pak jsou náklady srovnatelné.

V případě Izraele významnou roli hraje také faktor psychologický. Izrael se nachází v nestabilním, vysoce nepřátelském prostředí, prakticky se všemi svými sousedy má válečnou zkušenost. Izrael se také potýká s vnitřním nepřítelem, s extremistickými islamistickými hnutími, jako je např. Hammás, které usiluje o jeho likvidaci. Izrael má také poněkud neblahé zkušenosti z válek se svými arabskými sousedy, během nichž byla ohrožena sama existence židovského státu. Izraelci si zkrátka velice dobře uvědomují, že jakákoliv jejich prohraná válka by byla jejich válkou poslední. Za takového stavu je pochopitelně izraelská společnost vysoce motivována k obraně vlasti, tedy jak k vlastní vojenské službě, tak i k vyšším výdajům na obranu.

Příkladem dobře fungujícího systému povinné vojenské služby je také Turecko. Turecká armáda je tradičně postavená na systému povinné vojenské služby, a to již od doby Kemala Ataturka. Nutno uznat, že touto cestou bylo dosaženo velmi dobrých výsledků. Turecká armáda patří k největším a nejlepším armádám světa. Toho bylo ale dosaženo jen díky dlouhodobě vysokým vojenským výdajům, které se pohybují kolem 4-5% HDP. A i výsledek tohoto snažení je poněkud sporný, protože také toto dlouhodobé protěžování armády vedlo k tomu, že armáda opakovaně zasahovala do civilní správy země, provedla několik vojenských převratů, a i armáda výrazně přispěla k tomu, že dnešní Turecko směřuje k podobě autoritativního státu.

Zajímavým jevem je, že turecká armáda vůbec nemá problémy s náborem nových branců. Absolvování vojenské základní služby je vnímáno jako zcela přirozená součást života každého muže, svým způsobem cosi jako čest. Armáda jako taková je společností brána jako přirozená autorita, kterou tak vnímají i ti, kteří z hlediska politického jsou jejími odpůrci. Tento jev je ale výsledkem i přirozeného militarismu turecké společnosti, daného do jisté míry i temperamentem atd. Vychází ale opět z reálného pocitu nebezpečí, kdy Turecko jako takové je obklopeno spíše nepřátelským prostředím, s většinou okolních států má dlouhodobé spory a potýká se i s vnitřním ohrožením v podobě kurdského separatismu.

V posledních letech se k systému povinné vojenské služby vrátilo několik evropských států, které přitom do té doby budovaly armády na principu dobrovolné služby. Jedná se především o Ukrajinu. Takovýto krok je ovšem pochopitelný vzhledem k dnešní situaci, kdy v zemi probíhá otevřený konflikt a kdy se Ukrajina snaží mobilizovat veškeré své síly. K povinné vojenské službě se vrací pobaltské státy, tj. Estonsko, Lotyšsko a Litva. I zde jde ale zjevně o reakci na konflikt na Ukrajině a na vzrůstající vojenské a politické ambice Ruska, jímž se tyto státy cítí být ohroženy.

Oproti tomu povinná vojenská služba, i přes zvýšení bezpečnostních rizik v Evropě nebyla obnovena v žádném západoevropském státě. Nebyla obnovena ani ve Francii, kde přitom povinná vojenská služba byla po dlouhá desetiletí vnímána takřka jako součást politické identity Francie, a jejíž zrušení svého času vyvolalo velmi silné emoce. A podobně je tomu i v případě dalších států.

Z výše zmíněných zkušeností jiných států vyplývá zásadní fakt. Povinnou vojenskou službu mají především ty státy, které se nacházejí v nějaké krizové oblasti, které jsou ohroženy nějakým permanentním nebezpečím. V takovýchto státech mají občané vyšší motivaci v ozbrojených silách sloužit, obyvatelstvo je také ochotno akceptovat vyšší výdaje na obranu (které vždy jsou na úkor něčeho jiného). Za takové situace se skutečně dá vytvořit skutečně fungující a efektivní systém. V takové situaci ale není Česká republika. Také Česká republika není bez bezpečnostních rizik; bohužel lze konstatovat, že bezpečnostní rizika České republiky vzrůstají. Neohrožují ale Českou republiku nějak bezprostředně, ale spíše v nějakém delším časovém horizontu. Je proto zřejmé, že tento model nelze mechanicky převést do české společnosti. Česká společnost je tradičně antimilitaristická. Český antimilitarismus sahá ještě před vznik novodobého českého, resp. československého státu. Byl do jisté míry reakcí na politiku někdejšího Rakouska - Uherska, výrazně posílil i neblahou zkušeností z první světové války. V mnohém se na něm podepsal "mnichovský komplex", ale i dlouholetá zkušenost z minulého režimu atd. Antimilitarismus se v české společnosti projevuje dodnes. Můžeme s ním třeba nesouhlasit, vždy je třeba s ním počítat.

Za takové situace by ovšem bylo kontraproduktivní udělat nějaký radikální, neuvážený krok. Česká republika má relativně dosti času na výstavbu ozbrojených sil, a také na to, aby si důkladně rozmyslila, jak a jaké ozbrojené síly chce budovat.

Jak by povinná vojenská služba měla fungovat?

Zatím lze konstatovat, že i ty strany, které navrhují zavedení, resp. obnovení povinné vojenské služby, se tomuto tématu věnují spíše jen obecně, vágně. Ve svých dosud předvedených vizích se zaměřují především na délku prezenční služby. Ta je bezesporu významným faktorem nikoliv však jediným.

Je zajímavé, že žádná z politických stran nenavrhuje obnovení povinné vojenské služby v podobě, v jaké fungoval v někdejším Československu, resp. tehdejší ČSLA. ČSLA přitom i přes své četné chyby byla relativně fungujícím systémem. Její chyby byly dány do jisté míry spíše chybnou socialistickou, totalitní koncepcí státu jako takového.

Základním prvkem bývalé ČSLA byla povinná vojenská služba, která trvala až dva roky. Takto dlouhá prezenční služba přitom nebyla jen nějakým socialistickým experimentem, jak je někdy prezentováno. Naopak v tomto směru československá armáda jen navazovala na své předválečné tradice demokratického Československa, jehož armáda měla podobně dlouhou prezenční službu.

Takto dlouhou prezenční službu lze považovat za racionální. Během prezenční služby si voják byl schopen osvojit většinu potřebných znalostí schopností, naučil se ovládat techniku atd. Získal skutečné bojové schopnosti a zkušenosti, byl tedy použitelný v reálném konfliktu. Dalo by se říci - z muže se stal voják.

Něco obdobného naznačují i zkušenosti již zmíněného Izraele či Turecka. Pokud má systém povinné vojenské služby fungovat, musí se opírat především o dostatečně dlouhou prezenční službu. Jedině tak si branec dokáže osvojit potřebné znalosti a dovednosti, dokáže získat skutečné bojové schopnosti. Ty pak jsou při vojenských cvičeních jen udržovány.

I takto dlouhá prezenční služba ale ČSLA postupně přestávala stačit. Systém se nedokázal vyrovnat s nástupem moderní, technologicky pokročilé techniky. Docházelo tak k tomu, že když se po dvou letech voják konečně naučil obsluhovat techniku, tak odcházel do civilu a byl tedy pro armádu již méně využitelný. A to bylo v době, kdy vojenské technologie nebyly tak sofistikované, jak je tomu nyní. Dnes by patrně tento prvek byl ještě výraznější.

Nejde ale jen o samu délku prezenční služby. Je třeba si uvědomit, jak celý vojenský systém bývalého Československa fungoval. Sama prezenční služba byla do jisté míry jen vrcholem určitého vzdělávacího, mobilizačního systému. V něm si základní schopnosti člověk osvojoval už od útlého věku. Již během základního vzdělávání si člověk osvojil během branné výchovy základní schopnosti. Naučil se orientaci v terénu, schopnosti přežití v přírodě, ale i základy střelby atd. Tyto schopnosti byly dál rozvíjeny na střední škole. Na základní vojenskou službu tak šel již částečně připravený člověk. Prezenční služba tak byla jakýmsi vrcholem celého procesu.

Přes všechnu propracovanost, i přes rozsáhlé finanční a materielní zabezpečení (vojenské výdaje bývalého Československa se pohybovaly kolem 5% HNP) přitom celý systém postupně upadal a přestával fungovat. Důvodů byla celá řada, od politických až po ekonomické. Svou roli ale hrála i nechuť vůči tak dlouhé prezenční službě.

Především kvůli tomu dnes politické strany ve svých plánech předpokládají zavedení mnohem kratší prezenční služby. Častým návrhem je proto zavedení jen nějaké krátkodobé prezenční služby, nejčastěji je navrhována délka 3 měsíců. Takto dlouhá vojenská základní služba by byla psychologicky snesitelnější a přijatelnější. Byla by pochopitelně i levnější. Otázkou je, co by se vlastně takovouto krátkou prezenční vojenskou službou získalo.

Tři či čtyři měsíce jsou až neuvěřitelně málo. Za tak krátkou dobu lze provést jen základní výcvik, osvojení minima potřebných znalostí, možná schopnost střílet z osobní zbraně atd. Takovýto málo vycvičený voják má ale na dnešním bojišti jen velmi malou hodnotu.

Nízkou hodnotu takového vojáka ukázala již první světová válka, kdy jednotky složené z málo vycvičených vojáků plnily jen funkci kanónenfutru. Lze předpokládat, že za dnešní situace by to bylo ještě mnohem horší.

Častým argumentem je to, že takový méně vycvičený voják by se hodil především pro různé pomocné úkoly, např. pro strážní službu atd. Zde je ale nutno podotknout, že v moderních podmínkách je strážní služba, má-li být opravdu efektivní, náročným úkolem, kterého je schopen jen skutečně dobře vycvičený voják. Úkoly někdejšího strážného stojícího kdesi s puškou nahradily moderní detekční prostředky, bezpilotní prostředky atd.      

Často se zdůrazňuje také to, že takto vycvičení vojáci s toliko základním výcvikem by mohli být nasazeni při různých živelných pohromách. Tento argument se objevuje především po zkušenostech z povodní roku 1997 a 2002, při kterých výrazně pomáhala i armáda se svojí specializovanou technikou. Přesto je tento argument zcela chybný a je do značné míry výrazem nepochopení významu ozbrojených sil. Armáda, resp. ozbrojené síly jsou zde přeci primárně kvůli obraně státu, a až v druhé řadě k použití při živelných pohromách. Je jen chvályhodné, že je armáda nasazována při takovýchto situacích, pro ně jsou ale primárně určeny jiné složky. Pokud stát chce zlepšit své schopnosti zvládat přírodní katastrofy, pak se nabízejí jiné, mnohem logičtější cesty, jako je např. vyšší podpora sborů dobrovolných hasičů atd.

Především v laických diskusích se objevuje názor, že krátká prezenční služba by byla jakousi průpravou do života, že branec by během ní získal lepší motorické schopnosti, stal by se praktičtějším atd. Někdy to bývá dokonce vyjádřeno argumentem, že takovýto branec by se alespoň naučil zacházet s hadrem atd. (za takové situace by ovšem bylo možná lepší místo povinné vojenské služby zavést nějaký kurs domácích prací). Je otázkou, zda vůbec takový člověk může být armádě a obraně státu nějakým přínosem, zda by nebyl spíše zátěží. Mohla by mít takováto krátká prezenční služba smysl? Ano, ale jen za některých předpokladů.

Takto krátká prezenční služba by musela být opravdu intenzivní. Musela by obsahovat nejen výcvik jako takový, ale také celou řadu bojových cvičení, která by prokázala, zda absolvent je skutečně vhodný a přínosný pro ozbrojené služby. Patrně ne každý by ale byl schopen takovouto službu zvládnout. Spíše je pravděpodobné, že mnoho lidí by se snažilo něčemu takovému spíše vyhnout. Patrně by došlo opět k jevům známým z minulého režimu, kdy se mnoho lidí snažilo získat "modrou knížku".

Na takto krátkou prezenční službu by musela navazovat celá řada vojenských cvičení, každý rok by tak voják v záloze musel absolvovat blok, během kterého by si obnovoval své získané schopnosti a znalosti a dál je rozvíjel. Pokud by mělo být dosaženo skutečně uspokojivých výsledků, pak by ale takovýto udržovací výcvik musel být poměrně dlouhý. Na základě zkušeností řady armád lze říci, že takovýto udržovací výcvik by musel trvat nejméně měsíc ročně, vzhledem ke krátké prezenční službě by to bylo patrně ještě více! Samozřejmě, takovýto udržovací výcvik by bylo možno rozdělit do několika kratších cyklů. Je ale otázkou, nakolik by lidé byli k tak zásadnímu zásahu do osobních životů skutečně ochotni. Problémem je i to, že by s takovým systémem patrně nesouhlasili soukromí zaměstnavatelé, pro které by to samozřejmě představovalo zásadní komplikaci.

Základním předpokladem úspěšnosti takového systému je navýšení mobilizačních schopností. Armáda, opírající se o brance, by měla mít schopnost je také velmi rychle mobilizovat. Měla by mít schopnost je včas vybavit a vyzbrojit, musela by tedy vytvořit rozsáhlou, decentralizovanou síť mobilizačních zařízení, skladů atd. To ukazují i zkušenosti Švédska, které po dlouhých diskusích zrušilo povinnou vojenskou službu, ale vedle profesionální armády vytvořilo tzv. Domobranu, vyznačující se právě vysokou schopností mobilizovat své síly. Takovýto krok by si ale vyžádal značné náklady.

Podobných úskalí se najde více. Pro brance by bylo nutno zajistit potřebnou výstroj. To je úkol zdánlivě banální, lze však jen připomenout, s jakými potížemi se AČR potýká se zajištěním výstroje pro svůj relativně nepočetný profesionální sbor.

Povolané vojáky by bylo nutno také patřičně vyzbrojit. Také to je značný problém, a to i za předpokladu, že AČR by své záložníky vnímala jen jako lehkou pěchotu, vyzbrojenou pouze pěchotními zbraněmi. Pro tento úkol by bylo možno částečně využít starší zbraně, i těch má ale AČR relativně málo. Pro početnou braneckou armádu by přitom bylo potřeba značné množství zbraní. V otázce zabezpečení branecké armády výzbrojí a výstrojí nižší délka prezenční služby nehraje žádnou roli!

Pro braneckou armádu  by bylo pochopitelně nutno zajistit patřičné zázemí. Kasárna, ve kterých by byli vojáci ubytováni; cvičiště, na kterých by mohli provádět svůj výcvik. Zde lze jen připomenout, že někdejší kasárna ČSLA byla převážně již zrušena, anebo již nevyhovují moderním požadavkům. Stejně tak byly zrušena i cvičiště, redukovány byly vojenské výcvikové prostory atd. To vše by bylo nutno postavit znovu, což by si vyžádalo obrovské náklady, patrně v řádu desítek miliard!

Bezpodmínečně potřebným krokem by bylo také obnovení branné výchovy ve školách, a to prakticky na všech stupních. Takovýto krok by byl tak jako tak vhodný, může být ale nečekaně náročný, pokud tato branná výchova nemá být jen jakousi formalitou. Je otázkou, zda by se s tím byl současný školský systém byl schopen vyrovnat.

Nutným opatřením by bylo vytvoření nějaké organizace, která by byla jakousi moderní obdobou bývalého Svazarmu. Což o to, organizace tohoto typu by dnes skutečně byla zapotřebí. Její vytvoření by si ale opět vyžádalo značné finanční náklady.

Zavedení povinné vojenské služby, byť s jen krátkou prezenční službou, by tak bylo organizačně mnohem složitější, než se může na první pohled zdát. Především by ale bylo ekonomicky nesmírně náročné; na svých počátcích by budování nového systému vyžadovalo enormní investice. Později by se patrně snížily, i tak by byly vysoké. Něco podobného ostatně naznačují i zkušenosti jiných států. Náklady na takovouto armádu by zcela jistě překročily 2% HDP, kterých ostatně Česká republika zdaleka nedosahuje.

Je tedy otázkou, zda by znovuzavedení povinné vojenské služby a tedy i zvýšení výdajů na obranu nevyvolalo odpor ze strany veřejnosti, zda by to nevedlo k diskreditaci ozbrojených sil, ale i české politiky a státní správy jako takové. Hrozí tak nebezpečí, že přílišná snaha posílit obranyschopnost státu by vedla k efektu přesně opačnému. Lze tedy konstatovat, že zavedení povinné vojenské služby by bylo spíše chybným krokem zpátky.

Armáda České republiky za čtvrt století svého trvání prošla zajímavým, nelehkým vývojem. Její fungování není zcela bezchybné, její chyby ale vyplývají především z nedostatku financí, ale i z toho, že otázka obrany státu byla dlouhodobě vnímána spíše jako druhotná. I přes všechny své nedostatky je ale AČR kompaktním, fungujícím systémem. Je proto otázkou, zda by se tento systém měl nějak měnit. Lze jen kvitovat, že otázce obrany se opět politické strany více věnují, když předtím ji spíše zanedbávaly. Přesto je otázkou, zda je opravdu vhodná chvíle na nějaké koncepční změny. V dnešní, politicky ne zcela šťastné a velice neklidné době plné rostoucích bezpečnostních rizik by se jakékoliv experimentování, jakákoliv radikální, nepromyšlená změna v koncepci ozbrojených sil mohla České republice ošklivě vymstít.

                                                                                                Autor článku: David Khol