Budoucnost bojových vozidel pěchoty

Bojová vozidla pěchoty (BVP, resp. IFV) představují specifický druh obrněné techniky, kterému se dostává čím dál více pozornosti jak samotných uživatelů a výrobců vojenské techniky, tak i širší veřejnosti. Není to přitom dáno jen současným výběrovým řízením nová BVP pro Armádu České republiky. Bová bojová vozidla pěchoty ostatně hledají i další armády střední a východní Evropy, případně i státy jiných regionů. Ještě víc je to dáno tím, že bojová vozidla pěchoty se v současných konfliktech zjevně osvědčila a mají tak v armádách své pevné místo. Nabízí se proto otázka, jak se tato kategorie vojenské techniky bude dál vyvíjet.

Krátká exkurze do historie BVP

Sama kategorie bojových vozidel pěchoty prošla dlouhou, velice bohatou genezí. Postupně vznikly desítky různých konstrukcí, které se od sebe lišily nejen svými výkony, svými takticko – technickými parametry, ale také svou konstrukční filosofií.

Kategorie bojových vozidel pěchoty, tj. vozidel určených pro přepravu pěších vojáků, vznikla do jisté míry jako odpověď na nedostatky jejich předchůdců, tj. obrněných transportérů. Ukázalo se, že obrněné transportéry sice dokáží plnit svůj primární úkol, tedy dopravu vojáků na bojiště, přesto jsou pro moderní boj nedostatečné. Obrněné transportéry nevyhovovaly svým relativně lehkým pancéřováním, které chránilo jen proti ostřelování z ručních zbraní a lehkým střepinám – a někdy ani to ne. Obrněné transportéry nepostačovaly ani svou výzbrojí, která byla většinou tvořena pouze kulomety.

Právě výzbroj, resp. její ráže se postupně stala i jakýmsi měřítkem, podle kterého byla odlišena bojová vozidla pěchoty od obrněných transportérů. Bojové vozidlo pěchoty bylo technickou terminologií charakterizováno jako obrněné vozidlo určené pro dopravu pěchoty (většinou pěšího družstva), vyzbrojené hlavní zbraní o ráži nejméně 20 mm. I tato definice je ovšem velice polemická, protože od mnoha bojových vozidel pěchoty byly odvozeny i obrněné transportéry, kdy původní vozidlo bylo jen zbaveno kanonové věže a vyzbrojené pouze kulometem. A na druhou stranu u některých obrněných transportérů byla postupně osazována i těžší kanónová výzbroj (typickým příkladem je americký M113), takže by správně měly být řazeny do kategorie bojových vozidel pěchoty.

                                          BMP-1 - první bojové vozidlo pěchoty na světě

                                                          (foto: U.S. Army / PD)

Prvním bojovým vozidlem pěchoty se stalo sovětské bojové vozidlo pěchoty BMP-1, představené na tradiční přehlídce na Rudém náměstí již v roce 1967. Šlo do jisté míry o revoluční konstrukci, která tehdy vyvolala u západních pozorovatelů šok. BMP-1 bylo totiž vyzbrojeno nízkotlakým kanonem ráže 73 mm, tedy ráže, která do té doby příslušela spíše lehkým tankům. Přitom bylo schopno převážet celé pěší družstvo (uspořádání 3 osoby + 8 členů výsadku). BMP-1 navíc bylo vyzbrojeno i PTŘS Maljutka, díky čemuž bylo schopno bojovat i proti tankům. BMP-1 bylo velice lehké (hmotnost cca 13,5 tun), jako výhoda byla vnímána i jeho nízká silueta. BMP-1 tak do jisté míry deklasovalo všechny tehdejší západní obrněné transportéry. BMP-1 mělo i všechny charakteristické rysy ruské konstrukční školy - důraz na vysokou průchodnost, vojákuodolnost, spolehlivost, ale na druhou stranu nižší důraz na pracovní podmínky a ochranu osob. Postupně se však projevily i uečité nedostatky BMP-1. Zcela zklamala jeho zdánlivě impozantní výzbroj, která v praxi nedosahovala očekávaných výkonů. Jako nevýhoda se ukázal i velmi stísněný prostor pro výsadek částečně zaplněný palivovými nádržemi. Jako mylná se ale ukázala především sama představa o jeho nasazení, kdy podle původních sovětských představ se bojová vozidla pěchoty měla řítit přímo proti nepřátelským postavením a přitom pálit ze všech zbraní – a to včetně osobních zbraní výsadku.

Negativní vlastnosti vozidel BMP-1 se projevily postupem času. Při svém působivé představení však BMP-1 vyvolalo logickou reakci – snahu většiny armád disponovat nějakým obdobným vozidlem. Týkalo se to pochopitelně především západních států, sdružených v NATO.   

Prvním západním bojovým vozidlem pěchoty se stal německý typ Marder, vyráběný od roku 1975. Na první pohled je zřejmé, že toto BVP je stavěno se zcela jinou konstrukční filosofií, do jisté míry protikladnou k filosofii BMP-1. Marder je oproti sovětskému vozidlu mnohem těžší, jeho hmotnost dosahovala u první verze 28,5 tun, tedy více než dvojnásobek hmotnosti BMP-1. Na druhou stranu je Marder lépe pancéřovaný a poskytuje dostatečný prostor pro výsadek. Oproti BMP-1 měl Marder slabší, ale de facto praktičtější výzbroj tvořenou kanonem RH-202 ráže 20 mm. Celkově lze BVP Marder označit za typický příklad západní konstrukce, která klade mnohem vyšší důraz na ochranu, ale i pohodlí osádky.

                                          Marder - první bojové vozidlo pěchoty "Západu"

                                                  (foto: Darkone / CC BY-SA 2.5)

Po BVP Marder postupně následovaly i další, v mnohém velice obdobné konstrukce. USA po dlouhých diskuzích již na počátku osmdesátých let představily svůj typ M2 Bradley. Bradley je oproti německému Marderu lehčí (první verze měly hmotnost cca 23 tun), má ale silnější kanon ráže 25 mm. Vznikly ale i další západní konstrukce, jako je britský typ Warrior, rakousko-španělské ASCOD či italské VCC-80 Dardo. Všechna tato BVP si byla do jisté míry podobná, jejich hmotnost činila 22-26 tun a byla vyzbrojena kanony 20-30 mm.  

Vývoj bojových vozidel pěchoty se však nezastavil ani na "Východě". Po vozidle BMP-1 poměrně brzy následovala vozidla BMP-2, která se lišila především výzbrojí, tvořenou automatickým kanonem ráže 30 mm. Vrcholem sovětské školy se pak stalo BMP-3, které disponuje mimořádně silnou výzbrojí, tvořenou 100 mm nízkotlakým kanonem schopným odpalovat i PTŘS a spřaženým 30 mm kanonem. Sovětská vozidla řady BMP byla vyráběná v mnohatisícových sériích a byla i napodobována, např. v Číně.

Bojová vozidla pěchoty si postupně našla cestu do téměř všech významných armád světa. Najdou se však vyjímky, které kategorii bojových vozidel pěchoty jako takovou principiálně odmítly. Jde především o izraelskou armádu, tedy armádu s bohatými zkušenostmi z celé řady konfliktů. Právě na základě zkušeností z konfliktů se svými arabskými sousedy Izraelci tvrdili, že BVP nikdy nemůže být tak dobře chráněné a vyzbrojené jako tanky – a na druhou stranu je mnohem dražší než obrněné transportéry. Výsledkem této filosofie byl stav, kdy se izraelská armáda spoléhala na starší americké transportéry M113 – a především přišla s originální konstrukcí těžkých obrněných transportérů, zkonstruovaných na základě tanků. Jde obrněné transportéry Achzarit, zkonstruované na bázi kořistních tanků T-55, či současné Namer, zkonstruované na bázi tanků Merkava. Tyto obrněné transportéry mají pancéřovou ochranu na úrovni tanků, ale disponují jen lehčí výzbrojí tvořenou kulomety.

Všechny tři školy, tj. jak škola západní, tak i východní a poněkud specifická škola izraelská šly svou vlastní cestou. Každá z nich má své výhody, ale i své nevýhody.

Bojová vozidla pěchoty dnes

Do vývoje bojových vozidel pěchoty zasáhly významně některé konflikty. Šlo především o války v Iráku a Afghánistánu, které prověřily bojová vozidla obou táborů. Významnou zkušenost poskytly i současné asymetrické konflikty, jako je např. boj s Islámským státem atd. Zajímavou zkušeností jsou ale i některé konflikty v Africe.

V těchto konfliktech se projevily nedostatky bojových vozidel pěchoty. Jako dosti nevyhovující se ukázala především vozidla BMP-1/2, u kterých se vedle celkově nižší úrovně pancéřování jako zásadní chyba projevila především naprosto nedostatečná protiminová ochrana. Tento faktor se ale projevil i u západních BVP, byť v nižší míře.

Dalším faktorem se stala nutnost poskytnout výsadku dostatečný prostor. Ukázalo se to především u vozidel řady BMP, ale i u některých západních BVP. Potřebu dostatečného vnitřního prostoru zdůraznil i trend nárůstu mnořství vybavení moderního vojáka. Bojová vozidla pěchoty jsou proto čím dál větší. Jejich rozměry, především výška jsou čím dál impozantnější. Díky tomu ale posádce poskytují mnohem větší pohodlí, na což je dnes kladen čím dál větší důraz.

V návaznosti na velikost rostla také hmotnost bojových vozidel pěchoty. Týkalo se to i již zavedených postupně modernizovaných vzorů, kdy příkladem může být BVP ASCOD, které v původní podobě vážilo cca 26 tun, dnes nabízená varianta váží 35 tun – a britské vozidlo Ajax, které je odvozeno od typu ASCOD, váží 42 tun. Americké BVP M2 Bradley, které ve své základní podobě vážilo necelých 23 tun, ve svých posledních modifikacích váží o cca 10 tun více. Týká se to pochopitelně ale i zcela nových, nejmodernějších BVP, jako je německý typ Puma, který v plné konfiguraci váží více než 40 tun. Dnešní BVP se tak dostala svou hmotností na úroveň někdejších středních tanků, např. dosud velmi rozšířeného T-72.

                                                        Puma - moderní těžké BVP

                                                    (foto: Katzennase / CC BY-SA)

Jako ještě významnější se ale ukázala potřeba posílit výzbroj bojových vozidel pěchoty. Zkušenosti z asymetrických konfliktů, ale i výše zmíněný nárůst pancéřování naznačily, že stávající kanony 25 až 30 mm jsou i přes své vysoké výkony nedostačující. Vývoj tak spěl postupně k rážím 35 a 40 mm. Zejména ráže 40 mm se stává čím dál více módní záležitostí, kdy 40 mm kanon byl použit např. u jihokorejského BVP K-21. Byl dokonce vyvinut 40 mm kanon s teleskopickou municí CTA 40 – a vše naznačuje, že tento kanon dosáhne značného rozšíření. Na druhou stranu dnešní Rusko přišlo s kanonem ještě větší ráže, kdy již před časem představilo věž AU-220M s kanonem 57 mm, kterou je možno osadit na celou řadu bojových vozidel včetně nových bojových vozidel pěchoty.

Trend navyšování ráže zbraní se projevil i u izraelské kategorie těžkých obrněných transportérů, využívajících podvozku tanků. Jestliže u typu Achzarit byly použity jen kulomety běžné puškové ráže, u vozidla Namer byl pokusně osazen i kanon 20 mm, čímž se toto vozidlo dostalo do kategorie odmítaných bojových vozidel pěchoty. A dnes se dokonce hovoří o tom, že by vozidla Namer mohla být vyzbrojena bezosádkovou věží s kanonem 30 až 40 mm.

Tento trend se ale netýká jen izraelského typu Namer. Jde o celou kategorii vozidel určených pro přepravu pěchoty, která byla odvozena od podvozku tanků – a která si získávají čím dál větší popularitu.

Velice podobným příkladem může být nedávno předvedené čínské bojové vozidlo VN-17. To představuje velmi zajímavou, specifickou konstrukci. Jeho specifičnost spočívá v tom, že bylo odvozeno od konstrukce lehkého či spíše středního tanku VT-5. Na rozdíl od tohoto tanku je VN-17 ovšem vybaveno mnohem lehčí věží s kanonem 30 mm. Ušetřený prostor, ale i váha pak byly využity pro přepravu výsadku, takže vzniklo klasické BVP. Je možná příznačné, že část čínského vedení tato vozidla upřednostňuje proti současným, byť velice zdařilým BVP ZBD-04 (klon ruského BMP-3). Zajímavé je i to, že u tohoto vozidla se uvažuje o osazení kanonem ráže 40 mm na teleskopickou munici, který byl nedávno v Číně vyvinut.

Obdobně zajímavým typem je před časem předvedené ukrajinské vozidlo Berserk. To bylo odvozeno od moderního ukrajinského tanku T-84. Díky tomu disponuje velice silnou pancéřovou ochranou – a to při stále ještě relativně nízké hmotnosti. Svou výzbrojí tvořenou 30 mm kanonem ovšem odpovídá běžnému BVP.

Podle autorova osobního názoru představuje typ Berserk mimořádně vydařenou konstrukci, která má i hlubší vypovídací hodnotu. V neprospěch vozidla Berserk ovšem hovoří omezený obranný rozpočet Ukrajiny, ale i současný stav ukrajinského zbrojního průmyslu, potýkajícího se s nižší kvalitou svých výrobků. Proto dosud není jasné, zda se Berserk vůbec dostane do sériové výroby.

Jak Namer, tak i  VN-17 a  Berserk ukazují na zajímavý trend, který se projevuje u kategorie vozidel pro přepravu pěchoty odvozených od tanků. Ukazuje se, že čím dál častěji budou tato vozidla vznikat nejen přestavbou starších tanků, ale i z novovýroby, pouhým odvozením od stávajících konstrukcí.  Nesporným trendem i zde je navyšování ráží osazených zbraní. Tím ale tato vozidla dostávají do kategorie klasických bojových vozidel pěchoty, od kterých je lze jen obtížně odlišit. Čínské VN-17 svými parametry, svou hmotností, úrovní ochrany a výzbrojí zhruba na úrovni západního BVP ASCOD. A obdobně tak ukrajinský Berserk je některými svými parametry překvapivě blízký německému BVP Puma, kdy je jen o něco těžší (46 tun oproti cca 41 tun vozidla BVP Puma v jeho plné bojové konfiguraci), ale na druhou stranu je schopen převážet větší výsadek díky uspořádání 3+8 oproti 3+6 Pumy (zde je ale nutno podotknout, že německé BVP Puma se vyznačuje nesrovnatelně lepším přístrojovým vybavením a navíc je příznačné vysokou kvalitou výroby, v čemž naopak ukrajinská konstrukce jistě bude zaostávat). Hned několik kategorií, resp. konstrukčních škol obrněné techniky tak začínají mít velmi blízké či téměř shodné parametry a tak do jisté míry splývají do podoby moderního BVP, schopného se potýkat se všemi nástrahami moderních konfliktů.

Kudy půjde vývoj BVP dál

Je zřejmé, že díky postupnému vývoji, ale i současným, výše zmíněným trendům se bojová vozidla pěchoty dostala téměř na samotný vrchol svého vývoje. A je tedy otázkou, jakou cestou tento vývoj půjde dál.

Bojová vozidla pěchoty patrně nepůjdou cestou pouhého dalšího mechanického navyšování úrovně ochrany zesilováním pancéřování. Taková vozidla by byla totiž neúměrně těžká. To se projevilo např. u amerického programu vozidel NGCV, která byla vyvíjena coby náhrada za stávající, dnes již ne zcela vyhovující M2 Bradley. Ukázalo se, že pokud by mělo být dosaženo ideální ochrany výsadku, pak by tato vozidla v plné konfiguraci vážila až 75 tun, tedy více než MBT! Tato vozidla by byla ale jen obtížně přepravitelná, polemický je i jejich pohyb na moderním bojišti. Celkově lze říci, že vzhledem ke své hmotnosti a rozměrům by byla poněkud nepraktická. Je možná příznačné, že tento program byl velmi rychle zamítnut. Vysoká hmotnost moderních BVP je zjevně problémem – a to i pro vyspělé armády.

Přesto je však nárůst hmotnosti BVP zřejmý a touto cestou půjde postupně většina armád. Je však zřejmé, že tento trend má své limity. Podle autora půjde ještě dál a hmotnost BVP se bude běžně pohybovat v rozmezí 35-40 tun, v některých případech bude ještě vyšší, na úrovni cca 45 tun. Další zvyšování hmotnosti by ale bylo již neúnosné. Lze předpokládat, že pancéřování bude čím dál více řešeno jako modulární, kdy pomocí přídavných bloků bude možno dosáhnout různých stupňů ochrany.

Právě z důvodu zachování přijatelné hmotnosti, ale i rozměrů dochází u moderních BVP k zajímavému trendu – a to k snižování počtu vezeného výsadku. Ostatně, jde o trend dlouhodobý. Zatímco někdejší BMP-1 bylo zkonstruováno v konfiguraci 3 osoby+8 osob výsadku, následující BMP-2 již bylo zkonstruováno v konfiguraci 3+7. U moderních BVP je pak obvyklé uspořádání 3+6, v důsledku čehož BVP často není schopno převážet ani kompletní pěší družstvo. Je otázkou, jestli tento vývoj nepůjde ještě dál.

Jediným, skutečně efektivním řešením vysoké hmotnosti by bylo použití nějakých zcela nových materiálů, které by zajišťovaly dosažení lepší úrovně ochrany při zachování současné hmotnosti. Jde např. o kompozity, používané u moderních letadel. Takové materiály jsou ale velice drahé, nelze je aplikovat v případě BVP. Dalo by se říci, že dnešní vývoj BVP čeká na objevení materiálů, které by byly lehké, odolné – a zároveň levné a výrobně nenáročné. I to opravňuje autora k tvrzení, že současná BVP jsou do jisté míry na určitém rozcestí.

Stejně tak jednoznačným trendem i nadále bude zvyšování ráže kanonů BVP. Již dnes jsou běžně používány kanony 35 nebo 40 mm, které mají již výrazněji vyšší výkon než např. dosud velice rozšířený ruský kanon 2A42. Tento vývoj patrně bude pokračovat. Rusko plánuje na svých BVP používat svůj kanon ráže 57 mm. Obdobné konstrukce se přitom objevují i na západě. Kanon ráže 50 mm je v současnosti vyvíjen v USA, s výkonově blízkou zbraní 60 mm přišel svého času také Izrael. Lze proto předpokládat, že ráže kanonů BVP se ze současných 35-40 mm přesune na hranici 50-60 mm. Tuto úroveň autor považuje za krajní, další zvyšování by nemělo příliš smysl, protože vede k neúměrnému snižování zásoby převážené munice.

Díky vyšším výkonům mohou současná bojová vozidla pěchoty plnit mnohem širší spektrum úkolů, mohou tak částečně plnit i úlohu tanků. Tyto vyšší výkony jsou ale do jisté míry vykoupeny vyšší cenou moderních BVP, která v některých případech šplhá do astronomické výše, což činí problémy i bohatým státům. V důsledku toho si armády budou moci pořizovat mnohem nižší počty BVP, nesrovnatelně nižší než např. v dobách studené války, kdy BVP byly chrleny v mnohatisícových sériích.

Nárůst ceny, snížení počtu vozidel a snížení počtu převáženého výsadku bude mít další významný důsledek. Nová bojová vozidla pěchoty svými počty nebudou stačit armádám pro plnění svých základních úkolů, tedy transportu pěchoty. Většina armád tento problém již dnes řeší tím, že pro přepravu pěchoty slouží i další druhy techniky, např. čím dál populárnější obrněné automobily. Je ale zřejmé, že takto nelze postupovat ve všech případech – a že se tento problém dotkne i samotných bojových vozidel pěchoty.

Je proto možné, že kategorie bojových vozidel pěchoty se v blízké budoucnosti rozdělí na dvě větve. První budou těžká, výkonná a silně vyzbrojená BVP, která se svými výkony (ale i cenou) budou blížit moderním tankům, a druhou mnohem lehčí a slaběji vyzbrojená, která budou plnit primárně úkoly přepravy pěchoty. Budou se tak podobat původním obrněným transportérům, od kterých se ale budou lišit svou výzbrojí, tvořenou malorážovými kanony. Minimálně některé typy si zachovají i dnes méně požadovanou schopnost plavby.

Takové konstrukce se ostatně již objevují. Zajímavým příkladem je např. nově vyvinuté turecké BVP Kaplan-20, které má hmotnost pouze 20 tun, ale má výzbroj tvořenou kanony 20 nebo 30 mm. Obdobnou konstrukcí je německý typ G-5 o hmotnosti 25 tun, který sice zatím existuje jen coby obrněný transportér, ale který by bylo možno vybavit i věží s malorážovým kanonem.

Je možné, že obě kategorie budou existovat i v rámci jednoho typu BVP. Zajímavým příkladem takového BVP je např. připravované polské BVP Borsuk, které je připravované jak v lehké verzi o hmotnosti 25 tun, tak i v těžké variantě o hmotnosti cca 42 tun.

                                Kurganěc 25 - zástupce nejnovější generace plovoucích BVP

                                    (foto: V. Kuzmin / CC BY-NC-SA / se svolením autora)

Samozřejmě, tento trend nebude platit vždy a ve všech příkladech. Např. nejmodernější ruské BVP Kurganěc 25 (které jistě bude sloužit po dlouhá desetiletí) má hmotnost pouze necelých 25 tun. To je ale do jisté míry dáno specifickými podmínkami Ruska, ale i jeho technickou tradicí. Rusko navíc v současnosti připravuje výrobu těžkého BVP T-15 na bázi tanku T-14 Armata, přičemž je jasné, že tento typ bude hrát v ruských ozbrojených silách čím dál větší roli.

Je zřejmé, že tento trend se České republiky, resp. armády České republiky dotkne jen omezeně. AČR si musí svá nová BVP vybrat již nyní, nějaké přílišné oddalování jejich akvizice je zcela nesmyslné. AČR si proto může vybírat jen ze současných, dnes vyráběných BVP. Nově zakoupená BVP, ať již bude vybrán jakýkoliv typ, budou sloužit velice dlouho, určitě několik desetiletí a budoucí vývoj je ovlivní jen částečně.

                                                                                            Autor článku: David Khol