Britské poválečné tanky

Velká Británie jako první stát nasadila tanky v boji a vždy si udržovala pozici důležitého dodavatele obrněnců. Tank Centurion se stále považuje za jednu z nejlepších konstrukcí v historii bojových vozidel a jeho modernizované verze pořád dobře slouží, avšak bojové i komerční úspěchy sbírají také jeho následovníci.

Konstrukce britských tanků z meziválečného období i většina typů z druhé světové války stále představují kontroverzní téma. Ostrovní monarchie se totiž tvrdohlavě držela filozofie, dle níž se tanky členily na dvě až příliš specializované kategorie. Výsledky jejich nasazení tak leckdy nebyly moc oslnivé. Britové se z oné "pasti" dostali až s novým středním vozidlem Centurion, které díky svým kvalitám a ohromnému vývojovému potenciálu přineslo velkou "rehabilitaci" britské tankové konstrukční školy. Na úspěchy tohoto tanku navázal typ Chieftain, po němž se objevil obrněnec Challenger a zatím i poslední britský tank Challenger 2. Pokračování kariéry se však nedávno dočkal i veterán Chieftain, jelikož zoufalá irácká armáda nasadila repasované obrněnce tohoto typu do boje proti Islámskému státu.

Konečně opravdu „univerzální“ tank

V období mezi světovými válkami se Velká Británie a Francie (a také země jimi ovlivňované, a to včetně Československa) držely dělení tanků na typy "pěchotní" (Infantry) a "křižníkové", občas označované i jako "jezdecké" (Cruiser nebo Cavalry), což poté pokračovalo i ve druhé světové válce. V ní se však projevily zásadní slabiny této koncepce, která produkovala vozidla příliš specializovaná a nevyvážená. "Pěchotní" tanky sice disponovaly silným pancéřováním a výkonnější výzbrojí, ale byly příliš pomalé. Typy Matidla, Valentine a Churchill tedy odvedly svůj díl práce, avšak manévrový charakter většiny bojů ve druhé světové válce dokázal, že jde o víceméně slepou uličku. Naproti tomu "křižníkové" tanky byly výrazně rychlejší, zaostávaly ovšem po stránce pancéřování a většinou i výzbroje. Po vozidlu Crusader přišly tanky Centaur a Cromwell, aby se posledně zmíněný typ stal základem pro tank Comet, nejlepší britský tank, který byl ve druhé světové válce opravdu nasazen.

                                                  britské tanky Comet - Duben 1945 (PD)

Comet měl 17liberní (76,2mm kanón), jenž předčil i německé 75mm kanóny. Také Cromwell poté vykázal pozoruhodnou životnost, když byl jeho 75mm kanón později vystřídán 20liberní (84mm) zbraní a výsledné vozidlo nazývané Charioteer zůstalo ve službě dlouho po válce, také tank Comet vydržel až do konce 50. let. To vše ale nic neměnilo na skutečnosti, že pancéřování "křižníků" zkrátka nemohlo odolat střelbě z výkonných (proti)tankových kanónů. V roce 1943 tak byly sestaveny požadavky na vozidlo, jemuž se říkalo "univerzální tank". V podstatě mělo jít o "křižník", jehož pancéřování by bylo silnější než u "pěchotních" tanků a vzdorovalo by i granátům proslavených německých 88mm děl. Základ nového vozidla tvořil podvozek Cometu, jenž byl ale prodloužen, dostal jeden pár pojezdových kol navíc a nový způsob zavěšení kol. Na korbě se objevila nová věž, která měla nést silnější výzbroj. Tak se zrodil úspěšný tank Centurion.

Změny výzbroje prvních Centurionů

Původní specifikace žádaly, aby obrněnec vážil maximálně 40 britských tun (tedy zhruba 38,5 metrických tun), záhy se ovšem ukázalo, že pancéřování schopné odolat "osmaosmdesátce" to prostě vylučuje. Vedení britské armády tudíž souhlasilo s nárůstem zhruba na 50 tun, ačkoli to znamenalo nutnost kupování nových podpůrných vozidel. Každopádně ale byla v květnu 1944 hotova maketa ve skutečné velikosti a následovala sekvence verzí, jež měly fakticky zkušební charakter a ověřovaly různé sestavy výzbroje. Centurion tedy začínal se 17liberním (76,2mm) kanónem, kromě kterého ale nesl ještě kanón Polsten ráže 20 mm na levém boku věže a různé počty kulometů BESA (tzn. fakticky britskou verzi brněnského těžkého kulometu ZB-53) ráže 7,92 mm.

                                                                tank Centurion Mk I

                                         (foto: Royal Ordnance Factories (?) / archiv /  FU)

Některé exempláře Centurionu dostaly kulomet umístěný ve věži vzadu, kdežto jiné měly kulomet mířící normálně dopředu a v zádi věže únikový otvor. Následně byl kulometem BESA vystřídán i 20mm kanón, byť u pozdějších variant dostaly přednost americké kulomety Browning ráže 7,62 mm, z nichž jeden byl instalován ve věži koaxiálně vedle kanónu a druhý na věži jako nezávislý (protiletadlový). První prototypy Centurionů opatřené 17liberními děly a kulomety BESA dorazily do Belgie v červnu 1945, a tudíž nasazení ve válce již nestihly, ale zkoušky potvrdily, že vznikla opravdu povedená konstrukce. V listopadu 1945 přišel kontrakt na plnohodnotnou sériovou výrobu 800 kusů, další objednávky záhy následovaly a pokračoval i vývoj Centurionu. Vozidel se 17liberními děly tak vzniklo poměrně málo a od verze Mk 3 se do tanků instaloval nový 20liberní (84mm) kanón. Počínaje verzí Mk 5 se užívaly již zmíněné americké kulomety. Věže Centurionů byly nejdříve částečně lité a částečně svařované, později se však přešlo ke kompletnímu odlévání. O pohon obrněnců se staral benzínový dvanáctiválec Rolls-Royce Meteor, který zajistil výtečnou pohyblivost.

Povedený britský obrněnec ve válce

Důležitá změna se dostavila u verzí Mk 5/2 a Mk 6, které obdržely kanón Royal Ordnance L7, nepochybně nejlepší a nejznámější 105mm tankový kanón v dějinách, jehož rozmanité verze a kopie stále najdeme v desítkách armád a typů vozidel. Vedle výzbroje se zlepšoval také pancíř Centurionů a potom proběhla rovněž modernizace přístrojového vybavení, jelikož od varianty Mk 6/1 se instalovaly infračervené senzory. Tanky Mk 6/2 dostaly zastřelovací kulomet, který umožňoval překvapivě přesné určení vzdálenosti cíle, a oba tyto prvky se poté objevovaly i na dalších variantách Centurionů, jejichž modernizace skončila až provedením Mk 13, ve kterém byla aplikována všechna předchozí zdokonalení. Poslední Centuriony odešly z britské armády koncem 70. let, ale ještě řadu let pokračoval provoz některých odvozených variant, protože na šasi Centurionu vzniklo i mnoho speciálních vozidel. Byl to mj. ženijní tank Centurion AVRE s demoličním dělem ráže 165 mm, mostní tank Centurion Bridgelayer, vyprošťovací obrněnec Centurion ARV či vozidlo pro podporu vyloďovacích operací Centurion BARV. Zkoušela se i řada samohybných děl na bázi Centurionu, mezi nimi obludný stíhač tanků opatřený kanonem ráže 183 mm, všechna tato vozidla ovšem zůstala pouze v prototypu. Celkově z továren firmy Royal Ordnance Factory ve městech Leeds a Wolwich a společností Leyland a Vickers vyjelo 4423 vozidel "rodiny" Centurion, z nichž mnoho putovalo do zahraničí. Sami Britové nasadili svoje Centuriony v Koreji a v suezské operaci v roce 1956, kdežto ty australské se objevily ve Vietnamu. Indické Centuriony bojovaly proti Pákistánu, rozsáhle tento typ používala i armáda Jihoafrické republiky a objevil se na obou stranách izraelsko-arabských válek, protože jej měli Izraelci i Jordánci (u těch nesl název Tariq). Britové nasadili speciální odvozené varianty ještě v Severním Irsku a na Falklandách a dokonce i ve válce v Zálivu v roce 1991, což znovu jasně dokazuje, o jak povedenou konstrukci vozidla se jednalo.

Zahraniční varianty Centurionů

Většina z více než 4400 zhotovených tanků Centurion zamířila do zahraničí. Někteří uživatelé se ale nespokojili s tím, co dodaly britské továrny, a začali svoje tanky modifikovat. Nesporně vedoucí pozici získal Izrael, kde britský tank obdržel název Sho’t (Bič) a od 60. let prodělal několik úprav, které výrazně zvýšily jeho bojovou hodnotu. Na místo původního benzínového motoru přišel americký diesel Continental s převodovkou Allison, později byl instalován nový systém řízení palby, nový mechanismus otáčení věže a dynamické pancéřování Blazer. Kromě modernizování Centurionů je však Izraelci využili též jako vynikající platformu pro rozmanitá účelová vozidla, hlavně vysoce odolné pěchotní transportéry, jejichž tři generace nesou jména NagmaSho’t, Nagmachon a Nakpadon. Dalším derivátem Centurionu je ženijní vozidlo Puma, které spolu se zmíněnými pěchotními transportéry dosud úspěšně slouží. Izraelský příklad pak inspiroval Jordánsko, které na šasi Centurionu zkonstruovalo obrněnce Temsah a MAP. Izrael přímo pomohl dalšímu důležitému provozovateli Centurionů, a sice Jihoafrické republice, kde byly Centuriony přestavěny do série tanků zvaných Olifant (Slon).

                      izraelský tank Sho’t                            jihoafrický výrazně modernizovaný Olifant Mk 2

            (foto: Josh Evnin / CC BY-SA)                               (foto: Bob Adams / CC BY-SA)

Postup byl podobný jako v samotném židovském státě, tedy nejdříve nový dieselový motor, posléze nový systém řízení palby, zvýšená odolnost a další změny. Finální verze Olifantů ale dospěly ještě dále než Sho’t, protože mají i přepracovanou korbu a věž, takže už se prakticky jedná o nový tank. A jakkoliv se to s ohledem na stáří Centurionu může zdát neuvěřitelné, Olifanty posledních provedení má jihoafrická armáda dosud v provozu jako své jediné tanky. Komplexní omlazení absolvovaly i Centuriony ve Švédsku, které je ale již dávno vyřadilo.

Poslední britský těžký tank

Paralelně se středním Centurionem byl vyvíjen i těžší obrněnec, od kterého se čekalo, že bude Centurionům poskytovat palebnou podporu na větší vzdálenosti. Měl proto mít silnější kanón, ale první varianta, která vznikla v roce 1952 pod jménem Caernarvon Mk 1, dostala věž tanku Centurion Mk 2 se 17liberním (76,2mm) kanónem. Zůstala v jediném kuse, po kterém vzniklo cca dvacet vozidel Caernarvon Mk 2, která nesla věž z Centurionu Mk 3 s 20liberním (84mm) dělem. Definitivní podobou se pak až v roce 1955 stal přepracovaný těžký tank Conqueror, do jehož věže byl zabudován (na tehdejší dobu) mimořádně silný 120mm kanón, příbuzný zbrani z amerického tanku M103; také dva jeho kulomety pocházely z USA. Kromě působivého děla se mohl Conqueror pochlubit i tehdy supermoderním systémem řízení palby, do něhož náležel i samostatný kopulový zaměřovač velitele, který mohl hledat cíle a předávat je střelci, který je ničil střelbou, zatímco velitel už vyhledával další cíl.

                                                        těžký tank Conqueror (PD)

Těžký tank armády Jejího Veličenstva mohl takříkajíc "přestřílet" i nejtěžší sovětské obrněnce série IS, proti kterým byl koneckonců vlastně vytvořen. Jeho hlavní slabinu představovala obrovská hmotnost (65 tun) a s ní spojená nízká pohyblivost, navíc Conqueror neunesla většina mostů. Celkem bylo zhotoveno 185 kusů (z nichž část však představovaly přestavěné Caernarvony), jež vydržely ve službě do poloviny 60. let. Tehdy již bylo jasné, že klasické těžké tanky vyčerpaly svůj potenciál a že budoucnost patří univerzálním typům třídy MBT (Main Battle Tank).

Dobře vyzbrojený a odolný Chieftain

Navzdory nepochybným kvalitám a modernizacím Centurionu však bylo již v polovině 50. let zřejmé, že tento tank má svůj zenit za sebou. Britská armáda požadovala nový tank, jenž by se mohl rovnocenně postavit proti novým sovětským obrněncům T-54/55 a T-62. Firma Leyland ale tentokrát nečekala na oficiální zadání od generálů a v roce 1956 jako soukromou iniciativu postavila prototypy nového vozidla, teprve vlastně až na bázi jejich zkoušek vzniklo ono nové zadání, jemuž firma Leyland pochopitelně dokonale vyhověla. V roce 1959 začala nové tanky testovat armáda, která jim dala jméno Chieftain a navrhla některé změny, které se týkaly tvarů korby a hlavně pohonného systému.

                                                                    tank Chieftain

                                                    (foto: Andrew Skudder / CC BY-SA)

Ten se pak ukázal jako hlavní, resp. možná jediná slabina nového obrněnce, který jinak skutečně exceloval. Coby primární vyzbroj totiž Chieftain dostal kanón L11A5 ráže 120 mm, první kanón této ráže použitý na středním tanku (podobné zbraně totiž dosud nesly jen těžké tanky jako britský Conqueror). Zbraň s drážkovanou hlavní užívala dělené střelivo, jehož prachové náplně měly spalitelné obaly (a proto nebylo třeba vyhazování prázdných nábojnic z tanku) a byly skladovány ve schránce naplněné vodou, což pochopitelně výrazně zvyšovalo bezpečnost. Chieftain nesl také dva 7,62mm kulomety L7, jeden koaxiálně vedle kanónu a druhý nezávisle ovládaný na věži. Na špičku náležel také z hlediska odolnosti, k jejíž úrovni přispíval neobvykle velký sklon čela věže i korby, což dávalo obrněnci skutečně charakteristické tvary. Efektivní tloušťka pancéřování čela věže činila asi 195 mm, nešlo však už pouze o klasickou ocel, nýbrž o první generaci vrstveného pancíře, v jehož vývoji se potom Britové dostali na absolutní špičku. V roce 1965, kdy začala sériová výroba vozidla Chieftain, šlo o pravděpodobně nejlépe chráněný tank světa a podle některých dnešních odborníků to byl zřejmě celkově nejlepší typ tanku období 60. a 70. let.

Tank, který zničil autíčko Mr. Beana

Tehdejší hodnocení tanku Chieftain však byla rozpačitá, za čímž stála mj. již zmíněná slabina, kterou tvořila pohonná soustava. Vícepalivový dvoutaktní agregát Leyland L60 s protiběžnými (protilehlými) písty byl zdánlivě supermoderním výkřikem techniky, avšak naneštěstí byl zpočátku extrémně nespolehlivý. Výrazné zlepšení se dostavilo až v 70. letech, kdy nastoupila nová verze motoru s vyšším výkonem a dobrou spolehlivostí. Vývojem ale procházel i systém řízení palby. První podoba tanku Chieftain používala tentýž prvek jako pozdější Centuriony, tj. 12,7mm zástřelný kulomet, pomocí jehož značkovacího střeliva se dala určit vzdálenost cíle velice přesně, avšak nevýhodou bylo prozrazení pozice britského tanku. Vedle toho nesl Chieftain též infračervený senzor s aktivním nasvícením, který měl podobný nedostatek. Na konci 70. let se proto začaly místo zástřelných kulometů montovat laserové dálkoměry Barr and Stroud LF-2, modernizace na podobu Mk 11 přinesla nahrazení původního senzoru pasivním termovizním čidlem TOGS (Thermal Observation Gunnery Sight) a v 90. letech byly tanky opatřeny balistickými počítači značky Marconi. Dostaly i přídavný vrstvený pancíř Stillbrew a ve službě zůstaly do poloviny 90. let, jak dokazuje mj. epizoda seriálu Mr. Bean, kde žluté autíčko Rowana Atkinsona zničil právě tank tohoto typu. Podobně jako v případě Centurionu vznikla i řada odvozených variant, mj. opět mostní, vyprošťovací či ženijní vozidla. Chieftain byl exportován především do Íránu (ten odebral celkem přes 900 kusů), dále do Ománu a Kuvajtu. Pro Írán pak byl navržen i tank Shir 1 s novou pohonnou soustavou, ovšem po tamním převratu v roce 1979 byla tato varianta dodána do Jordánska pod novým názvem Khalid (nijak nesouvisí se stejnojmenným vozidlem z Pákistánu).

                                                                    tank Khalid

                                                          (foto: Simon Q / CC BY)

Několik desítek tanků Chieftain ukořistil od Íránu a Kuvajtu také Irák, jenž je po krátkodobém provozu poslal na vrakoviště. Odtud ale byly irácké obrněnce nedávno vytaženy a po repasování vyrazily do boje proti Islámskému státu.

Exportní obrněnce Vickers

Zvláštní kapitolu v dějinách britských tanků představuje snaha společnosti Vickers prosadit se na světovém trhu s vlastní soukromou konstrukcí tanku. Ten měl sloužit jako nástupce vozidel řady Centurion v zemích, pro něž byl Chieftain příliš těžký a drahý. Na počátku 60. let se tedy objevil obrněnec, který se nejčastěji označuje jako Vickers MBT. Prvním odběratelem se stala Indie, kde vznikl i závod pro licenční výrobu vozidel s domácím jménem Vijayanta (Vítěz).

                                                                  tank Vijayanta

                                                       (foto: Pogaface / CC BY-SA)

Tank dostal osvědčený kanón L7 ráže 105 mm, převzal také některé prvky typu Chieftain (mj. motor, převodovku a systém řízení), byl však podstatně lehčí a jednodušší. Do indické armády se první vozidla z licenční produkce dostala v roce 1965. Prakticky stejná vozidla zakoupil též Kuvajt, ale firma Vickers pokračovala ve vývoji. Instalovala do tanku americký motor Detroit Diesel, upravila věž a vybavila tank novým systémem řízení palby. Pozdější verze Vickers MBT Mk 3 se dostala do výzbroje Keni, Nigérie a Tanzanie; kromě asi 2200 tanků Vijayanta bylo celkem zhotoveno přes 280 exportních tanků Vickers. Na jejich podvozcích vznikala i vyprošťovací a mostní vozidla, která se také dočkala komerčních úspěchů. Firma Vickers tedy předpokládala, že se jí bude stejně dobře vést i nadále, a koncem 70. let se pustila do dalšího projektu. Vznikl tank MBT Mk 4 Valiant, jenž měl již 120mm kanón a vrstvené pancéřování Chobham, ovšem nepovedlo se mu získat žádnou zakázku. Jako poslední pokus se pak objevil obrněnec Vickers MBT Mk 7, který nesl věž z typu Valiant na podvozku, jenž přebíral některé prvky úspěšného německého tanku Leopard 2. "Sedmička" úspěšně prošla zkouškami v Egyptě, nakonec však i toto ambiciózní vozidlo zůstalo jen v jediném prototypu.

Od projektu Shir k typu Challenger

Chieftain byl ve své době opravdu nedoceněn, na čemž se vedle popsaných počátečních potíží s motorem podepsaly rovněž výsledky ve válce Iráku s Íránem. Tanky druhé země tam utrpěly nepříjemné ztráty i proti starší irácké technice, avšak na tom nesla největší vinu špatná úroveň íránských osádek, nikoli Chieftain jako takový. A byla to právě ona zakázka na tanky Shir pro Írán, která demonstrovala další potenciál britského vozidla. Shir 1, vybavený novým motorem Rolls-Royce Perkins CV12, totiž představoval fakticky přechodový typ k dalšímu vozidlu, jež firma Leyland navrhla jako přímé pokračování konstrukce Chieftainu. Tank nazvaný Shir 2 se shodoval s "jedničkou" použitím nového motoru a v podstatě také celkovou konfigurací, jenže zároveň přinesl i zásadní změnu v podobě aplikace nového vrstveného pancéřování Chobham. Změna režimu v Íránu znamenala pro program Shir značný problém, ale nakonec se oba tanky uplatnily, protože jak již bylo uvedeno obrněnce Shir 1 koupilo Jordánsko, zatímco Shir 2 vzbudil trochu nečekaně zájem u britské armády. Ta zpočátku usilovala o nástupce tanku Chieftain v rámci společného britsko-německého projektu MBT-80, avšak ten skončil neúspěšně, a tak se Britové dostali do slepé uličky. Z té je vyvedl tank Shir 2, který takřka perfektně splňoval to, co si armáda Jejího Veličenstva od nového tanku přála.

                                                                    tank Challenger

                                                            (foto: Simononly / CC BY)

Kromě technické příbuznosti s tankem Chieftain nabídnul větší odolnost a vyšší pohyblivost, za kterou stál nejen dieselový agregát Rolls-Royce Perkins CV12, ale také převratný hydropneumatický princip zavěšení kol. Již v roce 1980 tedy britská armáda oznámila, že objednává přepracované tanky Shir 2 pod názvem Cheviot, který se však brzy změnil na Challenger. Sériová produkce se rozběhla roku 1983 ve firmě Royal Ordnance Factory v Leedsu, kterou o tři roky později koupila zbrojovka Vickers. Do britské armády pak bylo celkově zařazeno přes 240 tanků typu Challenger.

Neúspěchy v soutěži a úspěchy v boji

Čtyři roky po zahájení služby se tank Challenger ocitnul pod neobyčejně silnou palbou, nikoli ovšem od nepřítele, nýbrž od politických a mediálních kritiků. Britské obrněnce se zapojily do soutěže Canadian Army Trophy Competition 1987, jež se uskutečnila v Západním Německu a v níž soupeřily tankové jednotky NATO mj. v přesnosti střelby. Britové, ačkoli byli pokládáni za favority, se nakonec umístili na šokujícím posledním místě! Britská armáda se rozhodla, že už se této soutěže nikdy nebude účastnit, a samozřejmě i bránila Challenger s tím, že skutečné kvality bojových vozidel nelze vyhodnotit podle soutěží v "umělých" podmínkách. Faktem je, že do soutěže vyrazily čerstvě vyrobené tanky, které neprošly testy a jejichž osádky dosud ani neuměly správně užívat vyspělý, ovšem náročný infračervený zaměřovací senzor TOGS. Jistě však nepřekvapí, že kritiky to neumlčelo a že Challenger poté hodně těžko hledal uplatnění na světovém trhu. Nakonec nalezl jen jediného odběratele, a to opět Jordánsko, kde byl obrněnec vyráběn licenčně pod názvem Al-Hussein. Kvůli neutichající kritice se poté s velkým napětím čekalo na výsledky prvního opravdového bojového nasazení Challengerů, které přišlo v rámci operace Desert Sabre, tj. pozemního úderu proti iráckým jednotkám v lednu 1991.

                                            Challenger při svém bojovém nasazení (PD)

Množily se katastrofické předpovědi ohromných ztrát, avšak výsledek britského podílu na této operaci byl pro všechny zastánce britského vozidla více než dostatečnou satisfakcí. Challenger se projevil jako velmi efektivní zbraň, z hlediska spolehlivosti jasně překonal americký typ M1 Abrams a (což bylo vzhledem k výsledkům soutěže vůbec nejzajímavější) připsal si i stále platný rekord v největší prokázané vzdálenosti zásahu nepřátelského tanku, když zničil irácký T-72 na dálku asi 5200 metrů. Velitel britské 7. obrněné brigády to shrnul lakonicky: "Challenger je tank pro válku, ne pro soutěže." Poslední vozidla opustila službu v roce 1999 a většina byla prodána do Jordánska, které tak dnes provozuje téměř 400 kusů.

Naprosto přepracovaný Challenger 2

Jediným typem tanku v britské armádě je dnes vozidlo Challenger 2, které se původně zrodilo jako projekt hloubkové modernizace původního Challengeru. Nakonec ovšem byly změny tak silné, že jde fakticky o nový tank, jenž má se svým předchůdcem společných údajně méně než 5 % součástek, ač základní koncepce zůstala stejná. Opět je použit 120mm drážkovaný kanón, ale typ L11A5 z Chieftainu a prvního Challengeru byl nahrazen typem L30A1 s delší hlavní. Pomocnou výzbroj tvoří opět dva 7,62mm kulomety, jeden koaxiální vedle kanónu a druhý na věži jako samostatně ovládaný, zvláštností "dvojky" ovšem je, že koaxiální kulomet odpovídá typu L94A1, což je britská licenční podoba jinak ne zrovna rozšířeného amerického kulometu Hughes EX-34. Úplně se změnil systém řízení palby, protože kromě infračerveného a nočního senzoru TOGS II se objevil též nezávislý panoramatický zaměřovač pro velitele. Tank Challenger 2 rozhodně patří na špičku z hlediska pancéřové ochrany, v níž se uplatňuje vrstvený pancíř Chobham II, známý také jako Dorchester.

                                                                 tank Challenger 2

                                                        (foto: Fiorellino / CC BY-SA)

Modernizovaná podoba, vhodná mj. pro boje ve městě, může být opatřena i dynamickou (výbušnou) a mřížovou ochranou a v neposlední řadě dálkově řízeným kulometem nebo granátometem na věži. Služba tanků Challenger 2 začala v roce 1998 a zatím absolvovaly jen jediné "ostré" nasazení, a to během invaze do Iráku v roce 2003 a následných bojů v této zemi. Tanky se mimořádně osvědčily i v asymetrickém boji, kde se potvrdila jejich vysoká odolnost. Vedle základní verze vznikly tři odvozené varianty, a sice mostní tank Titan, ženijní obrněnec Trojan a vyprošťovací vozidlo CRARRV. Tank Challenger 2 byl exportován jen do jediné země, kterou je Omán. Britská armáda svoje obrněnce opakovaně modernizuje a předpokládá, že si je nechá ve službě ještě řadu let. Od loňského roku však probíhají také stále intenzivnější a konkrétnější diskuse o jeho případném nástupci, takže je možné, že již vznikají první specifikace či návrhy britského tanku nové generace.

                                                           Challenger 2 při střelbě

                                                 (foto: Wes Calder / MOD UK / OGL)

Parametry britských poválečných tanků

                                                                                                    Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                                     Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

Poslední revie článku: 31.5.2016

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití.

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva.