Breguet Br.1150 Atlantic - západoevropský lovec ponorek

V polovině padesátých let začaly státy NATO uvažovat o novém námořním hlídkovém a protiponorkovém letounu. Do té doby hojně používaný americký stroj Lockheed P2V Neptune v různých verzích a modifikacích již přestával na nové úlohy stačit. Výzbrojová komise rady NATO tedy v březnu 1957 sestavila zvláštní konzultační skupinu označenou AC/126, která byla tvořena experty z deseti členských zemí, která měla připravit podklady ke vzniku nového námořního hlídkového stroje. Ukázalo se, že to nebude vůbec jednoduché. Názory jednotlivých států na vybavení a výkony nového letounu se dosti rozcházely, a tak postupně některé nespokojené státy od společného projektu odstoupily a vydaly se jinou cestou. Američané se rozhodli pro vlastní stroj P-3 Orion, odvozený od civilního dopravního typu L-188 Electra, Britové "omladili" své letité Avro Shackleton a pustili se do vývoje proudového stroje Nimrod, který byl modifikací Cometu. Také Kanaďané dali přednost vlastnímu letounu, a to typu Canadair CL-28 Argus, který vyvinuli na základě Bristolu 175 Britannia. 

Po roce konzultační práce byly dne 1. března 1958 vydány úvodní specifikace nového letounu. Tyto specifikace se setkaly s překvapivě velkou odezvou u leteckých výrobců z Evropy i USA. Do 21. června 1958 (kdy skončil termín pro podání návrhů) se sešlo 21 projektů různých firem. Jako absolutně nevyhovujících hned na začátku odpadlo šest projektů. Postupným vylučováním se v září 1958 výběr zúžil na tři projekty. Byly to projekty firem Avro, Sud Aviation a Breguet. Dne 21. října 1958 byl vítězem vyhlášen projekt Br.1150 firmy Breguet, kterému bylo později radou NATO přiděleno jméno Atlantic. Stroj navrhovaný společností Avro byl vyhodnocen jako příliš velký a těžký a stroj společnosti Sud Aviation naopak jako malý. 

Ještě před vyhlášením vítěze se některé firmy, které se účastnily soutěže s vlastními projekty dohodly na budoucí případné spolupráci. Firmy Breguet, Avro, Fokker, Sud Aviation a Dornier prohlásily, že budou společně vyvíjet a stavět vítězný typ, pokud to bude konstrukce některé ze jmenovaných firem. 

Ve chvíli, kdy bylo jasné, že vítězem je projekt firmy Breguet, tato společnost urychleně ustavila zájmové konsorcium SECBAT (Société d'Étude et de Construction de Breguet Atlantic) - konsorcium pro výrobu letounu Breguet Atlantic, jehož členy se kromě firmy Breguet staly společnosti Fokker, Sud Aviation a sdružení Seeflug, které utvořil Dornier a Siebel. Britská firma Avro neprojevila o členství zájem, ale byla rychle nahrazena belgickým podnikem ABAP, který utvořily firmy SABCA, FN a Fairey. Později se připojily ještě italské firmy.

                                                      Atlantic v německých barvách

                                                          (foto: Arpingstone / PD)

Vývoj letounu probíhal poměrně úspěšně a první prototyp Br.1150-01 vzlétl poprvé 21.10.1961. V únoru 1962 se do vzduchu dostal i druhý prototyp, ten však 19. dubna 1962 po destrukci křídla havaroval a musel být nahrazen třetím postaveným prototypem. Třetí prototyp se odlišoval od prvních dvou dlouhým kuželem na zádi trupu, který ukrýval zařízení zjišťující magnetické anomálie a malým kontejnerem na vrcholu svislé ocasní plochy se zařízením REB. Tento prototyp tak svým zevnějškem již odpovídal sériovým strojům.

Breguet Br.1150 Atlantic je jeden z mála typů kategorie protiponorkových letadel, které byly vyvinuty speciálně pro daný účel a nemají původ v některém dopravním letounu. Jedná se o samonosný celokovový dvoumotorový středoplošník s jednoduchými ocasními plochami a klasickým třínohým zatahovacím podvozkem opatřeným zdvojenými koly. Stroj má objemný trup z lehkých hliníkových slitin, který má v průřezu tvar osmičky a prosklenou příď, kde má své stanoviště bombometčík. Za prostorem bombometčíka, "na horní palubě" se nachází pilotní kabina na kterou postupně navazují stanoviště koordinátora, operátorů detekčních senzorů,  prostor pozorovatelů, odpočinkový kout, chuchyňka, toaleta a umývárna. Celý tento prostor je přetlakovaný a klimatizovaný a umožňuje práci celkově dvanáctičlenné posádce. 

                                                      pilotní prostor německého stroje

                                                        (foto: WikiABG / CC BY-SA)

Spodní část trupu letounu je vyhrazena pro výzbroj a výstroj. V přední části se nachází zatažitelná kopule s vyhledávacím radiolokátorem Thomson-CSF DRAA-2B Iguane. Za tímto prostorem se nachází třísektorová pumovnice s dvoukřídlými vraty, do které je možno umístit standardní bomby NATO, hlubinné pumy, miny a torpéda do celkové hmotnosti 2500 kg. Následuje prostor sonobójí  a samotná záď letounu, která je obsazena zařízením pro zjišťování magnetických anomálií (MAD) Crouzet DHAX3.

                                                                   pumovnice

                                                           (foto: Kecko / CC BY)

                                                      pumovnice s dvojicí torpéd

                                                   (foto: Stahlkocher / CC BY-SA)

Křídla letounu jsou trojnosníková a skládají se z přímého centroplánu pevně spojeného s trupem a vnějších částí majících mírné vzepětí. Křídla obsahují integrální palivové nádrže. Pod křídly jsou umístěny celkem čtyři závěsníky pro řízené raketové střely, speciální vybavení nebo záchranné prostředky do celkové hmotnosti 3000 kg.

Letouny jsou vybaveny navigačními systémy TACAN a LORAN, navigačním počítačem Crouzet 61, systémy radioelektronického boje, varovnými snímači radiolokačního ozáření ARAR, šedesáti výmetnicemi termických a radiolokačních složí a samozřejmě systémem rozpoznávání hydroakustických signálů z vystřelených bójí. K průzkumu slouží dvě kamery Omera-35.

Motorovou skupinu letounu tvoří dva motory Rolls-Royce Tyne RTy20 Mk.21, každý o výkonu 4549 kW, které roztáčejí čtyřlisté vrtule de Havilland/Ratier o průměru 4,88 m. Většina motorů pro sériové letouny však nebyla vyrobena ve Velké Británii v továrnách Rolls-Royce, ale licenčně u společností Hispano (SNECMA), MAN a FN.

První sériové stroje Atlantic byly zařazeny do služby v roce 1965, a to u francouzského námořního letectva - Aéronavale a německého Marineflieger. Výroba letounů probíhala do poloviny roku 1974 a dala 87 kusů. Kromě hlavních západoevropských zakazníků - Francie (40), Německa (20), Itálie (18) a Nizozemska (9) se stroje dostaly i do výzbroje Pákistánu, kterému tři své stroje prodala Francie. Jeden pákistánský Atlantic byl v srpnu 1999 sestřelen při narušení indického vzdušného prostoru indickými stíhačkami, kam byl však podle pákistánských zdrojů vytlačen.

                                                letoun Atlantic ve službách Pákistánu

                                                       (foto: Pakistan NAVY / PD)

Francie od poloviny osmdesátých let začala své stroje Atlantic částečně nahrazovat nebo doplňovat novými letouny Atlantique 2. Německo se rozhodlo v osmdesátých letech šest (podle některých zdrojů - pět) svých letadel přebudovat na letouny elektronického průzkumu (SIGIT) a zbylé protiponorkové letouny u firmy Dornier vybavit modernějšími, převážně americkými systémy (radar firmy Texas Instrument, sonar firmy Emerson). V devadesátých letech došlo k jejich náhradě stroji P-3C Orion. Průzkumné německé stroje se po roce 2010 dočkaly postupné náhrady bezpilotními letouny EuroHawk. Itálie zmodernizovala v letech 1988 až 1992 své stroje Atlantic za pomoci francouzských systémů vyvinutých pro Atlantique 2 a Nizozemsko šest ze svých původních devíti (tři stroje byly straceny při nehodách) nahradilo americkým typem Lockheed P-3C Orion.

                                                  italský modernizovaný Atlantic

                                                      (foto: Arpingstone / PD)

                                           italský stroj v zajímavém barevném provedení

                                                       (foto: SCDBob / CC BY-SA)

TECHNICKÁ DATA

Typ:  námořní hlídkový a protiponorkový letoun

Pohon:  2 x motor Rolls-Royce Tyne RTy20 Mk.21 o výkonu 4549 kW

Max. rychlost:  660 km/h

Dolet:  7970 km

Dostup:  10000 m

Výzbroj: - torpéda L4, Mk.44, Mk.46

              - řízené protilodní střely Aerospatiale AS.12, AS.20, AS.30 nebo

                protiradiolokační Matra AS.37 Martel

              - hlubinné pumy a miny

              - sonobóje ARR-52, ASA-20, AQA-5

              - typickou sestavu výzbroje tvoří 4 torpéda Mk.46, 4 hlubinné pumy 150 kg

                a 72 sonobójí            

Hmotnost:  prázdná 25000 kg, max. vzletová 44500 kg

Rozměry:  Rozpětí ............................ 36,3 m

                 Délka ..............................  31,75 m

                 Výška .............................  11,33 m

                 Plocha křídel ..................  120.34 m²

                                                                                                     Autor:  ing. Zbyněk Novotný

Poslední revize článku: 21.11.2012