Bojové letouny Československé lidové armády

Československé vojenské letectvo se svého času řadilo mezi nejsilnější a nejrespektovanější vzdušné síly v Evropě. Platilo to i po roce 1948, kdy socialistická orientace země a spojenectví se Sovětským svazem vedlo k přechodu na bojové letouny sovětského původu. S československými znaky na křídlech jich tak sloužilo jedenáct různých typů v celkovém počtu přes 2000 exemplářů.

V současné době čítají bojové letouny Armády České republiky necelé čtyři desítky kusů, a to švédských strojů JAS-39 Gripen a domácích L-159 ALCA. Ještě v roce 1989 bylo ovšem československé letectvo úplně jinou silou kvalitativně i kvantitativně, protože disponovalo zhruba čtyřmi stovkami bojových letounů, a to (nepočítáme-li vyzbrojené úpravy cvičných L-39 Albatros) výhradně sovětského původu.

Vstup do reaktivní éry

Závěr druhé světové války ukázal, že pístové motory již dorazily na limit svých možností a že budoucnost patří motorům reaktivním. První seznámení s touto (tehdy převratnou) technologií nabídly obnovenému československému letectvu německé letouny Messerschmitt Me 262, jež se stavěly v Avii pod označením S-92, resp. CS-92 u dvoumístné cvičné verze. Ale i navzdory svým výkonům tato stíhačka stárnula a bylo zjevné, že čs. armáda bude potřebovat výkonnější reaktivní techniku. Únor 1948 znamenal již naprosto jednoznačnou orientaci na Sovětský svaz a jeho výzbroj, což potvrdila dodávka jednoho proudového stíhače Jakovlev Jak-17, který měl být vzorem pro licenční produkci pod jménem S-100. Ale i tento typ rychle zastaral, onen kus ani nebyl zařazen do služby a pozornost se soustředila na Jak-23. Ten se svému předchůdci na pohled dosti podobal aerodynamickou koncepcí s rovným křídlem a motorem pod trupem, ale fakticky šlo o novou konstrukci, mj. s daleko pokročilejším profilem křídla. Předpokládalo se, že Československo bude Jak-23 licenčně vyrábět pod názvem S-101, nakonec však zůstalo jen u dvanácti kusů ze Sovětského svazu. Ty od roku 1949 sloužily zejména pro seznámení pilotů s reaktivní technikou, ač uskutečnily i první zásahy proti „narušitelům“, tzn. převážně strojům amerického letectva, jež překračovaly hranici s Německem.

Legendární „Patnáctka“

Skutečný technologický zvrat přinesl až slavný letoun Mikojan-Gurjevič MiG-15, první stíhač z dlouhé řady typů této značky v našem letectvu. Prototyp byl zalétán v roce 1947 a už brzy se dočkal rozsáhlého bojového nasazení v korejské válce, kde si vydobyl velikou slávu coby více než důstojný soupeř amerického letadla F-86 Sabre. Měl šípové křídlo a jeho pohon zajišťoval reaktivní motor RD-45 (vlastně sovětská kopie agregátu od britské značky Rolls-Royce), díky jehož radiálnímu kompresoru měl MiG-15 typický „sudovitý“ tvar trupu. Vznikl zejména jako přepadová stíhačka proti bombardérům, čemuž odpovídala i těžká kanónová výzbroj, byl však i skvělým letounem pro vzdušné souboje. Sovětský svaz pak začal tímto letadlem vyzbrojovat svoje spojence ve východní Evropě, a tak v červenci 1951 obdrželo naše letectvo první stíhačky MiG-15. Vedle exemplářů dodaných ze Sovětského svazu byla provozována letadla z licenční produkce. MiG-15 byl u nás označován názvem S-102. Označení S-103 připadlo zdokonalené variantě MiG-15bis, opatřené výkonnějším motorem VK-1, kvalitnější přístrojovou výbavou a lepší výzbrojí.

                                                               MiG-15bis (S-103)

                                             (foto: (c) Jiří Zedka / se svolením autora)

K výcviku pilotů sloužily dvoumístné MiG-15UTI neboli CS-102. Právě stíhač MiG-15 má na kontě jediný „opravdový“ bojový sestřel čs. vzdušných sil v éře studené války, resp. jediný sestřel nepřátelského bojového letounu. Došlo k tomu dne 10. března 1953, kdy si poručík Jaroslav Šrámek připsal „sundání“ americké stíhačky F-84E Thunderjet. Celkem bylo u nás v provozu přes tisíc kusů MiG-15 všech variant, jež ale kromě zmíněných tří zahrnovaly speciální modifikace čs. původu, a to konverze na stíhací bombardéry MiG-15SB, průzkumné MiG-15R a letadla pro vlek cvičných terčů MiG-15T. Analogicky byly přestavovány i „bisy“, poté značené MiG-15bis SB, MiG-15bis R a MiG-15bis T.

Bombardovací Iljušin

Unifikace výzbroje se samozřejmě nevyhnula ani bombardérům. Náhradou starých vrtulových letounů se staly tehdy vynikající sovětské stroje Iljušin Il-28, poháněné dvojicí agregátů VK-1 (tedy stejnými jako u stíhače MiG-15bis, což samozřejmě zjednodušilo logistiku), zavěšenými pod rovným křídlem. Hlavňovou výzbroj letadla tvořila čtveřice 23mm kanónů, dva zaměřené pevně vpřed a dva v záďové střelecké věži. Vedle konvenčních bomb mohly Iljušiny přepravit i taktické nukleární zbraně. První prototyp Il-28 byl odzkoušen roku 1948 a o sedm let později byly první kusy zařazeny do čs. letectva pod místním názvem B-228. Podobně jako u stíhaček MiG-15 se jednalo o opravdu zásadní kvalitativní skok. Celkem u nás sloužilo pravděpodobně 74 exemplářů, které však vedle základní bombardovací varianty (nazývané někdy také Il-28B) zahrnovaly i cvičné letouny Il-28U a trojici speciálních verzí s odlišnou přístrojovou výbavou, a to Il-28R pro denní a noční fotografický průzkum, Il-28RT schopnou uskutečňovat průzkum a elektronický boj a konečně Il-28RTR pro radiotechnický průzkum.

                                                                          Il-28RTR

                                                  (foto: (c) Jiří Zedka / se svolením autora)

V bombardovací roli byl Il-28 v Československu používán do poloviny 60. let, avšak cvičné a speciální „erkové“ stroje vydržely až do 70. let. Krátce se hovořilo také o možnosti zařadit do ČSLA těžké bombardéry Tupolev Tu-16, avšak tento plán se již nerealizoval a čistě bombardovací útvary v čs. letectvu byly zrušeny ve prospěch útvarů stíhacích bombardérů.

První s radiolokátorem

Vedle bombardérů Il-28 získalo čs. letectvo v roce 1955 ještě jeden nový bojový letoun, avšak jeho význam zůstal podstatně menší. Stíhač MiG-17, jenž poprvé vzlétl v roce 1949, vznikl de facto jako přímá evoluce slavné „patnáctky“, především s překonstruovanou aerodynamikou a počínaje verzí MiG-17F s motorem VK-1F, který měl možnost přídavného spalování, takže se „sedmnáctka“ již těsně přibližovala hranici rychlosti zvuku. Naše letectvo roku 1955 obdrželo dva kusy MiG-17F, avšak při tomto počtu také zůstalo a ona dvojice sloužila v podstatě pouze pro přehlídkové účely.

                                                                       MiG-17F

                                               (foto: (c) Jiří Zedka / se svolením autora)

Poněkud většího významu nabyl přepadový stíhač MiG-17PF, jenž byl jako první reaktivní letoun našeho letectva vybaven palubním radiolokátorem. Tento radarový systém jménem Izumrud umožňoval nalezení narušitele i v noci a za každého počasí. Výzbroj základní varianty se shodovala s „patnáctkou“, tj. dva 23mm kanóny a jeden 37mm kanón, ale přepadová „péefka“ měla trojici 23mm kanónů. V československých vzdušných silách dostaly MiG-17PF označení S-104 a sloužilo jich okolo třiceti kusů, na plánovanou licenční produkci však nakonec nedošlo. Pro zajímavost lze doplnit, že dvoumístná letadla u nás nebyla k dispozici, a tak trénink čs. osádek MiG-17PF probíhal na dvojici radary opatřených letadel MiG-15UTI-P, což byla další unikátní československá úprava „patnáctky“.

Nadzvukový „Golem“

Hlavním důvodem pro celkem omezené uplatnění „sedmnáctky“ v našem letectvu byl příchod stíhače MiG-19, který opět přinesl významný generační posun. Přestože na pohled šlo pořád o „rouru“ s šípovým křídlem ve stylu starších MiGů, konstrukčně se nový letoun dost odlišoval, mj. tím, že měl v trupu dvojici motorů s axiálními kompresory. Díky nim překračoval rychlost zvuku, a tak byl prvním strojem v této výkonové kategorii v našem letectvu. Přehřívání těchto motorů a typické plameny přídavného spalování mu vynesly přezdívku „Golem“, upomínající na podobnost letounu s hliněným obrem z filmu Císařův pekař a Pekařův císař. První let stroje MiG-19 se odehrál v roce 1952 a o pět let později byla do výzbroje československého letectva zavedena sériová letadla MiG-19S.

                                                                  MiG-19S (S-105)

                                               (foto: (c) Jiří Zedka / se svolením autora)

Jednalo se o frontové stíhací stroje vybavené trojicí 30mm kanónů a závěsníky pro tunu bomb či raket. U nás nesly název S-105 a následně byla zahájena i licenční výroba, ale zřejmě ještě větší význam měly dodávky přepadových stíhačů MiG-19P. Disponovaly stejnými radiolokátory jako MiG-17PF a kanónová výzbroj byla zredukována na dvojici 23mm zbraní, ale později dostaly tyto stroje závěsy pro řízené střely. Čtveřice raket se posléze stala jedinou výzbrojí třetí varianty, kterou byl přepadový stíhač MiG-19PM. Celkově bylo v čs. letectvu zavedeno okolo 180 kusů MiG-19 zmíněných tří verzí, k nimž lze připočíst jeden exemplář naší průzkumné úpravy MiG-19SF, avšak ta se sériově nevyráběla. „Golemy“ poskytovaly služby čs. armádě až do počátku 70. let.

Spektrum verzí „Delty“

Roku 1962 se začala psát další kapitola dějin čs. stíhacího letectva, jež získalo první ze zhruba 470 exemplářů letadla MiG-21, schopného dosahovat i dvojnásobku rychlosti zvuku. Prototyp slavného letounu, který díky tvaru křídla obdržel přezdívku „Delta“, vzlétl roku 1955. Sériová podoba MiG-21F-13 dostala svoje jméno podle řízené protiletadlové rakety K-13, jež ve dvou kusech tvořila standardní raketovou výzbroj této verze, doplněnou 30mm kanónem. Právě tyto letouny roku 1962 získala i ČSLA a o rok později začala licenční produkce pod názvem S-106 (a pak se místní jména letadel přestala používat).

                                                                 MiG-21F-13 (S-106)

                                                 (foto: (c) Jiří Zedka / se svolením autora)

Šlo o lehké frontové stíhačky, které dokonce nenesly plnohodnotný radar, jen radiolokační dálkoměr. Výcvik zajišťovala dvoumístná verze MiG-21U, stejně jako jednomístný typ poháněná agregátem R-11F-300. Potom ČSLA dostala přepadové stíhače MiG-21PF, jež nesly silnější motory a výkonné radiolokátory, ovšem jejich jedinou výzbrojí byla dvojice řízených raket, po jejichž odpálení byl stroj vlastně „neškodný“, neboť kanón zcela chyběl. To stíhači vyneslo ironickou přezdívku „Holubice míru“. Problémy „péefka“ částečně řešila následná varianta MiG-21PFM, která mohla nést 23mm kanón GŠ-23 a měla i přepracovanou aerodynamiku. Odpovídající dvoumístnou verzí byl MiG-21US. Další v řadě variant „Delty“ byl průzkumný MiG-21R s větší zásobou paliva; z něj pak byl „zpětně“ odvozen stíhač s běžným názvem MiG-21MA (ale formálně správně „MiG-21M varianta A“). A v roce 1971 nastoupila nejrozšířenější podoba MiG-21MF s motorem R-13F-300, kanónem GŠ-23L, novou elektronikou a možností užívat nejrůznější protiletadlové či protizemní zbraně (na tuto verzi se pak přestavovaly MiG-21MA). Dvoumístným ekvivalentem byl MiG-21UM, poslední z devíti variant „Delty“ dodaných do ČSSR. Stíhačky MiG-21MF modernizované na „alianční“ verzi MiG-21MFN potom byly poslední MiGy a vlastně i poslední sovětské bojové letouny, jež v roce 2005 opustily letectvo Armády ČR.

Nukleární bombardér

Jestliže nadzvukové letouny MiG-19 a MiG-21 znamenaly dramatické změny pro naše stíhací letectvo, pak pro bombardovací síly měl podobnou důležitost stíhací bombardér Su-7, který se do služby v ČSLA dostal roku 1964. Typ Su-7 byl původně zamýšlen jako přepadový stíhač a měl mít trojúhelníkové křídlo. Tato podoba se poté vyvinula do úspěšných letadel Su-9, Su-11 a Su-15, kdežto návrh s šípovým křídlem byl rozvinut do podoby taktické stíhačky, která byla poprvé zalétána v roce 1955. Nakonec se však ze Su-7 stal taktický stíhací bombardér, jenž se mohl chlubit dvojicí 30mm kanónů a nákladem až 2,5 tuny bomb a raket. Letoun s rourovitým trupem, který ukrýval dosti „žravý“ motor AL-7F, zpočátku trpěl velice krátkým doletem, což řešila až následná varianta Su-7BM s větší zásobou paliva.

                                                                      Su-7BM

                                             (foto: (c) Jiří Zedka / se svolením autora)

Ta byla také první, která se dostala do výzbroje čs. letectva, kde ji záhy doplnila dvoumístná cvičná Su-7U. Jako třetí přišla verze Su-7BKL, která kromě dalšího zvětšení bojového doletu a zdokonalení elektroniky a výzbroje přinášela nový podvozek, který byl určený pro start z nezpevněných, bahnitých a zasněžených ploch, kvůli čemuž měl nejen kola, ale i lyže. Kromě konvenčních úderů byl Su-7 řešen i jako „atomový bombardér“, jelikož pod trupem mohl nosit nukleární pumu. Celkově u nás sloužilo 102 exemplářů tří verzí Su-7 (jeden jsme kuriózně ztratili v roce 1971, když ho během cvičení omylem sestřelil polský MiG-21), a to až do roku 1989.

Dvojúčelová „Bedna“

Letadla MiG-21 byla „tahouny“ našeho stíhacího letectva po celá 60. léta a velkou většinu 70. let, ale jejich zastarávání (stejně jako stárnutí Su-7) bylo nepochybné, a proto se musela hledat náhrada. Tu poskytly letouny MiG-23, vlastně první sovětské víceúčelové bojové letouny třetí generace. Prototyp letadla s měnitelnou geometrií křídla byl odzkoušen v roce 1967, avšak do výzbroje čs. letectva se „Bedna“, jak se letadlu kvůli krabicovitému tvaru trupu říkalo, dostala až za deset let poté. Jako první to navíc nebyly stíhačky, nýbrž stroje varianty MiG-23BN, jež vznikla jako bitevní, resp. stíhací-bombardovací odvozenina. V přídi tak nenesla (na rozdíl od stíhacích strojů) radar, ale výkonný laserový dálkoměr; pohon zajišťoval motor R-29B-300. Je vhodné doplnit, že se „béenka“ neřadila mezi právě nejoblíbenější typy letounů ČSLA, jelikož jejich provoz byl dost náročný a drahý. Podstatně vyšší oblibu si získaly stíhačky MiG-23MF, zavedené do výzbroje o rok později (tedy roku 1978), poháněné stejným typem motoru, avšak nesoucí víceúčelové palubní radiolokátory.

                                                                     MiG-23ML

                                             (foto: (c) Jiří Zedka / se svolením autora)

Zanedlouho poté je doplnily stroje modernizované verze MiG-23ML s výkonnějším motorem R-35-300 a jinými změnami, zatímco k výcviku se užívaly dvoumístné MiG-23U. Všechny „Bedny“ sloužící v ČSLA měly coby integrální zbraň 23mm kanón GŠ-23L. Stíhací „emefka“ a „emelka“ nosila nejčastěji protiletadlové rakety, ale měla i plnou schopnost útočit na pozemní cíle. MiGy-23MF/ML tvořily vlastně po celá 80. léta nejlepší stíhací letadla ve výbavě ČSLA. Celkově tu sloužilo přesně 70 kusů „Beden“, z nichž poslední vyřadila Armáda ČR až v roce 1998.

Oblíbený rychlý „Suchar“

Není zatím příliš známým faktem, že se pro ČSLA seriózně uvažovalo i o zakoupení stíhacích bombardérů Su-24, jež měly (kvůli nepříliš dobrým výsledkům MiG-23BN) nahradit zastaralé Su-7. Nakonec však bylo zvoleno „skromnější“ řešení v podobě letounu Su-22, který původně vznikl jako pokračování koncepce Su-7, ačkoliv se jednalo o prakticky zcela nový typ, jenž se vyznačoval mj. měnitelnou geometrií křídla. Prototyp tohoto „Sucharu“, jak se letadlu později v ČSLA přezdívalo, vzlétl v roce 1966 pod názvem Su-17, který se poté vztahoval k letounům pro letectvo SSSR, kdežto exportní verze se nazývaly Su-20 a Su-22.

                                                                       Su-22M4

                                               (foto: (c) Jiří Zedka / se svolením autora)

ČSLA začala roku 1984 odebírat letadla nejpokročilejší exportní varianty Su-22M4, doplněná dvoumístnými cvičnými stroji Su-22UM3K, a to v celkovém počtu 58 exemplářů. Su-22M4 byl ve své době vynikající stroj, schopný nejen zajišťovat konvenční i nukleární údery z malých i velkých výšek, ale také provádět průzkum a bránit se nepřátelským stíhačům. Z hlediska palubní elektroniky se patrně jednalo o technicky nejvyspělejší letoun, jaký měla ČSLA k dispozici. Palubní výzbroj tvořily dva 30mm kanóny NR-30, kromě kterých stroj dopravil více než čtyři tuny nejrůznějších pum a raket a v neposlední řadě kontejnery SPPU-22, v nichž byly pohyblivě namontované kanóny ráže 23 mm, jež ovládal palubní počítač „Suchara“. České Su-22M4 si zahrály ve filmu XXX, ale již krátce poté (v roce 2002) byly vyřazeny.

Pancéřované „Hrábě“

V roce 1984 zavedla armáda Československa ještě jeden bojový letoun od značky Suchoj, a to slavný bitevník Su-25. Jeho prototyp vzlétl v roce 1975 a v době, kdy do ČSSR přilétaly první z celkově 36 kusů, již tento stroj bojoval v Afghánistánu.

                                                                         Su-25K

                                                (foto: (c) Jiří Zedka / se svolením autora)

Su-25 představuje značně specifický stroj pro přímou vzdušnou podporu pozemních sil a likvidaci tanků; svým způsobem navazuje na legendární „Šturmovik“ Iljušin Il-2. Dvojice motorů R-95Š mu sice zdánlivě nedává nějaké oslnivé výkony, avšak hlavní síla tohoto stroje spočívá v mimořádné odolnosti vůči poškození (jeho výdrž je někdy až neuvěřitelná a kromě amerického A-10 Thunderbolt II neexistuje stroj se srovnatelnou odolností), schopnosti snášet nejhorší podmínky a velmi účinně útočit pomocí rozsáhlého arzenálu protizemních zbraní, které ještě doplňuje ničivý 30mm kanón GŠ-30. Pro tento pozoruhodný bitevník Rusové zpravidla užívají přezdívku „Grač“ („Havran“), zatímco u nás mu jeho typické závěsníky, které přesahují obrysy křídla, vynesly jméno „Hrábě“. Do naší armády byly vedle jednomístných Su-25K zařazeny i dvoumístné Su-25UBK. Službu v Armádě České republiky zakončily poslední „Hrábě“ v roce 2000.

Kontroverzní MiG-29

O nástupce si však v 80. letech naléhavě říkal i MiG-23, a tak se vedení ČSLA začalo zabývat otázkou zavedení bojového letounu čtvrté generace, kterým se nakonec stal MiG-29. Prototyp tohoto povedeného víceúčelového frontového stíhacího letounu vzlétl již v roce 1977. Dvojice výkonných motorů RD-33 spolu s výtečně propracovanou aerodynamikou dávala stroji skvělé výkony a jeho pokročilé verze pořád představují velmi konkurenceschopné víceúčelové stroje. Tehdejší základní verze MiG-29A ale měla omezenější možnosti, mj. nemohla nosit naváděné protizemní zbraně, proti pozemním cílům užívala jen neřízené pumy a rakety. Proti vzdušným cílům však mohla vypouštět řadu vynikajících řízených raket a kromě nich disponovala 30mm kanónem GŠ-301 se špičkovým zaměřovačem. Poměrně málo známým faktem však je, že v té době nebyl MiG-29 pro ČSLA tak úplně „automatickou“ volbou, jelikož Moskva nám dala na výběr mezi ním a větším Su-27. Z několika důvodů dostal přednost typ Mikojana a Gurjeviče, který byl dodáván od začátku roku 1989, byť myšlenka zavedení stíhačů Su-27 se pořád občas vynořovala.

                                                                          MiG-29A

                                                        (foto: Anthony Noble / GNU-FDL)

Československo tedy celkem získalo dvacet „devětadvacítek“, jež vedle bojových MiG-29A zahrnovaly i dva dvoumístné cvičné MiG-29UB (jejich bojovou hodnotu ale značně degradovala absence radaru). Samostatná Česká republika vyřadila zbylé kusy tohoto typu roku 1995, kdy provedla onen dosud velice kontroverzní výměnný obchod s Polskem za vrtulníky W-3 Sokol, kdežto modernizované slovenské MiG-29AS a MiG-29UBS dosud létají. Velké náklady na provoz však nejspíše brzy povedou k tomu, že i tyto poslední pozůstatky sovětských bojových letounů v československém letectvu odejdou do výslužby.

                                                                                                Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                                  Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

Poslední revize článku: 7.5.2014

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text:  L. Visingr

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva !!!

Přiložené fotografie nejsou součástí díla a platí pro ně uvedená separátní pravidla užití !!!