Bandkanon 1 - švédské samohybné dělo s nabíjecím automatem

Obvykle se tvrdí, že prvním automaticky nabíjeným samohybným dělem byla československá houfnice vz. 77 DANA. Čistě technicky to však bohužel není pravda; DANA byla první, která se stavěla ve velkých počtech, ale v samotném zavedení do výzbroje ji jeden typ předstihl. Na konci 60. let zařadila švédská armáda do své výzbroje samohybné dělo Bandkanon 1, jež využívalo automatické nabíjení. Jednalo se však o hodně kontroverzní zbraň, která se kromě řady pokrokových řešení vyznačovala i extrémní hmotností a malou pohyblivostí.

Příbuzný bezvěžového tanku

Na konci 50. let zahájilo Švédsko práci na nové rodině bojových vozidel, jejímž základem byl nekonvenčně konstruovaný bezvěžový tank Strv 103. Na jeho bázi pak měly vzniknout i další prostředky, zejména různé typy samohybných děl včetně protiletadlových, ovšem realizace se nakonec dočkalo jenom jediné vozidlo, a to samohybné dělo ráže 155 mm. Společnost Bofors roku 1960 postavila prototyp jménem AKV 151, jenž ale používal podvozek nerealizovaného těžkého tanku KRV (alias „Emil“), teprve později byla vyvinuta finální verze s podvozkem založeným na lehčím Strv 103. První kusy odpovídající této podobě vznikly v roce 1965, následujícího roku byla zahájena sériová výroba, která trvala do roku 1968. Celkem ale vzniklo jen 26 kusů, které pak dostaly oficiální označení Bandkanon 1A.

            Bandkanon 1A při palbě. Dobře patrný je zásobník munice a nabíjecí jeřáb na věži.

                                                 (foto: Försvarsmakten (?) / FU)

Jejich příbuznost s nekonvenčním tankem Strv 103 ovšem nebyla na první pohled zcela jasná, jelikož prodloužený podvozek měl na každé straně jedno klasické pojezdové kolo navíc (pět namísto čtyř) a šesté kolo plnící úlohu kola pojezdového i napínacího. S tankem se ale shodovalo uspořádání pohonné soustavy, kterou tvořil britský šestiválcový diesel Rolls-Royce K60 o výkonu 179 kW a americká plynová turbína Boeing GT502 s výkonem 223 kW. Diesel pracoval trvale, resp. při běžném provozu, zatímco turbína se zapojovala v těžším terénu či při nutnosti rychlé jízdy. Tento pojem však byl v případě Bandkanonu 1 velmi sporný, protože kvůli velké hmotnosti  (53 tun) nedokázal dosáhnout vyšší rychlosti než 28 km/h a jeho průchodnost v terénu rovněž nebyla z nejlepších. Pohonná soustava se nacházela v přední části korby a navazovala na ni převodovka vybavená měničem točivého momentu, dvěma rychlostními stupni vpřed a dvěma stupni vzad.

Na rozdíl od tanku Strv 103 podvozek postrádal možnost měnit podélný i příčný náklon, avšak měl možnost aretace kvůli zajištění stability vozidla během vedení střelby. O odolnost prostředku se staral ocelový pancíř svařený z plechů o tloušťce 10 až 20 mm.

Systém automatického nabíjení

Na korbě byla umístěna velmi zvláštně tvarovaná věž, jež byla podélně rozdělena na dvě části s vlastním dělem uloženým uprostřed; nahoře se nacházelo nabíjecí zařízení a vzadu zásobník. Uvnitř věže seděli čtyři z pěti členů osádky. V levé části měli svá místa velitel, střelec a spojař-navigátor, v pravé pak nabíječ zastávající i funkci střelce ze 7,62mm protiletadlového kulometu (šlo o typ KSP 58, de facto švédskou modifikaci vysoce úspěšné belgické zbraně FN MAG). Kulomet však nebyl v praxi často namontován. Řidič jako jediný měl své místo v korbě, a to těsně před věží mírně vlevo od osy vozidla. Náměr instalované 155mm houfnice M/60 byl nastavovaný elektromotorem v rozsahu od +2^o do +38^o, popřípadě ručně v rozsahu od –3^o do +40^o. Značně omezený byl odměr věže, jenž činil jen 15^o na každou stranu, a pokud byl náměr zbraně nastaven pod 0^o, činil pouze 4^o vpravo  a 15^o vlevo. Samotná houfnice byla opatřena úsťovou brzdou, hydropneumatickým brzdovratným zařízením a závěrem s verikálním pohybem závěrového klínu. Automatické nabíjení munice využívalo čistě energie zákluzu zbraně, to znamená, že pro jeho funkci musel být první náboj nabit ručně. Munice se nalézala ve speciálním rámu v pancéřovaném zásobníku na zádi věže, obsahujícím dvě řady po sedmi kusech nábojů. Energie výstřelu napínala pružiny, které poháněly nejprve vozík, jenž dopravil náboj ze zásobníku za závěr, a poté nabiják, který náboj zasunul do nábojové komory. Po vystřílení patnácti nábojů (čili prvního nabitého ručně a čtrnácti ze zásobníku) byl k zádi přistaven nákladní automobil, na jehož korbě se nacházel další rám, a houfnice se nastavila do maximálního náměru. Malý jeřáb (nebo „výtah“) na věži sjel dolů na korbu automobilu, vyzvednul rám a založil jej do zásobníku. Tento proces trval přibližně dvě minuty a po ručním nabití prvního náboje mohlo dělo opět začít pálit automaticky. Vystřelení všech patnácti nábojů trvalo zhruba 45 sekund.

                                            Bandkanon 1C se systémem maskování hlavně

                                                          (foto: Agria / CC BY-SA)

Modernizace a vyřazení

Standardním typem munice pro Bandkanon 1 byla munice tříštivo-trhavá. Byl to vlastně i jediný bojově použitelný typ munice (jediný další byl cvičný). Maximální dostřel činil kolem 25 600 m, ačkoli byl vyvíjen také granát s pomocným raketovým pohonem a dosahem přes 30 000 m. Podle některých zdrojů se v době, kdy Švédsko zvažovalo vývoj vlastních nukleárních zbraní, zkoumala rovněž možnost vyrobit jaderné granáty, ovšem dnes se má za to, že tato informace je spíše spekulace, protože švédské jaderné ambice mířily primárně k leteckým bombám. Zpočátku se plánovalo, že bude postaveno přes 60 houfnic Bandkanon 1A, v důsledku škrtů však nakonec spatřilo světlo světa jen zmíněných 26 kusů, které odebral jeden dělostřelecký pluk v oblasti Norrland. Od začátku se však počítalo také s modernizací zbraně, ke které reálně došlo v 80. letech. Modernizovaná verze dostala označení Bandkanon 1C a už na první pohled se odlišovala tím, že byl odstraněn nabíjecí jeřáb na věži. Nábojové rámy se zasouvaly do zásobníku pomocí jeřábu na nákladním automobilu, doba trvání celého procesu však zůstala stejná.

               Bandkanon 1C. V pochodové poloze byla hlaveň zbraně obvykle podpírána podpěrou.

                                                     (foto: Johan Elisson / CC BY-SA)

Druhá změna se týkala pohonné soustavy, jelikož původní vznětový motor byl nahrazen novou pohonou jednotkou Detroit Diesel 6V53T o výkonu 216 kW. (Stejný měla i většina sériových tanků Strv 103B.) Konečně třetí úprava se dotknula řízení palby, jelikož byl přidán inerciální navigační a zaměřovací systém POS 2. Tím se asi potenciál modernizace vyčerpal a v této podobě houfnice vydržely do roku 2003, kdy je švédská armáda vyřadila. Navzdory vysoké hmotnosti a nízké pohyblivosti byli švédští vojáci s Bandkanony 1 údajně velice spokojení, zejména díky výjimečné rychlosti palby. O kvalitách zbraně svědčí i fakt, že se později stala základem pro vývoj tažené (resp. pomocným motorem opatřené) 155mm houfnice FH-77, která měla rovněž zajímavé automatické nabíjení a získala i velké exportní úspěchy. Ale to už je zase jiný příběh.

                                                                                            Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                              Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

Poslední revize článku: 26.4.2013

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text: L. Visingr

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva !!!

Pro přiložené fotografie platí uvedená separátní pravidla užití !!!