internetový armádní magazín

BAC TSR.2 - britský zázračný bombardér

11.08.2012 11:00

TSR.2 byl strojem, který byl dílem společnosti BAC. Svými výbornými letovými výkony, moderní avionikou a účinnou výzbrojí by mohl od základu změnit britské vzdušné síly RAF, ale nestalo se tak. Účelem složitého vývojového programu TSR (Tactical Strike and Reconnaissance) bylo vytvořit stroj, který by byl ve velkých výškách stejně rychlý jako běžný stíhací letoun, ale v malých výškách by byl absolutně nedostižný. Pohon letounu měla obstarávat dvojice proudových motorů s přídavným spalováním Bristol-Siddeley Olympus. Díky svému navigačnímu systému, radaru pro sledování terénu a infračerveným senzorům měl být letoun TSR.2 schopen průniku do vzdušného prostoru protivníka, kde by mohl použít svých efektivních zbraní s vysokou přesností. TSR.2 společnosti British Aircraft Corporation měl ve výzbroji RAF nahradit bombardér Camberra.

V roce 1957 bylo podle všeobecných operačních požadavků GOR.339 vyhlášeno projekční řízení na konstrukci nadzvukového bojového letounu schopného nahradit bombardér Camberra. Do projekčního řízení se zapojilo celkem osm leteckých firem, které rozpracovaly své návrhy. Následně v roce 1958 byly vydány zpřesňující podmínky označené OR.343, které byly výsledkem široké odborné diskuse mezi představiteli letectva a zástupci různých odvětví britského průmyslu. Současně byly vyzvány dvě firmy - Vickers a English Electric, aby se o zakázku ucházely. Obě firmy tak záhy učinily.

Oficiální zadání vývojových prací nového letounu vyhlásilo ministerstvo letectví v lednu 1959, ale k určitému rozčarování některých, bylo společné pro obě firmy. Obě firmy měly spojit své síly a pracovat společně, přičemž za hlavního dodavatele byl označen Vickers. Již o rok později však byly oba výrobci součástí sdružení podniků - British Aircraft Corporation. V té době, tedy v roce 1960, začala RAF klást na připravovaný TSR.2 nové požadavky. Měla se značně zvýšit automatizace veškerých procesů a osádka letounu měla plnit pouze kontrolní a záložní funkce, což bylo zapříčiněno tehdejší raketovou eufórií. Zvýšené požadavky znamenaly samozřejmě i zvýšené náklady. K urychlení zkoušek byla objednána stavba celkem devíti prototypů.

První prototyp TSR.2 (s označením XR219) absolvoval svůj první let 27.9.1964. Úvodní zkušební lety, i když byly vykonány s vysunutým podvozkem a velmi omezeným výkonem motorů potvrdily, že štíhlý stroj TSR.2 by mohl splňovat to, co si od něj konstruktéři slibovali.

Špičatou příď štíhlého elegantního letounu vyplňovaly součásti nového radiolokačního komplexu. Kabina osádky byla rozdělena na dva přetlakové prostory za sebou s katapultážními sedadly Mk.8 firmy Martin-Baker. Střední část trupu obsahovala především palivové nádrže a nízkou dlouhou pumovnici pro jaderné nebo klasické pumy. Křídla letounu byla trojúhelníková se skloněnými konci na nichž celá odtoková hrana rovné části byla tvořena vztlakovými klapkami. Pod křídla bylo možno umístit čtyři závěsníky pro výzbroj. Vodorovné ocasní plochy byly plovoucí, diferencovaně nastavitelné a vybavené malými ploškami sloužícími jako pomocná výšková kormidla. Svislá ocasní plocha byla taktéž plovoucí.

První prototyp TSR.2 (XR219)

(foto: RuthAS / CC BY)

Hydraulicky zatahovatelný podvozek letounu se ukrýval do trojice šachet umístěných v trupu. Na každé podvozkové noze měl dvě kola, aby bylo letounu umožněno přistávat a startovat i na letištích s horším povrchem. Již při prvním letu bylo zaznamenáno, že jeho zatahovací mechanismus je slabý a jen těžce překonává aerodynamický odpor při zatahování. Podvozek způsoboval velké potíže i svými kmity při dosednutí letounu, což bylo hlavní příčinou tříměsíčního zdržení mezi prvním a druhým letem prvního prototypu.

V zádi letounu byly umístěna dva motory Bristol Siddeley Olympus 320. Ty byly odvozeny od motorů používaných v bombardérech Avro Vulcan, ale jejich vývoj nadělal nečekaně mnoho problémů. Vstupní otvory vzduchu k motorům byly opatřeny polokuželovými aerodynamickými tělesy s regulační funkcí a pomocnými lapači vzduchu pro pomalý let.

TSR.2 byl vybaven velmi složitým a komplexním systémem pro řízení letu, navigaci a vyhledávání cílů. Letoun měl být schopen létat zcela utomaticky k předem určenému cíli, a to i v přízemním letu. Důležitými prvky systému byly - americký počítač Verdan, do kterého byly vkládány informace na děrné pásce, dopředný navigační a bojový radiolokátor "Blue Parrot" firmy Ferranti a radiolokátor s bočním vyzařováním firmi IMI. Avionika letounu byla převážně dílem společnosti Marconi. Letoun měl v trupu instalovánu jednu dopřednou a dvě boční průzkumné kamery. Další soustavu průzkumných zařízení bylo možno umístit do pumovnice letounu.

Zkoušky prvního prototypu probíhaly počátkem roku 1965 celkem úspěšně. K zalétání byl připraven druhý prototyp letounu a na výrobní lince bylo rozpracováno dalších sedmnáct strojů. RAF se jich však nedočkalo.

Vývojový program TSR.2 byl v dubnu 1965 britskou vládou definitivně zrušen. Toto rozhodnutí je do dnešních dnů předmětem ostré kritiky. Hlavním motivem ke zrušení programu bylo politické intrikaření a licoměrně vyhlášená veleúsporná opatření "rozpočtové odpovědnosti", která nakonec přinesla více škod jak užitku. Britové ušetřili tam, kde neměli.