Avro Vulcan B Mk.1, B Mk.1A - obří ptakoještěr

Bombardér Avro Vulcan patří podle mnoha lidí mezi technicky nejzajímavější a také nejhezčí létající stroje celé historie letectví. Cesta ke vzniku tohoto čtyřmotorového britského bombardéru začíná poměrně brzy po 2. světové válce. V roce 1946 byly ve Velké Británii vypracovány a 1.1.1947 vyhlášeny specifikace B.35/46, podle kterých měl být postaven nový proudový bombardovací letoun pro nošení britské jaderné zbraně o průměru 1,57 m a délce 7,36 m (puma Blue Danube), nebo klasických bomb do celkové hmotnosti 9075 kg a schopný létat rychlostí 926 km/h ve výšce 15240 m. Tyto specifikace zohledňovaly nejnovější technické poznatky z oblasti letectví, včetně těch, které byly získány na konci války v německých konstručních kancelářích.

Do soutěže na konstrukci a výrobu nového proudového bombardéru podle vyhlášených specifikací se přihlásily tři významné firmy - Avro, Handley Page a Vickers, a všechny tři předložily velmi zajímavé návrhy, které bylo těžké odmítnout (budoucí bombardéry série V-bombers - Vulcan, Victor a Valiant). Soutěž tedy nakonec neměla vítěze ani poražené. Administrativně bylo rozhodnuto, že nové stroje budou odebírány od všech tří výrobců.

Firma Avro použila při koncepci svého typu (označeného - Avro 698) téměř trojúhelníkového samokřídla. Tehdejší aerodynamické a pevnostní studie ukazovaly, že takové křídlo poskytuje nesporné přednosti. Při výhodném poměru tloušťky k délce tětivy, zabraňujícím vzniku nadměrného odporu při vysokých rychlostech, vychází tloušťka střední časti křídla dosti velká, aby umožnila umístění motorů, osádky, zásob paliva, podvozku a jiné výbavy pod povrchem letounu. Této teorii odpovídaly první výkresy z ledna roku 1948. Následné studie však postupně změnily vzezření projektu do podoby, kdy ze střední části křídla vystupoval trup s prostorem osádky. Aby se umožnilo předběžné ověření charakteristik letadla, postavila firma v Avro v letech 1949 až 1953, podle zvláštních specifikací E.15/48, několik malých experimentálních jednomotorových proudových letounů bezocasé koncepce s trojúhelníkovými křídly, známých jako Avro 707. I přes stavbu těchto pokusných letounů nebyla cesta k prvnímu prototypu Vulcanu úplně jednoduchá.

Letoun Vulcan měl být poháněn motory Bristol BE.10. Jednalo se o dvouhřídelové motory, s oddělenými hřídely pro pohon vysokotlaké a nízkotlaké části kompresoru, a se dvěma oddělenými turbínami  pro každou tuto část. Motory BE.10 postupně vyzrály v sériový typ Olympus, ale v době dokončování prototypu Vulcanu ještě nebyly k dispozici, tak byly do letounu instalovány motory Avon RA.3.

      dvojice prototypů Avro Vulcan B Mk.1 se čtveřicí experimentálních strojů Avro 707 13. září 1952

                                                         (foto: RuthAS / CC BY)

                                                  první prototyp letounu Vulcan B Mk.1

                                                         (foto: RuthAS / CC BY)

První prototyp Vulcanu (VX770) odstartoval k prvnímu letu 30. srpna roku 1952. O rok později se tento stroj dočkal nových motorů Armstrong Siddeley Sapphire A.S.Sa.6s, a později v roce 1957 ještě motorů Rolls-Royce Conway RCo.7. Zamýšlené motory Olympus byly instalovány až na druhý prototyp. Veřejnosti byl poprvé nový bombardér představen na letecké výstavě ve Farnborough v roce 1952. Vzbudil zaslouženou pozornost a doslova bral divákům i odborníkům dech svým nezvyklým tvarem a výkony.

Druhý prototyp letounu (VX777) vzlétl poprvé 3. září 1953 s motory Bristol Siddeley Olympus 100 s tahem po 43,37 kN. Okamžitě se zapojil do letových zkoušek, ale v červenci 1954 havaroval a znovu vzlétl až v roce 1955. 

Sériová výroba letounů s označením Vulcan B Mk.1 byla zahájena v roce 1955. První sériový letoun opustil výrobní linku 5. října. První výrobní série Vulcanů čítala celkem 25 letounů. První sériové letouny byly vybaveny motory Bristol Siddeley Olympus 101 o tahu 44,48 kN a měly rovné náběžné hrany křídel. V průběhu zkoušek se však přišlo na to, že při větším zatížení během obratu letounu ve větších výškách se na konci křídla objevuje třepání a tím hrozí nebezpečí vzniku únavy materiálu. Druhý prototyp Vulcanu byl proto v říjnu 1955 vyzkoušen s novým křídlem, u něhož se šíp náběžné hrany v polovině rozpětí zmenšoval a potom ke koncům opět zvětšoval. Tvar se osvědčil, takže křídla všech již dříve vyrobených letounů byla modifikována. Současně byly namontovány i výkonnější motory Olympus 102. Celkem 20 letounů druhé výrobní série bylo vybaveno ještě výkonnějšími motory Olympus 104, které se pak později dostaly i do Vulcanů první série. Výroba letounů Avro Vulcan B Mk.1 skončila v dubnu 1959.

                          trojice sériových Vulcanů B Mk.1 s již upravenými křídly v roce 1957

                                                            (foto: RAF / OGL)

Po náběhu sériové výroby strojů B Mk.1, ještě v roce 1956, byly zahájeny vývojové práce na výrazněji zdokonalené verzi Vulcanu B Mk.2. Tato verze měla pevnější drak, křídla o větším rozpětí, byla vybavena novými silnějšími motory, novou elektrickou soustavou, zesíleným podvozkem, pomocnou zdrojovou jednotkou, větším ocasním kuželem s elektronickými rušícími systémy a dalšími novými prvky. Vývoj nové verze letounu a nového vybavení pochopitelně následně ovlivnil i již provozované "jedničkové" Vulcany.

První sériový Vulcan B Mk.1 byl předán britskému letectvu 20. července 1956. Zařazení nových letounů do výzbroje značně zvětšilo možnosti RAF. V období od července 1959 do března 1963 prošlo 28 letounů verze B Mk.1 modernizací, při které dostaly ocasní kužel se soupravou elektronických obranných prostředků (ECM) - obsahující rušičky ARI 18075 Blue Diver a ARI 18076 Red Shrimp, varovný radarový přijímač ARI 18105 Blue Saga, dispenser ARI 18051 a radar ARI 5919 Red Steer. Letouny po této modernizaci začaly být označovány jako B Mk.1A.

                    Avro Vulcan B Mk.1A s velkým ocasním kuželem obsahujícím obranné systémy

                                                    (foto: Kurt Finger / CC BY-SA)

"Jedničkové" Vulcany byly od jednotek RAF postupně staženy v letech 1966 až 1968.

Avro Vulcan B Mk.1 je čtyřmotorový proudový bombardovací letoun. Posádka je pětičlenná a tvoří ji: pilot-kapitán letounu, druhý pilot, navigátor, operátor radaru a operátor elektronických systémů.

Křídla stroje jsou samonosná, středoplošná s deltovitým půdorysem a obsahují deset palivových nádrží. Jejich konstrukce je celokovová, dvounosníková. Odtoková hrana křídel je vybavena dvojicí hydraulicky ovládaných křidélek a dvojicí výškových kormidel. Nad centroplánem i pod centroplánem jsou vysunovací brzdící štíty.

Trup letounu je taktéž celokovové konstrukce. Spodní část mohutné přídě je tvořena krytem ze skelného laminátu, pod kterým je ukryta anténa radiolokátoru H2S a antény radionavigačních systémů.

Celá posádka je soustředěna v přetlakové kabině v přední části trupu. Pod vypouklým krytem sedí vedle sebe piloti, za nimi o něc níže pak operátoři a navigátor. Vystřelovacími sedadly typu Martin Baker Mk.3K jsou vybavena pouze místa pilotů. Za kabinou se nacházejí palivové nádrže, akumulátory, kyslíkové lahve, pomocné vybavení a pumovnice. Trup je u modifikované varianty "A" zakončen kuželem, který obsahuje výstražný radar a další elektronické obranné prostředky, které umožňují rušení nepřátelských radarů. V zádi letounu má své místo i brzdící padák. Ocasní plochy tvoří pouze svislá šípová plocha přecházející do hřbetu trupu vybavená směrovým kormidlem.

Přistávací podvozek je klasický příďový s hydraulickým ovládáním. Hlavní nohy podvozku mají čtyři kola, přední noha dvě.

Pohon Vulcanu zajišťují čtyři motory Bristol Siddeley Olympus, které jsou umístěny v kořenech křídel.

Výzbroj verze B Mk.1 a B Mk.1A je tvořena až jednadvaceti klasickými pumami kalibru 454 kg (1000 lb) nebo jadernými pumami Blue Danube, Violet Club, Red Beard, Mk.5, Yellow Sun Mk.1 nebo Mk.2, nebo WE177B. Kromě typu WE177B byly ve své době všechny jaderné pumy nošeny vždy v jednom kuse. Veškerá pumová výzbroj se umísťuje výhradně do pumovnice. Letoun nemá žádnou hlavňovou výzbroj.

TECHNICKÁ DATA    (B Mk.1A)

Typ:  strategický bombardovací letoun

Pohon:  4 x proudový motor Bristol Siddeley Olympus 104 s tahem po 57,84 kN

Max. rychlost:  1006 km/h

Dostup:  16764 m

Dolet:  bojový ve velké výšce 6290 km

Výzbroj:  1 x jaderná puma nebo

               21 bomb kalibru 454 kg             

Hmotnost:  prázdná 86000 kg

Rozměry:  délka .......................... 29,59 m

                 výška ........................... 8,08 m

                 rozpětí ........................ 30,3 m

                 plocha křídel ............. 330,23 m²

                                                                                     Autor článku: ing. Zbyněk Novotný