Antonov An-8 - transportní specialista s krátkým životem

Na počátku 50. let sovětské vojenské transportní letectvo nemělo ve svých stavech letadla, která by odpovídala požadavkům tehdejší doby. Muselo se spoléhat pouze na speciální varianty civilních dopravních strojů, především na známé Iljušiny Il-12.

Teprve v dubnu roku 1953, pod vlivem vývoje letadel v USA, byly letecké konstrukční kanceláře vyzvány k urychleným pracem na nových transportních strojích. Jediná konstrukčná kancelář, která měla v dané době co nabídnout, byla kancelář Antonova. Ta již od konce roku 1951 pracovala z vlastní iniciativy na projektu moderně pojatého transportního letounu se zadní nákladovou rampou s označením DT-5/8. Byl to letoun s plánovanou nosností kolem osmi tun, k jehož pohonu měly být použity dva připravované turbovrtulové motory Ivčenko TV-2.

Antonov a Ivčenko dostali oficiální pokyn k dotažení vývoje letounu a použitelných motorů v prosinci roku 1953. Projekt letounu, který nesl označení "výrobek P" byl Antonovem dokončen asi v červenci 1954 a 26. října byla představitelům letectva předvedena jeho maketa ve skutečné velikosti. Protože v dané době ještě nebylo definitivně rozhodnuto o pohonu letounu motory TV-2 a byla zvažována i možnost pohonu proudovými jednotkami, mělo pravé křídlo makety letounu podobu s podvěšeným proudovým motorem Al-7 a levé křídlo podobu s turbovrtulovým motorem TV-2. Letectvo si však nakonec vybralo původně zamýšlenou variantu s motory turbovrtulovými.

                      maketa An-8 (výrobek P) s proudovým motorem pod pravým křídlem

                                          (foto: AiK 96-03 / V. Anisenko, V. Zajarin / FU)

První prototyp nového transportního letounu byl hotov v prosinci roku 1955 a svůj první zkušební let absolvoval 11. února 1956. Následovaly několikaměsíční tovární a státní zkoušky, které odhalily nedostatky především v oblasti stability a ovladatelnosti stroje, stejně jako extrémně nízkou životnost a problematický chod nainstalovaných motorů TV-2T. Prototyp se tedy musel vrátit do tovární haly. Na základě výnosu z 4. dubna 1957 byly letounu namontovány turbovrtulové motory typu Al-20D, které byly silnější modifikací základního provedení Al-20 (přesto však výrazně slabší než TV-2T) a vznikly speciálně pro tento typ letounu na základě doporučení Ivčenka. Stroj spolu s montáží lehčích motorů Al-20D obdržel též zvětšené ocasní plochy, byly mu zesíleny některé části draku a jeho křídla byla zbavena slotů. Úpravy přinesly celkovou úsporu hmotnosti asi tři tuny.

Po provedených úpravách se prototyp dostal znovu do vzduchu 30. října 1957. Ani tentokrát však neběželo všechno hladce. Motory nedosahovaly plánovaných výkonů a potřebovaly ještě doladit. Protože však v prostorách výrobního závodu v Taškentu již stálo osm rozpracovaných draků, bylo rozhodnuto zavést letoun do výzbroje s omezením normální vzletové hmotnosti na 38 t a nosnosti na 8 t (původně se počítalo s nosností 11 t). Sériové letouny dostaly typové označení An-8.

První sériový An-8 opustil halu výrobního závodu v srpnu 1958 a k továrním zkouškám byl předán 20. června 1959. Státními zkouškami tento letoun prošel v období mezi 7. srpnem a 30. říjnem 1959.

                                                 sériový An-8 s motory AI-20D

                                     (foto: AiK 96-03 / V. Anisenko, V Zajarin / FU)

Výroba An-8 probíhala poměrně krátce, pouze do roku 1961 a dala celkem 151 strojů. Vojenské letectvo nebylo s letouny příliš spokojeno a velmi brzy je zcela nahradilo modernějšími a těžšími An-12. Transportní An-8 se tak přestěhovaly do civilních služeb Aeroflotu a po rozpadu SSSR i služeb jiných dopravců.

Na základě transportního An-8 měl vzniknout speciální letoun pro přepravu paliv. V roce 1959 byl proto upraven jeden sériový stroj do podoby prototypu An-8T, u kterého byl nákladový prostor přizpůsoben pro umístění dvou 5300 litrových nádrží na ropná paliva, nebo jedné 5000 litrové nádrže na oxidační činidlo na bázi kyseliny dusičné, nebo jedné nádrže na cca 11000 kg kapalného kyslíku. Nákladový prostor byl doplněn o žáruvzdorné materiály, speciální ventilační systém a hasící systém, ale problémy s požární bezpečností se nikdy nepodařilo řádně vyřešit. K sériové výrobě této modifikace letounu proto nikdy nedošlo.

U An-8 se experimentovalo s montáží dvojice prachových urychlovacích raketových motorů typu SPRD-159 pod zadní střeleckou věží. Jednalo se o reakci na nedostatek výkonu pohonných jednotek AI-20D. Raketové motory měly umožnit start letounu i při hmotnosti 42000 kg. Prototyp letounu upravený pro montáž raketových motorů vznikl v roce 1963 přestavbou sériového An-8 a nesl označení An-8RU. Již 16. září 1964 byl však při testech zničen a v experimentu se dále nepokračovalo.

Unikátní úpravou An-8 je pravděpodobně jeden stroj určený pro měření úrovně radiačního zamoření při jaderných zkouškách. Letoun se vyznačuje instalací dvou pouzder se speciálními vzduchovými filtry pod zadní střeleckou věží, určenými pro záchycování radioaktivních částic ve vzduchu.

Uvažovalo se i o dalších verzích An-8 jako např. o verzi pro boj s ponorkami, ale všechny zůstaly pouze na papíře. 

An-8 je letoun samonosné celokovové konstrukce. Jeho posádku tvoří šest osob - dva piloti, navigátor, radista, mechanik a zadní střelec. Pohon zajišťují dva turbovrtulové motory Ivčenko AI-20D o maximálním výkonu 3863 kW, které jsou opatřeny čtyřlistými vrtulemi AV-68D o průměru 5 metrů. Přepravní kapacita letounu je 60 osob nebo 40 výsadkářů s výstrojí a výzbrojí, případně až 50 raněných na nosítkách nebo 8 tun nákladu. Letoun je vyzbrojen dvojicí rychlopalných kanónů AM-23 ráže 23 mm, které jsou instalovány v zadní motoricky poháněné střelecké věži DB-65U. K zaměřování kanónů je využívano optického zaměřovače KPS-35A, počítače VB-257-1 a výstražného radiolokátoru zadní polosféry Gamma-54T. Pro výsadkové operace mohl být letoun vyzbrojen i čtyřmi zábleskovými pumami FOTAB-100-80 a šesti značkovacími pumami COSAB-10. Pumy měly své místo ve speciálních kazetách v gondolách hlavního podvozku.

Mezi další vybavení An-8 patří navigační radiolokátor RBP-2 (pod přídí) a systém pro přistání "bez vidu" - SP-50

                                             An-8 na ploše leteckého muzea v Moninu

                                                           (foto: RuthAS / CC BY)

TECHNICKÁ DATA

Typ:  středně těžký letoun pro přepravu nákladu a cestujících

Pohon:  2 x turbovrtulová jednotka Ivčenko AI-20D o výkonu 3863 kW

Max. rychlost:  560 km/h

Dolet:  3400 km

Dostup:  9600 m

Výzbroj:  dva kanóny AM-23 ráže 23 mm (2 x 350 nábojů) v zadní střelecké věži DB-65U

                4 x puma FOTAB-100-80, 6 x puma COSAB-10

Hmotnost:  vlastní 24300 kg, max. vzletová 41000 kg

Rozměry:  Rozpětí ...................................... 37 m

                 Délka ......................................... 30,74 m

                 Výška ......................................... 10,05 m

                 Plocha křídel .............................. 117,2 m²

                                                                                    Autor: ing. Zbyněk Novotný - Militarybox

Poslední revize článku: 11.2.2013