Americké křižníky s jaderným pohonem

Jaderný pohon si zpravidla spojujeme s letadlovými loděmi a ponorkami. Ruské loďstvo má ovšem i křižníky s atomovými reaktory. Poměrně rychle se zapomnělo, že i americké námořnictvo provozovalo svého času devět jaderných křižníků, které ve své době patřily mezi vůbec nejvýkonnější válečná plavidla na světě.

Kategorie bitevních lodí již patří minulosti, a tak největší válečné lodě, které bojují za pomoci vlastních palubních zbraní (tedy nikoliv pomocí letadel), představují křižníky. Jedná se o lodě značně rozměrné (s výtlakem nad 7000 tun) a opatřené širokou škálou výzbroje a elektroniky, což s sebou zákonitě nese i vysoké pořizovací a provozní náklady. Dnes křižníky používají již jen tři země, a to USA, Rusko a Peru, navíc v případě USA lze říci, že lodě třídy Ticonderoga nejsou křižníky v pravém slova smyslu, ale spíše velké protiletadlové torpédoborce. Americké námořnictvo ale ještě v 90. letech mělo devět velkých křižníků, které se kromě těžké raketové výzbroje vyznačovaly také nukleárním pohonem.

Poslední opravdový křižník

V roce 1955 vyplula na moře vůbec první loď s atomovým pohonem v dějinách, a to americká ponorka Nautilus. V té době již běžely výzkumné práce na dalším ambiciózním projektu, jímž byla hladinová bojová loď s týmž zdrojem energie. Stavba začala v prosinci 1957, spuštění na vodu se odehrálo 14. července 1959 a plavidlo bylo při této příležitosti pokřtěno názvem Long Beach. Původní objednávka nesla technické označení CLGN-160, tzn. Cruiser, Light, Guided, Nuclear (křižník, lehký, s řízenými střelami, s nukleárním pohonem), což se následně změnilo na CGN-160 a nedlouho nato na definitivní CGN-9, pod kterým loď 9. září 1961 vstoupila do aktivní služby. Long Beach byl vlastně první křižník, který Američané po druhé světové válce postavili jako zcela nový, tedy ne jako dokončení nebo konverzi lodě z válečné éry, a zároveň to byl poslední křižník, který měl klasickou dlouhou konstrukci trupu. Všechny třídy křižníků, které následovaly, již vycházely z koncepce fregat nebo torpédoborců, což vedlo k tomu, že se Long Beach dočkal přezdívky „poslední opravdový křižník“.

                                                                  Long Beach

                                                          (foto: U.S. Navy / PD)

V každém případě se ale jednalo o mimořádné plavidlo, a to nejen díky pohonu, který zajišťoval atomový reaktor C1W, jenž za pomoci parních turbín otáčel dvěma hřídeli se šrouby. Velmi charakteristickému vzhledu lodě dominovala masivní hranatá nástavba se systémem SCANFAR, což byl tehdy revoluční radar, jenž měl pevné antény s elektronicky řízeným směrováním paprsků. Radar sloužil hlavně jako naváděcí senzor pro primární výzbroj lodě, kterou tvořily protivzdušné střely dalekého dosahu Talos a středního doletu Terrier. Díky nim dokázal Long Beach postřelovat cíle vzdálené více než 150 km. Vedle toho měl protiponorkové rakety ASROC, schopné dopravit na cílové místo torpédo či hlubinnou nálož, navíc dva trojité torpédomety ráže 324 mm a dvě univerzální děla ráže 127 mm. Ono spektrum raketových zbraní ukazuje, že Long Beach byl prvním plavidlem stavěným zejména jako nosič řízených střel. Aby toho nebylo málo, počítalo se s tím, že navíc bude odpalovat okřídlené střely RGM-6 Regulus či balistické rakety UGM-27 Polaris, ale toto nakonec realizováno nebylo (tyto zbraně měly být za hlavní nástavbou v prostoru, jenž se poté zdál podivně „prázdný“). Plavidlo Long Beach bylo bojově nasazeno u Vietnamu, kde se jeho radary velmi osvědčily při navádění amerických stíhačů na nepřátelská letadla. V roce 1968 si sestřely připsal také sám křižník, když pomocí raket Talos zničil dva severovietnamské MiGy, z nichž jeden byl od plavidla vzdálený přes 120 km.

Dva příbuzní s jaderným pohonem

Již za rok po křižníku Long Beach, přesně v říjnu 1962, vstoupilo do služby další plavidlo, jež spoléhalo na atomové reaktory, a to křižník Bainbridge. Původně byl označen jako „velitelský torpédoborec“ (Destroyer Leader) a nesl šifru DLGN-25, až v roce 1975 byl formálně zařazen mezi křižníky jako CGN-25. Nejednalo se ale o zcela novou konstrukci, neboť Bainbridge byl v podstatě navržen jako atomová modifikace již existujících křižníků s konvenčním pohonem, které tvořily třídu Leahy. Lodí této třídy vzniklo celkem devět a jejich základním úkolem byla protivzdušná obrana flotily. Dělová výzbroj byla omezeny na dva dvojité 76mm kanony, které byly brány spíše jako určitý ústupek tradici, protože hlavní výzbrojí byly protiletadlové rakety Terrier, pro které měly lodě dvě samostatná odpalovací zařízení. Bainbridge byl o trochu větší než třída Leahy, ale v zásadě zachovával konstrukci i výzbroj. Hlavní odlišností byl nukleární pohon, zajišťovaný dvojicí reaktorů D2G a umožňující dosahování vyšší rychlosti, až 38 uzlů, tedy 70 km/h. Vedle raket Terrier a čtveřice 76mm děl nesl Bainbridge protiponorkové rakety ASROC a šestici 324mm torpédometů.

                                                                     Bainbridge

                                                              (foto: US Gov. / PD)

Do historie se zřejmě nejvíce zapsal operací Sea Orbit, což byla dvouměsíční plavba kolem světa. Uskutečnila ji první „atomová bojová skupina“, jež obdržela symbolické jméno Task Force 1 a kterou utvořila letadlová loď Enterprise a křižníky Long Beach a Bainbridge. Lodě vypluly 31. července 1964 a vrátily se 3. října 1964. Podobně jako křižník Bainbridge vznikla ještě jedna „atomová modifikace“. Pokud se lodě třídy Leahy orientovaly primárně na protivzdušnou ochranu flotily, pak devět křižníků třídy Belknap mělo univerzálnější koncepci. Na základě konvenční třídy Belknap pak byl vyvinut křižník Truxtun s nukleárním pohonem, nejprve opět označený coby „velitelský torpédoborec“ DLGN-35 a až v roce 1975 přeřazený mezi křižníky jako CGN-35.

                                                                        Truxtun

                                                              (foto: U.S. Navy / PD)

Truxtun vstoupil do služby v květnu 1967 a výzbroj tvořily střely Terrier a ASROC, dvě dvojitá 76mm děla a čtyři 324mm torpédomety. Kromě toho však měl Truxtun (stejně jako celá třída Belknap) také hangár pro protiponorkový bezpilotní vrtulník QH-50 DASH, který byl později nahrazený klasickým pilotovaným SH-2D Seasprite. Jako zajímavost lze ještě doplnit, že vzhledem k výtlaku byly křižníky Bainbridge a Truxtun vůbec nejmenší hladinové lodě s jaderným pohonem.

Křižníky tříd California a Virginia

Plavidla Long Beach, Bainbridge a Truxtun představovala unikáty, resp. třídy jen o jedné lodi. Během roku 1970 však začala stavba dvojice nových plavidel, která již byla sesterská. Jednalo se o jaderné křižníky California a South Carolina, z nichž první byl zařazen do služby v únoru 1974 a druhý v lednu 1975. Podobně jako dřívější lodě byly původně označené jako velitelské torpédoborce DLGN-36 a DLGN-37 a poté přesunuty mezi křižníky jako CGN-36 a CGN-37.

                                                                      California

                                                            (foto: U.S. Navy / PD)

Coby svoji hlavní výzbroj nesly nové protiletadlové rakety RIM-66 Standard, dále již tradiční protiponorkové rakety ASROC a navíc dvě čtveřice protilodních střel RGM-84 Harpoon, dále dvě věže se 127mm kanony a čtveřici 324mm torpédometů. (Nejprve se počítalo s hladinovou obměnou těžkého ponorkového torpéda Mk 48 ráže 533 mm, ale ta nikdy nebyla realizována.) Hlavním elektronickým prvkem byl protivzdušný přehledový trojrozměrný radar AN/SPS-48. Původně se předpokládala stavba celkem pěti lodí této třídy, později ovšem bylo rozhodnuto o ponechání financí jenom na první dva exempláře s tím, že se ušetřené prostředky přesunuly na následující projekt stavby křižníků třídy Virginia, jež představovaly vrchol vývoje amerických hladinových plavidel s atomovým pohonem. Původní záměr tohoto programu byl vyrobit cosi jako atomový protějšek torpédoborců třídy Spruance, ale nakonec se z třídy Virginia vyvinula v podstatě zdokonalená podoba třídy California. Pokud jde o označení, objednávka opět zněla na velitelské torpédoborce (DLGN), ale do aktivní služby byly všechny lodě zařazeny již jako křižníky. Jako první to v září 1976 byla CGN-38 Virginia, za rok následovala CGN-39 Texas, v roce 1978 plavidlo CGN-40 Mississippi a v roce 1979 poslední CGN-41 Arkansas.

                                                                       Virginia

                                                            (foto: U.S. Navy / PD)

Základní výzbroj zůstala shodná jako u předchozí třídy a představovaly ji opět střely Standard, ASROC a Harpoon, dvě 127mm děla a čtveřice 324mm torpédometů. Významnou změnou oproti třídě California byla však existence hangáru pro protiponorkový vrtulník SH-2D Seasprite, zatímco lodě třídy California měly jen nekrytou přistávací plošinu. Hangár ale byl i kritizován, protože do něj za špatného počasí údajně silně zatékalo.

Modernizace a přezbrojení lodí

Všech devět amerických křižníků s atomovým pohonem prošlo opakovanými modernizacemi, jež se týkaly zejména výzbroje a elektroniky. Z plavidla Long Beach byl v letech 1979 a 1980 odstraněn již zastaralý raketový systém Terrier/Talos a rovněž radarový komplex SCANFAR, místo kterých byly namontovány protiletadlové střely RIM-66 Standard MR (a následně navíc RIM-67 Standard ER s dlouhým doletem) a nový radiolokátor AN/SPS-48, vedle toho přibyly dvě čtveřice protilodních střel RGM-84 Harpoon a potom i stejný počet střel s plochou dráhou letu RGM-109 Tomahawk (použitelných proti hladinovým i pozemním cílům). Protivzdušnou obranu lodě pak ještě posílila dvojice systémů Phalanx, tedy 20mm rychlopalných kanonů, jež jsou určeny k ochraně na bezprostřední vzdálenosti hlavně před protilodními střelami. Velkou modernizaci prodělaly v 80. letech také křižníky s nukleárním pohonem Bainbridge a Truxtun (a spolu s nimi také konvenční křižníky tříd Leahy a Belknap) a všech šest lodí tříd California a Virginia. Celý projekt měl název NTU (New Threat Upgrade) a soustřeďoval se zejména na nahrazení nevyhovujících protiletadlových raket Terrier a Tartar. Na plavidlech, která je dříve nesla, se tak objevily nové protiletadlové a protiraketové řízené střely RIM-66 Standard MR a lodě Bainbridge a Truxtun mohly užívat i rakety dlouhého dosahu RIM-67 Standard ER. Dále byla modernizována elektronika, především protivzdušné přehledové i naváděcí radary. Co se týče dalších modifikací výzbroje, křižníky Bainbridge a Truxtun obdržely odpalovací zařízení pro protilodní střely RGM-84 Harpoon a kanonové komplety blízké obrany Phalanx. Křižníky tříd California a Virginia nosily rakety Standard již od počátku, a proto u nich šlo především o modernizaci palubní elektroniky a zavedení nových verzí střel Standard. Lodě třídy California ztratily svoje protiponorkové zbraně (střely ASROC a torpédomety), které ale stejně prakticky téměř nepoužívaly. Čtveřice plavidel třídy Virginia obdržela ještě střely s plochou dráhou letu Tomahawk. Určitou slabinou šesti lodí tříd California a Virginia byl fakt, že jejich odpalovací zařízení nemohla vypouštět střely dlouhého doletu RIM-67 Standard ER. Každopádně však na počátku 90. let bylo všech devět amerických jaderných křižníků kompletně zmodernizováno a připraveno na pokračování své úspěšné služby.

Kontroverzní krok a perspektivy

Pro úplnost lze dodat, že se v 80. letech plánovaly i další nukleární křižníky, např. ambiciózní Strike Cruiser se silnou protilodní výzbrojí nebo třída CGN-42, což měla být modifikace třídy Virginia vybavená radarovým systémem SPY-1 Aegis, v zásadě jakýsi jaderný protějšek třídy Ticonderoga. Nakonec ovšem neopustily fázi návrhů, a to zejména kvůli vysoké ceně, protože jaderné křižníky měly vysoké náklady na stavbu i provoz. To bylo dáno nejen cenou reaktoru, ale i nutností větší osádky (která zahrnovala i početnou obsluhu nukleární pohonné soustavy). A škrty v rozpočtu Pentagonu po studené válce nakonec způsobily, že US Navy muselo všech devět hotových nukleárních křižníků vyřadit. Coby první opustil v roce 1993 službu Texas, po němž v roce 1994 následovala Virginia a Long Beach. V roce 1995 byl deaktivován Truxtun a roku 1996 Bainbridge, o rok později byla vyřazena Mississippi a v roce 1998 Arkansas. Cesta amerických křižníků s nukleárními pohonem skončila v roce 1999, kdy US Navy opustily obě lodě třídy California. Všech devět plavidel již bylo sešrotováno nebo jejich šrotování probíhá, i když v případě lodě Arkansas se krátce uvažovalo o zachování v podobě pomníku. Vyřazení křižníků s atomovým pohonem ale rozhodně nebylo široce schváleno, právě naopak, okamžitě se stalo předmětem ostré kritiky. Jednalo se o velmi výkonné lodě, z nichž některé byly teprve nedávno modernizovány, nesly širokou škálu zbraní a především v úloze protivzdušné obrany flotily by mohly být nadále užitečné. Starší trojice lodí (Long Beach, Truxtun a Belknap) byla schopna odpalovat i protivzdušné rakety dalekého dosahu RIM-67 Standard ER a novější lodě tříd California a Virginia představovaly kvalitní univerzální plavidla. Ale nejzajímavější je, že se jaderné křižníky zřejmě dočkají „rehabilitace“, jelikož se často mluví o tom, že si americké námořnictvo chce pořídit několik nových lodí s předběžným označením CGN(X).

                       budoucí křižníky by mohly být odvozeny od torpédoborců třídy Zumwalt

                                                            (foto: U.S. Navy / PD)

Argument o vysoké ceně totiž začíná značně ztrácet na váze kvůli vysokým cenám ropy; jaderný reaktor je sice pořád drahý, dlouhodobý provoz se však nakonec může vyplatit. Silným argumentem pro nukleární pohon je energie, kterou může dodávat, a jelikož perspektivní protivzdušné křižníky budou nést mohutné protivzdušné radary a zřejmě i energetické zbraně, bude přebytek výkonu pohonné soustavy hodně důležitý. Zdá se tedy jako dost pravděpodobné, že úspěšná „atomová devítka“ nakonec bude mít svoje důstojné pokračovatele.

Parametry amerických tříd jaderných křižníků

                                                                                             Autor článku: Lukáš Visingr

                                                                               Pro Militarybox upravil: ing. Zbyněk Novotný

Poslední revize článku: 8.5.2013

Prohlášení:

Uvedené textové dílo je chráněno zákonem č. 121/2000 Sb. (Autorský zákon). Autor textového díla umožňuje jeho další využití za předpokladu dodržení principu copyleft, a to za těchto podmínek: 1. vždy uveďte jméno autora,  2. nevyužívejte ke komerčním účelům,  3. neměňte smysl uvedených informací.

Původní text: L. Visingr

Autor textových úprav a doplňků neuplatňuje žádná práva !!!

Pro přiložené fotografie platí uvedená separátní pravidla užití !!!